SVS: Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil 01

Soran je místem setkání mnohých
uliček krátkých i čepelí dlouhých
Projdi jím jednou a v duši ti zůstane,
i když se ti nic zvláštního nestane.
Dokud si zachováš osobnost svoji,
nebudeš z těch, co za tmy se bojí

místní popěvek

 

Liška a Sumec postávali na rohu ulice Prasklé sam/nice jen kousek od hostince U Zmetka. Jedno písmeno na kovové tabulce bylo už roky nečitelné a nikdo se nenamáhal to opravit. Oba drobní zlodějíčci pozorovali posouvající se stíny, které vytvářelo ranní slunce, a čekali, jestli se nevyloupne neopatrný časný chodec, tedy živočišný druh, kterému už nějakou dobu hrozilo vyhynutí.

„Viděls poslední dobou Pádla?“ zeptal se najednou Sumec.

,,Prej má něco v Ostviru,“ odvětil Liška a ubalil si cigaretu.

Ozvalo se podrážděné mumlání a klapot kopyt, kterým se do pohybu moc nechtělo. Před protější zdí zastavil povoz s několika pytli a bednami, obchodník seskočil z kozlíku a rozhodným krokem se vydal vstříc výčepu.

Liška se Sumcem ho znali. Letmo na něj kývli, aniž se však dočkali odezvy. Jejich pozornost ale přitáhlo něco, co se začalo pomalu vkrádat do svěžího vzduchu, který se po noci pomalu rozehříval.

Sílící pach spáleniny.

Za chvíli je jeho intenzita donutila otočit hlavy a zaslechli také vícehlasný hovor. Blížila se skupinka čtyř osob. Dva muži podpírali třetího, který se opíral o krátkou hůl, a jeho noha vůbec nevypadala dobře. Za nimi pomalu kráčel někdo v šedém hábitu, tolik typickém pro mystiky.

„Hele Drawku, a ta tvoje telepatie nezachytává, co si lidi myslej nebo jak se cítěj?“ zeptal se zadní voj skupinky.

Muž se zraněnou nohou zavrtěl hlavou a přehmátl si hůl. „Na Zashionu to tak fungovalo, ale tady zatim cejtim jen to, jak se pohne kdokoli, kdo je tak dva metry ode mě pár vteřin předtím, než to opravdu udělá. Fajn je, že se na to nemusim vůbec soustředit a neruší mě to. Aspoň tohle zůstalo.“

Neznámí chodci vystoupili ze stínu budov do světla a Liška se Sumcem si uvědomili, že jeden z nich je pravděpodobně Derakin Černá pěst, velitel královské tajné služby.

Oba kriminálníčci byli na vážkách. Pokud se tu bude dít něco zajímavého, chtěli u toho být. Na druhou stranu neměli jakoukoli potřebu upozorňovat zrovna Černou pěst na svou existenci, tím méně přítomnost. Začali se proto velmi zvolna sunout podél zdi s úmyslem zapadnout do stejného lokálu jako před chvíli obchodník s povozem.

Když už byli u dveří, uvědomili si, že během jejich soustředění na nenápadný postup čtveřice dávno zmizela, a vlastně jediný, kdo jim věnoval nějakou pozornost, byl raněný, který na ně vrhl dosti unavený pohled.

Začali se tedy sunout zpět na sluníčko, tentokrát mnohem suverénněji, a jejich těla zaujala téměř automaticky stejně nedbalou pozici jako před úkrytovými manévry.

 

Vnější temnota je prakticky beztvará. Abyste ji dokázali jakkoli pojmout, potřebujete ji vztáhnout k něčemu jinému. Pro tyto účely bohatě poslouží Naefar, zářivá modrá koule stovky světů, která se poklidně vznáší právě ve Vnější temnotě a možná i velmi pomalu rotuje.

Pokud se na ni díváte zvenku, vidíte zášlehy ohně sahající od královské modré až po bílou. Jakmile se k ní vydáte, ucítíte za chvíli v okolním prostoru vibrace a lehkou kovovou příchuť elektřiny. Navíc s každým dalším metrem budete lehounce zrychlovat.

Naefar. Mnohosvět. Svět světů. Krutý i krásný, vášnivý i nezaujatý, dunící mnoha prameny viditelné energie, a ještě více proudy té, která vidět není. Na chvíli zapomene, že jeho skořápkou se dá jen těžko proniknout, a pustí nás dovnitř.

Když protínáme jeho povrch, letíme už tak rychle, že obalem koule prolétneme za několik vteřin – i když je tlustý desítky mil - a okamžitě vyplujeme na povrch. Trochu zbrzdíme a nasadíme už trochu klidnější tempo, asi jako lehký poklus po úvodním sprintu. Kolem problesknou jakési oranžové hory a jen co protneme nebe, prostor uvnitř koule nás omráčí svou rozlehlostí a všudypřítomným napětím. Chvílemi není vidět přes kroutící se mlhoviny, všudypřítomné jiskření a svazky blesků, které zastupují všechny barvy spektra stojícího často za hranicemi lidské představivosti.

Buší do světů, které jsme při našem tichém letu již nechali pod námi, a které jsou menší a menší, až se spojí do gigantické skládačky, kterou zahalí modro zlatá mlha astrálních vrstev, jako když se nad pevninou uzavře vodní hladina. Pak se slijí do mozaiky všehomíra, která se pomalu ztrácí v šeru, jak se vzdalujeme od krajů této nezměrné koule a míříme do jejího středu.

Bez ohledu na to, co zrovna zaujalo naši pozornost, letíme dál. Zvedneme zrak po směru letu a spatříme mezi všudypřítomnými a neúnavnými plameny a mlhovinami sil nám neznámé podstaty černobílou kouli pulsující přímo uprostřed Naefaru.

Cítíme, že povaha našeho okolí se mění. Hmota už dávno ztratila svou sílu, pevnost i význam. Tady vládne jen slovo, znak, symbol a myšlenka. Blížíme se k protipólu hmotného světa. K syrovému jádru Naefaru, zdroji jeho soudržnosti i tisíce let trvající proměnlivosti.

Daonar, srdce astrálních sfér, vnitřní svět a jeden z fragmentů těla Eora Prvotního, Stvořitele této koule, nám s praskáním a bzučením kyne na pozdrav. Tvůrce chtěl původně do svého díla vlít jen trochu krve, aby dodal svému výtvoru vlastní duši, ale nakonec se rozpadla většina jeho těla a v obrovské přívalové vlně energie způsobila, že koule, která byla dříve jedním světem, popraskala na stovku střepů.

Aniž bychom chtěli, zrychlujeme ještě víc, protože Daonar přitahuje naše vědomí. Tohle místo je třeba proletět velmi svižně. Tady není zcela bezpečno pro nikoho a dlouhý pobyt si tu mohou dopřát jen duše těch, kteří umí silou vůle vykrást beze stop banku na druhém konci kontinentu. A těch není zase tolik.

Při průletu srdcem Naefaru letíme rychlostí myšlenky… informace… Stejně se ale na chvíli setkáme s vlastními touhami, sny a nočními můrami, které nás sledují od narození, od úsvitu našeho vlastního času a samy asi nikdy dobrovolně nepřestanou.

S tichým zasyčením jsme víc venku než uvnitř a opět tušíme někde v dálce mozaiku světů. Je jedno, kam se nakonec dostaneme, hlavní je, že snad budeme nohama na pevné zemi, nebo ji spatříme někde opodál.

Tryskem vyrazíme vstříc světlu, škrtneme o několik supernov, a ačkoli jsme byli ještě před chvílí hrozně daleko, plujeme teď pomalu nad jednotlivými dimenzemi zalitými oním stále proměnlivým ohněm sfér pohybujícím se někde mezi modrou, bílou a zlatou barvou s přídechem toho, co se zrovna připlete do cesty.

Začínáme klesat jako při přistání letadla. Cítíme čím dál silnější pnutí, jak se energie dotýká našich myšlenek a snaží se jich trochu urvat pro sebe. Co naplat, skočme do toho rovnýma nohama…

 

Málem ztratíme vědomí, když nás praští ledový vichr.

Trochu se rozkoukáme a všimneme se obrysů skal, které se pod námi pozvolna zjevují jako siluety stromů pomalu vystupující z mlhy. Zasněžené špičky hor, zamrzlá jezera a všudypřítomné vločky hnané povětřím. Kamenní velikáni bez varování zmizí a před námi se rozprostřou širé bílé pláně bez konce. Letíme prostředkem Tassarthu, nejsevernějšího kontinentu Namidu, světa podobného v mnoha ohledech tomu našemu.

Zachytíme ve větru lehké oteplení a pevnina pod námi ustoupí moři. Vítr hvízdá a zpívá si písně a balady dávnověku o tom, co všechno se tu za ty tisíce let stalo. Války, potopy, magie, zrady a spojenectví - což je vlastně to samé – jako kdekoli a kdykoli jinde. Smrtelníci jsou stále stejní a stejně nepoučitelní.

Na obzoru spatříme zemi a přeletíme nad stavbou připomínající zároveň pevnost i chrám. Stojí kousek od kraje útesu a pod ní se třpytí v mořských vlnách nebe se zlatými čárami a tvary, které se tu starají o celkem pravidelné střídání dne a noci.

Výhled nám zaplní lesy a podle rychlosti pohybu korun stromů zpomalujeme. Zahlédneme několik chaloupek, povalených sloupů a ruin, nejspíš památek na dávno zapomenuté bohy.

Před námi se rýsují městské hradby. Mineme několik políček a říček. A kousek od městských bran zahlédneme malou postavičku v černém plášti, který pamatuje lepší časy. Kráčí vstříc hlavnímu městu Machaje, centru všeho od bordelů po knihovny, Soranu.

 

Města jako je tohle nelze popsat v několika větách. Jeho Severní branou procházelo denně mnoho lidí dovnitř i ven. Našlo by se tu dost podivných a podezřelých živlů, ale když nedělaly nic hloupého, stráže je nechaly na pokoji. Celý svět se stále ještě vzpamatovával z několika válek a katastrof, od kterých uplynulo teprve pár let, a každý dělal, co mohl.

Sídlilo tu všechno od knihoven, univerzit a uměleckých galerií po prvotřídní nevěstince, sídla tajných služeb a šlo tu sehnat prakticky cokoli. Zboží, služby, informace a velmi schopní i velmi neschopní jedinci.

A do tohoto podivného organismu přišel Drawk nra Tar-Enor, zabiják z cizí dimenze, vyslaný z kláštera Mořského slunce, aby se přidal ke královské tajné službě. Vzdor vší pravděpodobnosti a ustáleným zvykům se tak nestalo za bouřlivé noci, ale během poměrně klidného dopoledne.

Rovné vlasy kousek pod ramena, obličej, který jste poznali, ale když jste ho zrovna neviděli, měli jste velké problémy ho popsat nebo nakreslit. K tomu ještě ta živočišná síla a pružnost mladého člověka, který se umí pohybovat ve společnosti, ale stejně snadno vás bude pronásledovat ulicemi a po střechách a ani se u toho moc neunaví.

Bylo na něm něco zvláštního. Nebyl podezřelý. Nedíval se přivřenýma očima kolem sebe. Neotočil se prudce po každém zvuku. Nedržel ruku stále na jílci meče a nevypadal, že by byl pořád ve střehu. Ale nepůsobil ani dojmem spořádaného občana, který jde za svými denními povinnostmi. Byl to ten typ, který se občas nachomýtne k něčemu nezákonnému, jen mu nikdy nikdo nedokáže víc, než že byl zrovna někde poblíž.

Prošel branou a svižným krokem dorazil na malé náměstíčko, z něhož vedly další ulice, ale jinými směry než ta, kterou přišel. Měl najít hospodu U Letící čepele někde ve Staročtvrti. Netušil ovšem, kde je ta Staročtvrť.

Pak se ozvalo cinknutí kovu o kov, když u něj zastavili dva členové Městské stráže a zasalutovali klepnutím okovaných rukavic o přilby, protože je zaujala jeho nečinnost.

,,Můžeme vám nějak pomoct, pane?“ zeptal se mladší a nadšenější z nich.

,,Snad ano,“ odvětil Drawk. ,,Hledám hostinec U letící čepele.“

V jejich postoji se něco změnilo. Založili si ruce na páscích s meči tak, aby měli jílce blízko. Nebyla v tom výhružka, jen tichá změna z otevřenosti na chladnou formálnost. Něco jako když policie zjistí, že u sebe nemáte občanku.

,,A proč ji hledáte, pane?“ zeptal se starší strážník.

,,Mám se tam setkat s několika lidmi,“ odtušil Drawk.

,,A jakými?“

Drawk se zarazil: ,,Proč vás to zajímá?“

,,Protože v tomhle městě může člověk snadno přijít k úrazu, pokud se dává dohromady s konkrétními lidmi nebo s některými skupinami,“ řekl starší.

Drawk si je chvilku prohlížel: ,,A koho chráníte před kým?“

,,Vyberte si podle vlastní nátury,“ odfrkl si starší, ,,ale jestli po nich opravdu tolik toužíte, tak je to rovně touhle ulicí, až narazíte na Třídu Temné Touhy, a pokud neztratíte směr, neměl byste to minout. Kdyžtak se doptáte na místě.“

,,Hezký den,“ pravil bezbarvě mladší a oba pokračovali v obchůzce.

Drawk se za nimi chvíli díval a pak pokračoval v cestě.

Rozhlížel se kolem sebe a přemítal o všem, co musí udělat, takže ani nevnímal měšťany v nejrůznějších úborech od hábitů přes kazajky až po brnění, a tak nějak automaticky se jim vyhýbal. Nevnímal dokonce ani občasný klapot kopyt nebo projíždějící povoz a další městské zvuky.

Jeho myšlenky se vždycky zasekly na tom, že všechno se bude odvíjet od jeho návštěvy a setkání s Nareathem, takže plánovat další kroky zatím nemělo moc význam. Navíc vůbec nebylo jisté, že jeho cíl bude přímo na místě, ale uklidňoval ho opatův průvodní dopis pod tunikou.

V příštím momentě se reflexivně zarazil. Celé tělo mu ztuhlo v pohotovosti. Zaslechl nezaměnitelný zvuk šustění čepele o oděv.

Ohlédl se a zašklebil. V boční uličce byl právě někdo přepadáván.

Tohle ho pronásledovalo skoro pořád. Bylo mu něco přes dvacet a moc míst nenavštívil. Ale kam přišel, tam se obvykle dříve nebo později něco semlelo.

„Nepotřebujete s tím pomoct?“ křikl do uličky na dva chlapíky, z nichž jeden držel ruce za zády tlouštíkovi v zástěře a druhý ho s nožem v ruce šacoval. U nohou trojice se válely dva tlumoky.

Ten, co držel oběť, se ohlédl po zvuku a odsekl: ,,Nepleť se do toho, jestli chceš vodejít vcelku, mladej.“

Drawk si uvědomil, že mu něčím strašně připomíná králíka.

,,Já jen, že by nebyl blbej nápad jít trochu stranou, tady ste hrozně na očích.“

„Hele nemontuj se do toho a di si kurva po svejch, jo!“ odsekl mu ten s nožem, přehodil si frajersky zbraň z ruky do ruky a  rozřízl jeden z tlumoků.

„Nedělej to,“ řekl mu tlouštík, který trochu překonal počáteční šok a navzdory situaci začínal vypadat poměrně klidně.

„Klídek pantáto, vim, co dělám,“ opáčil nevzrušeně, vytáhl ze zavazadla hliněnou nádobu, ve které předpokládal pálenku a s lupnutím zátky ji otevřel.

„Asi ne…“ odvětil tlouštík, když z lahve začal unikat tmavě modrý dým a jako kouzelný džin plnil uličku. Žádná orientální hudba ho ale nedoprovázela. Drawk se zastavil a fascinovaně scénu pozoroval, připraven kdykoli vyrazit do akce.

„Co je to kurva za ksindl!“ zařval lupič a snažil se mrak odehnat. Když plyn obalil jeho tělo, ozval se podrážděně: „To kurva svědí!“ zavrčel a ustoupil až na růžek uličky, která byla vlastně jen slepým zákoutím ohraničeným dřevěnými deskami. Tím se na chvíli vymanil z jeho objetí.

Jak tam ale stál, mrak ho znovu pohltil, jako by měl vlastní vůli a on se škrábal na rukách, na kterých se objevily červené skvrny podrážděné kůže. Jak se ohnal rukou, čepel jeho nože křísla o cihlovou zeď a do kouře dopadlo několik zbloudilých jisker.

Plyn se vzňal a lupičovo oblečení chytlo. Drawk k němu vyrazil (zmatené švihání rukama) a jakmile byl dost blízko, jeho sice oslabená, ale stále přítomná vrozená telepatie ho začala informovat o budoucích pohybech protivníků. Modrý dým shořel během vteřiny a zanechal v uličce jen trochu kouře a puchu.

Drawk vykopl popálenému lupiči nůž z ruky a čepel cinkla o zem. To zmatené mávání bylo nebezpečnější než cílený úder. Jeho druh odstrčil svou oběť (úder pěstí napřímo) a velmi impulsivně se na Drawka vrhl.

Ten uhnul z trajektorie jeho ruky, zkroutil mu zápěstí a nechal ho setrvačností naběhnout na jeho kolegu a protější zeď. Oba se po pár vteřinách překvapivě svižně zvedli, přičemž několikrát dupli na tlouštíkovy tlumoky pohozené u zdi, a podívali se na Drawka pohledem, který by dohnal k explozi i vodní meloun.

„Co to mělo bejt, ty zmetku? Si myslíš, že s náma stačí fláknout jednou vo zem a sme tuhý?!“

„To bezpochyby ne,“ odvětil Drawk, „ale ujišťuju vás, že vím naprosto přesně, co uděláte v další vteřině a vaše snahy mě zaskočit jsou tím pádem zcela marné. Navíc jsem tu sice cizinec, ale nedivil bych se, kdyby v tom vaku, na kterém stojíte, bylo ještě nějaké překvapení.“

Tohle nebylo vychloubání, jen jednoduché shrnutí pro a proti konkrétní situace, ale přece jen chvilku trvalo, než si to ti dva srovnali v hlavách. Pak beze slova utekli.

,,Kámo díky, tohle nebylo vůbec špatný. Jen škoda tý flašky, budu to muset objednat znova. Ale za to si můžu sám, koukal sem, kde co lítá, a nechal se zaskočit.“

„Co to sakra bylo tohle?“ byla jediná rozumná otázka, která Drawka napadla.

Tlouštík se zasmál: „Jeden plyn, kterej… si někdo objednal a já ho měl doručit do lokálu.“ Povzdechl si: „No, teď abych to udělal znova. Tohle byla koncentrovaná dávka.“

Prohlédl si Drawka od hlavy k patě.

„Ty jsi kterej?“

Drawk mávl rukou: „Jen kolemjdoucí, který má na tyhle věci nějak kliku i tehdy, když dorazí do nového města.“

Pak se otočil tak prudce, že jeho společník sebou cukl.

,,Ale kam jsem dal způsoby. Napadá mě otázka, jestli jsi v pořádku. Ale mluvíš, stojíš a hejbeš rukama, takže asi jo. Nevíš, kde bych našel hostinec U letící čepele? Nasměrovala mě hlídka, ale stejně jsem asi ztratil směr.“

,,To máš kliku, já tam dělám hostinskýho. Sem Henlin,“ řekl bodře a napřáhl ruku. Drawk ji s úsměvem stiskl. „Drawk nra Tar-Enor.“

Henlin se zarazil: ,,Co znamená to nra? Asi nebudeš zdejší, co?“

,,No to opravdu ne. Pocházím z jednoho pouštního světa a sem jsem se dostal řízením osudu po několika složitých událostech. Nra znamená ,pocházející z´ a je to u nás běžná součást jména.“

,,Co to bylo za události?“ zeptal se Henlin a Drawk postřehl opatrný podtón.

,,Nic, co by mohlo kohokoli tady ovlivnit.“

,,Jasný. Neměj mi to za zlý, ale málokdo v tomhle městě má zájem o jiný problémy než ty svý.“

,,Rozumim,“ Drawk se rychle rozhlédl kolem: ,,No mohli bysme zmizet, co ty na to?“

,,Sem pro,“ kývl Henlin a zavěsil si na rameno oba vaky, což provázelo několik zvuků jasně roztříštěných nádob.

Vykročili k hlavní ulici a když je uvítal šum lidí kolem, zatočil Henlin doprava.

,,Co tě sem vlastně přivádí, Drawku? Hledáš někoho, něco, práci, jen tak procházíš?“

,,Hledám člověka jménem Nareath.“

Henlin se na něj pozorně podíval: ,,Co mu chceš?“

,,Nezníš moc nadšeně?“

,,Asi takhle. Když někdo hledá Nareatha, hledá přes něj buď pár dalších lidí, protože Nareath je tady něco jako spojka, nebo mu chce něco provýst, protože je tu něco jako spojka.“

,,Mě za ním poslal jeho bratr.“

,,Tak to jo, to je jiná,“ usmál se hostinský.

Drawk se zarazil: ,,To je nějakej tajnej kód s tim bratrem, že mi hnedka věříš?“