Rytíř Dalan #6

Tak jak to bývá v situacích, kdy člověk zírá smrti do očí, tak se stalo i tentokrát – čas se zpomalil. Pohyby zvířat se prodlužovaly, zvuky dusotu se staly něčím na okraji pozornosti. Dalan a jistě i tři žoldáci, kteří bezpochyby čelili smrti více než jednou, vstoupili do toho zvláštního stavu, kdy lidský mozek začne pracovat naplno. Myšlenky hlavou víří neuvěřitelnou rychlostí a mysl poslušně hodnotí, kategorizuje a využívá vzniklý prostor k zvrácení nepříjemného vývoje událostí. To vše se v disciplinované a zkušeností ošlehané osobnosti stane jako na povel. Pro Dalana byla panika od mládí nepříjemný vedlejší produkt. Slabost, kterou je potřeba aktivně potlačovat a krotit. To, anebo zemřít. Zemřít dnes nebyla přijatelná možnost.

            A přeci, výjev groteskní smečky zrůd ho z míry vyvedl na jeden nekonečný nádech, po kterém se o slovo hlásila neochota přijmout to, co se dělo. Pak už zapracoval známý mechanismus a Dalan zpevnil svůj postoj.

            Není jediného místa, kudy by unikli. Není sebemenší skulinky. Povoz jim neposkytne sebemenší ochranu. Výdech.

            Mág, který jen tak zničí své cíle? Bez ukázek síly, bez dlouhých řečí, bez chvástání? To je nějaký zvláštní zloduch, rozmyslel se Dalan. Pak bylo potřeba začít se věnovat důležitějším věcem, jako je vyváznutí, přežití. Ale jak?

            Dráty! Poskytnou prvotní ochranu. Minimální pro jejich přemrštěný počet, ale ochranu. Stačil zapřemýšlet i nad tím, kolik dalších dlouhých skoků to vlkům v první linii zabere se k drátům dostat. Skok v té rychlosti bude minimálně po deseti stopách a zbývá jich méně než dvě stě padesát. Nádech.

            Popadl Vaidana a doslova ho vyhodil na bedny k Nerylovi, který zbytečně vystřeloval první šíp někam mezi blížící se vlky. Pohled na Vóchu mu ukázal smířené oči připravené na cokoliv. Výdech a otočení.

            Vlci běží do kopce s takovou silou, až odlétá hlína. V jasném světle magické kopule jsou odporní. Nádech.

            Vypadají tak skutečně, ale ten počet opravdu nedával smysl. Dokáže snad jejich krutý nepřítel ovládat mysli zvířat? Přivolal je snad ze samotné Hranice až sem do Deštných hor? Tomu nemohl uvěřit. Klidný výdech.

            Snaží se mág zmást jejich mysli nějakou zbytečnou ukázkou? To dozajista ne. A pak ho něco napadlo, jako když do sebe zapadnou tisíce kousků najednou. Úplnou náhodou a ve správný čas. Teorii měl za okamžik ověřit. Brzy budou u první linie drátů a štítů. Nádech.

            Jsou dvě možnosti; za prvé, mág se opravdu spřátelil s nějakou neskutečnou smečkou vlků ze zdejších hor a jsme mrtví, nebo je naprosto směšně silný on a jsme mrtví, protože jeho zhmotnění vlci budou... hmotní tak jako tak, jelikož jsou zamýšlení k zabití. Pokud ale...

            Odolen střílel z luku a něco křičel. U vozu se najednou objevil Sáva, který rovněž vystřelil mezi zvířata. Rytíř nerytíř trhl hlavou, aby ověřil svou šílenou teorii sestrojenou během zlomků času. Letící projektily nijak viditelně nenarazily, nezlomily se, nezapíchly se do masa. Žádné tělo padající k zemi. Výdech.

            Zahodil luk a vytasil Odplatu.

            Pokud chápu historii Velké války dobře, zkušenější mágové používali co nejmenší zhmotněné objekty, které byly o to silnější, koncentrovanější. Náš mág nemůže být dostatečně silný na to, aby udržel tolik objektů. Pokud mu nějak nepomáhá ta kopule, prostě šetří energii na několik chvil.

            A také ho napadlo, že za vším může souviset nekonečné množství jiných mechanismů, o kterých nebude mít nikdy tušení. To už ale běžel kupředu, vstříc zubům a drápům. Jeho meč byl to jediné stojící mezi ním a zdí smrti. Musel být tak rychlý, jak mu jen brnění dovolí.

            Jak vlci překročili první linii drátů, Dalanova teorie se dále potvrzovala. Vlci tam prostě nebyli. V dalších možná dvou skocích se masa převalila přes druhou linii se štíty. Na jeden z nich se Dalan zaměřil a viděl ho rovněž zmizet. Na to ale nečekal. O nepatrný okamžik později viděl vylétnout třísky. Zrychlil. Získal veškerou jistotu a do svých kroků dal veškeré úsilí, které ve svém těle našel. Přísahal by, že uslyšel jediné prasknutí drátu. Ani jediný vlk ale nebyl pastmi ovlivněn, prostě běželi dál.

            A on nepochyboval, že ví, jak zastavit útok. Musel na to být co nejdále od povozu. Musel běžet. Na každém kroku záleželo.

            „Da-la-ne, ne!“ křičel někdo někde.

            Vydal ze sebe mocný, táhlý křik. Nebyl to pokřik nenávisti, ale pokřik vůle.

            Poslední záblesk zjevení, jejichž uslintané tlamy se nepřirozeně rozevíraly, by ho už neodradil. Cítil něco, co ho před masou smrti zaštítilo a rostlo to s jeho křikem.

            Radši zemře při snaze vyváznout z nemožného. To je přeci to, co ho dělalo opravdovým rytířem.

            Věřil tomu, co dělal. Věřil instinktu. Věřil vyprávěním svého mistra, díky kterým mohl přijít alespoň s nějakou možností. Věřil svému úsudku. Věděl, že vzdorovat něčemu je nutné, pokud mají mít šanci přežít. Věděl, že to, co vidí, není skutečné. Také najednou věřil tomu, co se mělo údajně nacházet v jeho kyrysu. A jestli se mágové někoho bojí, pak člověka s vůlí bojovat. Někoho, kdo se nepodvolí čiré moci a nepadne bez boje.

            V tom křiku, těsně před samotným střetem, popřel veškerou moc, kterou tam najednou tušil jako neprostupnou zeď. A on ji popřel na tak základní a hluboké úrovni, že prostě cítil správnost svého rozhodnutí. Sekl Odplatou tak, aby v posledním okamžiku sekl vlka přes pravou tvář a čelisti.

            Náraz jako do zdi, hlasitá rána, poté ticho a tma. Jediné, co si uvědomoval, bylo to, že letí vzduchem zpátky k povozu, a neuvěřitelný tlak na hrudi.

            Vlci zmizeli rychleji než lusknutím prstu, snad ještě před tím, než se ozvala ohlušující rána. Dalanovi do hrudi udeřila žlutá koule a on byl vymrštěn nebezpečně vysoko a směrem odkud běžel. Upustil u toho Odplatu, která si letěla svou vlastní drahou. Za ním se vzduchem nesla černá čára kouře. A Magická bublina se začala pohotově rozpouštět.

            Někdo ho táhl zpět. Otevřel oči a cítil žár na hrudi. Ošuntělý hrudní plát byl horký a v odcházejícím osvětlení bariéry žhnul do tmy. Neměl sil cokoliv s tím dělat. Musel potlačovat nevolnost a motání hlavy, které mu nejlépe připomnělo, jaké to je být zpitý pod obraz. Když se dokázal zaměřit nad sebe, viděl mizet zbytky bílého vězení. Sláblo a rozplývalo se do vzduchu, jako by tam nikdy nebylo. Spolu s tím okolí potemňovalo, slunce už neposkytovalo téměř žádné světlo. Neryl a Sáva ho opřeli o kolo vozu vedle Vóchy, majícího oči plné úžasu.

            Když si to mohl dovolit, začal se Dalan od srdce smát. Smál se jako šílenec a neměl chuť přestat. Uvědomil si bolest v raněném rameni i zádech z nárazu, ale pokračoval směle dál z plných plic. Právě odrazil tu nejmocnější iluzi, kterou kdy viděl. Vlastně to byla druhá iluze, kterou kdy viděl.

            „Dalane! Dalane!“ snažil se o jeho pozornost Odolen. „Zbláznil se nebo tak něco? Jsi s náma?“

            „Jo... Jasně, že jsem,“ zakuckával se přes smích. „Odplata? Kde je? To bylo něco, hm?“ a zase se chechtal.

            Sáva mu podal krátký meč, který předtím musel sebrat a Dalan ho s úlevou zasunul do mizerné pochvy. Neryl zapálil jednu pochodeň a zapíchl ji do země.

            „Co se to stalo? Byl to jenom trik? Takhle si s náma mág hraje?“ naléhal Odolen a ostatní dva žoldáci se objevili za ním, rovněž dychtiví po odpovědi. „Taky nám vysvětli, proč máš do ruda rozžhavený brnění.“ Řekl to trpělivě, ale z nějakého důvodu z poslední věty netrpělivost jenom čišela.

            „A... Dobře.“ Nechtělo se mu mluvit. Ale musel, dokud měli čas. Uvědomil si, že je neskutečně zpocený.

            Vócha na žoldáky zvedl ruku a dočkal se ticha. Podal Dalanovi čutoru s vodou a ten se z ní s vděčností zhluboka napil. Pocit tekoucí vody dolů hrdlem mu přišel neuvěřitelně příjemný. Potom se nadechl a začal vysvětlovat.

            „Iluze jako taková to byla, když se objevili. Bylo to vlastně zhmotnění, vyšší iluze, chcete-li. Čím blíže nám byli, tím hmotnějšími a skutečnějšími se stávali.“

            Rozhlédl se. Všichni vypadali zmateně, asi tak jako by jim vůbec neodpověděl. Vaidan vykukoval z vozu a na Dalana zíral jako na zjevení.

            „Z toho, co vím,“ začal trpělivým tónem Dalan, „se každý Nadaný už rodí s nějakou... predispozicí k určitému druhu magie, ano? Zdá se, že náš neznámý přítel je nadaný právě na zhmotňování svých představ. Pak už rozhodují jeho schopnosti, jak hmotná iluze je. Tolika objektům ale trvá, než se zhmotní, protože záleží na tvůrcově… zdrojích.“ Zavrtěl hlavou. „Slýchával jsem o bitvách s mágy z Velké války. Netušil jsem, že se to bude tolik hodit.“ Zahleděl se někam do neurčita a ruku opatrně položil na horké brnění. „V tomto kyrysu se má nacházet jádro ze skronu. A mně se zdá, že to bude pravda.“

            „CO?!“ vyštěkl jedovatě Odolen. „Cože? Ty jsi nám zatajil něco tak důležitýho?“ Ostatní nervózně přešlápli. Vócha z pokleku spadl na zadek a vydechl v údivu. Nikdo nespustil oči z kusu brnění.

            „Dědo... Co to je skron?“ divil se Vaidan, který jediný nebyl v obraze. V jeho hlase byl náznak paniky.

            „Je to jeden z těch nedozírně vzácných prostředků,“ řekl prostě Vócha a usmál se na Dalana. Ten to potvrdil mlčením a koukl se s námahou na Vaidana nad sebou. Klučina s úlevou přikývl a dál se nevyptával.

            „Nikdy jsem o tom nemluvil. S nikým. Ale roztrhali by nás, na to by mág síly měl. To jsem nemohl dovolit,“ řekl a zahleděl se vážně na Odolena. Na toho to udělalo dojem, jak prozrazovaly vytřeštěné oči a pozvedlé obočí. „Pokud něčemu opravdu věříš, je to také určitý zdroj. Já věřil, že je to zhmotnění, které dokážu potlačit.“

            „Už se nevrátí?“ zeptal se naléhavě Vócha, sklonil se k Dalanovi a položil mu hřbet ruky na čelo.

      Sáva se rozhlížel s připraveným lukem do tmy. Všude v okolí byl nepohodlný klid. „On se vrátí,“ řekl jakoby pro sebe.

            „Teď musí být někde poblíž, pravděpodobně vyčerpaný,“ řekl Dalan. „A naštvaný! Náš přítel bude asi milovník psovitých šelem. Jeho otisk vypadal právě jako takový vlk,“ vysvětlil. „A ano, příde znovu. Ať chce cokoliv, chce to hodně.“

            Odevzdaně se natočil doleva a těžce dopadl na záda.

            „Někdy vám řeknu, jak jsem přišel k tomu brnění. Je to poměrně zajímavá historka. Teď potřebuju… potřebuju ležet.“

            „Dalane?“ oslovil ho potichu Neryl. „Ty jsi jednal na základě vyprávění a pouhý možnosti?“ V jeho celém obličeji hořel zájem, který tam nikdy předtím Dalan nezahlédl.

            „Ano. Bylo potřeba jednat. Bylo potřeba nějak přežít.“

            „U Aluvana!“ vykřikl pobaveně Sáva. Odolen na něj pohlédl co nejpřísněji, ale Sáva ho – navzdory očekávání – obměkčil. „Žijeme, Odolene. Žijeme!“ Na to se velitel žoldáků viditelně uvolnil a sklopil pohled k zemi.

            „Tak jo,“ začal s odhodláním Odolen. „Musíme počítat s dalším útokem. Všichni zpátky ke zbraním. Musíme se přeskupit kolem vozu. A Dalane?“ Ten na něj kývl, opíraje se o kolo. „To s těma vlkama... U nekonečna, to bylo fakt něco. Ale zapomeň na to, že to budeš všude vykládat. Nikdo ti to neuvěří,“ řekl a mrkl na rytíře nerytíře.

            „Pudem na pivo, ale prvně se vsadíme, kolik lidí za večer přesvědčím,“ usmál se na něj vyzyvatelsky. „Teď se jdu přeskupit,“ řekl a s předstíranou námahou se začal drápat na nohy. Byl ale přerušen.

            „Zatím žijete,“ ozvalo se odevšad. Nikdo by nedokázal rozlišit, zda se jedná o další iluzi, nebo zda se k nim zvuky šíří prostorem. Všichni sebou cukli a začali hledat řečníka. „Většina vašich teorií je víceméně správných. Ne však ta, ve které jsem vyčerpaný. Pouze... rozzuřený.“ Byl to kovově chladný hlas zbaven emocí, bez stop zuřivosti. „Váš ochránce se dopustil už více špatných úsudků. Jako byl třeba ten, že s vámi budu vyjednávat.“

            „Konečně slyšíme zloduchův hlas,“ zkonstatoval klidně Dalan a přikyvoval ze země. Bylo mu lépe, ale točení v hlavě ho pořád od dění okolo tak nějak vzdalovalo.

            „Neobvyklý kyrys a zapálenost toho mladíka nic neřeší. Vlastně teď mám o důvod víc vás zabít. Hlavně tebe, rytíři Dalane.“

            „Řekl mi rytíři bez posměšku,“ skoro se zaradoval a začal pomalu vstávat. Odolen mu pomohl. Hlava se mu zatočila akorát tak, aby ještě dokázal stát na nohou.

            „Máš na tohle sílu?“ ptal se ho velitel.

            „Vždycky,“ usmál se na něj a vytáhl Odplatu. Ostatní rovněž vzali zbraně do rukou a zaujali bojové postavení.

            „Ano, jistě,“ uznale zamručel hlas. „Připravte se, už jdou!“

            Někde před nimi se ve zbytku světla objevilo několik postav.

            „Nemá cenu se schovávat, když stejně slyší každý naše slovo.“ prohlásil Sáva a škrtnutím křesadla zapálil svou pochodeň. „Doufejme, že další kolo bude víc fér.“ Neryl rovněž zapálil svou pochodeň.

            „Ať pošle to nejlepší, co má,“ zavrčel Odolen a vycenil žluté zuby. V nedostatku světla jeho zarostlá, mračící se tvář připomínala naštvaného medvěda. Medvěda zahnaného do kouta a připraveného trhat. Vydal hluboké, hrdelní zavrčení a uchopil svůj dlouhý meč oběma rukama. Kývl na Neryla a ten hodil pochodeň co nejdál dokázal směrem k postavám. 

            Hodil správně. Vstoupili do světla asi osmdesát stop od nich. A přímo k pochodni přišla kráska. Zvedla ji a pomalu pokračovala k nim. Ostatní se drželi za ní, nebyli moc vidět.

            Byla oděná v poměrně odvážných, sytě červených šatech. Její rty byly rovněž sytě rudé. Černé, rovné vlasy měla rozpuštěné. V obličeji byla svým vlastním způsobem krásná, i když její rysy byly výrazné. Široký nos, vystouplé lícní kosti a širší brada. Kolem krku měla jedinou ozdobu v podobě obřího zubu nebo drápu. Tvářila se naprosto neutrálně.

            Zvedla rychle, až nepatřičně na své vzezření, pravici a kopec byl (opět) přehledně osvětlený. Co všechny vyvedlo z míry, bylo to, že to způsobily právě pochodně, které rozmístili oni. Sálala z nich zvláštní červená záře, nepochybně nepřirozeného původu. Dosahovala také neskutečných dálek.

            Poslal zálohu, která byla připravená pro případ, že se něco pokazí. Možná jeho učeň? Na tom nezáleží.

            Ženu v červeném doprovázelo šest osob. Vypadali skoro jako vlci. Zahaleni do tmavých kožešin měli skryty i hlavy v něčem, co vzdáleně připomínalo vlčí tlamu, nepravidelnou a zdeformovanou. Všech šest mužů mělo dlouhé meče s mohutnou čepelí.  Jinak nikde nebylo ani živáčka. Co se týkalo počtů nepřátel, byla to příjemná změna.

            „Je to správný zloduch, náš mág. Má i své přisluhovače,“ ocenil Dalan nebezpečně vyhlížející skupinku vedenou záhadnou kráskou. Sáva na něj očima krátce střelil něco mezi pobavením a strachem. Hned potom si ale vyměnil s ostatními žoldáky pohledy a bylo vidět, že došlo k nějakému usnesení. Dalan to zachytil a přikývl.

            Žena se zastavila asi třicet stop od nich. „Nikdo neujde Spárům Hialmu, jakmile se na něj upře náš pohled,“ řekla podmanivým, hlubokým hlasem, který zněl svůdně i přes jasnou výhružku smrti. Na to roztáhla ruce dlaněmi vzhůru, jako by jim představovala své kolegy. Samo o sobě to působilo zlodušsky, ale žena své gesto umocnila tím, že ji z obou dlaní vzplanuly rudé ohně. „Odložte zbraně a já vás zabiju rychle, bez bolesti.“

            „Omluvte mě, pánové, já a tady tajná zbraň,“ poklepal Dalan pěstí na hrudní plát (už tolik nepálil a nežhnul oranžově) máme schůzku s tamhletou kráskou.“ Potom vyšel rozhodným krokem přímo k záhadné ženě v červeném s Odplatou připravenou kousat.

            „Dámo, dneska toho už bylo moc a já chci odpovědi,“ řekl a ukázal na ni mečem. „Chci vědět, co chcete a proč.“

            Bylo to další šílené rozhodnutí. Nevěděli ani proti komu stojí. Dalan nevěděl, jak vzácné jádro ze skronu funguje a kolik toho vydrží. Nebo jestli mu bude vůbec nějak užitečné.

            Žoldáci zareagovali a roztáhli se do stran, každý pohledem vyhledávajíc své nepřátele. Sáva byl mezi Dalanem a Odolenem kvůli svému zranění. Vócha chránící Vaidana byl za nimi. Oba měli připravené své zbraně. I podle světel se žádná léčka nepřipravovala. A to mohlo znamenat jediné – proti nim stojí nejspíš někdo nebezpečný. Někdo, kým si je mág jistý.

            Bylo znovu na čase překonat veškerá očekávání.