Anotace: Co skrývá osamělá osada uprostřed lesů...3. místo CKČ 2016
Pak uslyšel kroky. Z lesa pomalu vycházeli vesničané. Dívali se jeho směrem, ale asi ho nevnímali. Na tu vzdálenost to nebylo poznat. Tak jako tak se blížili k jezeru. Někteří jen s vědry nabrali vodu, jiní se ale vydali podél břehu. Nebylo znát, jestli jsou tu kvůli němu, nebo by přišli tak jako tak. Nehodlal ale nic riskovat, posbíral svoje věci a schoval se mezi stromy a křovím.
Vesničané se postupně rozestavěli kolem celého jezera. Někteří stáli ve vodě, ale to jim podle všeho nevadilo.
Mezi postavami se zablesklo něco bílého. Telminger zavřel oči a několik momentů se soustředil. Jeho zrak se odpoutal od těla a on tak viděl všechno zblízka.
Po lesní cestě přicházela mladá maminka a držela za ruku holčičku s kaštanovými vlasy a sklopeným pohledem. Ani jedna z nich neprojevovala jakoukoli emoci. Obě byly plně v moci jezera.
Telminger odolal krátkému pokušení vběhnout mezi tuhle smečku a bránit mladý život svým mečem. Pořád ale nevěděl, proti čemu stojí. Zápisky vysvětlovaly, jak to asi funguje, ale ne co všechno voda s lidmi děla. Ano, i kdyby ho zabili, on sám se asi vrátí, ale pak už ho tady poznají.
Holčička vstoupila do vody, její matka jí pustila a sama se postavila na břeh.
Dítě postupovalo mělkou vodou, která se jí málokdy dostala výše než do pasu. Celkem bez obtíží došla až k hlavnímu jezeru a začala se nořit. Naprosto bez hlesu sešla pod hladinu, jako by sestupovala po schodech. Ani nezavřela oči a ani se neobjevily bublinky jejího dechu.
Vesničané ještě nějakou dobu pozorovali hladinu, opět nehybnou jako sklo. Pak se beze slova začali vracet do osady.
Bojomág počkal, až se okolí vylidní, nechal si opět akorát meč na zádech a zase se ponořil.
Prostor pod hladinou lehce světélkoval, jako by tu sem tam hořela svíce. Nebylo to nic moc, ale na orientaci to stačilo.
Ale ať dělal, co chtěl, holčičku nenašel. Přestože ji viděl jen před několika minutami, všechny malé holčičky vypadaly tady dole úplně stejně.
Podivná světýlka osvětlovala trochu i ten tunel, kterého si dříve všiml, Telminger se natočil hlavou jeho směrem a na moment se vynořil.
Před sebou viděl svah, po kterém ráno šplhal na cestu. Takže pokud drží směr, tak vede k tomu hučení. No za zkoušku nic nedám. Sáhl si na jílec meče a chvíli se soustředil. Kolem jeho hlavy se objevila lehká mlha, která se začala usazovat, až vytvořila jakousi kouli. Až mu dojde dech, může se z ní občas nadechnout. Nebylo to plnohodnotné vodní dýchání, ale ve spěchu to nejlepší, které zvládl.
Pak se zase potopil a vyrazil do tmy.
Byl to nakonec vlastně jen takový oblouk, který se lehce svažoval a pak stoupal nahoru. Telminger se nechal vynést a vynořil se někde v chladné tmě. Neviděl sice ani na krok, ale slyšel jasné hučení proudící vody. Trochu kolem sebe zašátral a nahmatal kus proudem omleté skály.
Tasil meč a několikrát s ním mávl, až se čepel rozsvítila matným bílým světlem.
Tak přece voda. uvědomil si okamžitě. Těsně vedle jezírka bylo další kamenné koryto, kterým proudila řeka, nebo spíše mohutnější potok. Vyvěral ze skály a po pár metrech se do ní zase vracel. Byla to taková uzavřená křižovatka dvou vodních zdrojů. Telminger si uvědomil, že jedna část tohohle podzemního toku musí být přímo nad výběžkem jezera.
Kdyby se to povedlo napojit, možná by to narušilo její. Kdyby se to jezero naředilo … díky tomuto myšlenkovému pochodu si uvědomil jinou věc. Přehoupl se přes okraj bazénku a ponořil se do svižného proudu. Byl sice ledový, ale Telminger se nezapomněl důkladně napít.
Pak udělal v ledové vodě několik dalších kroků a zkoumal rukama místo, které bylo podle jeho odhadu přímo nad jezerem. Byla to hladká stěna a nemohla být moc silná. Mít trochu času a pořádné kladivo, dalo by se to normálně rozmlátit. Ale kameni nerozuměl a bylo možné, že by to nadělalo mnohem větší paseku. Posunul ruce ještě kousek dál a díky tomu, že byl trochu zarážkou v proudu, několik vln tekoucí vody přepadlo do nehybného bazénku.
Telminger ukončil svou inspekci terénu a přeskočil zpátky.
Nehybná vody byla kupodivu teplejší. Obnovil svou mlžnou dýchací helmu a vydal se zpátky.
Když vyplaval uprostřed jezera, hořely kolem něj pochodně. Všude na břehu byli lidé z osady a dívali se na něj. Vynořil se uprostřed kruhu, protože stáli i tam, kde voda nebyla tak hluboká.
„Vy jste si pane myslel, že se před námi schováte?“ zeptala se mladá žena, kterou dopoledne viděl se džberem u vody.
„Jezero nám řeklo, že se tu potulujete,“ řekl nějaký muž, podle siluety asi ten hromotluk, se kterým se tuhle srazil.
„Tohle jezero je zlo. Copak to nevidíte? Obětujete mu vaše děti, pijete vodu jen z něj a nemůžete s tím přestat, je to jako droga. Vy snad ani nežijete,“ zařval Telminger a cítil přicházející paniku.
„Ale naopak,“ ozval se pobavený hlas.
Pochodně ozářily vousatého muže v kutně, který se jen vědoucně usmál.
„My právě žijeme. Bez nemocí, bez zlomených nohou, bez bolestí a chorob, které sužují okolní města na Tamaralu. Uchýlili jsme se sem do lesa právě proto, že sem nikdo nezabloudí po celé roky. A těch několik poutníků pošleme na správnou cestu.“
„Nebo se taky napijou téhle mrtvé vody a zůstanou tu,“ odsekl Telminger.
Muž kývl hlavou: „I takové případy se staly, ale bylo jich jen několik. Žijeme tu spokojeně už několik generací.“
„Ale já jsem ve vesnici žádné děti neviděl. Jen dneska tuhle malou holčičku, která se ponořila.“
„A to, že jste tu zrovna v jeden den a jednu hodinu neviděl žádné děti, to něco znamená?“
Telminger chtěl něco namítnout, ale starcova otázka byla naprosto logická.
Že bych si to celé špatně vyložil? Že by to jezero akorát léčilo a udržovalo je při životě bez obtíží?
„Ale co ta těla na dně? Viděl jsem tam určitě deset dětských těl. Spí nebo jsou mrtvé?“
Stařec pokrčil rameny: „To se přesně neví, ale jezero si o ně řeklo. A naše ženy jsou dost plodné na to, abychom jednou za čas mohly nějaké dítko na nějakou dobu postrádat.“
„Takže nejsou mrtvé? Jezero s nimi něco dělá?“
„To přesně nevíme, ale my té vodě na rozdíl od vás věříme. Děti v ní stráví nějaký čas a pak se k nám vrátí. Netrpí běžnými nemocemi, mají pevnější kosti a obecně mi přijdou tak nějak silnější a odolnější. Tak se k nám přidejte a nechte problémy tohoto světa stranou.“ Vousatý muž natáhl s úsměvem ruku Telmingerovým směrem.
„Možná vás to, pane, překvapí, ale já takhle žít nechci. To, co říkáte, dává možná smysl, ale mě čekají také jinde.“
Vousatý muž si dlouze povzdechl: „V tom případě nám nedáváte bohužel jinou možnost, než se vás zbavit. Asi budete přísahat, že tady o tom místě nikomu neřeknete, ale upřímně, kdo vám to má věřit, že?“
Bojomág se opět nadechl a než kdokoli cokoli udělal, zmizel pod hladinou. Sice to neviděl, ale pár lidí se vrhlo za ním.
Telminger uháněl tunelem a za ním se vyrojily vzduchové bublinky od čtyř statných chlapů.
Vynořil se v bazénku, který už nebyl tak nehybný jako předtím a okamžitě si přelezl do druhého proudu. Za ním se vynořilo několik rukou. Pak čtyři hlavy najednou jak kuželky. Chlapi se na chvíli zarazili, protože nic neviděli a neznali terén.
Telminger rozsvítil meč ne proto, že na sebe chtěl upozornit, ale protože se zrakem na tom byl stejně. Hlavy se k němu stočily a viděl čtyři páry naprosto nenávistných očí. Chlapi neměli zbraně, ale dohromady by s ním neměli nejmenší problém.
Jakmile ho zahlédli, vrhli se za ním jako smečka vlků na lovu.
Jen co vstoupili do tekoucí vody, stalo se postupně několik věcí.
Za prvé dva z nich ztratili na vodou vyhlazeném dně rovnováhu a švihli sebou. I zbytek výsadku měl co dělat, aby se udržel.
Ledová voda podzemního potoka se tříštila o jejich těla a vyrušovala vládu jezera. Díky tomu se po sobě občas podívali stylem Co tady k čertu dělám a kde to vlastně jsem?
Telminger se brodil dál a dál ledovým korytem směrem ke stěně. Vydali se za ním, ale z jejich pohybu se ztrácela jistota. Jakoby chvilkami nevěděli, proč ho vlastně prohánějí.
Jeden z nich ztratil balanc, a jak šmátral kolem sebe, zachytil se kamenného výčnělku, který se pod jeho vahou ulomil. Použil ho jako hůl a opět postupoval za Telmingerem. Ten odhadoval své šance.
Jestli ho ten chlap šikovně majzne, bude to problém. Meč proti kameni, nic moc. Ale praštit tím šutrem šikovně do té stěny…
Chlap s kamenem v ruce došel k Telmingerovi a začal se ohánět, i když něco z toho patřilo spíše jeho snaze udržet se na nohou. Pak se kus skály trefil plnou silou do můstku pod nohama pěti zápasících mužů a ozvalo se puknutí, které naplnilo celý prostor.
Jestli byli předtím trochu zmateni díky odlivu jezerní moci, teď to byla čistá panika. Jakoby procitli po hodně dlouhém flámu někde úplně jinde, než usnuli. Možná ani nevěděli, kdo a kde původně byli. Čertví, co všechno to jezero s lidskou myslí dělalo.
Další praskot, jako když se trhá země.
Přesně tak to bylo…
Telminger ucítil pod nohama praskliny v kameni. Ztratil rovnováhu a padl zády do vody. Na něco narazil a to něco ho prudce hodilo proti jeho pronásledovatelům.
Okolí se stalo vírem vody, praskání kamene a dunění. Pak se kámen a voda setkaly a udeřily do hladké stěny.
Hučení bylo slyšet i venku, ale kruh vesničanů mu nevěnoval pozornost a dál hleděl tiše na hladinu, dokud jim nad hlavami nepukla skála a řeka nezačala jako půvabný vodopád proudit do jejich jezera. Každému se ještě dostalo celkem vydatné spršky. Pánové spadli do jezera jako při hromadném seskoku. Otřesení a zmatení.
Svítalo.
Voda v jezeře trochu stoupla, ale ne tak, aby zaplavila vesnici. Osadníci se probouzeli jako z podivného snu a jakmile se smíchala jezerní a říční voda, začal se do oblasti po drobných krocích vracet i život.
Ptáci štěbetali a vodoměrky a další vodní havěť dělali na jezerní hladině cestičky z vlnek.
Bylo na Telmingerovi, aby jim osvětlil jejich situaci, nebo aspoň jeho verzi, jak ji během onoho jednoho dne stihl pochopit.
Společně s kovářem, pekařem a hostinským uvolnili tunel v jeskyni, takže voda plynula oběma směry a toky se ustálily. Ale krásný vodopád prosvětlený denním sluncem nad jezerem zůstal a vytvořil nádherné malebné zákoutí, ve kterém se začalo skoro ihned cachtat několik mladíků i slečen.
A když začal Telminger šplhat do svahu, aby se napojil na původně plánovanou lesní cestu, naskytl se mu krásný pohled.
Pohled na malé andílky, kteří se probudili a malátně se vraceli ke svým rodičům. Zatím děti vypadaly stále jako přízraky, ale i do jejich tváří se po kouskách vrátí barva života.
Poznámka:
Pokud se Vám příběh líbil, budu rád za hodnocení na Databázi knih:
https://www.databazeknih.cz/povidky/jezero-spicich-andelu-40032
Nečetl jsem to úplně důkladně a nápad je to určitě dobrý, ale hned mám ještě poznámku k první části...je tam zmínka o tabuli skla ve srovnání s hladinou a přitom se to celé patrně odehrává v nějaké dálné minulosti... tabule skla by tam tedy ani ve srovnání neměla co dělat, protože sklo se až do nedávné minulosti vyrábělo jen po malých kusech, které se spojovaly a nebylo bezchybné a čiré, takže bacha na to.... ale to je hnidopišství... trochu divnější mi připadá, že vlastně nějak nevím, co špatného to jezero dělalo a jestli vůbec něco špatného dělalo... ale možná mi to jen uniklo díky nepozornému čtení, každopádně i v závěru je jen něco o tom, že hrdina jen něco nějak pochopil na základě velmi krátkého sledování... co když prostě jen zničil něco, co vůbec nepochopil? Špatné mi přišlo snad jen to, že ti vesničani museli být už značně zdegenerovaní, když tam žili několik generací prakticky bez přílivu nové krve.:D
Ale tip si to určitě zaslouží.
06.10.2017 09:02:15 | Jezero
Díky za rozbor...pokud jde o sklo, jsou k tomu dva důvody. Za prvé přirovnávám věci k něčemu, co zná čtenář, nemusí to nutně obsahovat ten svět. Na začátku povídek z Naefaru jsem přirovnával něco ke klesání letadla, který taky ve fantasy nemá co dělat.
Za druhé sklo není v tomto světě problém. Ačkoli jsou kulisy na bázi pokročilého středověku, díky propojení mnoha technologií, umů a skutečnosti, že i čaroděj může například kovat zbraně a naopak bojovník kouzlit, je tu mnohem více možností. Pravda, hodně z toho se neujalo v širším použití, protože magie je zkrátka přístupnější a v mnoha ohledech spolehlivější.
Pokud si tím nejsi jist, tak je to jen dobře, protože ono je skutečně nejednoznačné. Ta osada se určitým způsobem izolovala od okolí a vnucuje Telmingerovi svůj způsob života, na druhou stranu on nemá úplně právo jim vnucovat, že to, co dělají, je špatně a rozhodovat o nich. Takže obě strany mají svým způsobem pravdu:-)
06.10.2017 13:07:51 | Teron Gorefiend
Čtenář tabuli skla samozřejmě zná, ale čtenáře, který trochu zná i historii, hned napadne, že autor ji nejspíš nezná. Tak to prostě je... a přesně proto by to tam být nemělo.:D
Ale je to tvoje dílo a když tam budeš chtít mít kostku cukru, budeš tam mít kostku cukru, to je samozřejmě na tobě.
07.10.2017 09:55:58 | Jezero