SVS: Do Soranu dorazil, jednu ruku přerazil 04

Kráčeli ulicemi a Weast občas kývl někomu na pozdrav, odrazil zbloudilý útok nebo provedl nějakou podivnou činnost, kterou Drawk zatím nebyl schopen blíže určit. Občas měl i on šanci vykrýt několik úderů nebo poslat Weastovi do rány zlodějíčka, který chtěl víc než jen přání dobrého jitra, a buď ignoroval, že druhá strana o nic takového nestojí, nebo mu to nedošlo.

Drawk si řekl, že pokud takhle vypadá běžný pohyb po městě a práce syndikátu, tak to nebude tak hrozné. Ve Weastově chování navíc cítil jakousi nedbalou eleganci spojenou s nadhledem, a obecně měl pocit, že tady se asi neberou věci zase tolik vážně. Nakonec nebylo divu, když ani smrt nebyla takové tabu, jen nepříjemností, která na cestě občas potká každého, jen ty neschopné podle všeho častěji. Všiml si také, že Weast nikoho nezabil, i když možností měl rozhodně dostatek.

,,Na jakým principu to pracuje?“ zeptal se, když byl svědkem už asi šestého použití rubiové hůlky a každé mělo trochu jinou formu Při tom posledním vyrostl ze špičky na chvíli načervenalý kovový osten, kterým Weast vypáčil zámek zaseklé mříže, která jim bránila v průchodu uličkou.

,,Jak bych ti to…,“ začal runař, ,,tahle hůlka je něco jako převaděč tvojí vnitřní energie na reálnej efekt. K hůlkám z různejch materiálů existujou různý sestavy run, buď už hotový obrazce, nebo části, který se daj poskládat dohromady. Když potřebuješ něco seslat, tak s tou hůlkou nakreslíš ve vzduchu konkrétní runu, a pošleš skrze to svou energii, kterou ten znak převede na to, co chceš. Když už se s tim naučíš, nemusíš znaky kreslit, ale stačí si je představit a poslat svou energii skrz ně jako přes zaměřovač.“

,,Můžu to zkusit?“ zeptal se Drawk.

„Proč ne, jak jsem slyšel od Henlina, už sis hrál docela dobře se světlem, takže k tomuhle by ses stejně dostal,“ řekl Weast a zabočil z vedlejší uličky do ještě víc vedlejší uličky.

Sáhl do rukávu pro jinou hůlku a podal ji Drawkovi. Byla to nepříliš silná dřevěná tyčka obalená kovovým plechem, na kterém byly ještě další ornamenty a různé spojnice a výstupky. Když ji sevřel v prstech, padla mu do ruky podobně jako jílec dýky, a když si vzpomněl na možné efekty, došlo mu, že i probodnout by se tím dalo celkem bez problémů.

,,Teď ti ukážu znak ohnivýho impulsu, paprsku, prostě šlehnutí ohněm. Podej mi ruku,“ přerušil Weast jeho další úvahy.

Drawk pozvedl dlaň a Weast mu na ni přitiskl svou vlastní, takže oba vypadali jako při skládání nějakého slibu.

Před Drawkovým duševním zrakem se objevilo něco, co připomínalo nadvakrát přelomené vidle. Obraz vystupoval z jakési šedostříbrné mlhy a pulsoval vnitřní silou. V příští vteřině se celá vize smrskla sama do sebe a Drawk opět hleděl na Weasta.

,,Teď už si ten znak budeš pamatovat. Omlouvám se, je to trochu násilná metoda, ale ať nestvoříme něco, co nám uteče a někoho zakousne.“

,,Je tim možný tvořit i život?“ zeptal se Drawk.

,,Jo, ale jenom dočasně. Ty vlastně nevytvoříš nic nového, ale kopii něčeho už existujícího, takovej odraz. Například tohle - ,“ Weast kmitl hůlkou a o nedalekou zeď cosi cinklo, „je kalená ocel a ta hvězdice tu za dvě minuty nebude, protože se rozplyne.“

Otočil se zpátky k Drawkovi a ukázal hůlkou na hůlku: „Tak to zkus na to samý místo. Ta zeď už toho stejně trochu schytala.“

Drawk uchopil hůlku oběma rukama tak, aby jasně viděl mezi prsty její tělo. S trochou soustředění se mu podařilo udržet znak od Weasta v prostoru před hrotem a měl pocit, že se na zeď dívá přes pokreslené okno. Hůlka mu mezitím v ruce zteplala, ale nebyl si jist, jestli je to od rukou, nebo jestli reaguje na energii, kterou se do ní snažil poslat.

Pak to přišlo. Bylo to jako vteřina před orgasmem. Jako když se všechno podružné v lidském těle zastaví, aby to uvolnilo cestu jediné velké operaci, na kterou všechny buňky čekají. Z hrotu vystřelil výboj ohně připomínající několik plamenů svíček, které se na moment slily dohromady. Přestože něco ze své síly ztratil během letu, stejně ze zdi odloupl několik kousků omítky a na místě zůstala spálená skvrna.

Weast se zasmál a poplácal ho po zádech. Drawk cítil, že se stihl trochu zapotit, a připadal si jako kdyby najednou přečetl padesát stránek textu. Lehce se třesoucí rukou chtěl hůlku vrátit, ale runař zavrtěl hlavou: „Zatím si ji nech, na poprvý to nebylo zlý, a třeba se ti to dneska bude ještě hodit. Až si koupíš nebo vyrobíš vlastní, můžeš mi tuhle vrátit. Ale mohli bysme se hnout, už to není daleko.“

 

Drawk si všiml, že se okolí změnilo. Tahle čtvrť sestávala z bloků i samostatných budov nejrůznějších velikostí a stylů, od drobných kutlochů po masivní stavby, které i přes tvarovou bohatost působily hrozně…zašle. Většinu ale tvořily patrové domy různé výšky a zřejmě tu nebylo místo, kam by se nedalo dostat po střechách. Jestli to byl záměr, nebylo patrné, ale nepochybně toho mnoho obyvatel hojně využívalo.

,,Jak se to tu jmenuje?“ zeptal se Weasta.

,,Nikdysvit. Vražedný i sebevražedný místo, a pokud jde o prostor, tak opak skvostnýho a prostornýho Chrámvěží na druhý straně Soranu. Nikdysvit proto, že do spousty míst ti tu nikdy nepronikne denní světlo, takže noční verbež se tu může vždycky někde schovat.“

,,Jaká verbež?“

,,Všechno od upírů přes různý formy duchů v rozkladu až po mystiky závislý na drogách nebo sexu. To poznáš,“ konstatoval Weast s tajemným úsměvem. Pak bez varování strčil hůlkou do jedněch dveří a zmizel v útrobách domu. Drawk udělal vlivem setrvačnosti ještě dva kroky, pak se otočil a následoval ho.

Runař, agent a čtenář charakterů v jedné osobě vystoupal několik pater a prsty jeho pravačky si stále hrály s rubiovou hůlkou. Čekala je ještě trocha proplétání se chodbičkami a místnostmi, ale nakonec dorazili do podkroví.

Tady, v menším skladu, kam světlo pronikalo jen třemi malými okénky těsně u stropu, čekalo asi jádro organizace včetně Černé pěsti pokuřujícího dýmku.

Kromě něj byla v místnosti štíhlá žena s mečem na zádech a vlasy staženými do culíku. Měly barvu světle šedého popela a občas hodily kovový odlesk. Nešlo přesně určit, zda je její výraz pobavením nebo odhodláním. Byla to klidná tvář profesionálky užívající si jak akční práci, tak kulturní odpočinek, a ženy, která umí ocenit dobrou knihu a divadlo stejně jako skvěle nabroušenou čepel. Opírala se o zeď s rukama založenýma na prsou, na rukou rukavice z vínové kůže, na sobě tuniku tmavě hnědé barvy. Oblečení nebylo samo o sobě moc přiléhavé, ale vypadalo, že kryje ještě nějakou vrstvu pod ním. Asi brnění, které nemá být na první pohled patrné. Ardwen, bojomágyně. napadlo Drawka, protože to byla jediná žena v místnosti.

Vedle ní v rohu stál…gentleman, kterého by Drawk čekal někde v bance nebo knihovně, rozhodně ne zde. Společenský oděný muž pokročilého věku, ve kterém byla ale jasně patrná svěžest a zachovalá kondice. Bývalý voják, napadlo Drawka okamžitě. Množství doplňků na vestě a fraku dotvářelo celkovou uhlazenost, ale nepochybně také skrývalo čepele, šipky a kdovíco dalšího. Doktor Medúza? zeptal se Zashioňan v duchu.

Poslední tváří byl Rentgolův bledý obličej s rozcuchanými vlasy po ramena a očima, které občas změnily barvu i tvar zorniček.

,,Ha… jsme komplet,“ houkl Derakin, ,,teda aspoň to, co je momentálně naživu. Všem přítomným, tohle je Drawk nra Tar-Enor. Drawku, tohle je -“

Jeho slova přerušilo zafunění a na prahu místnosti zastavila… šelma.

Měla vlčí hlavu, černou kombinézu a v ruce držela klubko zlatého provazu: „Promiňte mi zpoždění, ale museli jsme ještě něco zařizovat. Tohle ti posílá Abranicus, prý už víš, co s tím,“ řekla s lehkým zasyčením směrem k Doktorovi a podala mu provaz, „mimochodem, Chaster je mezi živými a na cestě sem.“

Pak se postavila vedle Ardwen, ťukly si o sebe přátelsky pěstmi, a opřela se o zeď s rukama zaháknutýma drápy za sponky na kombinéze.

„No když je tu Aini,“ ozval se Medusa, „tak já můžu vlastně vypadnout ne?“ nadhodil k Derakinovi a zavěsil si klubko někam pod frak.

„Ne ne, Doktore, ty mi nikam nezdrhej, každej zrak se dneska hodí,“ zavrtěl Derakin hlavou. „A pokud dorazí Chaster, tak bysme to mohli vyřídit i docela rychle: „Drawk, tohle jsou - “

,,Stačí jména, Henlin mi poskytl krátkou charakteristiku a myslím, že už jsem přítomné zařadil,“ přerušil ho Drawk.

,,Fajn,“ kývl Derakin hlavou, ,,nechám to na -“

Než mohl pokračovat, okno roztříštila střela z kuše a spadla na podlahu kousek od Aini.

,,Rentgole, daonar!“ křikl Černá pěst.

V příští vteřině vytryskla z každého místa jiná realita, jak když se ve vzduchu otevře desítka malých děr a začne z nich stříkat voda. Přestože všechno zůstalo na místě, Drawkovi připadalo, že se otočil kolem vlastní osy a… a svět se změnil.

 

Místnost teď vypadala jako část jeskyně, uvnitř se povalovaly obláčky barevné mlhy a zvenku sem pronikalo růžové světlo.

-Takže teď to můžeme v klidu probrat a zabere to jen pár vteřin,- konstatoval Derakin. Pak se otočil k Drawkovi.

-Jsme ve vnitřní astrální realitě, vrstvě daonaru, které se pne celým Namidem. Mluvíme tu rychlostí myšlenky, což je docela trefný, protože neotvíráme hubu. I hodinová debata tu v přepočtu na čas hmotný skutečnosti trvá jen okamžik. Naše fyzický těla jsou v nějakym druhu bezvědomí, ale mě neznámym způsobem se drží na nohou. Podrobnosti ti pak někdo vysvětlí, ale dá se tady velmi dobře bleskově taktizovat a není to náročný na mozek. -

Pak velitel „promluvil“ ke zbytku syndikátu.

- Jak to tak vypadá, tradiční noční rej všech místních živlů se chýlí ke konci. Původně jsem se těšil, že jen prohledáme mrtvoly a padlé v bezvědomí, ale jak to tak znám, asi jich i pár přidáme. Někde mezi tím vším bordelem se pohybuje věcička, o kterou mám eminentní zájem. -

- A co, že nás to tak zajímá? – zeptal se Weast.

- Pouzdro se sferilem. Asi to bude taková ta klasická kovová trubička jako na doutníky se zabroušeným krystalem vevnitř. Hlavní problém ale bude identifikovat nositele, protože je to jak hledat mezi prodejcema černýho prachu odlišnej balíček, – řekl Černá pěst.

- Nemůžem jim nenápadně osahat myšlenky? – nadhodil Rentgol, ale vzápětí si odpověděl sám: - V tomhle ruchu je to vlastně blbost. -

- Přesně tak. Každej podle svých schopností, kdyby něco, dáme si vědět. A hlavně nechoďte jak procesí, ideálně na více stran, i když v Nikdysvitu je to celkem jedno a asi se v tom bordelu stejně ztratíme. -

Všichni přikývli, ačkoli Drawk stále netušil, co a jak ho vlastně nahoře čeká. No co, přinejhorším to bude trapas, řekl si, když se realita s tichým lupnutím a zasyčením vrátila do normálního stavu, což mu připadalo jako vynořit se z vody.

Pak se přidal k ostatním, kteří se začali jeden po druhém trousit na střechu po žebříku uprostřed místnosti. Chtěl dát přednost Rentgolovi, ale mystik ho postrčil dopředu s prohlášením, že jemu to stejně vždycky trvá nejdéle.

 

Na střeše to vypadalo jako po mnoha soubojích, několika explozích a množství dalších činností s naprosto mizernou organizací a choreografií.

Jen co Drawk vystrčil hlavu, píchl se do ucha o špičku kordu, který drželo v rukou bezvládné tělo ležící kousek od vikýře. Vyšvihl se nahoru a nadechl pořádně čerstvého vzduchu. Pak se na moment zapomněl, protože měl poprvé pořádný výhled na okolí.

Když ho něco chytlo za nohu, cukl sebou, ale byl to jen Půlnoční šepot, který mu naznačoval, aby kousek uhnul. Drawk došel na kraj střechy a nemohl si pomoct, musel se pokochat.

Okolní ploché střechy byly jen trochu nakloněné, aby z nich stékala dešťová voda. Mezery mezi nimi byly celkem často přehrazeny můstkem, kovovou deskou nebo aspoň několika prkny, ale ani přeskočit je nebyl problém, když se člověk trochu rozeběhl. Tohle bylo perfektní prostředí pro honičky a souboje i v horních patrech domů a pro tajná setkání, která obvykle takovými honičkami a souboji končila. A jak se Drawk díval kolem sebe, místní obyvatelé tohle místo užívali asi pravidelně. V dálce pak viděl siluety paláců, chrámů a knihoven nebo univerzit, které všechny vystupovaly z ranního oparu jako tiché dominanty, strážci města a svědkové času. Tak tohle je Soran. uvědomil si, a stejně jako se kdysi poklonil Tar-Enoru, jinak také zvanému Skalní srdce, uklonil se i teď v duchu městu, kde určitě na nějaký čas zakotví.

Zvuky okolí ho vrátily do přítomnosti, protože kolem se rozlehlo šustění a praskání magie i cinkot kovu.

Ten klid byl jenom zdánlivý, a jakmile začala SVS zkoumat jednotlivé přítomné, většina se jich zvedla a dala znova do boje. Byly tu však i jasné mrtvoly, protože dvě dýky zaražené v páteři mají obvykle za následek konec kariéry dotyčného jedince.

Syndikát se rozprchl na všechny strany, a kde chtěl kontrolovat stav, tam došlo za chvilku k souboji. Kousek od něj se prala Ardwen s kýmsi, kdo oběma rukama držel bojovou sekeru a snažil se dostat přes stopy modrého ohně, které za sebou nechával její meč, a o které se jeho ostří vždy zarazilo.

Drawk tasil jako správný gentleman saklan a vyrazil k dámě.

Držitel sekery uslyšel jeho kroky, ohlédl se a dostal od Drawka strašlivou facku. To stačilo bohatě k tomu, aby si bojomágyně sáhla k pasu pro dýku a vrazila mu ji do krku. Zachrčel, pustil sekeru a chytil se za krk. Ardwen čepel vytrhla z rány, pustila ji na zem a shodila bojovníka kopnutím ze střechy, přičemž za sebou nechal na zdi stopu tryskající krve. Pak kývnutím poděkovala Drawkovi za asistenci.

Ten se vydal dál a zrovna když míjel vikýř, zaslechl kovový zvuk, který téměř splýval s okolním rámusem. Na střechu vylezl muž jen o málo starší než Drawk a upevnil si na ruce štít. Pak tasil meč, rozhlédl se a zaujal před Drawkem střeh.

„Ten je s náma, Chastere!“ houkla na oba Ardwen, která zrovna přeskakovala ze střechy na střechu a pouštěla se do dalšího souboje.

Rytíř se na pozdrav klepl plochou čepele do čela a odklusal pryč.

Drawk procházel s připraveným mečem mezi těly, osobami v bezvědomí a těmi, kteří se po vlastní ose vydávali jinam jako opilci po nočním tahu, které vyprovodil hostinský, a oni si snaží vzpomenout, kterým že směrem to bydlí. Odcházeli skulinami v budovách nebo okénky, někteří provedli nějaké prapodivné úkony a zmizeli v dýmu nebo záblesku světla, jiní prostě utekli po střechách či jinak opustili tohle místo.

Viděl různé rasy, velikosti, obě pohlaví a mnoho podob – brnění, hábity, kutny, hole, hůlky, luky a kuše i hvězdice. Ideální prostředí na to schovat cokoli. Taky si všiml, že zatímco některá těla jsou naprosto neporušená, jiná už se svižně rozkládají. Díky rychlosti procesu to ale v člověku nevyvolávalo jakýkoli odpor. Připomínalo to spíš tající šlehačku nebo led, který se rozpouští na slunci. Ani jeden ze stavů totiž nevydržel moc dlouho a plynule přešel do dalšího. Některá těla se dokonce změnila v kostry jen za tu dobu, co byl Drawk nablízku. A některá možná i zmizela definitivně, ale bylo jich tu moc na to, aby si byl jist, kde bylo které před minutou. Co tělo, to jiný případ.

Ucítil také závany energie, nebo spíš energií různých forem i intenzit. Něco bylo podobné tomu, co cítil z lustru v hostinci. Ale tady to bylo celé spektrum. Jako když procházíte kolem řady kovaných vrat, každá jsou jiná, ale všechno jsou to železné mříže. Asi se do mě zase otiskuje dimenze, napadlo ho.

Pak se rozběhl a skočil na další střechu, ale hned po dopadu ho něco se zapraskáním srazilo k zemi, až mu meč vypadl z ruky.

Ještě vleže se natáhl po saklanu a zvedl se právě včas, aby vykryl pulsující tyč, kterou tvořily stále se přelévající černé plameny. I tak se ale o jeho meč zarazila, což se u protivníka setkalo se slušnou nevolí. Drawk to nemohl plně posoudit, protože měl černou kovovou masku a plášť s kapucí.

Zatočil v ruce tyčí a začal kolem Drawka kroužit. Ten jen lehce pohupoval vlastní čepelí a zrcadlil jeho kroky. Soupeř se po třech krocích s trhnutím zastavil a klesl na kolena. Tyč zmizela. Padl na tvář a ze zad mu trčel šíp.

Drawk chviličku počkal, ale nic se nedělo. Přiskočil k němu a jen se opřel rukou o jeho záda, ucítil divný tvar.

Střela přimáčkla černý plášť k tělu a dala vyniknout obrysu něčeho podlouhlého. Tasil ktaru a rozřízl látku. Díky více vrstvám to dalo trochu práce, ale nakonec vyňal kovový váleček na řetízku, který si Maska pověsil na krk a spustil na záda. Pokud by ležel normálně, nemusel se toho nikdo dopátrat. Tohle bude ten zatracenej krystal.

Nra Tar – Enor se rozhlédl a všiml si, že osaměl a zbytek syndikátu je už o několik střech dál. Vrátil se ke zkoumání válečku a zkusil s ním trochu zakroutit. Ozvalo se skřípání kovu o kov a pak hlas těsně za Drawkem.

„Být tebou, moc s tím nekroutím, má to pojistnej mechanismus.“

 

Drawk se tak zabral do operování s tělem, že pustil ze zřetele svou telepatii. Pomalu se otočil. Za ním se tyčil stín s poprsím a k jeho vlastní siluetě vedl další tenký stín. Čepel těsně u krku.

„Proč, bouchne to?“ zeptal se klidně, protože necítil žádnou aktivitu soupeřky.

„I to se může stát. Ale rozhodně je to křehkej materiál, a měl by s tím manipulovat jen někdo, kdo to umí. A to ty asi nebudeš, jak tě tak pozoruju.“

„A jak se to mám naučit, když to nikdy nezkusím?“ zeptal se Drawk neznámé.

Kývla uznale hlavou a zasmála se. Pak na moment zvedla čepel, takže nemířila přímo na Drawkovou hlavu. Té vteřiny zashioňan využil. Odrazil se pokrčenou nohou a druhou vykopl směrem, kterým odhadoval plochou stranu čepele. Stín byl velmi tenký, takže dáma měla buď bodnou zbraň, nebo držela sečnou naplocho.

Jeho bota se opřela do zbraně zespoda právě kousek nad záštitou a vyrazila ji směrem k čelu majitelky. Na vrcholu tohoto kopu ztratil Drawk lehce rovnováhu a na poslední chvíli zahájil jakési podivné přetočení, kterým se chtěl dostat z bezprostřední blízkosti své soupeřky.

Čepel ji naplocho plácla do obličeje. Instinktivně švihla po Drawkovi druhou rukou, ze které vyrazilo několik jisker oranžové elektřiny. Drawka už tak lehce brněla noha, kterou se odrážel, protože na ni delší dobu dřepěl, a ani jeho výpad nebyl z nejrychlejších. Posledním zásahem ztratil rovnováhu a místo hladkého obratu ve vzduchu dopadl na záda.

Kovové pouzdro mu vypadlo z prstů, přistálo na zemi na jeho plášti, a obě poloviny od sebe lehce popojely. Stále ale bylo v jednom kuse.

Při vstávání chytnul svou ktaru, protože jeho saklan skončil pod pláštěm. Bojovnice se vrhla k pouzdru, zkušený pohybem přitiskla nehet palce mezi obě části a tu horní odcvrnkla jako kdyby si chtěla hodit mincí.

Teď držela v ruce hladkou kovovou trubičku, ze které vyčníval na šířku dlaně dlouhý hrot krystalu, ve kterém pulsovalo modré světlo. To Drawka zaskočilo, protože nepočítal s bojovým využitím toho, co mělo obsahovat informace. Nechtěl ji zabít, potřeboval se jí zbavit a nechtěl zničit ten krystal.

Zlomyslně se zašklebila (bodnutí stranou), protože jí jeho dilema bylo jasné, a vyrazila proti němu.