Nymfa Noa

Měsíc v úplňku na sebe z výše hleděl do hladiny čistého jezera na okraji velkého listnatého lesa a studeným nočním vzduchem se právě začal rozpínat zármutek překrásných lesních nymf.

Toho dne onemocnělo ještě více bytostí, Stín pohlcoval stále více a více lesa.

Nymfy se opět sešly, aby probudily jasmínové květy pod měsícem, ale nemohly tak činit, protože zjistily, že dvě nymfy nebyly spatřeny půl dne. Nymfy se je vydaly hledat se strachem, že se jich zmocnil stín.

Prošly už skoro celou část nezastíněného lesa, když svou jednu sestru Miu našly. Ta se v bolestech opírala o velký balvan, kde se pod měsíčním svitem snažila lépe vidět na ošklivé bodné rány v břiše a hrudi. Byla celá mokrá od potu a špinavá od krve a hlíny, po které se nejspíš sem doplazila.
Všechny se jí starostlivě snažily pomoci a zpovídaly Miu.

„Proč by to jelen dvanácterák dělal?“ zeptala se nevěřícně Noa Miy, která jim líčila důvod své absence.

„Nevím, jako by to nebyl on. Před úsvitem se jelen dvanácterák jako blesk řítil do části lesa, která je nakažená Stínem. S Anou jsme se ho snažily zastavit, nechtěly jsme, aby se nakazil, popadl ho amok, byl jako smyslů zbavený - zaútočil na mě a nabodl mě na své parohy a pak zaútočil i na Anu, ale té se podařilo se mu vyhnout, pak jí začal honit a nahnal ji asi až k hranici Stínu, možná i do něj.“

„Musíme ještě pro Anu!“ divila se, když se všechny začaly vracet zpátky.
Nymfy se zastavily a jen bezmocně hleděly na Nou.
„Noo, což jsi neslyšela zpověď tvé sestry Miy?“ pravila jedna nymfa.
Noa jen nevěřícně oponovala: „Cožpak jsi ty neslyšela zpověď tvé sestry! Neví se, zda Mia překročila hranici do Stínem pohlceného lesa.

„Noo, Stín neustále postupuje, jak poznáme za noci, kde je hranice nyní? Bez mála bychom mohly vkročit do Stínu a nakazit se. Co my víme, možná se Stín přibližuje už i k nám a my tu vystáváme,“ dodala další nymfa.
Noa nedbala jejich argumentů a chtěla se vydat hledat sestru sama.

„Jestli půjdeš sama, nelze zachránit ji bez zahubení vás obou. Jaká je to pak výhra než snad jen pro Smrtku samotnou?“ snažila se ještě nymfa přesvědčit Nou.
Pohlédla na své rozzlobené sestry nymfy a poté pohlédla na Miu. To jí stačilo k tomu, aby se otočila, zanechala svých sester a vydala se hlouběji do lesa ke Stínem pohlcené části.


***


Hromové ticho v černém lese penetrovaly ozvy Noina srdce. Nymfa je bázlivý skupinový tvor. Noa ale dál prostupovala hlouběji a hlouběji do lesa, zvolávala jméno své sestry a vzdorovala všem svým instinktům, které ji radily, aby se otočila a utíkala za svými sestrami.

Její sestra nymfa měla pravdu, za noci je těžké poznat, kde se nachází Stín a po její další sestře ani stopy.

Všimla si, že co bys dohodil třikrát kamenem, je jeskyně. A co říkala Lia? Že všechny jeskynní driády byly také nakaženy? Tam už by měla být část zastíněného lesa.

Noa zpozorněla a hledala na zemi černý dýmek, který doprovázel Stín. Místo toho našla stopu krve.

Když se ke stopě krve přiblížila, všímala si čím dál tím víc, že je na ní něco podivného. Nebyla to krev, tedy ne jen krev, byly to krvavé chuchvalce srsti. Srsti, kterou bylo snadné díky své zlatavě medové barvě přiřadit k jejímu majiteli.

„Ani o krok dál nymfská panno,“ pronesl ten nejděsivější hlas, který kdy Noa ve svém životě slyšela. Byl temný, těžký a vibroval celým jejím tělem panikou. Noa se rozhlížela, aby našla toho, kdo na ní promluvil, ale nikoho nenalézala, až pak uviděla, jak se nedaleko něco pohnulo ve křoví. Noa zpozorněla a ustoupila pár kroků dál chystaje se křičet strachy.

Ze křoví vystoupilo něco, co kdysi bývalo jelenem dvanácterákem. Teď to vypadalo mrtvě a živě zároveň, páchnoucí jako síra a plíseň, z větší části, kde dříve byla srst, teď mokvaly jen velké boláky a půlka tlamy tomu hnila a vypadala, že se brzy oddělí od těla.

„Nebo by ses chtěla oddat Stínu?“ uslyšela znovu ten hlas, jak se zasmál. Věděla, že to na ní mluví ta věc, která vyšla ze křoví, ale vůbec se tomu nehýbala tlama a mluvilo to jakoby zpoza jejích zad, jakoby někdo stál přímo za ní.

Ta věc měla pravdu, pár metrů před Noou na zemi tancoval černý dýmek. Noa se polekala, když zjistila, jak snadno už mohla být nakažená. Ale více jí děsilo to, co s ní komunikovalo.

„Cos provedl s Jelenem?“ šeptala a bála se, až znovu uslyší ten hlas.
„Zhostil jsem se jeho těla, vždy když vstoupím do těla zvířata, tělo to nikdy neustojí dlouho a začne umírat,“ odpovědělo to.
„Jsi Stín? Proč nám hubíš les?“ chtěla Noa vědět.
„Kdepak, nymfo,“ pošeptalo to jakoby do jejího ucha, Noa se vystrašená ohlédla, ale nikdo tam samozřejmě nebyl, „já jsem host ve vašem lese,“ pokračovalo to odjinud, „jsem temná bytost, démon Azar. Ve vesnici jsem se snažil zhostit sedmiletého chlapce, ale kněz mě z něho vypráskal Božím slovem. Hledal jsem úkryt, kde bych nabral síly, abych se vrátil a zmocnil se těla kněze a pomstil se mu vraždou jeho oveček jeho rukama. Stín mi dodává sílu. Vám ji bere.“
„Proč nám ubližuje a tobě ne,“ zajímala se Noa.
„Jsem temná bytost. Stín nemůže ublížit stínu jinému,“ poučil ji Azar.
„Hledám svou sestru. Snad se měla ochomýtat kolem hranice Stínu, neviděls ji?“
Azar se jen zasmál, dokonce i jelen, kterého obýval, v úsměv nastavil tlamu, ze kterého kapaly sliny a hnis.

„Ochomýtala kolem,“ opakoval pobaveně, „přímo do Stínu vběhla hlupačka, když ji jako smyslů zbavený honil tvůj dvanácterák. Oslabenou nákazou Stínu ji pak zřídil jelen, ona se pak uchýlila do jedné z jeskyň nedaleko.“
Noe stékaly slzy na tváři, když slyšela, v jakých těžkých časech se po celý den nacházela její sestra, zatímco ona pracovala v lese.
„Musím pro ni!“ rozhodla se.
„Stín je nyní mocnější, působí rychleji, než k ní dojdeš, padneš.“
„Musí být nějaký způsob!“
„Do stínu může bez zábran vstoupit jen další stín, jako já.“
„Ty jdi tedy pro ni a přiveď ji k hranici Stínu.“
„Přišla bys ve dne, tělo jelena bylo tehdy ještě dost silné a mohl bych pomoci tvé sestře, ovšem pokud bych souhlasil… Ale tělo jelena již nevydrží můj nápor dlouho, je sotva schopno učinit krok, natož někoho jiného táhnout.“
„Musím se k sestře dostat… Musím, musím, musím!“ opakovala stále jen dokola.
„Napadá mě jen jedno.“
„Co?!“ naléhala nymfa.
„Stín nemůže ublížit stínu jinému,“ pronesl Azar, „abys mohla vstoupit na území Stínu bez toho, aby tě Stín pohltil, sama bys musela být stín.“
„Jsem bytost přírody světla a dobra, jak se mohu stát stínem?“
„Hleď na jelena, kterého obývám. Nachází se na území Stínu, ale vidíš, že by byl nakažen?“

Nou zaskočilo, že si teprve až teď všimla, že přes hrozný jelenův zjev není jelen obalen v černém dýmku nákazy od Stínu, jelen není nakažen i když je na území Stínu.

„Jak je to možné?“ divila se Noa.
„Stín nenapadá jelena, protože jelena obývá stín, já. Pokud mi dovolíš vstoupit do tebe nymfo, přenechám ti kontrolu, Stín tě poté nenapadne.
Noa zvažovala tento návrh. Věděla, že démoni a čerti jsou mistrní lháři a kejklíři.
„Za tu službu budeš chtít mou duši, že?“
„Do člověka vstupuji kvůli jeho duši. Je těžká, plná viny a hříchu. Duše nymfy je však lehká, pro démona téměř nicotná. Co chci od tebe, je tvé tělo navždy svázat se mnou. Již nikdy nebudu se muset ptát tvého svolení a můžu s ním nakládat dle mé libosti, vstupovat do něj jako do svého domova. Malá to cena, nemyslíš?“

Noa přemýšlela o tomto návrhu. Čas ubíhal a věděla, že se musí rozhodnout rychle. Musí svou sestru zachránit. Bála se časů, kdy ji bude démon týrat a užívat jejího těla, ale musela pomoci své sestře.

„Oceňuji tvou oddanost tvé sestře a tvou odvahu,“ pošeptal do jejího ucha.
Jelen otevřel svou tlamu a začal na nymfu chrlit smradlavý hnis a páru, která nymfu úplně pohltila. Stromy odvracely své koruny, protože se nechtěly na tuto nepřirozenost dívat.

Strach a tma se v nymfě roztíraly zevnitř, jako by tam byla vždycky schovaná a ona si jí nikdy předtím nevšimla. Démon byl v ní, cítila ho, jak jí drásá vnitřnosti a uvelebuje se ve svém novém domě.

Nymfa vkročila na území Stínu a čekala, co s ní Stín učiní. Nic se nestalo. Černý dýmek ji ignoroval, byla stínem ve Stínu, byla v bezpečí.

Rychle se rozeběhla k jeskyním, které dříve obývaly driády.

Na cestě k ní promlouval démon: „Nymfo! Tvá duše není tak lehká, jak by se jeden mohl domýšlet!“

Nymfa ho ignorovala a prohlížela první jeskyni.

„Ne oddanost a ochota se obětovat, nýbrž pocit viny tě sem dohnal!“
„Na tom nezáleží, Azare, kde je má sestra!“ křičela po prohlédnutí již třetí jeskyně.
„Zběsilý jelen se nestal zběsilým kvůli ztrátě mysli a smyslů, ale ty nymfo jsi zodpovědná za jeho počínání. Rulíkem ses ho snažila otrávit a zabít ho! Ale překvapením pro tebe bylo, když jelenovo tělo rulík ustálo, avšak pouze jeho mysl podlehla. To ty nymfo jsi zodpovědná za zranění tvé druhé sestry,“ týral jí Azar.

Noa prohledávala poslední jeskyni a konečně v dáli jeskyně viděla tělo, rozutekla se za ním volaje: „Sestro, jsem tady!“

„A za smrt této!“ dokončil svá obvinění Azar a zasmál se.

Noa doběhla k zmasakrovanému tělu své sestry, jelen jí zřídil mnohem hůře než Miu. I kdyby se jí ale jelen ani nedotkl, celé její tělo je nasáklé černým dýmkem Stínu. Tolik nákazy v jednom těle ještě neviděla. Její sestra musí být mrtva už několik hodin.

„Jelen zaslechl duby mluvit o léku proti Stínu, chtěla jsem zachránit Erega, ale Matka lesa pokárala jelena za to, že vytruboval do lesa, co řeklo se na schůzi s duby. A když mi nechtěl říct, co je lékem proti nákaze Stínu, protože se bál Matky lesa, popadl mě hněv a do vody jsem mu nalila odvar rulíku. Byla jsem zlomená, že celý les nic nepodniká a nechává své obyvatele umírat! Nečekala jsem, že jelen přežije a že vás nažene do Stínu, to jsem nechtěla,“ zpovídala se bezmocně Noa mrtvému tělu své sestry.
„Podvedl jsi mě Azare!“ křičela Noa, když vybíhala ven.
„Získala jsi svou sestru zpět a můžeš procházet Stínem! Můžeš ji odtáhnout zpět k jezeru, můžeš ji odtáhnout na kraj světa! To byla naše úmluva! Nyní počínej si, co je libo.“
„U jezera zjistí, co jsem provedla, kdyby obě přežily, byla bych jen pokárána, ale za smrt sestry budu vykázána z lesa! Nemůžu se vrátit.“
„Nepotřebuješ je, má krásná nymfská vražedkyně! Máš mě, navždy!“ vysmíval se jí a jeho smích se rozléhal celým zastíněným lesem.

Najednou cítila, jak ji něco stahuje dovnitř do nitra a jak jí to dusí a mačká. Věděla, co to znamená, Azar se snažil převzít kontrolu nad jejím tělem. Nikdo neví, co s jejím tělem bude dělat. Co že říkal, že se chystá dělat s tělem kněze, co ho vyhnal? Že jeho rukama zabije všechny, o které se stará?

Připadala si hloupě a podvedeně, nemohla nechat toto monstrum, aby ublížilo obyvatelům lesa jejíma rukama. Vrátit se stejně nemůže, nikdy by jí nepřijali zpět, vždy by na ni hleděli jako na tu, která se oddala hněvu a chtěla ublížit lesnímu tvorovi a byla zodpovědná za ošklivé zranění sestry a za smrt druhé.
Jako nymfa, bytost lesa, se může vzdát tohoto těla a navrátit ho lesu.
Zlomená nymfa klečela na zemi a v jejím nitru se najednou rozprostřel mír, což zneklidnilo Azara.

„S mým tělem jsi spjatý na věky, to byl tvůj požadavek v našem paktu. Navěky tedy setrvávej v mé přirozenosti, Ďáble,“ řekla vítězně a roztáhla své ruce, které se roztahovaly do nepřirozených dálí, až praskaly a rostly a rostly a přeměnily se na větve. Nymfa rostla do výšky a z nohou se jí do země zapouštěly kořeny. Démon v ní skučel a proklínal nymfu, to mazané stvoření, snažil se rychle opustit její tělo, ale neprorazil kůrou silného dubu, ve který se nymfa proměnila.

A tak nymfa i Azar dodrželi oba svou úmluvu, neboť nymfa Noa byla jeho tělem a Azar jej obýval navěky.