Rytíř Dalan #1

8. dubna roku 1 853 po Tichu

Albery, království Zletény

 

Kolem prázdné stezky se ohýbaly olše vysázené do nerovné a nepravidelné aleje. Šustění listí přerušovala pěnkava a žluva. Do klidného okamžiku se vkradly zvuky urputného dýchání. Napravo od stezky se u tlusté olše objevila umazaná postava schvácená fyzickou námahou. Muž se rozhlédl a vzápětí se s plechovým zařinčením rázně opřel o kmen stromu a sesunul se k zemi. Kriticky pohlédl na svá bagančata obalená vrstvou bláta. Dle mužova zbroceného a umazaného obličeje mu musela temná břečka táhnout chodidla dolů jako dva těžké kameny hodnou chvíli, nejspíše do obtížného terénu. Lehkým pohybem z hlavy sundal čepec, jehož původní barvu by pod špínou nikdo neodhadl. Mužovi oči zkoumaly bezprostřední okolí, než našly klacík dostatečné délky. S námahou se po něm natáhl a začal pomalu, velice pomalu odstraňovat nežádoucí jílovitou hmotu z bot.

          Mnoho z těch, kdo by na muže pohlédli, by řekli, že se jedná o rytíře. Pravda, o rytíře v nějaké těžké situaci. Možná právě bojoval o svůj život, nebo lépe o život někoho jiného. Koneckonců, v Alberách má pravé a čestné rytíře rád téměř každý.

          Na první pohled by to tedy byl rytíř. Na druhý pohled by začali sledujícímu vyvstávat všemožné otázky; Kde má rytíř helmu? Ztratil ji? A kde má nějaký typický, téměř všemi preferovaný štít, kde by hrdě nesl erb svého ctěného rodu? Na hrudi žádný nemá. Vlastně, jeho plátová zbroj je přinejmenším silně použitá. Pochva u jeho tlustého opasku, který vypadá jako jediná slušná věc na celé postavě, je podezřele krátká. Z pochvy neční jílec sázený drahými kameny ani bohatě zdobená záštita. Místo toho vcelku obyčejný černý jílec krátkého meče. A kde má rytíř oře? To chodí pěšky? Vskutku, toto není rytíř, řekl by si všímavý pozorovatel.

          Muž vytáhl velkou, hnědou a ošoupanou čutoru a všechen její obsah použil k umytí obličeje, který byl zakryt čmouhami špíny rozmazanými tekoucím potem. S vysmrkáním zakončil očistu a vrátil se ke svému klacíku a zaneseným bagančatům.

          Měl světlé, nedbale stříhané vlasy, které trčely do všech stran, ať už byly mokré nebo suché. Tmavě modré oči prozrazovaly, že musí patřit dobrákovi. Kolem nosu byl hustě pihovaný a světlé strniště na tvářích se snažilo schovat několik velkých jizev po neštovicích. V koutku úzkých rtů měl snad vždy připravený optimistický úšklebek. Nepůsobil jako naivní mladíček, ale ani jako protřelý veterán. Těch několik náznaků vrásek jeho věk neprozrazovalo spolehlivě.

          Zakroutil lehce hlavou a musel se ušklíbnout nad svou hloupostí. Vesničan s předkusem, co mu v poslední dědině radil o zkratce vedoucí k této stezce, měl na tváři přesně ten výraz, jaký už by se Dalan mohl naučit rozeznat. V čerstvě vyplavené úžlabině nedávnými silnými lijáky si zrovna neodpočinul. A určitě své putování nezrychlil. Na ten terén se lehčí, ale stále těžké plátování nehodilo.

          Dalan by jakémukoliv pozorovateli přísahal, že ví, kdo je. Je to rytíř. Lhal by Dalan? Ano. A vlastně ne tak úplně. Ale spíše ano. Jeho plátové brnění bylo nekompletní, na některých místech zprohýbané a silně poškrábané. Na štítě (který neměl) ani na hrudi nenesl ctěný rod z jednoduchého důvodu. K žádnému nepatřil. Nemá žádnou rodinu, žádnou baronesu, ať už ženu nebo milenku, na jejíž objetí by se mohl těšit někde v teple svého sídla či hradu. Nic z toho neměl. Až na to otřesné něco, co kdysi možná bývalo naleštěnou zbrojí, krátký meč, kterému říkalOdplata a několik maličkostí u solidního koženého opasku neměl nic. O tom všem ale snil. A v srdci měl více cti než někteří zbohatlíci, co si říkali alberští rytíři.

          A tak, jako by o něm náhodný pozorovatel plným právem v tu chvíli pochyboval, tak o něm často i pochybují. Všichni a tak často, až je na to Dalan zvyklí. Většinou ho lidé odbývali s pobavením, se smíchem a s mávnutím ruky, jako by šlo o známého blázna. To dělali nejen ti, co ho vídali prvně. Rytířství má ostatně ve všech královstcích Albery hlubokou tradici. Někde hlubší než jinde.

          A právě proto má vydávání se za rytíře i své formálně stinné stránky. Ne jednou měl problémy s úřady na tom či jiném hrabství. Ve dvou jižních zemičkách, v Bresce a Eveleru,ho chtěli i popravit. Ale není to tak hrozné, řekl by vám Dalan. Není to tak hrozné, aby nemohlo být hůř. A když se dlouho věci odvíjejí od špatnému k horšímu, tak jako posledních několik týdnů, musí se vše zákonitě zlepšit dříve a nebo později. Je třeba najít opravdovou práci. Hned po ní další! Vydržet a šetřit, poté rozumně investovat a budovat svou reputaci. To byl, ostatně jako vždy, hlavní motiv jeho cesty. Lidé ho neberou vážně a mají tendenci situaci nějak zkomplikovat v jeho neprospěch. Na tom teď nezáleželo. Nezáleželo na zlomyslném hlupákovi s předkusem ani na nikom jiném. Bylo už pár dní pěkně, dalších několik by to tak mohlo vydržet a království Pulsevan je co by kamenem dohodil.

          Jak seděl opřený o kmen olše a dokončoval osvobozování bagančat z jílovitého vězení, nenapadlo by ho, jak blízko jeho nová práce už je.

 

[ * * * ]

 

Mezi pěnkavu a žluvu se přidalo rachotění povozu, jak se kola nemohla dohodnout s křivými vyježděnými kolejemi po deštích. Následoval zvuk bičíku a zaržání koně. Dalan se s námahou vyškrábal na nohy a vyhlédl do dáli, odkud se velice pomalu blížil povoz tažen dvěma velkými koňmi. Nad nimi rozeznal dvě postavy. Ať už vezou cokoliv, mohli by mne vzít, řekl si rytíř nerytíř a čekal. Povoz se pohyboval pomalu. Měl pocit, že kdyby teď šel dál, povozu uteče. Místo toho začal okopávat uschlá bagančata o kmen té olše a spokojeně zamručel, když už cítil jenom plechovou váhu na nohou a žádnou navíc.

          Starší hlas už z nějaké dálky dával barvitým klením znát, že s rychlostí vozu je zde nespokojeno více lidí. Muž v klobouku práskl dvakrát bičem nad tažnými koňmi. Dva urostlí vraníci černí jako noc ale jen klidně sklonili mohutné hlavy, z kterých přepadávaly na obě strany chlupy z mohutné hřívy, a pokračovali nepůsobivým tempem.

          „Dobrý den, přeji, pane ryt… Ehm, tedy… Dobrý den,“ rozmyslel si svůj pozdrav nakonec ten muž s kloboukem a bičem, když už byl povoz téměř u Dalana.

          „Dobrej, dobrej den přeju!“ začal přátelsky Dalan.

Muž se silným trhnutím a „hrrrr!“ zastavil koně. Mladík vedle něho by se ještě stále dal označit za dítě, i když by se mu to už nelíbilo. Na Dalana zafixoval zvědavé, modré oči až po zastavení a neskrýval svůj údiv.

          „Má poklo… Dobrý den,“ oznámil nakonec. Dalan na něj s úsměvem kývl.

          „Vyskytly se nějaké problémy, ctěný pane rytíři?“ zeptal se na rovinu stařec hlubokým a starostlivým hlasem.

          „Ale kdepak, dobrý muži. Vůbec ne, děkuji za optání,“ usmál se Dalan.

          „Aha…A váš kůň?“

          „Mrtvý,“ připustil jakoby posmutněle Dalan.

          „Já to věděl! Potíže číhaj už i tady!“ rozčílil se stařec.

          „Nebojte, o koně jsem přišel někde v Ukratě před pěti týdny,“ zasmál se Dalan a mávl rukou.

          „Chodíte pěšky?“ spadla čelist mladíkovi v upřímném údivu. „Vypadáte, s prominutím pane ctěný rytíři, jako byste šel zrovinka z válečnýho pole.“

          Starý mladému věnoval pohlavek a přísný pohled. Dalan natáhl ruce a začal ujasňovat situaci. Na tohle všechno byl zvyklý.

          „Kdepak, pánové. Potkali jste skutečně rytíře netradičního,“ narovnal se v zádech a zatáhl ze zvyku za krátkou suknici z kroužkové zbroje vyčuhující zpod kyrysu. Tentokrát to udělám jinak… Upřímně, přísahal si. Oba dva na kozlíku zaujali výraz zainteresovaných posluchačů a přimhouřili oči.

          „Takže, ještě jednou – těší mne, mé jméno je Dalan. Dalan z Lakrova,“ uchechtl se, jelikož věděl, že o Lakrově, jeho rodné dědině, určitě neslyšeli. Nemohli – Lakrov mohl být stěží větší než ta poslední díra, z které Dalan přišel a jejíž jméno si sám už nepamatoval. Sevřel pěst, bacil se s ní o hruď a lehce se uklonil, přesně podle vysokých tradic.

          „Musí to být osudem, potkat se tak na této opuštěné stezce, dobří muži. Nohy mne nesou z Kosunu proti proudu Slzy už dlouhé dny. Mám namířeno do Wianiru a míním se optati, zda vaše cesta nevede tím směrem?“

          „Emm… Ale jo, cesta vede tim směrem, pane Dalane z… z toho Lavrova,“ poškrábal se muž zmateně na hlavě.

          „Lakrova,“ usmál se Dalan znovu a uklonil se. „To není důležité, víte, věc je tako–„

          „To není žádnej rytíř, dědo Vócho!“ vyprskl pobouřeně mladík a ukázal prstem na zašlý kyrys. „Nemá ani nic na hrudi, koukni!“

          Vóchovou odpovědí byl další pohlavek a další přísný pohled. Mladík sklonil provinile pohled.

          „Jistě prominete, pane Dalane,“ usmál se smířenecky, stále ve sladkém přesvědčení.

          „Ne, pane Vócho, jistě prominete vy mě. Mládenec má pravdu. Nejsem rytíř,“ sklonil hlavu. Nikdy to pro něj nebylo lehké říct. Nikdy se to nenaučí přijmout.

          Mladík střelil pohledem po Vóchovi a ten nevěřícně kroutil hlavou. Byl dopálen, uvědomil si Dalan.

          „Tak na co si tady hraješ, ty křupane?“ rozkřikl se najednou, až Dalan udělal krok zpátky.

          „Vyslechněte mě, prosím,“ pronesl potichu. Slova trefila cíl, Vócha přestal brunátnět. Sundal si klobouk a poslouchal.

          „Nejsem rozený do známého rodu, nemám zvučné jméno ani majetek. To co mám u sebe je zároveň také vše co mám. A přeci,“ zvedl obě dlaně a kupoval si další vteřiny pozornosti, „žiji dle pravého rytířského kódu, jak je jen v mích silách. Na svou rodinu přísahám, že jsem absolvoval kvalitní studia na akademii v Epolu. Jsem dobrým bojovníkem (na to se oba posluchači podívali na jeho jílec a pochvu u pasu jakoby se zděšením) a teoretických znalostí mám také dostatek. Pokud mne svezete k Wianiru, slibuji vám jako pravý alberský rytíř na svou osobní čest a na čest své neurozené rodiny, naprostou ochranu před jakýmkoliv nebezpečenstvím, mělo-li by nějaké přijít!“

          To na muže zapůsobilo. Mlčeli možná až moc dlouho. První promluvil Vócha.

          „Nasrat ti na takový žerty, mladej. Uznávám, rovně s náma jednáš. Ale jak-tě-živ,“ dal veškerý důraz do toho slova, „sem neslyšel o někom, kdo by si hrál na rytíře! Já k tomu institutu, sakra, chovám neskonalej respekt, aby si věděl!“

          „Tak!“ přitakal mladík s takovým tónem, jako by to byla pravda, kterou přeci každý musí hnedka vidět a chápat. Vócha se na něj podíval, chtěl dát další facku, ale asi si to rozmyslel a pokračoval.

          „Aby si věděl, něco sem za svůj život i přečet. Já vim, že to tak nevypadá.“ Měl pravdu, nevypadalo, došlo Dalanovi. „A protože sem se ani v knihách nedočet takovou blbinu, nasedneš si tamhle dozadu za nás a vysvětlíš mi, proč by si měl běhat po královstvích a tvrdit jakej si rytíř.“

          Dalan jen protáhl pomalu rostoucí úsměv z koutku úst a běžel za povoz. Tam se vyškrábal do uzounké uličky mezi zakrytými bednami a razil si opatrně cestu zpět dopředu za kozlík.

          „Tak jo, mladej, tys mi teda připravil den, jen co je pravda. Takže,“ zvážněl a zapřemýšlel nad formalitami. „Já jsem, jak si slyšel Vócha. Tady tenhle drzej usmrkanec je můj vnuk Vaidan. Tak blbý jméno mu dal můj syn. A ještě k tomu ho málo fackoval! Ále, kluk je hodnej, nechat bejt. Jsme z Omlevy, království Ukrata, které je hodno nad všechna jiná a tak dále...“

          „Ještě jednou mě těší a mockrát dějuji, Vócho a Vaidane.“

          Vócha práskl otěžemi a tažní koně se dali do chůze.

          „Jak vidíš, tryskem to nepude,“ vysvětloval Vócha, „protože tyhle dva valachové sou… No, valachové. A náš náklad je tuze těžkej,A do Wianiru to taky nepude, jelikož my musíme tuhle mrchu dostat až do Stinný k Deštnejm horám.“

          Vaidan horečně přikyvoval a ohlížel se na Dalana, snad jestli dává pozor na každé slovo. A Dalan dával.

          „A co vůbec chceš pohledávat v nejhlavnějším městě Pulsevanu, co? Už si tam někdy byl, mladej?“

          „Byl jsem už na mnohých místech, ale do západních království cestuji prvně.“

          „Pravda, za tuhle srandu tě tam nepověsej,“ připustil Vócha.

          „V Moludou by tě zlámali v kole!“ přispěchal Vaidan.

          Povoz nadskočil a opět se propadl. Dalan lehce nadskočil a narazil si zadek. Jako na protest se ozvala jeho záda.

          „Ale kdeže, koňma by ho roztrhli a bylo by,“ řekl Vócha.

          „Na jihu jsou lidé o poznání konzervativnější, to je pravda,“ souhlasil nový cestující.

          „Stejně se přestaň tim rytířstvím chlubit. Nikdy nevíš, kdo si to veme k tělu. Ale zpátky k věci, vyhodíme tě v Mosle a můžeš si jít kam chceš. A abys věděl!“ otočil se k Dalanovi s přísnýma očima, „náš kontrakt platí. I když to je k prdu dobrý, tady na tý cestě se až do Mosly nemůže nic semlít. Kdo ví co bude dál, poslední dobou se kolem těch hor šířej všelijaký zvěsti. Ale kdy se nešířily?“

          Dalan si kolem sebe udělal trochu místa odstrčením několika lehčích truhlic s neznámým obsahem a začal rozepínat přezky na bagančatech. Bolely ho nohy a potřeboval využít času, aby jim dodal odpočinku. Vlastně, už se těšil, jak se svlékne z omezujících plátů a kroužkové košile a dá odpočinout celému tělu.

          „Pane Vócho a pane Vaidane,“ ušklíbl se spiklenecky na mladíka, „kontrakt tedy platí. Pokud vše zůstane v pořádku, bude to jedině dobře.“

          Byl v pohybu a šetřil nohy. Večer se rozhodně dobře nají, o tom nepochyboval, má přeci kontrakt. Do jeho propocených vlasů se s určitou něžností pustil příjemný větřík. Vše šlo lépe, než by si vůbec mohl přát.