Rytíř Dalan #5

Noc, která nikomu nedarovala příliš spánku, nechtěla skončit. Ozvěny dramatických událostí se nesly ránem jako dozvuky díky náhlé mlze. Odpařovala se rychle, měl to být horký den na úpatí hor. Čím větší je v Deštných horách horko, tím spíš přijde právě déšť. Prudký a vytrvalý. Dalan nepochyboval, že se to stane dnes. Jak příhodné pro velké přepadení s úkolem naprosto zničit oběti. Pro jaký motiv?

            Před velkým prohledáváním se Vócha postaral o rány jak Dalana, tak i Sávy. Ten měl poměrně hlubokou sečnou ránu v pravém boku. Jeho pohyblivost a schopnost bránit sebe, natož celou skupinu, bude s bolestí a ovázáním omezená. Dalan na tom byl lépe. To mu určitým morbidním způsobem dodávalo klid. K mužům najatým na ochranu necítil zhola nic.

            Kdyby někdo z nich při útoku zemřel, možná by si ti zbylí více vážili jeho vlastního nasazení. Do boje se nepustil tak dlouho. To nevadilo. Uvědomoval si, jak se na krutosti, náhlosti a nesmyslnosti vřavy nic nemění. A nikdy nezmění. Ani za deset tisíc let.

            Náklad, který teď podléhal naprosté pozornosti družiny, byl velký. Velký objemem beden, jejichž obsah musí být během několika málo hodin prozkoumán. Jaký to je cíl si měli uvědomit až při prohrabávání se hřebíky a dalšími menšími nezbytnostmi do kovárny. A někde mezi těmi věcmi se mohla nacházet odpověď. Těžko si představit cokoliv konkrétního. Vaidan měl samozřejmě se svou stále dětskou fantazií mnoho vysvětlení.

            „Je to vše naprostá náhoda. Do beden se přitoulal nějaký talisman nebo kámen, který je zdrojem černokněžníkovi síly! No a on nás teď hledá. Musíme to objevit!“ spekuloval s nasazením a u toho probíral menší bedničku s pilovými plátky. To byla čtvrtá kolaborovaná teorie, kterou oceňoval smíchem pouze Dalan.

            „Kluku, nemluv aspoň chvíli!“ prosil trpělivě Neryl Vaidana. Bylo vidět, jak ho puntičkářská práce nudí. Radši by určitě šel znovu s mečem proti přesile než tohle, řekl si Dalan. Mluvilo se tedy, bez dalšího hádání, málo a k věci.

            Než měl den dosáhnout poledne, opět se hýbali. Řádné prohledání neodhalilo naprosto nic neobvyklého. Všechno na voze naprosto sedělo. Vše bylo neporušené, nevybočovalo z ověřené listiny, kterou u sebe měl Vócha. Byla to náhoda? Ne. Tomu Dalan odmítal věřit. Nejedná se o náhodu, pokud někdo používá magii. Něco, za co vás popraví prakticky všude ve známém světě Meadrotu.

            Rozmístění bylo domluvené. Vaidan se vžíval do své role tajného pozorovatele vzadu na voze, Vócha s Dalanem seděli na kozlíku, Odolen byl první vepředu sám se sebou jako vždy, Sáva byl po pravé straně vozu a Neryl po levé. Ve vzduchu mezi členy družiny bylo dost zdravého napětí a něco navíc. Všichni byly připraveni, jak si neochotně slíbili, na cokoliv.

[ * * * ]

            „Ahoj,“ ozval se hlas Sávy vedle Dalana. Ten se překvapeně otočil k nejmladšímu žoldákovi. „Já vim, nebavili sme se ještě. Mě osobně,“ nahnul se blíž k vozu a jakoby zašeptal, „tahle Odolenova strategie nebaví.“

            „To rád slyším,“ přispěchal Dalan.

            „Je to nebezpečná práce, pochop. Určitě to chápeš?“

            „Naprosto. Ale teď máme podobnou práci. Přežít.“ Přímost Sávu zaskočila.

            „Ano,“ souhlasil a narovnal se v sedle. „A to se lépe dělá, když si lidé trochu věří, nemyslíš?“

            „Opět,“ otočil se Dalan celým trupem k žoldákovi, „musím souhlasit." Usmál se. Sáva si určitě ulevil. „Co tvé zranění, Sávo?“

            „Rána je to pěkná,“ popošil sebou v sedle hnědáka. „Šikmé břišní svaly budou porušené. Aspoň mám vnitřnosti tam, kde měli zůstat.  V sedle to bolí, ale v boji bude víc.“

            „To ano...“ připustil Dalan.

            „Tvá rána?“

            „A... to nic není. Tady z Vóchy se vyklubal na slovo vzatej ranhojič!“ plácnul dědu jemně po zádech.

            „Zkušenosti nabitý v poli,“ řekl Vócha.

            „V poli? Vy jste byl u armády, pane Vócho?“ptal se Sáva.

            „Ne. Vyrůstal sem ale ve válce mezi královstvíma. Zadělával sem už i horší díry.“

            „Aha,“ řekli oba najednou a pobaveně se zahihňali. Odolen se otočil na svém koni a vše navrátil do "pořádku" krátkým pohledem. Naléhavosti situace nešlo uniknout. Nesmělo se tomu unikat.

            „Dalane, tam u ohniště v noci...,“, pokračoval potichu, „jsi za nás udělal naši práci. Odolen by to nepřiznal, ale selhali jsme!“ Nešlo minout hořkost v tom prohlášení. „Semklí na jendom místě, nedávali sme pozor.“ Hleděl před sebe, vinu v očích. „On to asi nepřizná, ale za mě a Neryla ti děkuju.“

            „Jsi dobrej chlap. Dneska v noci už budeme v pozoru.“

            „To si sakra piš!“

            „Až v noci? Dalane, až v noci?“ ozvalo se zezadu tlumeně, jak byl Vaidan otočený od nich mezi krabicemi a pokrývkami.

            „Do pozoru, Vaidane. A ticho!“ zpražil ho Dalan, ale neubránil se úsměšku v hlase.

            „Máš bojový zkušenosti,“ řekl Sáva oznamovacím způsobem při uhlazování dlouhých černých vlasů do strany, které ho v mírném protivětru neposlouchaly. „Už chápu. Necháváš lidi, aby se ti vysmívali. Když dopadne železo na železo, skutečně za sebou necháváš mrtvoly.“

            Dalan to potvrdil nejistým poškrábáním se ve strništi světlých vousů, uvědomil si to a nechal toho.

            „Potkal sem rytíře, Dalane. Potkal sem ty největší z nějvětších. Dabril Hrubý mezi nima byl taky.“

            „Aha,“ oznámil prostě Dalan. Dabril Hrubý je v Alberách živoucí legenda, někdo kdo dokázal to, o čem on sní a mnohem víc. Akorát měl na začátku šlechtickou krev a prakticky neomezené konto. Detail! uklidnil se Dalan uvnitř své hlavy. Ale jeho výkony jsou úchvatné i tak, to by asi žádný albeřan nezpochybnil.

            „Chci tím říct,“ zakašlal Sáva, „že jsem už něco viděl. Sám jsem bojoval za Zletény na frontě. Pak už život nikdy není stejnej, chápeš.“

            „Naprosto to chápu,“ řekl Dalan a uvažoval, u jaké bitvy mohl být mladý Sáva přítomen. Nenacházel odpověď a vyptávat se nechtěl. Znělo by to jako zpochybňování vyřčeného.

            „Jsi zvláštní, naprostá záhada. A svůj život bych ti do rukou svěřil bez váhání, kdykoliv,“ řekl Sáva a popohnal svého koně.

            Ve vzduchu byl cítit odpor k dalším řečem. Proč také? Poznávat se? Spřátelit se? Mohou dnes všichni umřít. Z toho, co věděli bylo klidně možné, že na ně ze vzduchu přistane obrovská ohnivá koule a všechny usmaží. Ne, Sáva a ostatní dva žoldáci sami nestojí o poznávání. To malé uznání respektu ale Dalanovi udělalo radost. Radost, kterou stejně nemůže dát najevo.

            Odolen počkal na skupinu a prohlásil: „Urazíme ještě několik set honů a začneme se dívat po vhodném místě na obranu. Musíme vše ještě naposledy probrat a připravit.

            Bylo třeba se soustředit na cestu před nimi a na řídnoucí lesy okolo. Slunce bylo za zenitem a slibovalo jim večer. Další slova dlouho nenaplnila vzduch. Nešlo tomu uhnout, nešlo na to nemyslet.

            Jen se ukaž, mágu. Dnes vyložíme karty na stůl.

[ * * * ]

Jako místo odporu si skupina vybrala prostorný palouk na menším kopečku, který poskytoval nepatrnou výhodu postavení. Les se v půlkruhu nacházel dostatečně daleko od nich a tak by je žádná lukostřelba ze zálohy neměla překvapit. Alespoň ne efektivní střelba.

            Vůz sloužil jako vyvýšení pro Neryla, který v rukou třímal velký luk. Plný toulec kvalitních šípů měl na zádech a druhý mezi krabicemi. Odolen s lukem byl postaven u koní, kteří leželi a měli zavázané oči. Všichni do jednoho naštěstí byli naučeni na podobné situace, dokonce i těžkopádní vraníci leželi klidně. Sáva byl skryt kdesi v trávě. Dalan měl rovněž luk, i když menší, který nebyl prokládaný a byl z horšího dřeva. K dispozici nedostal plný toulec, avšak i tak se cítil bezpečněji. Vócha s Vaidanem, připraveni asi tak jak kdy mohli být, zaujali ověřené místo vedle vozu za Dalanem. Nicméně, tentokrát byl Vócha ozbrojen menší palicí a lehkým čtvercovým štítem.

            Samotné místo k obraně našli dostatečně dlouho před západem slunce, a tak si všichni stihli nabrousit meče. Dalanova Odplata to po posledním boji opravdu potřebovala. A Jirvovy brousky brousily jedna radost. Okolo vozu bylo rozmístěno šest velkých štítů, které byly v jedné z truhel. Tvořily kruh podél vozu. Jirva, pokud se k němu kdy dostanou, dozajista ocení jejich úsilí a schopnost využít vše, co měli k dispozici, aby ubránili zbytek nákladu. A jestli ne, Dalan mu jednu vrazí, ať to má jakékoliv následky. Jestli se tam dostanou, opakoval si. U štítů se nacházely i kvalitní louče. Každý měl kolem krku pověšen drahé křesadlo ze Saraxu, které křeše i v absolutním vlhku. Dále od štítů a loučí byly v zemi zasazeny jako past dráty na dřevěných kolících. Spousta ostrých drátů v nepravidelných liniích a v různých výškách od terénu. Měly poskytnout alespoň počáteční výhodu před přepadem.

            Slunce je zanechalo svému osudu a docela zapadlo za hřebenem. Zbytek světla dlouho nevydrží.

            „Dá se proti magii nějak bránit, Dalane?“ ptal se velice potichu Vaidan.

            „Záleží proti jaké. Pokud se jedná o iluze, člověk si může vypěstovat určitou toleranci. Umí pak rozpoznávat obrazy vyvolané mágy.“ Na chvilku se odmlčel, aby opět zkontroloval svůj úsek. Ticho. „To vyžaduje roky zkušeností, Vaidane. Proto to dokážou prakticky jedině veteráni pracující pro Spojence Meadrotu. Dále ještě existují nějaké prostředky. Ty jsou ovšem nedozírně vzácné a drahé. A co se týče útočné magie,“ zlomil se téměř jeho hlas. Nevěděl, jak zalhat, aby chlapci dodal odvahy. Nemohl lhát. „Není obrany proti koncentrovanému ohni, když tě zasáhne do těla. A magie se umí ukázat v horších formách než v ohni.“

            Vaidan téma dále nerozebíral. Bylo ticho. Absolutní ticho. Všichni to ticho poznali. Nepřirozené, jakoby je někdo uzavřel do neviditelné baňky.

            „Je to tady. Připravte se bojovat o své životy,“ pronesl Odolen hlubokým, odhodlaným hlasem. Dalan čekal promyšlenější motivační proslov. Na ty je přeci dost času vždycky, nebo ne?

            Ne. Ozvalo se zadunění tak hluboké, že bylo pouze cítit. Země se třásla a než se mohli začít pořádně divit, bylo všude více světla než v nejjasnější den roku. Instinktivní zavření očí zprvu nepomáhalo. Všude kolem nich se od země zvedla světelná bariéra, na kterou se ani nedalo dívat. Skrz sevřená víčka Dalan ucítil, jak světla ubylo. Po prvním šoku se zrak začal navracet. Byli uvězněni! Neutečou. Mág si přišel pro to, po čem prahl. Zeď ze světlé, pohyblivé energie se uzavírala někde vysoko nad nimi. Veškerý pohyb v ní směřoval nahoru od středu, do jediného bodu na vrcholu. Celá struktura jakoby dýchala. Pulzovaly v ní bílé žíly, rozpínaly se a zase smršťovaly.

            Nedám ti to! Nedám ti to, ať je to cokoliv!

            Někdo začal křičet, ale slova se ztratilo v hrdle. To, co se stalo na okraji oné bariéry, poslalo srdce všech ze skupiny až někam ke dnu jejich těl.

            Vlci se vynořili ze světla. Byli všude, museli jich být stovky. Přesně takoví vlci jako ten, kterého viděl v otisku včera. Stejně velcí a stejně krvelační.

            „Ale né!“ zakřičel Neryl. Neznělo to zoufale, ale naprostá zoufalost situace se tím nijak nezlepšila.

            Vlci vrčeli a i na dálku odhalovali hnusné zuby, připravené trhat.

            „Dalane, co budeme dělat?“ ozval se Vaidan přes vrčení.

            „Já... já... nevím,“ odpověděl tiše, zírajíc na nemožné.

            Nejlepší pohled na situaci musel mít Neryl. Otáčel se na povoze s šípem na tětivě a v obličeji vypadal bledě. „Nepřibližujou se!“ zakřičel na Odolena. Ten přikývl.

            „To je ono!“ řval Dalan s nadějí v hlase. „Mág přinesl své poskoky jako ukázku síly! Chce vyjednávat. Promluví k nám!“

            „Seš si jis...“ nedořekl ani Odolen.

            Obří vlci se všichni naráz z přikrčené dravčí pozice napřímili a neuvěřitelnou rychlostí vystřelili k nim. Kruh se uzavíral.