Děkuju, otče(A Kessa mezi nimi)

Děkuju

Tváře. Tisíce bezejmenných tváří. Tisíce obětí. Tisíce mých obětí...

Svítá. Rudě-jako každý den. Jako každý den něčí život skončí.

S povzdechem jsem vstala a začala se oblékat. Černé bavlněné šaty s volnou sukní a kotníčkové boty z hnědé kůže. K boku jsem si připásala svůj starý věrný meč a do vlasů vpletla své dvě chlouby;dýky,jejíž stříbrné jílce prokládané tyrkysem mi umožňovaly střetnout se i s čaroději a podobnou sebrankou. Přehodila jsem přes sebe plášť temný jak nejčernější noc. Jemné zaklepání na dveře.

,,Dále",řekla jsem. Otevřely se.

,,Má paní",ukláněl se ušmudlaný sluha, ,,král si žádá tvou přítomnost v Korunním sále".

Přikývla jsem a pohybem ruky ho propustila. Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní podobné šaty,jako jsem měla na sobě. Pro případ,že bych se umazala krví...

,,Kde je?! Vyřídils jí můj vzkaz?!"křičel král na ubohého sluhu.

,,Můj pane, tady jsem",vyloupla jsem se ze stínu a dala se poznat.

,,Vypadni!"zakřičel vládce na toho chudáka ještě jednou a pak se otočil ke mně.

,,Zdravím tě,Kesso",zdůraznil moje jméno, ,,dneska ráno jsem zjistil,že jedna rolnická rodina,která žije na okraji mé říše,pravděpodobně chystá odboj,což,jak jistě chápeš,já nemůžu tolerovat. To by tak scházelo,aby si tu každý dělal,co chtěl. Proto...".

,,Zabít",přerušila jsem proud zbytečných slov.

,,Přesně tak",zaradoval se, ,,je vidět,že myslíme na stejnou věc. Okamžitě vyraž na cestu a do tří týdnů tě chci vidět zpátky. Rozumělas?!"

Přikývla jsem a ztratila se ve stínech. Rolnická rodina,panebože!

Zamířila jsem ke stájím. V jedné z nich na mě čekala Prdelka,neposedná kobylka,můj doprovod na všech cestách.

,,Prdelko,má věrná kamarádko,vyjedeme si na výlet",poplácala jsem ji po šíji,osedlala a vyhoupla se na ni.

Znovu v sedle-znovu volná. Alespoň na chvíli. Jeď!

,,Můžou ti vzít majetek;lidi,které miluješ;tvou hrdost a čest. Nikdy ti ale nemůžou vzít tvé jméno-ne to,pod kterým tě lidé znají,nýbrž tvé pravé jméno,ukryté hluboko ve tvém srdci,patřící jen a jen tobě. Varuj se proto komukoliv ho prozradit,zle by to s tebou mohlo dopadnout",říkával mi táta.

Vždycky jsem ho na slovo poslechla a nebýt jedné slabé chvilky... Potřásla jsem hlavou a vyhnala z ní všechny nežádoucí vzpomínky.

Jely jsme lesními cestami a přestávky dělaly jen kvůli kobylce,aby si mohla odpočinout. Já nemůžu. Nemůžu odpočívat. Nemůžu spát. Bojím se,že JE uvidím. Tváře...

Zastavila se. Náhle. Někdo tu je. Sklouzla jsem na zem a zmizela ve stínu lesa. O Prdelku jsem strach neměla,dokáže se o sebe postarat. Dlouho se nic nedělo. Konečně! Objevil se na cestě.
Černé plátěné oblečení,dva meče,vytetovaná lebka na pravé tváři. Moje láska. Bývalá. Kar-om. Tak tohle bude zajímavý...

Opatrně jsem vytáhla meč z pochvy a přibližovala se k němu. Zlehka jsem našlapovala. Nevěděl o mně,dokud....jsem neopatrně šlápla na větvičku-zlomila se-v mžiku se otočil-tasil oba meče-vrhl se na mě. Úkrok-úkrok-úkrok-do strany-vpřed-vpřed-do strany-vpřed-úkrok. Meče se míhaly ve změti ran. Hlavně se k němu neotočit zády.Vpřed-vpřed-vpřed-štěstěna se nakláněla na mou stranu-vpřed! Jeden meč jsem mu vyrazila z ruky,druhou ruku jsem mu jednoduše usekla v předloktí. Zhroutil se na zem v bolestech a tratolišti krve.

,,Hodně jsi mi ublížil,Kar-ome",zašeptala jsem, ,,ale já nejsem pomstychtivá,nechci tvou smrt. Odejdi a víckrát se mi nepleť do cesty. Ne",zarazila jsem jeho nadechnutí, ,,nechci vědět,proč ses mě pokoušel zabít. Zmiz".

Ztěžka se zvedl a zmizel v lese. Nohy se mi podlomily. Spadla jsem na zem. Panebože! Kdy už tohle trápení skončí?! Kdy?!

Přivolala jsem Prdelku,vyhoupla se na ni a jela dál...

,,Tatínku? Jak zjistím své pravé jméno? Jak? Jak?"poskakovala jsem jako malá kolem svého velkého hrdiny.

Posadil si mě na klín a poručil mi,abych zavřela oči a odpoutala se od okolního světa. Pak se objevila. Písmena. Tvořila slovo. Jméno. Moje pravé jméno. Kessa....

Dojely jsme k jedinému městu na naší cestě k hranicím říše. Ranor. Město všech. Sesedla jsem a poslala Prdelku schovat se. Vmísila jsem se do davu,proudícího dovnitř,a nechala se vtáhnout.

Zamířila jsem do jedné postranní uličky neblahé pověsti a zastavila se před dřevěnou boudou páchnoucí hnilobou a kdoví čím ještě. Zlehka jsem zaklepala a vešla dovnitř.

,,Lääni?"zvolala jsem.

,,Tady jsem",ozvalo se odněkud, ,, tady vzadu". ,,Zdravím tě v mém skrovném příbytku,čekala jsem tě".

,,Dochází mi lektvar,Lääni,potřebuju další".

Chápavě se usmála.

,,Král tě nenechá odejít,že?"

Raději jsem neodpověděla.

,,Tak pojď. Někde bych ho tu měla mít",řekla a pobídla mě,abych ji následovala. Šla jsem...

o pár minut později

,,Jak to, že tě ještě neupálili za čarodějnictví?"začala jsem vskutku netradičně.

,,Jak to, žes nedorazila Kar-oma,hm?"vrátila mi to i s úroky.

Odvrátila jsem pohled, slzy mi vhrkly do očí. Tak to dopadá, když se člověk pošťuchuje s čarodějkou, že. Laskavě mi položila ruku na ramena.

,,Tvé trápení už brzy skončí", řekla zničehonic, vrazila mi lektvar do dlaně a mávla rukou. Zatmělo se mi před očima, obklopila mě mlha. Vytoužený odchod .....však nepřišel....

,,Víš, čemu nerozumím?"ptala jsem se otce.

Otočil se ke mně s tázavým výrazem ve tváři.

,,Řekněme, že bych někomu to pravé jméno řekla. Co se mi může stát zlého? Proč je to zakázané?"

Povzdechl si.

,,Žijeme v nebezpečné době, dcero. Celý svět je prostoupen magií a nic už není nemožné. Stejně jako ovládnutí člověka. Jeho mysli,srdce, duše. Pokud někomu prozradíš své jméno, chraň tě Nejvyšší tohle udělat, dotyčný tě bude mít napůl ve své hrsti. Může tě zabít a ty budeš bezbranná. Nebudeš schopná bránit se. Jenže místo vytouženého odchodu tě čeká služba. Služba, ze které nebude úniku".
Probudila jsem se na holé mýtině. Vyskočila jsem na nohy a divoce se rozhlédla kolem sebe. Nikde nikdo. Kde to jsem? Zklidnila jsem se a pohlédla na předmět v pravačce. Lektvar. Odzátkovala jsem lahvičku a napila se. Fuj, to je dobrý. Cítila jsem, jak mnou prostupuje pradávná síla, moc mých předků a vrací mě do života. Jenže ... Proč mě sem Lääni poslala? Co má za lubem?

,,Kesso", ozvalo se za mými zády. V mžiku jsem se otočila.
,,Ty?!"....

Byl to on. Táta. Můj táta...připraven k boji.

,,Zdravím tě, dcero. Nebo bych spíš měl říct Bezejmenná?"

Zbledla jsem.

,,Nechte si to, prosím, vysvětlit".

Odmítavě zvedl ruku.

,,Varoval jsem tě. Neposlechlas".

V mžiku vytasil meč a vrhl se na mě. Tak tak jsem se mu vyhnula.

,,Táto, nechte toho!"stačila jsem vykřiknout.

Znovu se na mě vrhl. Naše meče se zkřížily. Vpřed-vpřed-vpřed-do strany-otočka-vpřed. Mou mysl ovládla jediná myšlenka. Zabít. Vpřed-zpět-zpět-do strany-otočka. Přitlačila jsem. Vpřed-vpřed-vpřed. Byl příliš starý. Vpřed-vpřed-vpřed!!! Vyrazila jsem mu meč z ruky - upadl. Stála jsem nad ním, náhle neschopna jakéhokoliv pohybu. (Nezkrotnou) touhu zabít nahradilo...co vlastně? Lítost? Soucit? Beznaděj? Nedokážu mu ublížit. Je to můj táta. Pomalu jsem spouštěla ruku se zbraní.

,,Odejděte, táto,musím dokončit úkol",zašeptala jsem.

,,Tvůj úkol právě skončil",ozvalo se za mnou.

Otočila jsem se-přede mnou Kar-om - usmíval se-záblesk-áaaa...

Zhroutila jsem se k zemi. Táta. Mečem, který jsem mu vyrazila z ruky, mě...osvobodil. Z posledních sil jsem se podívala otci do očí.

,,Děkuju",zašeptala jsem a propadla se do tmy...

Držel ji v náručí, dokud i ta nejmenší jiskřička života nezhasla. Jeho noční můra se stala skutečností. Přežil své vlastní dítě...

O pár měsíců později skutečně vypukla vzpoura, v jejíž čele stál Kessin otec a která navždy osvobodila zem od zla a kruté vlády. Zlý král se jí ale nedožil. Dva dny po Kessině smrti zemřel. Povídá se, že jako zběsilý utíkal chodbou a řval, že ho pronásledují duchové minulosti. A Kessa mezi nimi...