Existují?

Existují?

Pomaloučku vyšla hvězda. Pak druhá a třetí a další a další dvě, stovky, tisíce, desetitisíce. Nebe se začalo plnit nespočtem hvězd různých rozměrů a barev. Jana a Petr seděli na louce a koukali skrz jasné nebe jako okny do vesmíru.
„Myslíš že existují?“ ptala se Jana.
„Kdo?“ ptal se Petr trochu zaskočeně.
„No přece mimozemšťané. Zelení tvorečkové s tykadélky.“
Petr se usmál. „Určitě, vesmír je veliký. Nemůžeme v něm žít sami.“
Jana se posunula blíže k němu a položila hlavu na jeho ramena. „Trochu neobvyklé první rande, nemyslíš?“
„Ne, určitě ne. Je to nejlepší možnost jak se poznat.“
Jana se něžně zachichotala. „To určitě.“
„Líbíš se mi“ řekl Petr a upřeně se ji zadíval do očí.
Jana se začervenala a políbila ho na rty. Petr polibek opětoval. Něžně ji líbal a hladil po celém těle. Po chvíli se svlíkli a dlouho do noci se milovali.
„Jsem moc ráda, že jsem s tebou“ řekla Jana, když skončili.
Petr se zatvářil trochu nervózně. „Měli bychom už jít. Je pozdě“ navrhl a oblékl se.
„Ale mě se tady líbí“ namítla Jana. „Proč bychom tady nemohli přespat až do rána?“
„A není ti zima?“
„Ne, je mi skvěle.“
„Jak tedy chceš, vyspíme se tady. Zatím se obleč, skočím do auta pro deku.“
Zatímco se Jana oblíkala, Petr přistoupil k autu a otevřel kufr. Postavil se za auto tak, aby ho Jana neviděla a vystrčil si z hlavy malou anténku. Pak začal telepaticky vysílat: „Tady TR číslo 2785. Spojení se povedlo. Mise dokončena.“ Pak zasunul anténku zpět, vzal deku z kufru a vydal se zpět k Janě.
„Kde jsi byl tak dlouho?“ ptala se ho.
„Ale, nemohl jsem tu deku najít“ řekl klidně a rozprostřel deku na trávu.
Oba si pak na ní lehli a přitiskli se k sobě. Po chvíli Jana usnula. Petr se ještě chvíli díval na nebe a hledal mezi spoustou hvězd svojí planetu. Po chvíli to však vzdal a usnul.