Rytíř Dalan #4

„Nemůžu ti věřit. Uznávám... Bojovník nebudeš vůbec špatnej. Tim mečem sekáš rychlejc než bych do tebe na začátku řek...“ uznal neochotně a potichu. Další věty už byly výbuchem hrubého a trpkého muže „Objevil ses jakoby náhodou, bez vysvětlování,“ cedil skrz zuby, pevný a připraven k tanci. „Teď nás přepadli. Druhou noc, těsně u Zletén. Můj názor je ten, že šli po tobě. Odněkud si zdrhnul, možná něco ukrad. Dál už s náma nepojedeš, tomu věř, rytíři,“ dodal posměšně.

          „Dalan je rytíř! Viděl jsem ho bojovat, ty jeden smradlavej hromotluku!“ zakřičel Vaidan.

           „Dost, Vaidane!“ vykřikl Vócha se strachem v hlase a znovu ho ochranářsky sevřel. Rozhodně nechtěl, aby na sebe jeho vnuk strhával pozornost Odolena v bojovém rauši. Nastalo krátké ticho a první začal rytíř nerytíř.

          „Pane Odolene, stejně tak bych já mohl chtít vědět, co jsi myslel těmi ‚určitými scénáři,‘ které jsi tak chtěl probírat s Vóchou. Není tohle,“ ukázal kolem sebe levačkou, „přesně to, čeho jsi se bál?“

          „Samozřejmě, že sem se toho bál!“ zakřičel Odolen. „To je moje práce! Ten vůz bysme ochránili i bez tebe. To, že ses bránil, ještě nic nedokazuje.

          „Ne! Dalan bránil nás, ne sebe. Viděl jsem to! Ty taky, dědo.“

          „Odolene, kluk má pravdu. Nebýt Dalana, podřízli by nás raz dva,“ prohlásil Vócha opatrně.

          „Pane Odolene, obviňujeme se, ale já mezi stromy na okamžik zahlédl otisk. Jsem si naprosto jistý, že se jednalo o otisk. Nebyl vůbec pěkný. Viděl ho ještě někdo?“ koukl po chlapech vzadu.

          Proč bych ho viděl jenom já? Nemůžu být jediný.

          „Otisk? Jako otisk magie?“ ptal se Sáva.

          „Bílé, přerušované světlo. Viděl jsem nějaký stín, obrovský. Neměl tam být,“ řekl Neryl potichu a Odolen se na něj pomalu otočil, opouštíc napjatý postoj a povolujíc sevření meče.

          „Ano!“ pokynul hlavou Dalan. „Jestli něco víte – cokoliv – mohlo by nám to pomoct. Byl to otisk, bezpochyby. Velký, nevšední vlk s mužem na zádech. Támhle stáli,“ ukázal mezi skupinku tří jedlí vlevo od ohniště a povozu. Neryl to potvrzoval kýváním. Dalan nebyl jediný! „Vysvětlovalo by to, proč jsme dlouho nic neslyšeli. A vysvětlovalo by to chlad!“

          „Skutečně, teplota poskočila nahoru,“ řekl Neryl, otočil se k ohni a dýchl přes dlaň. Žádná pára.

          Někdo nás sledoval minimálně od včerejšího večera.

          Odolen spustil meč k zemi. Bylo vidět, jak mu jednotlivé kousky zapadají do sebe. „Proč jste to světlo viděli jenom vy dva? A vlka jenom ty?“ ptal se.

          „Otisky nejsou spolehlivé, nepracují vždycky stejně. Nevím, jestli vlk s mužem něco prozrazují. Každý z nás by klidně mohl vidět něco jiného a nebo vůbec nic...“ zakroutil hlavou Dalan. „Pane Odolene, nejsem bandita, co se za někoho vydává,“ přesvědčoval Dalan. „Někdo se přiblížil pod rouškou tmy a magie a chtěl nás zlikvidovat co nejrychleji. Neobtěžovali se likvidací koní, prostě chtěli zasáhnout rychle. Hned druhou noc na pomezí hor. To není náhoda. Proč?“

          Neryl a Sáva obrátili svou pozornost k tělům a začali je odtahovat blíže k ohništi. Všichni muži byli zarostlí, jakoby se neholili roky. Měli nemyté, vrásčité tváře, dlouhé, mastné vlasy, špatné, anebo žádné zuby, jednoduché šaty bez knoflíků svázané pásky a přes ramena pláště do deště. Odolen věnoval mírnější pohled Dalanovi, zabodl svůj meč do země a také se dal do pátrání. Dalan vydechl s úlevou, na další boj se necítil.

          „Dalane, krvácíš, poď se posadit,“ řekl Vócha. Do teď ochranitelsky svíral Vaidana zabaleného v dece a oči měl vytřeštěné, ale přítomné. Dalan se naposledy rozhlédl, pokynul na vozku a ten pustil svého vnuka.

          „Musíme zjistit, o co tu jde, jinak zemřeme,“ řekl Dalan, když si sedl na zem a začal hledat zdroj lehkého krvácení. „Myslím, že další nepřijdou. Ne dnes v noci. Sázeli na element překvapení.“

          „Hrdlořezové, co potřebujou surový železo a další vybavení k prodeji?“ přemýšlel Vócha, když rozvazoval šněrování u plátového brnění. „To co vezem má obrovskou cenu. Nevyčíslitelnou pro... takový divochy. Není to důvod sám o sobě? Cena nákladu?“

          Vaidan se posadil vedle Dalana a ostražitě se rozhlížel do tmy. Krátce zařinčel nárameník a Vócha zkoumal drobnou řeznou ránu, která ale dosti krvácela. Jeden ze seků si našel cestu mezi pláty, když Dalan odhalil svá záda.

          „To nevysvětluje magii, Vócho. Kdo dnes používá magii? Nepochybuji o tom, co jsem viděl. To, co se tady děje, ač to říkám nerad, je případ pro Spojence Meadrotu.“

          „Spojenci...“ zamumral Vócha se znechucením. „Ta na Albery kašle. U nich pomoc nehledej.“ Odněkud vytáhl malý flakónek s oranžovou tekutinou. Vytáhl korek a chrstl na ránu trochu tekutiny. Žádná viditelná reakce.

          „Máš pravdu, Vócho. Spojenci nám nepomůžou. Tvůj vnuk a ty jste ve velkém nebezpečí.“ Vaidan chytl svého ochránce za pravou paži a hltal každé slovo. Dalan mu věnoval nadějný pohled. Nebyl čas na zoufalství, ať má přijít cokoliv. Nebyl čas na zoufalství, i když by bylo tak snadné se k němu unáhlit. „I tak si pomůžeme sami. Složil jsem přísahu a tu splním. A ty splníš svůj úkol, Vócho. A ty,“ koukl na Vaidana, „ty přežiješ a budeš silnější než předtím.“

          „Ano,“ řekl Vaidan s rostoucím ohněm v očích.

          „Děkujeme, Dalane. Měl jsem hned vidět, jakej si čestnej chlap. Děkujeme.“

          „Poděkuj mi, až dorazíme do Stinné a vyložíme ten proklatej náklad.“

          „Slib mi ale prosím ještě jednu věc, Dalane. Slib mi, jako rytíř, že budeš prvně chránit Vaidana. On je mladá krev rodiny. Kdyby se rozhodovalo mezi jím a mnou…“

          „Dědo?!“ divil se Vaidan.

          „Dobře, Vócho. Na to máš mé rytířské slovo.“

          Vócha s překvapivou efektivitou utrhl kus látky ze své košile na místě, kde byla relativně čistá a přiložil ji k ráně na rameni. „Teď to stáhnem a později to pořádně vyčistim s dalšími ranami. Sakra, Dalane, jestli tohle přežijem, odměna tě nemine. Jirva tě odmění víc než štědře, o tom nepochybuj ani na okamžik.“

          „Bránit se nebudu,“ zasmál se Dalan. „Musíme mít plán. Přídou znovu. Něco chtěli. Vaidane, poslouchej mě...“

          Vaidan měl tvář člověka absorbujícího každou slabiku každého slova. Ozařován slábnoucím ohněm působil starší. Jeho dětská tvář se ani nehnula. „Budeš muset být pozorný. Velice pozorný. Budeš muset poslouchat mě a dědu. Když na to přijde, budeš muset poslechnout i žoldáky. Spolupráce je klíčová, bez ní nepřežijeme další útok.“

          „Dobře, Dalane. Budu poslouchat.“

          „Po zbytek cesty pojedeš dobře schovaný vzadu na povozu tak, aby ses mohl okamžitě schovat. Ale budeš mít důležitý úkol!“ Vaidanovy oči se rozšířily vzrušením. „Budeš se pozorně rozhlížet. Budeš našima očima vzadu. Domluvíme si hesla pro různá překvapení.“

          Chlapec horečně přikyvoval.

          „Podle toho, co jsem stihl zahlédnout, jsi muž intuice,“ zamručel vedle nich Odolen a všechny trochu  vylekal. „I já věřím svejm instinktům. Něco mi říká, že si nevymýšlíš, Dalane. Rozhodně sme tě podceňovali. A jestli po nás jde někdo kdo používá magii... Podívej, nehodlám to riziko podceňovat, když to potvrzuje jeden od nás. V takovejch sračkách sem ještě nikdy nebyl, ne s magií. Nechci přijít o krk kvůli zatvrzelosti... Navrhuji začít zítra od znova a spolupracovat.“ Vše pronesl suše, bez emocí.

          Po prvotním omračujícím překvapení se Dalan vyškrábal na nohy a rád si s Odolenem potřásl rukou. Zdaleka mu nevěřil, ale bude lepší spojit síli.

          Padlí, záhadní muži u sebe neměli nic, co by poodhalilo jejich původ. Dalan s nikým nesdílel informaci o cíleném zásahu potvrzenou z úst útočníka. Před klidem se dohodli, že je třeba zítra pečlivě prohledat náklad do posledního nýtu a hřebíku. Po zbytek noci leželi všichni na jednom místě vedle sebe a žoldáci se střídali ve stráži.

          Následující, třetí noc, nebude tou poslední v těchto horách, sliboval si Dalan. Někde bral jistotu, že útok přijde až v noci. A že bude mnohem tvrdší, bez kompromisů. Koneckonců, úskočná metoda tvrdě selhala. Chtěl vědět, kdo za tím stojí a co chce.