Stopař

Zpěv ptáků se odrážel od hladiny řeky a vítr pročesával jarní trávu, když pan Kotík poprvé na svém nově zvoleném místě u Vltavy nahazoval udici sestavenu jednoduše z větve a rybářského vlasce. Konečně. Konečně našel vhodnější místo pro lov než to, na kterém sedával původně.

V ten samý den, kdy se ocitl na ulici, se Pavel Kotík rozhodl, že teď, když nemá práci, byt ani rodinu, potřebuje nějaké rozptýlení. První týden byla jeho koníčkem nekončící cesta. K jejímu konci ale nebylo až tak daleko, jak se novopečenému bezdomovci zdálo. Když narazil na řeku, řekl si, že se poohlédne okolo, než najde slušný most, nebo tudy pojede parník, který by si mohl stopnout. Podle této jeho úvahy poznáváme, že nepobral moc rozumu ani pracovitosti, a proto snad není třeba dlouhého vysvětlování důvodů, které přiměly teď již bývalou paní Kotíkovou rozvést se s manželem a stejně nenáročné bude i pochopit názor soudce, který přiřkl celý majetek i péči o děti týž dámě.

Pavel Kotík nebyl nikdy pracovitý, ale jedna věc, která ho i v jeho třiačtyřiceti letech neunavila, tu byla, totiž pořádně se rozčílit. I když je pravda, že rozčílit se není dobré slovo pro to, co tehdy pan Kotík cítil. Rozčílit se je třeba na někoho nebo něco. Je ale velmi těžké být rozčílený na sebe samotného, zvlášť když naše rozčílení musí obsahovat rychlou stručnou českou facku nebo to klasické „Ty kreténe!" či jiné diagnostické termíny. Pan Kotík nediagnostikoval sám sebe, Pan Kotík byl prostě nasraný. A když tedy zjistil, že parníky se stopují jen velmi stěží a ještě k tomu za určitý poplatek, nebyl už v tom stavu emocí, v jakém byl před týdnem. Pavel byl teď rozčílený na celý svět a především na řidiče parníků. A proto, že jeho cesta skončila, potřeboval nové rozptýlení.

Sebral poblíž ležící dubovou větev a držel ji mírně šikmo nad hladinou, tak jak to kdysi vídával v televizi. A abychom pana Kotíka jen nehanili, je nutno zmínit, že se v rybaření velmi zlepšoval. Za půl roku dokonce pochopil, že k tomu aby na svůj primitivní nástroj něco ulovil, potřebuje vlasec, za další půlrok dokonce vyzkoumal další převratný objev, totiž že by mu velmi pomohla návnada. A o rok později od této převratné informace usoudil, že aby to bylo ještě efektivnější, je dobré onu návnadu přivázat, protože jinak se z rybolovu stává velmi komplikované krmení ryb.

Ke všem těmto objevů ale Pavel nedošel vlastním praktickým výzkumem ve stylu pokus-omyl, ale pozorováním ostatních rybářů na druhé straně řeky, což byl pro jeho krátkozrakost velmi náročný úkol. Sám sice přizpůsoboval svou metodu nově zjištěným faktům, ale veškerá jeho snaha se míjela účinkem. Ať dělal, co dělal, na větev s provázkem rybu nechytil. Byl to prostě pechfógl.

Pavel ale nebyl žádná bábovka a tak nuda v něm překonávala pohodlnost a on stále zkoušel štěstí, když ne tady tak tam a pokaždé o kus dál. Mezi místními bezdomovci byl znám jako věčný smolař. A když bezdomovec někoho nazve smolařem, to už je fakt smůla. Seděl a dál a dál sledoval jen vodu. Nevnímal den ani noc, nevnímal, když utichl zpěv ptáků a nevnímal ani, když začalo sněžit. Neměl čas sledovat jaký je den, měsíc, nebo kdo sedí na hradě. Pan Kotík vnímal jen a jen vodu.

Teď, když víte o panu Kotíkovi víc, než by o sobě kdy prozradil on sám, dovedete si jistě představit jeho radost ale i nedůvěru, když se jednoho večera díval zpod zasněženého obočí na svůj „prut" a než si stihl uvědomit, co dělá nebo jak se mu to povedlo, vytáhl kapra. Chytil rybu do rukou a dlouho se díval do jeho smutných očí, až začal naprázdno klapat pusou v témže rytmu a naprosto přestal vnímat i ty zbytky světa, o kterých ještě viděl. Z bezmyšlenkovitého klapání ho vytrhl až z dáli znějící aplaus a volání „Lidi, smolař chytil rybu!" Potlesk se ozýval z blízkých mostů, z ulic na obou březích i z parníků, loděk a šlapadel plujících nedaleko od něj. „Ty vole, tak ty jedinej z nás budeš mít na Vánoce kapra. To máš od Ježicha. To mimino si to umí načasovat!"

Dva bezdomovci přiběhli až k němu s nabídkou ohně, že prý zajdou k nim, k táboráku a můžou se rozdělit. To už ale Pavel nevnímal, anebo spíš nechtěl vnímat. Rozešel se s kaprem přímo za nosem, a když stál po kolena ve vodě, pustil ho zpět a díval se, jak odplouvá pryč. Po chvíli se usmál, zvedl ruku a zamával mu na cestu. I teď ho ale vyrušil jakýsi hlas. Byl to mužský, neznámý baryton, z jehož volání po chvíli rozeznal „Kapitáne, stopař!" Zvedl hlavu směrem k Parníku a nepřestával mávat. Kolos se otočil a blížil se Pavlovým směrem a na znamení, že o něm vědí ještě dlouze zatroubil.

„Tak přeci jen berou stopaře!" prohodil pan Kotík do říčních vln, když odhazoval čepici a bundu, aby mohl plavat parníku vstříc.