MARNÁ TOUHA PO KRVI

Civilizace stará v umělých jeskyních žije, posádka lodi, chybou pilota, který pozemské živly podcenil… většina zachránila se, však naděje na návrat zhasla.
Zdroje obživy a žití vybudovali, čekání dlouhé bude…

Na zemi zlatá horečka vypukla... tisíce lidí s vidinou zlatých prutů umírá…
Okamžiku tomto příběh krve započal…

Budoucí zeť vůdce se s „chudou“ stravou spokojit nechce, touží se před svatbou opít energií nejvyšší, ta slast krve čerstvé… kocovinu těžkou, ba i smrt možnou mládí nevidí…
Tajně učinit to musí, zákony tvrdé jsou.
Záminka se našla, kontrola vnějších zámku vstupu, do oblasti pustých vstoupí, tam již dohled není…

Po mnoha letech slunce na jeho hlavu svítí, spaluje, noc vhodnější…
Svět změnil se, kde pustina byla, lidmi se to hemží. Osadu zlatokopů najde.
V převleku Indiána starého, místnímu vůdci zlatokopů myšlenku pokladu dá.
Setkání u jednoho z vchodů do podzemí, čeká na něj.
Vůdce dorazil, s úžasem v očích vidí, jak Indián kamenný zámek odmyká.
„Za mnou pojď, ničeho bát se nemusíš, jsem z rodu, který stavěl toto dílo.“
Chodbou do místnosti vstoupili, zlatá žíla ve skále…
„Sám to nezvládneš, lidi najmeš a před vchodem skalním se za dvě noci sejdeme.“
Patnáct lidí na těžkou práci přivedl. Tolik krve ani ve snu neočekával.
„Tento druh po zlatě posedlý mi s radostí do pasti skáče.“
Kutat začali, rána za ránou…
Vůdce stranou vezme.
„Zlatou žílu jim nech, větší poklady skal pro tebe mám.“
Slují do další jeskyně vstoupí, zde ve skleněných vitrínách krásné šperky leží.
„To mému národu patří, ty vitríny neotevřeš, ale já naleziště jiné mám.“
Konečně.
Způsob jak krev sama za mnou jde.
Šli další chodbou, prostor se rozšířil, jemné světlo jeskyně třpyt kamenů drahých odhalil.
Lačně se vrhají lidé na kamínky pomíjivé, smích a štěstí zalévá duše jejich.
Netuší strašný osud svůj.

Na chvíli je opustil. Chyba. I jiní z rodu jeho napít se chtějí.
Jeden po druhém mizí...duchové skal horníka neviditelnýma rukama uchopí a jejich tělo i krev v mžiku v útrobách cizích mizí…
Ta slast, kde se vzala?
Nenutně přemýšlet, okamžik tak krátký…

Vrátil se ve chvíli, kdy již pouze vůdce zbyl
„Kam ztratili se tvoji lidé?“
„Nevím, pro zásoby jsem šel...“
„Asi do skal spadli...no nic, zítra další doveď, práce hodně.“
Vůdce starým vchodem do tmy pro další oběti odešel.
„ Blbec jsem, tak dobře vše připravil, druzí se veselí...nevadí, i já se dočkám...“

Divné věci se ve společenství dějí. Opilost některých pozornosti neušla. Zvěsti o úmrtí několika „nesmrtelných“ a zmizení milého dceru vůdce znepokojila.
Za otcem zašla, své znepokojení sdělila.
„Tak kontrola hranic, krve se mu zachtělo...“
„Pitomec, nejen, že život riskuje, lidi dovede, náš úkryt vyzradí...“ myšlenky letí, ví, že zastavit ho musí…

Náš milý ve svitu hvězd koupe se, jazyk už krev převaluje...sní…
Netuší, že síla velká již zásadní kroky činí.
Na rameni ruka vůdce, sen odlétá…
Vůdce a tři stráže za ním stojí...
„Krve se synkovi zachtělo? Svobodu zapít? Ale, ale, netuší, že smrt je bližší...“
„Odveďte ho, toho hlupáka pár měsíců vidět nechci.“

Dva vůdci, hvězdy, mlčení...jedna myšlenka ve vesmíru, druhá v zemi.
„Znám tvé touhy, za přežití odměnu ti dám… za tento pytlík kamenů život slastný… však věz, že sen jsi prožil...“ telepaticky mu sdělil. A paměť s daty smazal.

Na hvězdy se smutkem pohlédl, do nitra odešel, bránu zavřel, ochranu pustil. Zvuk skal. Kdo ho neposlechne, zemře.
Netuše, že loď krásná již po nich pátrá...již blízko vlast...