Rytíř Dalan #7

Ženu to zřejmě zaskočilo. Jako by hledala půdu pod nohama, ustoupila o dva kroky, pak se na její tváři ale objevil sebejistý úšklebek. Z jejích dlaní se vyvalila sprcha jisker, které vzápětí odhodily rudé plameny. Ty jiskry, které odlétly na její kůži a šaty, nebezpečně zapraskaly. Ještě Dalanovi věnovala pozvednuté obočí, které vypovídalo něco jako; „Opravdu to zkusíš?“ Zkusí. Potřeboval ověřit účinky skronu co nejrychleji. Musel zjistit, kam až může zajít.

            Mágyně vyhodila ohnivou kouli z pravé ruky zdánlivě lehkým švihnutím zápěstí. A koule letěla mnohem, mnohem rychleji, než by Dalan mohl očekávat. V mžiku vedle sebe ucítil ránu a sprchu hlíny. Uskočil doprava a vyhledal ji. Další rychlá koule ho vrazila přímo do kyrysu a on se zapotácel dozadu.

            Cítil velké horko, ale ke všemu překvapení ohmatáním zjistil, že obličej má celý. Než sklonil hlavu, všiml si něčeho zajímavého. Nepřátelští vlčí vojáci na něj upřeně zírali. Nebylo jim vidět pod rozměrné vlčí kápě, navíc v tak mizerném načervenalém světle, ale museli zírat. Koukl se na kyrys a začal se vítězoslavně smát. Zbytek horka zázračný kov vysál, dokonce i z jeho obličeje. Oranžová záře odhalovala, že jádro je spíše hranaté, vyplňující dvě třetiny velkého hrudního plátu. Barva mizela, ale bylo jasné, co se zde děje; jádro z kovu, o kterém už někteří nevěřili, že kdy existoval, absorbovalo vše, co mělo původ v magii a nějakým nepochopitelným procesem ji rozkládalo.

            Ohrnula ret v znechucení. „To není možné!“ zasyčela jako had. „Skron vymizel! Zničíme tebe a pak tvé prokleté brnění. Sama se o to postarám!“

            Z pravé dlaně jí na svět vyskočila chybějící hořící koule. Ruce spráskla k sobě a dva plameny se spojili v jednu větší, na pohled koncentrovanější sféru, ze které vyrazila vlna horka. Tráva kolem to dala tušit prudkým rozvlněním se směrem od ní. I muži stojící po boku mágyně odskočili a byli zcela vyrušeni z vyhledávání správné chvíle pro útok. V jejích očích se odrážela záhadná síla stejně jako v objektu, který zhmotnila. Byla odhodlaná zabíjet.

            Možná se nechá vyprovokovat tak jako její mistr. Potřebuji, aby plýtvala energií.

            Opatrně se rozeběhl k ní. Rychle by to stejně nešlo. Všechno bolelo i přes novou vlnu zápalu, a to jak zápalu v něm, který mu má pomoci nějak přežít, tak i toho, který mu od kruté ženštiny hrozil.

            Trhla hlavou a dala mužům znamení. Ti Dalana začali obcházet obloukem a zaměřili se na jeho kompanii. Vytasili meče. Nemohl se strachovat, musel nějak porazit stoupenkyni toho kultu. Musel Odolenovi a ostatním věřit. Jsou sice proti přesile, ale nedají se snadno. Nemohl ani uvěřit, že má strach o raněného Sávu. Semkl pevně čelist a vše vyhnal z hlavy. Žena zvedla ruce nad hlavu a kouli vrhla, jako by byla mnohem těžší.

            Místo úskoku stranou provedl skok dopředu a kotrmelec tak rychle, jak dokázal. V hlavě mu zadunělo a sežehlo ho horko, ale v naučeném pohybu se zvedl na nohy a byl pár kroků od ní. Do zad mu bušila hlína a trsy sežehnuté trávy. Kyrys mu žhnul jasně oranžově, jak nasával energii. Veškeré louče při tom pohasly, než se opět nadechly v novém rudém světle. Skočil a Odplatu zvedl nad sebe. Ona ale z napřažených rukou pohotově vyhodila další dva malé projektily a trefila ho do hrudi. Odlétl až do malého kráteru po předešlém útoku. Kyrys teď žhnul jasně žlutě a celá hruď mu hořela jako ve výhni.

            Musím se jí nějak vyhnout, jinak KONČÍM. A ona to moc dobře chápe.

            Než se zvedl, ve světle loučí viděl, jak se Neryl brání dvěma vlčím bojovníkům. Byli větší než on. On byl na svůj věk ale pružný a mnohem pohyblivější. To samé téměř platilo i pro Sávu, který měl s tancem na smrt větší problémy kvůli ranění. Ti dva chránili Vóchu a Vaidana proti čtyřem hromotlukům. Vykrývali útoky, které je zatím měly pouze testovat.

            Zvedl se a věnoval jí na dálku tolik vzdoru, kolik v sobě našel. Ta ženská mu pila krev. Kdo ví, možná ji pije i doopravdy, nedivil by se. Opět se rozeběhl, pokud se tomu tak dá říci. Předvídal trhnutí zápěstím a svalil se k zemi. Koule ho musela minout o pár pídí. Uslyšel zařvání a ucítil spálené vlasy. To už se ale kutálel a tam kde ležel udeřil další oheň. Zvedl se a vzdálil od toho místa. Kyrys žhnul o něco méně. Přesně to potřeboval. Louče opět pohasly.

            Spěšně zjistil, že koule, které uhnul, zasáhla jednoho z vlků do zad. Ležel na břiše a jeho kožešiny planuly. Odolen ho ve vší své milosrdnosti sprovodil bodancem ze světa a okamžitě vyhledával Sávu. Musel se ale hned soustředit na zbylého nepřítele, který neváhal.

            Blbci to jsou, pomyslel si Dalan a změnil taktiku. Zatímco jeho spojenci si stíhali proti přesile dávat pozor na své okolí, vlci tolik bystří zřejmě nebyli. Běžel a kličkoval. Za sebou cítil dopady dalších projektilů a louče nadále nejistě blikaly. Doběhl k Sávovi, který byl vyčerpán a stěží máchal mečem. Stále na sebe poutal pozornost těch chlapů rychlými útoky, aby udržoval Vóchu a Vaidana mimo jejich pozornost a dosah.

            Dalan skočil po jednom vlkovi, který se zrovna napřahoval. Tnul a Odplatu zasekl do jeho pravé paže, kde ji také nechal. Proklouzl kolem překvapeného nepřítele a přitiskl se k němu jak jen dokázal. Stalo se přesně to, co čekal. Vlčím vojákem trhlo, až se o něj musel zapřít a záda mu zaplápolala. Jenže bájný skron udělal své a energii a oheň vsakoval jako suchá houba. Křik nebožáka se rychle ztratil a když Dalan vlka odstrčil, nemohl si nevšimnout díry v jeho trupu.

            Sáva mezitím dokázal seknout dalšího vlka do stehna a ten padl na koleno. Nechal ho Dalanovi, jen se divoce usmál a začal si razit cestu k Nerylovi, který stále odrážel už velice zběsilé ataky. Ještě se naposled rozhlédl a ukázal rytíři, ať se otočí. Dalan vytáhl Odplatu, dorazil klečícího obra ránou za krk a spatřil to. Žena v šatech běžela k nim, když vtom se zastavila, napřáhla prudce ruce, něco zaječela a stalo se to.

            Země zaduněla a Sáva v půli cesty doslova zmizel v ohni, který mířil v kruhu někam vysoko k obloze. Vlna horka byla taková, že Vaidan i Vócha byli odhozeni na vůz, který se také zakymácel. Louče úplně zhasli a sloup se rozpálil až doběla. Dalanův kyrys začal syčet, jak vtahoval všechnu magii. Ucítil neskutečné pálení na hrudi. Musel se vzdálit od nich a vozu zpět k té ženě.

            Oba žoldáci vztekle zařvali a pustili se do zbylých nepřátel naplno. To se stává když přijdete o někoho, kdo s vámi byl dlouho. Kolik toho spolu ti muži zažili? Sáva byl pryč.

            Musel ji zastavit, nebo je sežehne do jednoho. Když se mágyně přestala soustředit a sloup zmizel, po Sávově těle nebylo ani památky. Stálo jí to ale mnoho sil, nedokázala to skrýt. Klesla na obě kolena, ve tváři něco jako překvapení. Louče to odrážely ve své slabé, vybledlé záři. Možná opravdu byla vyčerpaná. Zneužil její horkokrevnost a pocit neomezené moci. Ano, byla silná. Jenže se nestihla naučit, jak takovou moc rozložit. Na to přesně čekal, i za tak vysokou cenu.

            Zareagovala velice pozdě, vyslala z dlaní ještě dvě o poznání pomalejší žhavé koule. Dalan trhl hlavou, jedné se vyhnul a druhá ho zasáhla pod kyrys do oblasti břicha, kde bylo jeho brnění mizerné. Běžel dál a skron se ještě o něco rozpálil. Cítil, jak se mu peče kůže na hrudi –  zatnout zuby, zapomenout na bolest, skočit. Svalil ji k zemi a kyrysem jí přistál přímo na obličeji. Ruce jí chytl a zatlačil k zemi jak dokázal. To co se dělo dál nebylo pěkné, nicméně nutné. Horoucí skron pálil a pálil a její jekot se rychle ztrácel. Tělo se přestalo zmítat, z dlaní ještě vyskočilo pár velkých jisker a to bylo všechno. Žena v šatech byla mrtvá. A s ní umřelo uměle udržované světlo ve všech loučích.

            Než se svalil vedle znetvořené mrtvoly a začal křičet v bolesti, stihl jí z krku servat velký vlčí zub na řetízku. Zvuky probíhajícího boje v naprosté tmě nevnímal. Začal zběsile hledat šněrování řemenů, které drželo dvě vrstvy brnění u sebe. Jakmile to šlo, odhodil rozpálený plát od sebe a nadzvedl kroužkovou brň od popálené kůže. Kdyby ji neměl, nic by neodvádělo veškeré to teplo. Nejspíš by si uvařil celou hruď i plíce. Spáleniny a jizvy se mu ale zdály jako dobrá cena za přežití.

            „Aaaa, nejspíš se vrátím zpět do zasluněné Moludou. Jako rytíř jsem přepracován,“ procedil skrz zuby do prázdna. „Ale při tvém štěstí, ctěný rytíři, by tam vypukla válka.“

            Když zaregistroval slepý souboj opodál, bál se, co se ještě může stát. Tělo ho už neposlouchalo. Zvedl alespoň hlavu. Zahlédl škrtání křesadla přerušované stíny. Svůj díl nefalšované rytířské práce odvedl. Už nemohl dál, musel zavřít oči.

[ * * * ]

            „...vej. Dalane, vstávej.“

            Škubl sebou. Ležel v přikrývkách vedle vozu. Vaidan na něj koukal s očekáváním.

            „Konečně, Dalane!“ zaradoval se s lehkým dojetím. Obloha byla bez mraků, slunce téměř u zenitu. Malé krátery okolo mu připomněly, že se to všechno opravdu stalo. Ucítil kolem krku řetízek. Na něm visel těžký zub. Mrtvoly zmizely. Byl vysvlečen a hrudník měl pečlivě obvázaný. Pod ním na spálené kůži cítil nános nějaké chladivé masti.

            „Vaidane...“ oddechl si. „Rád tě vidím, chlapče. Tak rád tě vidím.“

            „A my tebe, rytíři,“ řekl Vócha, který vykukoval z nákladního prostoru.

            „Asi mi někdo musí vysvětlit, co se dělo.“

            „Dalane, můj děda zabil jednoho z těch hrozných lidí!“ pronesl Vaidan se vší hrdostí.

            „Snažil se mi vzít mého chlapce,“ řekl vozka s nechutí v hlase.

            „Tady ve starym Vóchovi je pořád víc než se zdá,“ ozval se Odolen. „Neryl zabil taky jednoho. Dva šmejdi utekli, ale nepronásledovali sme je,“ dodal.

            „Sáva...“ vydechl Dalan a položil hlavu.

            „Ano,“ řekl Neryl smutně. „Byl to dobrej kluk,“ pokynul hlavou. V těch jednoduchých slovech se skrývalo víc. Byla v nich určitá bolest, stesk, vzpomínky na někoho, kdo odešel, aniž by se rozloučili. Nebyl to jen další padlý voják. Sáva mu byl přítelem a jeho to uvnitř pod tvrdou slupkou bolelo. „Sáva byl... On...,“ nedomluvil. Mávnul rukou a zaujal tvrdý postoj i výraz. „Ten mág nakonec zaplatí.“

            „Dalane, kdybys neutnul tipec tý mágyni, sme tuhý i my,“ řekl Odolen tvrdě a vstoupil před něj. „Na Sávu budeme vzpomínat, však tady já a Neryl máme na co. S tim klukem sme něco zažili. Můžeme vzpomínat díky tobě.“

            „Jsem si jist, že to byl dobrý člověk. Nechtěl jsem mu dávat šanci... Nikomu z vás,“ dodal a koukl veliteli do očí. „Omlouvám se, Odolene.“

            „I já se omlouvám. Příště až uslyšim někoho vykládat, že nejsi pravej rytíř, vyzvu ho na souboj, ať to je třeba sám Duran.“

            Všichni se zlehka zasmáli. Vaidan rytíře opatrně obejmul v poděkování.

            „Mág se neozval?“

            „Ne, neozval,“ potvrdil Odolen. „Po tom co zhasly louče, nastal chaos. Ani nevim, jak sme se z toho vylízali. Drželi sme hlídky, postarali se o tebe. Jinak se moc nestalo, kolem od rána neprošla ani noha.“

            „Koním se nic nestalo?“ divil se, když si všiml připraveného spřežení.

            „Před příchodem prvních vlků jsem jim dal výtažek z uspávače pokoutnýho,“ řekl Odolen. „I tobě jsem trochu dal, když všechno skončilo. Správný množství pomáha zotavování.“

            „Děkuji ti.“

            „On tam pořád někde je,“ řekl potichu Neryl. Nastalo ticho. V dálce krákali havrani.

            „Ne, prosím. Jsem přímo tady.“

            Chlapi popadli zbraně a připravovali se. První ho spatřil Neryl a ukázal na přicházející postavu. Odolen a Vaidan pomohli Dalanovi na nohy. Kráčel pomalu do kopce, ruce zvedlé vzhůru.

            „Přišel jsem si promluvit. Celá situace se vyvinula naprosto mimo má očekávání. Chci přistoupit k vyjednávání.“ I na dálku bylo vidět, že přicházející osoba neartikulovala.

            „Taky že jo!“ zahřměl Odolen. „Můj meč s tebou má o čem vyjednávat!“

            „Počkat, Odolene,“ řekl Dalan. „Vem si luk.“ Ten ho poslechl, ozbrojil se střelnou zbraní a zaujal místo vedle rytíře. „Musíme ho vyslechnout. Ale buďte připraveni. Neryle? Vem mé brnění a měj ho po ruce, kdyby cokoliv zkoušel. Vaidane, jdi ke svému dědovi. Semkneme se zde. Hlídejte si i okolí.“

            „Ne, pane Dalane, ne. Dobojovali jsme, alespoň tentokrát. Vyslechněte mne.“

            „Je to další trik!“ zašeptal Vócha.

            „Myslím, že není,“ odpověděl Dalan. Byl blíž, mohli si ho prohlédnout.

            Měl na sobě šedou košili a na ní hnědou vestu, tmavé dlouhé kalhoty a skromné hnědé boty. Prostě nic, co by od velitele kultu čekali. Nebyl vlastně nijak zajímavý. V kulatém obličeji působil svěžím, mladistvým dojmem. Vlasy měl tmavé a krátké, určitě z pragmatických důvodů. Hlas promlouvající k nim se k té tváři vůbec nehodil. A na krku se zračil velký tesák na řetízku...

            „Mám pro vás zajímavou nabídku, pane Dalane,“ řekl nakonec už svými hlasivkami. Byl to ten samý, nepřirozeně chladný hlas a stále se k mágovi nehodil. Došel k nim na pět kroků, zastavil a založil ruce.

            „Tak jsi konečně přišel, zloduchu,“ zhodnotil situaci Dalan.

            „Vskutku. Nějak jste správně odhadl mé velkolepé zhmotněné vlky. Zabil jste mou učednici. Jediný nadějný žák za posledních deset let. Věřil jsem jejím schopnostem. Uvědomil jsem si pozdě, že vy jste dělal přesně to samé. Dnes jsem selhal jako stratég i jako učitel,“ připustil, jako by ta žena selhala v jednoduché početní úloze.

            „To nás vážně mrzí!“ zakřičel Vaidan a čelil mágovu pohledu. Vócha mu bez odtržení očí z příchozího dal nepatrný pohlavek.

            „Máme zde kruh narůstajících křivd, z kterého se těžko uniká,“ řekl rozumným tónem. „Navrhuji zvolit jiný směr-„

            „To říkáš jenom protože se ti nepovedlo nás zabít!“ křikl Odolen.

            „Na mé straně je ztrát více, pane Odolene. Navrhuji tedy jiný směr. Zde je má nabídka,“ odkašlal si poněkud přehnaně.

            „Posloucháme všichni, mluv.“

            „Setkejme se znovu před koncem vaší cesty. Doručte náklad do Stinné.“ To nikdo nečekal. Dalan působil přímo zmateně. „Před samotnou horskou vesnicí se nachází průsmyk Ostré úbočí. Přítomní ho dobře znají. Tam vám ukáži celou pravdu. Dozvíte se všechno. Proč jste nikoho po cestě nepotkali. Proč jsem vás chtěl neúspěšně eliminovat za vyložení tolika... prostředků. Co chci. Dávám vám své slovo,“ řekl opatrně, asi protože věděl, kolik takové slovo pro družinu znamená. „Postaví vás to před volbu, pane Dalane. Dozvíte se něco, co jste neměl vědět. A možná... Možná částečně pochopíte.“ Při posledním slovu vypadal zasněně.

            „Nečekej od nás pochopení. Ale ano! Za sebe tvou nabídku přijímám!“ řekl Dalan a zaťal pěsti. Neměl chuť na další boje. Potřeboval několik dní na hojení ran, podlitin, odřenin a spálenin.

            „Za mě ano,“ zabručel Odolen. Neryl neplýtval slovy vůbec, jen kývnul.

            „Je zřejmé, že budete předvídat všelijaké intriky. Prostě zastavte u druhého rozpadlého stavení těsně před průsmykem. Tam dostanete odpovědi. Pro teď vám řeknu tolik, že na voze se skutečně nalézá něco, co potřebuji. Nenašli jste to. Nehledejte to, je to zbytečné. Budu vás čekat.“ Mág se otočil na podpatku a zamířil zpět k lesu.

            „Řekni nám své jméno, vůdče Spárů hialmu!“ požadoval Dalan.

            „Nejsem vůdcem Spárů, pane Dalane,“ mávl rukou. „Mé jméno je Elros. Na viděnou.“ A odešel.

            „Za jak dlouho...“ začal Dalan, ale Vócha ho přerušil.

            „Klidně hned.“

            „Pak se dáme na cestu.“

            Když dobalili zbytky věcí a Dalan ležel co nejpohodlněji mezi bednami, teprve mu to docházelo. Viděli ho. Necítil tolik nenávisti, kolik čekal k někomu tak krutému. Ta k němu přicházela až teď. Ať se jedná o cokoliv, mág Elros musí být zastaven.

            „Až ti bude líp, vezmi si Sávova hnědáka. Chtěl by to tak,“ řekl Odolen a usmál se ze sedla.

            „Dobře. Stinná čeká...“

            „Ano. Stinná čeká. A nemám z toho vůbec dobrej pocit.“