Dřív než zašeptáš Ëlgcoria

Chlapec seděl na posteli a sledoval paprsky slunce, které tančily na podlaze zkreslené mihotavou hrou světla a zářícího bělostného sněhu, který ho provokoval a nekonečně oslňoval. Měl chuť to světélko chytit do dlaně a zamknout ho do temné komůrky nebo překlopit víkem a udusit ho v pusté temnotě, ale nedalo se tak snadno lapit. Vysmívalo se jeho marným pokusům a tropilo si z něj legraci. Ale on to udělal za něj. Temný šedivý mrak, přinášející chladná mračna ledové bílé tříště, přinášející noc, skryl jediné mrazivé zimní světlo, slunce, a přinesl s sebou ostrý a ledový vítr, který zhubil vše, co před ním nestačilo utéct nebo schovat.

Chlapec seděl skrčený na posteli, choulil se do klubíčka, aby se zahřál, a obláček sražené páry mu pomalu stoupal od úst, když skelným pohledem zíral ven skrz okno zkrášlené mistrem mrazíkem a sledoval vločky, které se snášely z nebe a měkce dopadaly na zem, aby se proměnily v kapičky vody. V místnosti byla tma, ani měsíční světlo neproniklo skrz mrazivou clonu.

Modré oči se zalily slzami a jedna po druhé kanuly na líčka zrudlá mrazem. Jedním roztřeseným pohybem je chlapec setřel, aby je vystřídaly další, slza za slzou. Drobnou ručkou si přejel po vlasech a zastavil se u špičatých uších. Měl je takové od narození, a jeho rodiče a ostatní z vesnice také. Nebyl totiž člověk, ale elf. Vlastně člověka spatřil jednou, když byl ještě hodně malý, a jediné, co ho na něm doopravdy zaujalo, byly uši, tak nepodobné těm jeho. Holé a kulaté. Holé…

Zvednul se, aby si navlékl svetr nebo jemu podobný svršek, neboť elfové svetry neznali, ale místo nich elfské ženy pletly róby, které zakryly celé tělo a bylo v nich příjemně teploučko. Ta jeho, Orthinova, jak se chlapec jmenoval, byla černá a na všech čtyřech cípech splývajících k zemi byly malé květinky.

Přešel místnost, která až na malou postýlku uprostřed zela prázdnotou, a vzal za kliku. Jak předpokládal, bylo zamčeno. Padl na kolena, když ho přepadla ledová zima a rozklepala mu celé tělíčko. Zavřel oči. Mělkým dechem zahříval bledé ruce a trhaným pohybem do nich naháněl ztuhlou krev.

Když je otevřel, bylo ticho. Přestalo sněžit a ledový vichr odvlál pryč mračna a pobídl měsíc, který zalinul krajinu příslibem klidu a smrti. Chlapec vstal a položil dlaň na kliku. Potom jen šeptl pár slov: Sarntua di istroy mana laom gulam bram du Ahal gastamarne, a klika s chabým „cvak“ povolila. Chlapec se ještě ohlédl na bílou lunu dohlížející na kraj, než za sebou zavřel dveře a zašeptal: Elgcoria.

Děsivou píseň přivanul lehký mrazivý vánek prohánějící se pustou a ledovou krajinou. Byla strašná a smutná a každému, kdo ji jen zaslechl, se sevřelo srdce zármutkem a více se neprobudilo. Takovou měla moc píseň chlapce, který ztratil vše.

Oči měl suché, neboť už neměl sílu dál plakat a vypustit ze sebe svůj bol. Bylo ho tolik a zmáhal ho. Tam, daleko za obzorem, za nekonečnými ledovými pláněmi, bylo jaro a možná ostatní. Jen on tu zůstal - ne napospas zvěři a zimě - ale napospas sobě samému. Jeho vlastní tělo mu bylo vězením, z kterého se nikdy nevysvobodí. A píseň se linula dál, dokud se krajem neprohnala další ledová smrt a nezavřela jeho víčka a nedala spánek jeho duši. Neklidný spánek a poslední myšlenku: Elgcoria.

Ležel tam schoulený u širokého kmenu stromu, skryt pod sněhovou střechou a skryt před tužbami celého světa, jenž ho obklopoval. Jeho rodina a všichni ho opustili. Odešli daleko do kraje za obzorem, který vídal každé ráno, když ho oslnilo světlo nadcházejícího dne. Za obzorem, kde kdysi býval celý jeho svět. Nyní se omezil na strom a všudypřítomný sníh. Jeho matka i sourozenci ho tu zanechali, neboť byl slabý a cestu, na kterou se museli kvůli mrazu vydat, by nepřežil a zdržoval by ostatní. Slabý. A on je stejně nikdy nezatratil a v jeho srdci byli. On je miloval a mělo to být navždy. Tak mu bylo dáno a tak to zachoval.

Zpíval píseň ještě než vyšlo slunce. Zpíval a dal do toho vše… a ten kámen, jenž tížil jeho srdce, byl pryč, odnesla ho slova, jenž vycházela z jeho úst a zničila ho smutná melodie, která jej rozdrtila v prach. A s posledním jeho výdechem přišlo jaro. Elgcoria.

Dívka seděla na posteli a sledovala paprsky slunce, které tančily na podlaze zkreslené mihotavou hrou světla a zářící a svěží trávy, která ji provokovala a nekonečně oslňovala. Měla chuť to světélko chytit do dlaně a vypustit jej do širého světa, aby těšilo ostatní a přinášelo radost do jejich srdcí.

Vyběhla ven na zelený pažit, jenž zářil rozmanitými barvami květin. Běžela krajem, daleko a ještě dál až k pláním, které obnažovaly nekonečný obzor. Posadila se k rozložitému stromu kryta zelenou střechou a zahleděla se do slunce. Bylo ticho, jen lehký vánek občas roztančil zelené listy a pročísl dlouhou trávu. Nesl s sebou vůni květů a tichou píseň. Sevřelo se jí srdce, když ji uslyšela, a vtom spatřila vedle své drobné ručky květinu, jakou ještě neviděla.

Modrý květ měl černý střed a tenký stonek. Přejela přes něj roztřesenou rukou a zaposlouchala se do strašné a smutné melodie, jenž se z něj linula. Sevřelo se jí hrdlo a poskočilo srdce, a než pod pevným a zoufalým sevřením ještě naposled zabušilo, zaslechla dívka šumění stromů a povzdech. Elgcoria…