Rytíř Dalan #3

 

Toho večera nedošlo k hovoru mezi Dalanem a Vóchou. Nedošlo k tomu kvůli té zpropadené trojici. A on na to myslel, když ležel na vcelku pohodlné posteli v menší noclehárně nedaleko velkých stájí. Starý vozka přišel dosti pozdě v noci, Vaidan už spal a oni dva hovor nezačínali. V tichu Dalan ale cítil napětí. Vócha s nimi probíral něco nepříjemného. Lupnutí v kolenou a zavrzání roštu bylo to poslední, co Dalan slyšel.

          Probudil se s energií, která ho samotného překvapila. Okamžitě mu v mysli vyvstal podrážděný obličej Odolena. Chtěl jít zpátky do stájí a znepříjemnit mu ráno, vidět jeho reakci plnou hněvu. Den se teprve rodil ze tmy, ale Dalan šel provést veškeré nutné ranní rituály, spolu s protahováním a krátkým cvičením na malém dvorku za noclehárnou. Sud s dešťovou vodou mu posloužil k umytí. I kdyby nebylo tak pozdě a dvorek byl více odhalený, Dalan nebyl nějak stydlivý člověk. Už vůbec ne, pokud šlo o jeho rutinu.

          Po probuzení zbytku se nasnídali cestou ke stájím. Jedli typické smažené placky s pastinákem a červeným zelím. Tlustý chlapík v umaštěné žluté zástěře chtěl za jednu jenom tři sevreny. Dalan si tedy koupil za poslední drobné co měl placky tři. Během chůze bylo většinou ticho. Vaidan neskrýval své zklamání z rozdělení se s Dalanem. Sluneční kotouč byl těsně nad obzorem a povoz se zapraženými vraníky byl připraven. Připraven byl i Odolen a jeho muži. U stáje čekali opodál tři koně, dva hnědáci a jeden ryzák. Měli mohutná sedadla, cestovní vaky plné zásob a úsporné hnědé čabraky.

          Před Dalana přistála jeho kroužková košile, plátová výzbroj a zbraň, všechno nedbale naházené do potrhané síťoviny. Pomalu koukl na Odolena, velice pomalu. Ošklivý obličej byl plný dychtivosti. Dychtivosti po nepříjemnostech.
„Nečum, vem si svoje věci a odejdi.“ Byl v tom sebevědomí rozkaz. Promluvil někdo, kdo nečeká odpověď.

          „Děkuji, ale dám si to zpátky doza…“

          „CO?!“ zaburácel Odolen prudce, až poskočili i jeho dva pohůnci.

          Dalan popadl síťku, ukázal na Odolena ukazováček ve znamení, aby počkal a otočil se na Vóchu. Mluvil přehnaně nahlas, aby ho dobře slyšeli všichni.

          „Pane Vócho Sedmo, přemýšlel jsem a došel k tomuto závěru, ehm, ehm,“ odkašlal si a usmál se krátce na Vaidana. Tomu se rozzářili oči, chápal. „Je zde nadále neodkladná záležitost v okolí Stinné, o které jsem se nezmínil. Musím tedy odložil cestu do Wianiru,“ pokrčil rameny ve zklamání. „Předkládám vám tedy možnost prodloužení naší původní dohody za nezměněných podmínek.“

          Vozka znervózněl okamžitě poté, co pohledem sklouzl na Odolena. Bázeň byla nahrazena krátkým nekrytým hněvem a stařec promluvil stejně hlasitě: „Ale samozřejmě. Jak sem říkal, klevetí se, že svahy Deštnejch hor se hemžej různejma bandama. Jeden člověk s mečem navíc se hodí.“

          „Samozřejmě, ty paličáku starej,“ zabručel Odolen, kývajíc hlavou, jako by všechno vycházelo přesně tak, jak předpověděl. „Musíš to udělat, opak toho, na čem sme se dohodli. Samozřejmě, že musíš. Co vy na to chlapi? Bereme s sebou... Co to s sebou vlastně berem? Mládence tuláka? Bezdomovce, co se přestal stydět? Kdo si? JSI SNAD RYTÍŘ?“ rozchechtal se Odolen jako šílenec. „Rytíř? Co nás zachrání, když se to zesere? Co?“

          Dalan jen prázdně koukal těsně nad jeho oči, jako by byl hluchý.
„Tak to vidíš, Vócho. Starej blázen jsi, nic jinýho. Kluk ani odpovědět neumí, ha! Tak co chlapi, takovýho potřebujeme, ne?“

          „Uvidíme, jak dlouho vydrží,“ řekl ten plešatý s bradkou hlubokým hlasem, který se nesl jinými ruchy zřetelně, naprosto srozumitelně.

          Nejmladší jen pokrčil rameny.

          „Pane Odolene, ani nevíte, jak se těším na naše společné putování,“ řekl Dalan a zněl u toho naprosto upřímně. Upřímný ale nebyl.

          „To určitě, ty parazite všivá,“ utrousil šéf bandy, nijak slušně.
„Mohu se zeptat, jaká jsou jména vašich druhů?“

          Odolen zakroutil hlavou v odmítnutí, ale jména mu dal. „Plešoun je Neryl a tady tenhle je Sáva.“ Ti na Dalana mrštili posměšné pohledy a vydali se ke svým koním.

          Rytíř nerytíř hodil obtěžkanou síťovinu zpět na povoz a zaujal na něm své místo. Vaidan si rovnou sedl k němu a Vócha se chopil otěží.
Vyráželi na cestu do Stinné pod Deštnými horami. Ještě před polednem překročí hranici království Zletény a vkročí do divočiny Pulsevanu, nejzápadnější výspy Alber.

 

[ * * * ]

 

Hraniční přejezd mezi dvěma královstvími byla větší bouda, ve které bylo několik vojáků. I Dalan byl nejednou zdržen po dlouhé hodiny díky vrtochu jednoho strážného, a tak očekával nejhorší možnost. Tentokrát tomu tak nebylo, závora se zvedla hned poté, co Vócha předložil dokument s velkou pečetí – smlouvu s výpisem koupeného zboží. Zpocený strážný letmo prohlédl povoz, ale spíše ze zvyku.

          Pulsevan je území s nízkým osídlením a málo cestami. Těch několik spojovacích uzlů se táhne vlhkými lesy, v kterých nerušeně žijí smečky horských vlků, obří medvědi a agresivní divočáci, dvakrát větší než jejich bratranci z nížin. Hvozdy jsou dost rozsáhlé a dost temné na to, aby dávaly vznikat mnoha mýtům a pověrám a rozhodně dostatečně zapadlé k tomu, aby do nich prchly tlupy kriminálníků, křiváků a zločinců, kteří pak některé příběhy činí skutečností. Nebezpečí brutálních přepadení už stihlo vejít do širokého povědomí. Ani terén samotný není přívětivý, postupné stoupání je zdánlivě nekonečné a později kopce střídají pouze kopce strmější, které se musejí zdlouhavě objíždět.

          Až na hlavní důvod osídlování Pulsevanu – hlubinné i povrchové doly – zde není ničeho, co by přitahovalo velké masy. Většina lidského snažení se soustředí především u úbočí Deštných hor, kde se těží jak železná ruda, tak vzácné kovy a drahé kamení. Těžba je zde výjimečná, neboť právě u úbočí hor je spousta přístupných puklin, které mohou odhalit jedinečné jeskynní systémy. Ty se dají relativně snadno prozkoumat. Po několik posledních let dokonce pulsevanská produkce železné rudy překonala tu ze Sturamoranu. I tak zůstávají úbočí západní zemičky opuštěná a pro cestujícího, který by divočinu podcenil, mohou představovat výzvu. Sám zraněný a opuštěný zde může člověk skončit velmi rychle.

          „Stramor je pohoří s většíma horama, to jo,“ přisvědčil Vócha prvního večera u ohně, „ale Deštný hory jsou starší, Dalane. Jsou to starší hory než jakékoliv jiné. Už jsou tak staré, že pukají, hroutí se do sebe. Voda se do nich zařezává po takovou dobu, až odhalí jejich tajemství. Opravdu, když jsem slyšel o jeskyních, který tam našli, ani jsem nevěřil.“

          „Hory se mohou hroutit do sebe?“ divil se Dalan.
„Je to opravdu možné, dědo?“ řekl Vaidan a přisunul si špalek na sezení blíže k ohni. Noc byla překvapivě chladná a vlhká.

          „Ale samozřejmě! Na to jsou důkazy, chlapče.“

          „Důkazy?“ divil se Vaidan.

          „V horninách samotných. To akorát člověku trvalo, než si toho začal všímat. Jsou tak staré, až se zmenšily. Na mou duši, staré a unavené. I proto vezeme kovárnu. Ten fakt nám dává práci.“

          „To není tak špatné,“ řekl Dalan.

          „Děkujeme starým horám!“ pronesl Vaidan.

          Eskorta byla rozmístěna kolem tábora a od začátku výletu s Dalanem nikdo z nich nepromluvil.

          Noc byla chladná a tichá, bez světla, bez vánku.

 

[ * * * ]

 

Další den stihli překročit řeku Slzu na její jižní břeh před polednem. Přejeli mohutný most, který musel být nový, jelikož z něj Dalan neměl ani trochu strach a napojili se na stezku vedoucí podél řeky dále na západ. Koryto se stále vzdalovalo a prohlubovalo, jak stoupali. Listnatých stromů ubývalo. Za celý den měli jedinou delší přestávku ve vesničce Chvost. Tempo výpravy se ale i tak dále zpomalilo. Odolen jel podrážděně sám v čele po celý den. Neryl a Sáva nesdíleli jeho pocity, vzadu se vcelku dobře bavili.

          „Postupujeme moc pomalu. Nemůžeš s tim něco udělat, starče?“ vyštěkl Odolen při rozdělávání tábora na mýtině vedle cesty.

          „Pane Odolene, buďme rádi, že si s tim moji dva vraníci poraděj. Váš plat určitě bude dost dobrý na to, aby vynahradil i dvoudenní zpoždění.“

          „Čas nejsou jenom peníze,“ odvětil Odolen uvolněněji. „Musíme se zítra pokusit postupovat rychleji. Sakra, Vócho, kdybyste nenabíral kolemjdoucí...“ mávl rukou a podíval se na Dalana s až lítostivou tváří. Ten výraz mu absolutně neslušel.

          Noc byla opět chladná. Od pusy jim stoupaly šedé obláčky páry.

          ...“ten měl vždycky karty. A vždycky je uměl,“ přitakával zrovna Neryl Sávovi. „Pamatuješ, jak proti němu Telren prohrál dva prsty v tejftu? To bylo na frontě, jo!“
Zapraskání polena v ohni, exploze jisker.

          „Stejně nepojedem rychlejc, jenom protože on chce...“ mumral si pro sebe Vócha a ukusoval vařenou bramboru.

          Křup... Nenápadný zvuk vyvolal ještě nenápadnější ozvěnu. Vysoká v lesích bude aktivní.

          „Umíš hrát teift, Dalane?“ zeptal se Vaidan.

          Dnes v noci je taková zima. Nenadálé křupnutí, které si snad jeho hlava vymýšlí. Nikdo tam není.

         „Rytíři!“ smál se Vaidan zachumlaný v dece u ohně. „Tak umíš hrát teivit? Děda je v něm mistr!“

          „Na karty nebyl čas...“ odpověděl nepřítomně.

          Křup...

      Zima. Proč je zde taková zima? Proč Odolen tak pospíchá? Otázky. Otázky vyvstávají sami od sebe, nic neznamenají, řekl si. Je přirozené si je klást.

          Neumim hrát zatracenej teivit, nikdy mě nebavil, nikdy mi nešel...

          „U nekonečna, to přituhlo! Sávo, dřevo!“ zavelel Odolen.
Je jim taky chladněji.

          Křup, křup...

          „Vaidane,“ pošeptal Dalan chlapci, „vstaň, vem dědu a jdi mu teď hned ukázat levou stranu povozu. Jedno prkno tam je poškozené, musí to vidět a vědět o tom. Hned!“

          Vaidana nejspíš pobavila představa, že musí dedečka neodkladně vyrušit od jídla a vystřelil od ohně na nohy.

          „Nech si tu deku na sobě, je chladno,“ pošeptal mu.

          „Dědo, musíš jít se mnou. Musíš se na něco podívat. Teď hned,“ ujistil chlapec staříka. Ten se rozloučil s bramborou a začal s námahou vstávat.

          „Usmrkanče, jestli si ze mě děláš blázny!“

          „Ne dědo, je to moc důležité.“

          To prkno zničil Dalan během dneška. Úmyslně.

          Křup. Nepatrná ozvěna z hloubky lesa.

       Uviděl obláček páry prostoupený teplým, oranžovým světlem od ohně, než zavřel oči. Na špalku se sklonil přes levé koleno, pravou nohu natáhl, sklonil hlavu a pravačkou uchopil jílec meče.

          Pak se to stalo. Všechno zpomalilo s tím zvukem. Kovový výkřik mečů tahaných z pochev. Trhl hlavou a registroval obrysy vstupující do světla ze všech stran. Periferně zastihl, jak někde vepředu reaguje i eskorta. Z pokleku na jednom koleni byl okamžitě na nohou. Otočil se dokola a během rychlého pohybu tasil svou zbraň. Vaidan i Vócha došli k vozu a ještě pořádně nechápali, že byli přepadeni. Stínů bylo tolik!

          ...čtyři, osm, deset!

          „Do střehu!“ vyjekl Odolen hromově a rovnou vykrýval nepřítelův úder.

          Od ohně skočil doleva rychle jako někdo, kdo na sobě nemá plátové brnění. V náhlém vzteklém výkřiku bodl ve vší rychlosti doleva a cítil odpor kovu. Ten byl vystřídán odporem těla. Postoupil zprudka dopředu k ohni. Uhnul seknutí někde zezadu a vytahovanou čepelí z těla rovnou úsporně vykryl další seknutí nepřítele. Stočil svůj trup do správného směru a na okamžik potkal oči jednoho z vrahů. Nedočkají se slitování, ne od těchto lidí. Ještě než to plně pochopil, kopl nepřítele levou nohou a ten nápor neustál. Jeho meč se hnul jedinkrát a neminul vrahovu krkavici ještě ve vzduchu.

          Opodál, téměř mimo světlo ohniště, se kolem Sávy a Odolena mihaly stíny útočníků doprovázené řevem a nesrozumitelnými povely.

          „Dalane!“ vřískl Vaidan.

        Rozeběhl se k nim a k vozu. Zasvištění zprava. Sekl tím směrem jak rychle mohl a jiskry na zlomek času odhalili muže s obouručním mečem. Jeho úder Dalan nezastavil, ale přesměroval od sebe. Skočil k němu někdo další. Vykryl meč, který přilétl z naprosté tmy, sám by úspěch nečekal. Do zad ho uhodila rána tak silná, až v běhu přepadl a skončil na břiše. Překulení doleva mu zachránilo život, který by jinak skončil přišpendlený k chladné, nezajímající se zemi.

        Dalan neměl kontrolu nad situací. Bylo dost, že si léčku včas uvědomil. Nesnášel, když neměl kontrolu nad rvačkou. Nenáviděl, když to byla kontrola ve rvačce na život a na smrt. A Dalan si kontrolu v boji umí vynutit. Umí brát životy, je to alberský rytíř.

          Opět vystřelil na nohy a udělal kotoul vpřed k povozu. Pláty ho na několika místech skříply, až mu prokously kůži. Nezajímalo ho to. Z kotoulu se otočil a vozku s jeho vnukem měl tak za zády. U ohně se válela tři těla, z toho se dvě nehýbala vůbec. Vpravo v lese byla spousta křiku a skřípotu. Další nepřátelské tělo padlo do ozařovaného okruhu tábora, klepajíc se a kašlajíc krev. Žoldáci se činili.

          Tři nepřátelé vkročili s ostražitostí přímo před Dalana a jeho chráněnce. Zacouval o dva kroky zpět, roztáhl nohy a meč oběma rukama třímal nad hlavou. Trhavě se rozhlížel, poskakoval, ale už neuhýbal. 

          „Oba se kryjte, rozumíte?“ Ochráním vás!“ pokusil se je ujistit, ale sotva to dořekl, musel opět jednat.

          Dva muži najednou sekli. Jeden udělal výpad a zbytečně posunul své těžiště, druhý sekl obloukem. Dalan vykryl oba meče v mechanickém pohybu, který by se zdál naprosto nahodilý a zbrklý. Třetí muž, ten uprostřed, chtěl bodnout spodem. Zaváhání ho stálo život jako prvního z trojice, jelikož si Dalanova čepel během krytí našla nějakým způsobem jeho obličej. Padl na kolena a tvář měl přerušenou zhruba v půlce rudou čárou, z které se začala řinout krev. Bez ohyzdné rány by vypadal vyděšeně.

          Další dva byli vyvedeni z míry a padli o pár okamžiků později.
Dalan plyvl na jednoho z mužů a rozkřičel se jak jen mohl: „Jsem Dalan z Lakrova a jako alberský rytíř vás všechny odsuzuji k smrti!“

          K ohništi vedle nejbližšího stromu padl na zadek Sáva, evidentně zasažen, ale odhodlán bojovat. Zaťal zuby a se zuřivostí se snažil vstát...

          Prostorem prolétlo přerušované světlo, bílé jako nejvzácnější lilie. Byl v něm určitý rytmus, kterého si okamžitě šlo všimnout.

          Všiml si i postavy sedící na zvířeti z nočních můr. Přímo mezi stromy, tak blízko nich, se objevila tlama netvora plná zubů, krve a hniloby. Srst hustá a něčím nasáklá, drápy směšně dlouhé, uši nastražené a oči kulaté, vytřeštěné, tmavé a plné hladu. Nad nimi zase oči člověka, plné uspokojení. A tak rychle bylo zjevení i pryč.

          Dalan s cuknutím uskočil a vnímal jen ostrou bolest a oslepení.

          Otevřel oči a zahlédl, jak Sáva, už na nohou, zabíjí spolu s Odolenem posledního z mužů.

          Dalan se zorientoval. Jeden útočník před ním se hýbal. Ležíc na břiše, pokoušel se plazit. Dalan odkopl zbraně v dosahu a s heknutím se k němu sklonil.
„Kdo jste?“

          „Uuuum...“ zahučel vousatý, neupravený muž v tmavé a krvavé vestě. Byl dvakrát hluboce seknut přes hruď.

          „Náhodné přepadení? Cílené?“ Surově ho překulil na záda. Rány byly velmi hluboké, dlouho žít nebude. „Opouštíš nás smrtelníky. Na ničem nezáleží, už bude klid. Náhodné nebo cílené přepadení?“

          „Cí.. Cí... Cíl...“

          Bodl malým nožíkem přesně a rychle. Umírající chudák ani nemohl tušit, že zemřel.

          Zpět na nohy. Začínal cítit své tělo, jak bolí a jak si stěžuje. To znamenalo být živý, tedy přesně tak, jak to má Dalan rád.

          „Dalane?“ řekl opatrně Vócha. „Jsi v pořádku?“ Krčil se přes Vaidana zabaleného v dece, až těsně u kola povozu.

          „Bude to v pořádku, Vócho. Postarej se o Vaidana.“ Ten vzlykal, ale stále se díval na mrtvá těla kolem ohniště.

          „Tak rytíř, hm?“ zabručel Odolen. Jeho tvář byla zdaleka nejklidnější, co zatím ukázal. Během chůze k Dalanovi ještě zbytečně bodl do dvou těl. Za ním pomalu přicházeli Neryl v hávu z krve a Sáva, který kulhal a držel si levé rameno.

          „Máte mi co vysvětlovat, pane Odolene,“ řekl Dalan a zabodl meč do země, aby se mohl trochu opřít o hlavici jílce. Meč byl na to moc krátký.

          „Jak to sakra myslíš? Křičíš tady po lese, jak všechny odsuzuješ k smrti? To ty mi máš co vysvětlovat, hajzle!“

          „Můj díl vysvětlím rád, pane Odolene. Budu muset ale trvat na tom, aby to bylo oboustranné. Nebo snad se mnou potřebujete zkřížit meč, abych vás přesvědčil?“

          Odolen se usmál jakoby dobrému vtipu, otočil se na své druhy a asi čekal, že se rovněž začnou zubit. Vypadali přepadle, nesmáli se.

          „Ty si myslíš,“ šeptal Odolen, „že když posekáš pár banditů, tak se z tebe poseru, co? Že si budeš říkat rytíř a já tomu budu věřit? Jsi ni-kdo.“ Usmál se zlověstně.

          „Dej si pohov, Odolene,“ ozval se vyčerpaný hlas Neryla za jeho zády.

          „Tak koukej, vrahoune, už mě to nebaví,“ zasyčel Dalan. „Řekni mi, proč tu jsme, nebo tas svůj meč!“

          Odolen pevně uchopil svůj dlouhý meč a surově ustoupil o krok dozadu, aby odrazil své druhy. Boj nekončil.