Werwolf a Shikatsu

Werwolf a Shikatsu

Po nocích

V prachu kostí klikatí se stříbrný had,
ucítit krev a nevyslyšet ten hlad
K nosu dívky přinést růže,
pak odejít mlčky po špičkách
Život ušetřit a křížek nadrápat si do kůže,
jít spát s anděli ve hvězdách.

   Dáme ho ke křiklounovi. Pořád řve, ale je neškodnej, řekl jeden z mužů, který v křoví našel nahého chlapa.

   Vstávat, vstávat. No tak, vstávej křičel hlásek s marnivou naléhavostí.

   Werwolf otevřel oči a posadil se. Hned si uvědomil, že je oblečený do bílého, pokud se dalo věřit té troše světla, které bylo v šedavém pokoji. Mohlo jít klidně o celu. Naproti němu seděl starší utrápený chlap, který ho pozoroval s vytřeštěnýma očima. Tomu, že patřil ten hlásek? pomyslel si Werwolf a protáhl se v zádech. V tom muž začal křičet a odběhl do vzdálenějšího tmavšího kouta pokoje a tam zůstal. Werwolf se nešťastníka chystal utěšit s tím, že mu nic nehrozí, avšak ozval se opět ten marnivý hlásek. 

     Ani se nemusíš snažit, ukázala jsem tady našemu posránkovi podobu, kterou máš
v noci, ozvalo se s nefalšovanou radostí zpod protější postele.

     Werwolf viděl jakoby se odtamtud zablýsklo. Najednou před ním sedělo malé kotě, kterému srst pulsovala barvami. Malá kočička se protáhla a nepřirozeným hlasem se uvedla. 

     Dovol, abych se Ti představila, já jsem Shikatsu a vítám tebe v našem bílém zámku s mřížemi.
     Hned po vlastním uvedení se Shikatsu natočila ke koutu, kde byl ještě křičící muž, ten se najednou ztišil.
     On je pouze člověk, kterého jsem dostala do tohoto šíleného hotelu, když trápil malou holčičku, bohužel tu jsem uvězněná taky, smutně zavrněla Shikatsu a zakoulela očima.
     Než stačil Werwolf cokoliv udělat, kotě se ho lehce dotklo čumáčkem a on se ocitl v jiném prostoru a čase.......

Obchod pana Šeříka

     Bylo kolem půl páté, Lucie a Veronika byly na velké lanové prolézačce. Shikatsu seděla na lavičce mezi matkami, pro každou samozřejmě měla pojmenování. Co chvíli byla u Veroniky a ukazovala. Jednou na paní Borůvkovou, té, ať se nedotýká, že má někde plíseň, pak zase paní Dortová, že má nějaké hodně malé broučky.
Hodiny na radnici odbily pět. Lucie zvedla hlavu, chystala se jít k mámě pro peníze na bonbóny a Veronika chtěla taky do obchodu pana Šeříka. Šly obě k lavičkám, kde seděly paní Borůvková, Ziťová, Dolná a paní Dortová.
Díky Shikatsu paní Dortová přišla o skalp a kus hlavy. Shikatsu nedokázala najít malé broučky, které podle paní Borůvkové má paní Dortová někde mít. Veroniku zrovna broučci zajímají, protože jí je táta ukazoval připíchnuté v krabičkách
za sklem při návštěvě muzea a tak byla zvědavá, co Shikatsu najde u paní Dortové. Lucie se zeptala jestli může jít Veronika s ní do obchodu. Ostatní matky i paní Ziťová byly proti.
Ony věděly, že pan Šeřík je starý morous a při první příležitosti a někdy
i právem, křičí na neukázněné děti ve svém obchodě.
Třeba syn paní Dortové tam sám už nechce chodit a to je mu deset, prohodila paní Borůvková.
Jo, kvůli tomu starýmu kriplovi se tady malej dement Dortovic ještě v deseti počůrává, rozchechtala se Shikatsu a přitom zklamaně zavřela hlavu paní Dortové. Podívala se jí se zájmem do míst, kde má podle Veroniky mít čůrání. Na to Veronika vyskočila a přesvědčivě zmínila, že budou hodné. A tak je pustily.

Obchod pana Šeříka byl pěkný čistý s krásnými barevnými reklamami na sladké, pití a oblíbený kečup. Obchod měl uličky široké pro dva dospělé, avšak pohodlně se tu dalo projet jen s jedním nákupním vozíkem. Ten Lucie nevzala.
Dívenky probíhaly kolem dvou kas. Lucie Veroniku vedla prostřední ze tří hlavních uliček obchodu, které jsou později půlené jednou uličkou a dá se přejíždět do různých oddělení bez toho, aby člověk musel na konec každé řady regálů.
Lucie se nečekaně zastavila, před nimi stál pán v bílém rozepnutém plášti
a zlostným pohledem. Řekl jim, ať po obchodě nelítají, ještě něco shodí a odešel. Lucie se okamžitě rozběhla směrem k regálu, kde byl nápis sladkosti a vzala sáček bonbónů, Veronice podala balení s lízátky. Lucie nedočkavě vyrazila ke kasám a Veronika ji následovala. Lucie zahnula doleva, tam seděla paní prodavačka, Veronika udělala to samé, ale nevšimla si prosklené skříně. Sklo bylo všude po podlaze. Veronika si pořezala kolena a dlaně, jak se snažila vstát. Vytřeštěné oči se dívaly na krev, která tekla. Lucie se nevrátila, utíkala za mámou na hřiště. Shikatsu upozorňovala na starého kripla a chtěla ho zastavit hozením imaginární plechovkou párků, ale ta letěla dál někam dozadu.
Pan Šeřík došel k Veronice, hlasitost jeho hlasu a tlak slov, ji donutil ještě více brečet. Chtěl ji zvednout za ruku, ale Veronika se vysmekla a opět se koleny ocitla na zemi poseté střepy. Střepy se zařízly hlouběji do masa na nohou a dlaních.
Veronika zavřela oči, už nevnímala řev pana vedoucího. Jejím přáním bylo,
aby Shikatsu něco udělala. Chtěla vidět mámu a tátu.
Začalo se šeřit, prostory obchodu temněly a vše se mírně chvělo. Pan Šeřík jen stál, přestal nadávat. Veronika si sedla a pozorovala prodejnu pohlcenou černým sametem. Také viděla, že mezi ní a panem Šeříkem stála děsivá bytost a podle vyjadřování, to byla Shikatsu.
Shikatsu nyní byla o kousek vyšší než řvoun, pleť měla tmavou, z velkých modrých křídel kapala voda a její drápy jako by měly elektřinu.
Shikatsu se otočila k dívce s pohledem, že tu mrdku vyřídí, ať už neřve.
Veronika spatřila, že její přízračná kamarádka z nemocnice má místo očí černé díry a z nich vytéká láva.
Shikatsu se odvrátila a natáhla pařát s drápy majiteli obchodu k hlavě.
Drápy projely hlavou pana Šeříka. Tomu se zkroutil obličej do zvláštní grimasy a vše se naposledy prudce zachvělo. Byl konec.

Díky měsíčnímu svitu zde bylo přítmí, stříbřité světlo dopadalo na kobereček před postelí, vzduch byl prosycen známou maminčinou levandulovou vůní.
Veronika se probudila u sebe v pokoji. Odhrnula pokrývku, posadila se a podívala se po okolí, jestli u ní někdo je. Pokoj byl prázdný. Rodiče už nejspíš spali, Shikatsu nikde nebyla. Všimla si ovázaných rukou. Byly slyšet hlasy. Slezla z postele. Otevřela dveře a zahlédla, že v obývacím pokoji se svítí. Šla rovnou tam. V pokoji se potkala s mámou a tátou. Měli starost, avšak moc se nevyptávali, prý jim vše řekla paní Ziťová s Lucií. Otec se jen divil, že pan Šeřík si nestěžoval, ani škodu uhradit nechtěl a po rodičích poslal balení s lízátky. Mamince se pan Šeřík zdál jiný než vždy.
Jiný než byl dřív, protože zavoněl, napadlo najednou Veroniku.
Když Shikatsu skončila své představení, šero a temnota se z obchodu vytratily,
až na střepy rozbité vitríny.
Pan Šeřík se beze slova otočil a šel si sednout za volnou pokladu. Na pokladní, která dosud seděla v druhé kase a která mu nyní něco říkala, vůbec nereagoval. Seděl vzpřímeně a díval se před sebe. Veronika vstala z podlahy umazané od krve, střepy, které měla na oblečení dopadaly postupně na zem mezi ostatní a šouravým krokem se vydala opustit obchod pana Šeříka.
Nejprve musela projít mezi pokladnami, kde seděl pan Šeřík napravo a nalevo paní prodavačka. V dálce přes skleněné dveře viděla přicházet maminku Lucie, to ji trochu dodalo kuráže. Shikatsu spolu se svou iluzí někam zmizela, většinou byla hned zpět, aby celou situaci nějak okomentovala. Cesta ke kasám utekla rychle.
Pan Šeřík seděl stále na svém místě, koukal před sebe a nedal na sobě nic znát. Když se ho Veronika chystala minout, pan Šeřík k ní otočil svůj protáhlý bledý obličej. Veronika se zastavila. On nuceně nasadil široký úsměv, pak hlavu otočil zpět a civěl opět před sebe. Veronika se podívala před sebe a viděla, že paní Ziťová je už na parkovišti obchodu. Rozběhla se rychle ke dveřím s mrazivým pocitem v zádech, že ji někdo chytí, když si nepospíší. Otevřely se dveře
a Veronika byla u paní Ziťové, která ji zvedla do náruče. Veronika vyčerpáním usnula.
Později si Veronika uvědomila, že když procházela kolem pana Šeříka, bylo tam ještě to, čemu její táta s oblibou říkal zavoněl.
Když Veroniku bolelo bříško, rodiče ji poslali na záchod. Někdy si z ní táta dělal legraci a říkal, tady nám někdo zavoněl.
Pan Šeřík po setkání se Shikatsu zavoněl. Když šly pomluvy lidé tomu říkali jinak, ale výraz táty se Veronice líbil více.

Veronice se řezné rány zahojily velmi brzy. Zhruba za rok od události v obchodě byl pan Šeřík vlastní manželkou umístěn do ústavu pro slabomyslné.
Prý ho stále pronásleduje sprosté kotě zlatavé barvy, které ho navádí, aby tu tlustou krávu, paní Šeříkovu napíchl na rožeň, pěkně odspodu.....

Odevzdávání se

Dávám ti ruku svou
v ní srdce se skve
Oči máš hladové
pozři duši mou

   Už byla tma, když Shikatsu ukončila neplánovaný výlet do minulosti. Werwolf již nebyl člověkem, avšak chápal. Stále seděl na posteli v cele a nešlo o zámek, ale o ústav pro slaboduché. Sem se Shikatsu neplánovaně dostala, protože chránila malou Veroniku před panem Šeříkem a zřejmě i proto, že si neuvědomila, jak bude reagovat dospělý a jeho okolí na eskapády imaginárního tvora. Werwolf však cítil, že se Shikatsu podařilo nějak změnit, že je úplně jiná než ten tvor, který si z lidí jen dělal legraci a ochraňoval malou holku. Werwolf se podíval před sebe. Muž před ním nyní klidně spal. Muselo být opravdu pozdě. Zřejmě představy, které je Shikatsu schopna vyvolat běží stejně s reálným časem. Werwolf v muži poznal pana Šeříka, šlo to těžko. Pan Šeřík byl v obličeji strhaný, utrápený a dost starý na svůj věk. Shikatsu se vyřádila a nebyl nikdo, kdo by panu vedoucímu zde mohl pomoci, domyslel si Werwolf.