Tumung a pán smradu

Tady ho nenajde.... Utíkal mu potokem a takový stopař být nemůže. Setřásl jsem ho, pomyslel si. Muž začichal. 

„Co je to za smrad?“ řekl. 

Fuj! 

 Zvedl se mu žaludek a tělo ztuhlo. 

Začal zvracet. Smrad mu obrátil nosní dírky naruby. Už neměl co zvracet, ale smrad mu neumožnil přestat, tak pouze na sucho dávil. 

„Tady si!“ vykřikl Tumung a plavým skokem šelmy přiskočil k muži. 

 Jeho obrovské, svalnaté tělo lesknoucí se potem se zhouplo a pilovitý dranžírák, který ovládal tak dokonale, že byl pouhým prodloužením Tumungovy paže, rozťal dávícího muže ve dví.

„Smrdíš“ kopl Tumung do jednoho z kusů mrtvoly. 

Takže pomsta na Kloppově bandě je hotová. Cesta je zase bezpečná. Ještě tak nepotkat tu šílenou Vilmu… Honilo se Tumungovi hlavou.

Tumung vyrazil směrem k městu. Dveře domů ve městě byly zavřené a okenice zatarasené. „Celé město odporně páchne“ řekl si Tumung pro sebe. 

Prošel hlavní ulicí a nikde neviděl ani živáčka. Pokrčil rameny a zabušil na vrata nejbližšího domu. Po chvíli otevřela žena tak krásná, že se Tumungovi zatočila hlava. Byla nahá, její tělo zdobilo pouze tetování, až na obličej, který zakrýval šátek napuštěný voňavkou. 

„Zho the phyvádí na thotho phokhleté mhísto, vháletzníku “ zahuhlala kráska přes šátek.

„Chtěl jsem si odpočinout po boji“ odpověděl Tumung popravdě. 

„Proč to tu tak smrdí?“ zeptal se ženy a chtivě pozoroval její nalitý hrudník. 

„Tho nighdo nheví. Phed páh dny tho thu zasšalho taglhe smhdjet. Shíhhí se tho zh losa“ vysvětlila mu žena. 

  „A theť mhe omhluvh. Phestava posobit vonhavgha“ rozloučila se žena s Tumungem a zabouchla dveře. 

Tumung slyšel, jak je utěsňuje, ale už kráčel k lesu. 

Smrad z lesa, možná proto tak smrděl ten šašek z Kloppovy bandy. Musím to prozkoumat!

 „Žádný smrad se nepostaví mezi mě a tu prcinku!“ vykřikl naštvaně, když si vzpomněl na tělo ženy, se kterou před chvílí domluvil. 

 Tumung se řídil svým čichem – tam, odkud se mu zdálo, že přichází nejhorší zápach, tak vedl své kroky. 

Náhle vrazil na mýtinu, kde postávala skupina halamů s kolíčky na nosech. Jednomu z nich se draly do očí slzy. 

 „Říkal jsem ti, ať ten kolíček nesundáváš!“ vysvětloval plačícímu jeden z otrapů, kterého Tumung odhadl na velitele. 

Náhle sebou trhli, když spatřili Tumunga. 

„Tumung! Chopte se ho!“. Grobiáni vyrazili. Bylo jich devět. 

 „Jak to, že ho ten smrad neskolil?“ podivil se jeden.

Jeho nepozornosti Tumung blesku rychle využil a usekl mu hlavu. Okamžitě se na Tumunga vrhli čtyři bojovníci jako vosy. Tumung jednoho s nich odrazil mečem tak, že mu usekl nohu v koleni a speciálním pohybem zbraně mu otevřel žíly tak, aby vykrvácel do dvou sekund.  

Dalšího útočníka chytil za vlasy a natočil ho tak, že se do těla bandity zasekly zbraně jeho dvou přátel. Tumung využil okamžiku, než vyprostí své zbraně a zakousl se jednomu z mužů do krku. Předními zuby nahmatal konec mužova ohryzku, stiskl a prudce trhl čelistí. Muž zachroptěl a zhroutil se k zemi. Tumung pustil mrtvolu a vyplivl mužův ohryzek. 

„Fuj, tohle nesnáším“ sykal Tumung, když se snažil vyplivnout všechnu mužovu krev, kterou měl v ústech. 

„Nestřílej, mohl by si zranit Olleho!“ slyšel Tumung velitele a jedním úsporným pohybem Olleho prosekl Olleho přes klíční kost až k pánvi. 

Tumung si otřel ústa od krve a otočil se k veliteli agresorů: „Smrdí to tu, jako když tvoje máma roztáhne“. 

Velitel se rozběsnil a zaútočil na Tumunga. Zároveň střelec vypustil šíp. 

Tumung pravou rukou máchl mečem a chytil dranžírákem velitelovu zbraň. Zároveň levou rukou zachytil šíp, prudce ho otočil a nevídanou silou ho hodil po dalším nepříteli. Tomu se šipka zapíchla přímo do oka s takovou razancí, že vyšla vzadu z hlavy. 

Tumung povolil pravačku, což velitele rozhodilo. 

Tumung rychle podsmýkl a přejel čepelí své zbraně velitele odspoda nahoru. Velitel se zatvářil, jako by chtěl něco říct a pak se podélně rozpadl na dvě části. 

Zbývali už jen dva nepřátelé. Jeden s mečem a druhý střelec, který ale hrůzou úplně ztuhnul. 

Tumung se jedním skokem přenesl k mečíři a pomalu, jako by krájel máslo, mu oddělil hlavu od trupu. 

Tumung poté došel ke střelci. Ten nevěděl, zda má střílet, utéct nebo vytáhnout meč.

Tumung se napřáhl, jako by ho chtěl probodnout, ale pak mu jediným krátkým seknutím odťal nos. Muž se zhroutil na zem. Dávil se a svíjej, až sebou škubnul a vytekla z něho jen zelená voda. Usmrděl. 

„Tak ty už si ani neškrtnou“ shrnul Tumong situaci a pokračoval v cestě. 

Na další mýtině se setkal s krásnou nahou dívkou. 

„Jsem Kozarela, protože mám největší kozy na světě“ řekla Tumungovi a ten jen polkl. 

To byla velká pravda. 

„Viděl si někdy větší?“ zeptala se Tumnga dívka a Tumung je zavrtěl hlavou. 

„A sahal si někdy na pevnější?“ zasmála se, když je Tumung začal hníst se zručností pekařského mistra. Tumung se neudržel a začal dívce cucat bradavky. Nejradši by je celé pořádně zcákal… 

V tu chvíli se rozhrnul podrost a na mýtinu vstoupila hromada hoven. Dívka se odtrhla od Tumunga a přiskočila k hroudě. 

Halda vyloudila zvuk, který by se dal zapsat asi následovně: „Csgjfdjfdj mfbdfomng pnodjpsob fgodfo!“ „Jsem Pán smradu a ty zemřeš!“ přeložila Kozarela Tumungovi informačně nabyté sdělení Pána smradu. 

„Gdhjnoinoi dghgipojm omnifj gfjúifdúj?“ „Jak to, že s tebou můj smrad nic nedělá?“ podivil se Kozarelinými ústy Pán smradu. 

„Vyrůstal jsem v Kent-Usu. Tvůj smrad je proti místnímu povětří jen mořský vánek“ odpověděl jim Tumung a postavil se do střehu. 

 „Sgsfgio mgnosfi isdij!“ „To je jedno, stejně zemřeš“ řekl/a Pán smradu/Kozarela a kupa hoven vyrazila na Tumunga. 

Tumung do Pána smradu sekl mečem, ale čepel jen neškodně odskočila. 

„Gsblmug“ řekl Pán smradu. „Hahaha“ přeložila svým hbitým jazýčkem Kozarela. 

Tumung ji ale neposlouchal a vší silou bodl. 

V těle Pána smradu se utvořila škvíra a začaly z ní tryskat výkaly a exkrementy. Pán smradu se začal zmenšovat, až z něho zbyla jen loužička průjmu. 

Tumung se rozhlédl po Kozarele, ale ta stihla teleportovat do bezpečí. 

„Selhala si, Kozarelo“ křičela na Kozarelu žena skrytá v kápi. Bylo z ní vidět jen pružné, štíhlé, tělo bělejší než sníh. 

„Omlouvám se má paní“ plakala Kozarela tváří k podlaze. 

„Ten Pán smradu byl tvůj nápad. A hloupý“. 

„Neměl kam jít. Vyhnali ho z Království bidetů. Myslela jsem, že jeho smrad Tumunga ochromí a pak se ho zmocní ti žoldáci.“ 

„Ale nevyšlo to! Máš ještě jednu šanci, Kozarelo, jak toto své pochybení napravit. A teď táhni!“ 

Kozarela se odplazila. 

„Tumungu, jak já tě miluji!“ vykřikla bílá dáma, když Kozarela odešla. „Jednou budeš můj, ty klacku! Několikrát jsi mi unikl1, ale to se ti nemůže dařit věčně.“