Okrádat mrtvé se nemá

 

 

Obloha je ztěžklá černými hutnými mračny. Kdesi v dálce ji křižují blesky a sotva slyšitelné hromy se nesou tichou krajinou. Kromě nich se ozývá jen skřek havranů a šumění suchých stromů.

Obyvatelé několika malých vesnic se urychleně vrací z polí domů; chtějí se vyhnout lijáku, který věstí temné nebe. Děti utíkají z lesů zpět domů, neboť tato místa nejsou těmi nejbezpečnějšími během silné bouře. Jedna stará žena vykoukne z okna svého chatrného domku a vyhlíží déšť. Přestože se zvedne vítr, nespadne na zem ani jedna kapka vody.

Letos bude sucho, pomyslí si žena a zavře okenice – jen tak pro jistotu.

 

 

 

 

Jen o pár kilometrů dál od své domovské vesnice je malý chlapec svědkem nepopsatelné hrůzy: při svém každodenním výletu do lesů, kde sbírá divoce rostoucí plody a kořínky, náhodou narazí na zpustlé pole plné mrtvol. Soudě podle brnění a nejrůznějších vlajek zašlapaných v blátě se zde před nedávnem odehrála strašlivá bitva. Uvědomí si, že před několika dny viděl nějaké vojsko projíždět jejich vesnicí, když si hrál na zahrádce před rodinným stavením. A teď byli všichni tady, mrtví. Vzduchem se nese pach hniloby a mezi těly pobíhají oškliví divocí psi, kteří z nich uždibují kousky masa. Jsou to protivná a všivá stvoření, jež trápí celý kraj tím, že přenáší nemoci a útočí na pocestné.

 

Chlapec vykulenýma očima pozoruje výjev před sebou. Mezi bezvládnými válečníky leželi také koně; pod zvířaty občas vykoukne pokroucená noha či ruka. Hoch vykročí z lesa směrem k prvnímu tělu. Lítají kolem něj mouchy a hlína pod tělem je ještě nasáklá krví. V břiše má zaražený hrozivý zubatý meč – ten nepochybně ukončil vojákův život. Na jedné ruce mu chybí rukavice a chlapec si všimne, že muž má na prstu velký ozdobný prsten. Kluka napadne, že kdyby takový prsten prodal nějakému pocestnému obchodníkovi, mohl by domů přinést spoustu peněz a třeba by další zimu nemusela celá jeho rodina hladovět. Chvíli váhá, protože dobře ví, že krást mrtvým je odsouzeníhodný čin. Rychle si však špatné svědomí zažene vyhlídkou na spíž plnou masa a sýrů. Prsten vojákovi sundává z prstu; nejprve to jde těžko, jelikož mrtvola trochu opuchla, ale nakonec uspěje.

 

Rozhlíží se kolem. Do jeho mysli se pomalu vplíží myšlenka, která zpečetí jeho osud. Co kdybych jim toho sebral víc? Mrtví už to stejně potřebovat nebudou, říká si pro sebe a dodává si odvahy, blížíce se k dalšímu tělu. Mrtvola leží obličejem v blátě. Chlapec opatrně natáhne třesoucí se ruku a mrtvolu otočí na záda. Jakmile však spatří tu zmrzačenou tvář, vykřikne a upadne nazad. Hledí na bezvládného muže před sebou. Vlastně to není ani muž, spíše mladík. Dle umolousaného a obyčejného brnění to byl pravděpodobně nějaký pastevec nebo rolník na poli, který byl však donucen přidat se k táhnoucí armádě. Kdysi byl nejspíše pohledný; teď má však obličej rozdrcený na kaši a také mu chybí oko.

 

Malý hoch se postaví na nohy, kolena se mu třesou a zvedá se mu žaludek. Od zmrzačeného mladíka klopýtá pryč, ta znetvořená tvář ho děsí. Najednou zakopne a praští sebou o zem. Pomalu se vzpamatovává a ohlíží se po tom, co způsobilo jeho pád. Uleví se mu, když zjistí, že to byl jen kořen trčící z bláta. Postaví se, trochu si otře děravé kalhoty, které nosí už třetí léto, a rozhlédne se. Nemá smysl ohledávat ty v chudém brnění, musím najít někoho od pohledu významnějšího, napadne chlapce. To však není tak snadné, jak očekával – všichni zabití vojáci jsou umazaní od krve a hlíny, tudíž lesk drahých brnění snadno zaniká.

 

Kluk chvíli kráčí po poli a obhlíží každého vojáka.  Sem tam se mu podaří ukořistit zašlý prstýnek nebo ozdobný řetízek. U některých nachází i váčky s penězi, které si cpe pod košili. Pak spatří na zemi tělo, které již na první pohled patří ženě. Manželka nějakého velitele nebo šlechtice, nadchne se. Je mu však podivné, že je žena oblečená do zvláštní kožené zbroje doplněné o těžký tmavý plášť. Všichni ostatní na sobě přeci mají zbroj, ať už lepší či horší kvality. Nikoho v takto komickém oblečení tady ještě nespatřil. Nakonec ho napadne, že to značí její výjimečnost a možná také nebezpečnost. Černé vlasy se jí lepí na bledý obličej, oči má zavřené jako by spala. Jedno z jejích obočí hyzdí čerstvá jizva. Není však tak ušpiněná a zohavená jako většina těl okolo.

 

Když se však rozhodne vykročit směrem k ní, pohled upře na blesk na obloze. Otec si dnes ráno stěžoval, že ho bolí klouby, a že tedy nejspíš nějaká ta průtrž mračen přijde. Varoval syna, aby dnes na sběr nechodil, ale kluk ho odbyl a do lesa se vydal. Teď toho však trochu lituje, neboť nebe je temné jako v noci a domov není zrovna nejblíže. Nakonec se však rozhodne pro alespoň letmé ohledání neznámé ženy.

 

Pomalu se k ní přibližuje, oddechuje těžce; je znatelně nervózní, něco se mu na dotyčné nelíbí. Chce k ní vztáhnout ruku, ale všimne si nějaké cetky, která leží opodál. Vypadá to jako nějaký přívěsek, jenže není ani trochu špinavý, jak by se očekávalo od věcí ležících v blátě. Na chvíli na ženskou zapomene, přívěsek vypadá draze, proto ho láká víc. Chlapec se k němu skloní a vezme ho do dlaně. Chvíli se kochá pohledem na něj, líbí se mu malé modré svítící žilky pokrývající povrch přívěsku. Nakonec ho strká do kapsy u kalhot a otočí se zpět k ženě. S úlekem však zjistí, že už na zemi nikdo neleží.

 

Uvědomí si pravděpodobnou spojitost s tou cetkou. Než se však stihne vydat na útěk, ucítí chladnou čepel v zádech. Chce vykřiknout, ale nejde to. Zezadu k němu přistoupí ta podivná žena, ve tváři má děsivý výraz. „Tak ty sis myslel, že můžeš beztrestně okrádat mrtvé? Takový čin nemůže být přehlížen,“ zasyčí, krásný hlas kontrastuje s jejím strašidelným vzezřením. Hoch jen kulí oči, padne na zem. „Sledovala jsem tě celou dobu. Ani jsi nemrknul, když jsi je obíral. Pomyslel jsi vůbec na jejich rodiny? Ubožáku. Mohla jsem tě zabít i milosrdněji, uznávám. Nemůžu se však prozradit, udělala jsem to tedy vaším způsobem,“ pronese tajemná postava, chytne chlapce za nohu a vláčí ho bojištěm na druhý konec pole. Tam na ni čeká statný kůň uvázaný ke staré vyschlé studni. Žena naloží malé tělo na koně a přiváže je tak, aby za jízdy nespadlo. Ještě před tím však z chlapcovy kapsy vytáhne přívěsek a pověsí si ho na krk. Konečně zase spolu, už jsem se bála, že jsem tě ztratila nadobro, pomyslí si a vyhoupne se do sedla. Naposledy se ohlédne na bojiště a téměř neslyšně pronese zaklínadlo, které jí pomůže skrýt se před nechtěnými zraky případných kolemjdoucích.

 

 

 

 

Vyhublý muž celý den pracuje na dvorku, kde štípe dříví. Zima se neúprosně blíží a je třeba zajistit dostatek topiva na mrazivé dny. Hlavou se mu však honí jiné starosti. Počasí se neustále zhoršuje a jeho jediný syn se zatím nevrátil ze své každodenní lesní výpravy. „Zase se musí potloukat, kluk jeden hloupá,“ brumlá si muž pro sebe a zarazí sekeru do polena. Najednou však uslyší křik odkudsi z druhé strany domu. Přestane se věnovat dřevu a zaposlouchá se. Když uslyší srdcervoucí výkřik své ženy, rozběhne se za zdrojem povyku. Ženu najde shrbenou na zemi, opírajíce se o plot. V náručí drží dítě – otec ihned pozná svého syna. „Přivezla ho sem ona! To ona mu tohle udělala!“ ječí žena. Muž vyběhne na jedinou cestu ve vesnici a v dálce spatří postavu v tmavém plášti, sedíce na koni a vzdalujíc se od vesnice. Muž se rychle vydá za ní, přidá se k němu i několik jeho přátel z hospůdky. Chvíli utíkají, snaží se postavu dohnat. V jednu chvíli je však oslepí nesmírná magická záře, a když se chlapi vzpamatují, po neznámé na koni není ani vidu, ani slechu. Jediné, co po ní zbylo, je pár otisků kopyt, které končí uprostřed cesty.