Druhá tvář světa IV.

Kapitola 4.

Jablko nepadá daleko od stromu… většinou

 

            John nevěděl, co říci. Pohled měl upřený na paní domu a sám na sobě cítil ten Kátin. Ta se zdála být stejně překvapená jako on sám. Jak jako domů?

            „Nejsem si jist, jestli jsem vás správně pochopil,“ začal lehce nervózně, „jak jste myslela to ´domů´ a kdo má být ten ´Honza´?“

            „Tak jak jsem to řekla, Honzo. Tohle je tvůj domov, vždy jím byl. Už od dob tvého narození. A Honza je tvé křestní jméno. Sama jsem ti ho vybírala,“ odpověděla babička klidným a trpělivým hlasem. Na Johna toho bylo v tu chvíli už příliš. Netušil, jestli si z něj ta stará paní střílí, či je to nějaká skrytá kamera, ale odmítal tomu věřit. Odmítal věřit, že jeho život byla jedna velká lež.

            Káťa měla bezpochyby stejný názor. Svůj údiv dávala na odiv bez jakéhokoliv studu. Pohledem přejížděla z babičky na Johna a zpátky, pusu pootevřenou.

            „Počkat, počkat, on je Honza? Ten Honza?“ zeptala se přímo a v jejím hlase bylo něco, co přinutilo Johna polknout. Měl neblahé tušení, že onen Honza je někdo, kdo přináší smutné vzpomínky. Honza, kterým by měl být on… Blbost. On je John!

            „Ne, to není možné. On nemůže být On. Ne, prostě ne!“ odmítavě zavrtěla hlavou Káťa a marně se snažila přemluvit oči, aby neronily slzy. Přesto jí zvlhly koutky, čehož si John nedokázal nevšimnout. Kdo je sakra Honza? A co ten blbec udělal? I když babča myslí, že jím je on, a on sám měl kupu otázek, rozhodl se prozatím mlčet.

            „Vím, že je to pro tebe šok. Ani já nevěřila, že se vrátí, že ještě žije. Ale je tu. Víš, že je to pravda, Kateřino, věděla si to od první chvíle, kdy si ho spatřila. Proto si ho zachránila, proto si ho přivedla sem, domů,“ pokračovala babička uklidňujícím hlasem. Káťa se svezla do jednoho z křesílek a lokty se opřela o kolena. 

            „Já,…já jen myslela… Cítila jsem… proč on, babi?“ štkala tiše Káťa. Ta věčně usměvavá a nad vše povznesená Káťa. Hranou ruky setřela slzy a rozmazala si tak černý mejkap, „chtěla jsem mu jen pomoci. Srdce mi říkalo, že musím.“

            Na tváři paní domu se objevil lehký úsměv. Odložila hrníček na podšálek na stole a ladně povstala. Přikročila ke Kátě a pohladila ji po tváři.

            „Láska je prapodivná paní. Mocná a nevyzpytatelná. Tvá magie ho vyhledala a dala ti pocity nutné k jeho záchraně,“ přitakala babička a otočila se k Johnovi. Rukou mu pokynula, aby se posadil a z konvice jim oběma nalila šálek čaje. John fungoval na automat. Přesunul se k jednomu z křesílek a sesunul se do něj. Byl unaven. Příliš mnoho utíkání a příliš mnoho překvapení a šíleností. Měl dost.

            „Vím, že je toho na tebe hodně, Honzo. Ale jsme tu pro tebe. Máš jistě spoustu otázek. Ptej se tedy,“ promluvila babička směrem k Johnovi a vrátila se nazpět ke svému křeslu. Káťa se víceméně uklidnila. Stále sledovala Johna svýma vlhkýma očima a na tváři se jí objevil velmi lehký úsměv, který mu dodal potřebné povzbuzení.  

            „Já to prostě nechápu,“ tak a řekl to. Jasně a zřetelně. Symbolicky pohodil rameny. Nevědomost byla tak vyčerpávající.

            „Tedy od začátku,“ přikývla babička a pustila se do vyprávění.

            „Před dvaceti sedmi lety se mému synovi Vladimírovi a mé snaše Evě narodil syn. Pokřtili jsme ho jako Jana, lidově Honzu. Bylo to překrásné dítko. Hnědé vlasy a stejně oříškově hnědé oči. To měl po svém otci. Rodinné dědictví,“ vyprávěla babička a John tiše polkl. Hnědé vlasy a oči měl i on. Ale to ještě nic neznamenalo. Takových je spousta.

            „Když mu bylo pět let, byli jeho rodiče uneseni a on s nimi. Vladimírovo tělo jsme nalezli až za dva roky, zohyzděné k nepoznání. Evino tělo stejně jako malého Jana jsme nenašli nikdy. Hledali jsme dlouho. Utratila jsem menší jmění na soukromé detektivy, jen abych nalezla alespoň nějaké stopy. Bez úspěchu. Nakonec, po mnoha letech pátrání, jsme to vzdali. Nemělo smysl hledat dál,“ dovyprávěla a hlas se jí zachvěl. John to chápal. Přišla o syna, snachu a vnuka. To vše v jeden den. Muselo to pro ni být těžké. John si neuměl představit, co by to udělalo s ním, kdyby byl na jejím místě.

            „Babička zapomněla dodat, že Honza nebyl jejich jediné dítě,“ pokračovala Katka a on si teprve nyní všiml, že má stejně hnědé oči, jako on. Jak to, že si toho nevšiml dřív? Měla krásné oříškově hnědé oči. Škoda toho všeho mejkapu. Bez něj by vynikla jejich přirozená krása, pomyslel si.

            „To je pravda, pár týdnů před únosem se jim narodilo druhé dítě, dcera, naše Kateřina,“ dodala babička a podívala se přímo na Johna. Ten znovu hlasitě polkl. Kátě se na tváři objevil úsměv, široký a rozverných. Na jednu stranu byl rád, že se znovu směje, na stranu druhou netušil, co na to říci. Pokud byl tím Honzou on, jak se mu snaží namluvit, pak Káťa byla jeho mladší sestra. To bylo neuvěřitelné. Ne, to je slabé slovo. Šílené, úplně bláznivé, nemožné, to jsou mnohem lepší výrazy. Jaká souhra náhod, co všechno by se muselo stát, aby to mohlo být pravdou?

            „A já mám být Jan…ten Jan?,“ tázal se a hlas měl plný nedůvěry, „tomu nevěřím. Nemohu. Jak…?“

            „Je to pravda, Honzo. Stejně jako Káťa, i ty víš, že tomu tak je. Jak jinak si vysvětlíš to, co se dnes stalo?“ vysvětlovala trpělivě babička. Káťa byla ticho a naslouchala. Pomalu upíjela z šálku čaj a čas od času se na Johna usmála.

            „Utíkal si, honili tě, našel si bar, který tam není pro každého a v něm tě našla tvá sestra, Kateřina. A nejen to, když to vypadalo nejhůře, zachránila ti život a pak tě přivedla až sem, domů“ pokračovala, „vesmír má občas zvláštní představu o tom, jak tvořit náhody a jak splétat tkanivo osudu.“

            John si znovu nahlas povzdechl. Měla pravdu. Bylo zde příliš mnoho náhod. Přesto se tomu nehodlal poddat. Chtěl věřit, ale hodlal být opatrný. Dnes viděl a slyšel příliš mnoho neuvěřitelného, než aby volil zbrklost před rozvahou. Rozhodl se tomu dát pokusnou šanci.

            „Budiž tedy. Dejme tomu, že vám věřím,“ řekl po chvíli, oči nadále upřené na babičku, zatímco jeho mysl hledala správná slova, „dejme tomu, že jste má babička a že Káťa je skutečně moje sestra. Co pak? Co můj život? Byla to lež? Můj bratr, Robert, co s ním? Je…“

           

            „Bum,“ zadunělo pokojem a stěny se lehce otřásly.  John již nestihl dokončit svou další otázku. Babička okamžitě vyskočila na nohy a Káťa s ní. John se šokovaně rozhlížel kolem a hledal hrozbu, která tu nebyla.

            „Někdo útočí na dům!“ vykřikla Káťa a John cítil, jak se v ní a v babičce probudila neznámá síla. Obě pozorovaly stěnu a jejich oči viděly mnohem dál, než jen na bíle omítnuté zdi.

            Káťa sjela pohledem na babičku a John si všiml ustaraného výrazu její tváře: „Vydrží to ochrany? Vím, že jsou staré a silné, ale tohle není obyčejná magie.“

            „Snad,“ odvětila paní domu a ruce ji zlatě zazářily. Ústa se jí pohnula a vydala neznámá slova v neznámém jazyce. Světle se zablesklo a dunění na chvíli přestalo. Vzápětí se však ozvalo znovu a dům se zachvěl v základech.

            „Tohle není dobré. Nevím, co používají za moc, ale jsou silní, velmi silní. Bude lepší, když odtud zmizíte. Já se je pokusím zastavit, nebo alespoň zdržet,“ přikázala babička a podívala se na Káťu, hlas jak z chladné ocele, tvrdý a přísný, „vezmi Honzu proutěnou cestou a ztraťte se ve městě.“

            Další úder do ochran domu rozhoupal lustr. Paní domu nemeškala. Ruce se jí znovu rozzářily a z úst ji začaly proudit verše, které Johnovi vzdáleně připomínaly latinu.

            „Ale, babi!“ vyhrkla Káťa. Řekla by i více, babiččin pohled ji však zastavil. Sklopila oči a přikývla. Hned na to začala jedna. Otočila se k Johnovi a zavelela: „Jdeme!“

            John si připadal naprosto bezbranný a neschopný. Dvě ženy plné magické moci byly připraveny bojovat a možná i umřít. A to jen proto, že sem přivedl Lovce. Byla to jeho chyba! Nechtěl odejít a nechat tu starou paní samotnou umřít kvůli němu. Přesto poslechl. Neměl na výběr. Snad, pokud odtud zmizí, Lovci přestanou útočit na dům. Ano, může udělat alespoň to.

            Společně s Káťou proběhli domem, který se nadále otřásal, a vyběhli na zahradu obehnanou živým plotem. Ihned se k nim přihnal Kátin pitbul a zaštěkáním pozdravil.

            „Kyre, hlídej dům, hlídej babičku!“ zavolala za běhu Káťa a pitbul, jako by na souhlas, zavrčel. Otočil se a vyrazil směrem k hlavnímu vchodu. To poslední, co John viděl, bylo rostoucí tělo pitbula. Ten během několika sekund narostl do velikosti koně a místo jedné hlavy měl v ránu tři a všechny s tlamami plnými ostrých tesáků.

            „To je Kerberos! Zatracenej tříhlavej Kerberos!“ překvapeně vyhrkl John. Tohle opravdu nečekal. Aby se z pitbula stal pekelný pes, strážce podsvětí, to opravdu ne.

            „Samozřejmě! Co si čekal? Že chodím na procházku s obyčejným psem?“ prohodila jako by nic Káťa a lehce se zasmála. To však již doběhli k jednomu z rohů pozemku a mladá čarodějka poklepala nejbližší stěnu živého plotu hranou ruky. Ta se z ničeho nic stáhla a utvořila tak průchod skrz masu větvoví.

            Prolezli skrz díru a ta se za nimi ihned zavřela. To už však uháněli po ulici směrem od domu. John nebyl vývojem události nadšen ani trochu. Už potřetí v noci utíkal a to dělal jen velmi nerad.

            Po deseti minutách běhu, které se Johnovi zdáli jako věčnost, ho plíce boleli jak čert a píchalo ho v boku. I Káťa oddychovala nepravidelně, i když to bylo tak vše. Únava na ní znát nebyla.

            Byly na zastávce autobusu, to bylo tak vše, co dokázal John určit. Kolem byly klasické vysoké městské domy, spousta obchodů v přízemí. Nic, dle čeho by se dokázal zorientovat. Pro Káťu to však nejspíš nebyl problém.

 

            „Musíme najít někoho, kdo nás může na čas ochránit. A tím nás myslím samozřejmě tebe,“ vysvětlovala, zatímco John se opíral o pouliční lampu a těžce oddychoval, „a taky někoho, kdo bude znát odpovědi. Někoho, kdo ví, co jsou zač ti, co tě pronásledují.“

            „So…souhlasím,“ odpověděl přerývavě John. Na víc se nezmohl. Káťa protočila oči v sloup. „Na to, že si můj bráška, máš úděsnou kondičku.“

            John jí daroval ukřivděný pohled a pokusil se narovnat. Cítil se o něco lépe. Už dokázal popadnout dech…občas.

            „Dobrá… To zní jako plán… Kam tedy půjdeme? Znáš někoho takového? A co babička?“ začal se ptát jen, co mu to plíce dovolily. Především poslední otázka ho trápila nejvíc. Sice stále plně nevěřil, že je tím, za koho ho mají, přesto nechtěl riskovat, že by se babičce mělo něco stát. Ať už je to jeho pramáti, nebo ne.

            „Babička bude v pořádku. Spolu s Kyrem zaženou nakonec cokoliv. Věř mi, je to schopná čarodějka. Mnohem mocnější, než jsem já. Navíc, nevěřím, že by se tam útočníci zdržovali. Jen co zjistí, že jsi zmizel, nechají ji být,“ odvětila Káťa a sledovala okolní ulice pátrajíc po případných hrozbách, „můžeme zkusit Poustevníka. Ten ví hodně a vidí ještě víc. Nebo pátera Černého. Církev je mocnou ochranou proti všem hrozbám včetně magie. Ale já papežencům nevěřím, i když tobě by asi pomohli.“

            „Zkusíme toho, jak si to říkala, Poustevníka? Snad bude znát odpovědi alespoň na něco,“ přikývl John. Odpovědi, ty teď potřeboval ze všeho nejvíc.

            „Měl by. Znám ho sice jen z vyprávění, ale zdá se, že toho ví až příliš. Víc, než je zdrávo, jak se říká. Proto se musí schovávat. Vypátrat ho nebude lehké. Je však místo, kde by nám mohli říci víc,“ usmála se a odhalila své bílé zuby. John tušil, co řekne. Nevěděl, jestli má být rád, nebo se děsit. Nebyl si ani jist, jestli je to dobrý nápad.

            „Má to i výhodu. Budeme tam v bezpečí. Nikdo se nás tam nepokusí napadnout, ne s tím, jak nedůtklivé a cholerické tamní osazenstvo bývá,“ dodala a nyní se již otevřeně zubila. Bylo jasné, že je ze svého nápadu nadšená. Nejspíš proto s nadšením zvolala: „Vzhůru zpátky k Třinácti černým kočkám!“

            „Ó můj Bože,“ povzdychl si John a se zatvrzelým výrazem směrem ke Kátě dodal, „ale nic tam nepiju!“