Tumung a Zlatá maska

Kráčela pomalu. Cestu jeskyní znala, ale nechtěla na nerovných a vlhkých stupních uklouznout. Děsilo jí pomyšlení, že sklouzla do některé z temných jam, kde by ji nikdo nehledal. Jako oběť chtonických bohů. Těch bohů, které porazili a nechali zapomenutí někde tam dole.
Kráčela po paměti. Touhle cestou šla už tolikrát. Přesto dlaněmi hmatala po stěnách, aby předešla jakékoli možné nehodě. Bůh září vlastním světlem a nemůže ho oslnit něčím tak nečistým, jako je světlo louče.
Konečně.
Sestoupila do sluje, kde se tma rozptýlila. Kráčela k jejímu středu, kde se nad hromadou cenností tyčil obrovský falus ověšený šperky.
„Buď pozdraven, bože“ padla na zem.
Svlékla se a rozpustila si vlasy. K bohu musela přistoupit nahá a prostá. Vzala do ruky nádobku z leštěného gagátu a přistoupila k falu.
To byl její úkol velekněžky. Získat od boha jeho blahodárnou tekutinu, kterou pak polije pole, aby více rodila.
Věděla dobře, co má dělat. Přejížděla dlaní po špičce falu. Po chvíli se špička falu otevřela a začalo vytékat několik kapek posvátné tekutiny. Rychle připravila kultovní nádobu, ale někdo ji chytil za ruku a trhl jí.
Zavrávorala.
Stál před ní vyžilý stařec a před obličejem si přidržoval ohavnou zlatou masku.
Vykřikla.
Stařec stál nepohnutě.
Pokusila se ho udeřit nádobkou, ale stařec uskočil.
„Kdo jsi? Kdo jsi, že na tebe nepůsobí moc Zlaté masky?“ řekl stařec hlasem připomínajícím dravého ptáka.
„Jsem An– Al-Lo-La, velekněžka boha Lo-La. Má víra mě chrání před tvou ohavností“ odpověděla mu.
Nevěděla, co má dělat.
Ruce se třásly rozčilením nad starcovou bezbožností.
„Tvůj bůh bude zničen. Za chvíli.“ sdělil jí stařec a pokračoval: „Slyšela si o Zlaté masce?“.
„Slyšela. Každý kdo ji vidí či o ní slyší jen vyprávět, podlehne její moci a musí jí sloužit. Ztratí vlastní vůli a plní jen příkazy Zlaté masky. To ale není ona?“
„Ne, to není, feno. Na to je Zlatá maska příliš cenná. Je bezpečně uložená v chrámu, jehož polohu znají jen její nejvěrnější kněží.“
Starce přerušil hluk linoucí se z přístupové chodby. „To jsou moji věrní“ ohavně se zachechtal stařec.
Do sluje vpadla skupina otrhanců s loučemi a zbraněmi. Některé z nich s bolestí v srdci poznávala, byli to občané jejího města.
„Zničte tu zrůdnost a s tou děvkou si dělejte, co chcete!“ volal na nájezdníky stařec.
Nechtěla se nechat zabít a vrhla se proto do jedné z temných děr sloje. Raději půjde k chtonickým bohům, než ke Zlaté masce.
Sklouzla po tekuté hlíně a padala a padala. Neviděla, jak běsní útočníci svými zbraněmi ničí falus a nakládají chrámový poklad do pytlů, aby přinesli kořist Zlaté masce.
Dopadla do hromady bláta. Ta zbrzdila její pád.
Kráčela v úplné tmě. Ale to jí nevadilo, věděla, jak se v podzemí orientovat. Šla tím směrem, kde cítila průvan. Kráčela dlouho a nohy jí boleli. Bála se chtoniků, ale nikde je neslyšela.
Konečně začínala vidět. Ze tmy se stalo šero a z šera světlo.
Byla venku!
Protáhla se úzkou škvírou, při tom si trochu odřela své alabastrové tělo, ale byla na čerstvém vzduchu a mhouřila oči před sluncem.
Cítila zápach spáleniny a požáru.
Věděla, co to je – přisluhovači Zlaté masky zapálili její město. Věděla, že nikdo nemohl přežít. Zlatá maska všechny zabila, či je zotročila.
Přemítala, co o Zlaté masce všechno ví. Kdo ji viděl, nebo o ní jen slyšel, tak jí musel sloužit. Brzy jeho mysl ovládla tak, že vnímal pouze jí. Před očima měl takový ubožák ten samý obraz, jehož napodobeninu spatřila na starcově tváři. Ovládla ho tak dokonale, že se sám stal Zlatou maskou. Maska pak těla svých sluhů využívala, jako by to byly její vlastní údy.
Někteří jedinci byli však vůči moci Zlaté masky imunní. Některé chránil bůh, jako An-Al-Lo-Lu, jiní odolávali z neznámých příčin. Takovým byl i Von-Džin-Bej, moudrý poustevník, který jí o Zlaté masce řekl vše, co věděl.
Už věděla, kam se vydá. Za Von-Džin-Bejem a společně se pokusí Zlatou masku
zastavit.

***

Tumung cválal krajinou a hledal, kde by uhasil žízeň. Náhle spatřil svaté znamení poustevníka.
„Poustevníci bývají vstřícní, co se týče žíznivých poutníků“ řekl a pobídl koně, aby zamířil do houští. Snad to nebude blázen, jako lidé těchto krajů.
Konečně se kůň s klejícím Tumungem, do kterého zabodávaly trny z houšti, propletl na mýtinu. Vévodila jí chatrč s –ááá- studnou na zápraží.
Tumung sesedl.
Na zápraží sděl stařec, patrně poustevník a nahá dívka zmazaná od bláta. Když uviděli Tumunga, oba vyskočili jako by je polili horkým olejem.
Tumung dívku přejel pohledem znalce a klasifikoval ji jako super 1 A prima rajcovní kočičku, typ „Ledová královna“. Ale ona roztaje, toho si byl Tumung, jako zkušený svůdce vědom. Nebo ne a to nevadí, ženských je dost.
„Dobrý podvečer dobří lidé. Nenašlo by se u vás pár loků vody na svlažení hrdla. Mám v krku sucho jak stará bába v kundě“.
„Je normální!“ vykřikla dívka a poustevník podával se širokým úsměvem Tumungovi vázu s vodou.
Tumung se napil a jedním douškem vyprázdnil nádobu.
„Ááááhh“ řekl a otřel si ústa. „To jsem měl ale žížeň. To bych řekl, že jsem normální“ zasmál se.
„Ale vy taky, řekl bych. Člověk tu kolem dokola potkává samé magory.“
„Magory?“ zarazili se poustevník s dívkou.
„Blázny.“ upřesnil Tumung a pokračoval: „Melou něco pořád o zlaté masce či o čem. O ničem jiném nežvaní než jenom: ,Zlatá maska. Zlatá maska.´ Když je ignorujete, tak jsou agresivní. Asi dvacet jsem jich zabil. V sebeobraně zatím, ale jestli ještě někoho uslyším mlít o té masce, tak se neudržím. Přísahám.“
„Je imunní“ sdělila dívka poustevníkovi.
„Ano. Já jsem Von-Džin-Bej a to je An-Al-Lo-La. Zlatá maska ovládá lidi a zdá se, že my jsme jediní lidé, kteří její moci dokáží odolat. Ještě je tu král Tydýtyjon, mongoloidní liliput trpící priapismem, který odolává moci Zlaté masky, ale ten nám moc nepomůže.“
„To je ta maska tak mocná? Myslel jsem, že je to obyčejná cetka, která by se dala prodat.“
„Je nesmírně silná. Jak říkám, krom nás čtyř vstoupila do myslí všech lidí a ovládla je.“
„A jak to víš?“
„Dokážu číst masce myšlenky. Trochu a občas. Viděl jsem čtyři stíny, jakoby čtyři místa, ve kterých je slepá. A to jsme: já, An-Al-Lo-La, ty a ten Tydýtyjon. Toho ale drží pod zámkem a maska ho chce zabít. Možná je už mrtvý, nevím. Na masku jsem se připojil naposledy před pár dny. An-Al-Lo-La jsem před maskou varoval, ale její město bylo stejně zničeno. Tvou totožnost jsem neznal, válečníku.“
„Tumung, dobrodruh na volné noze. Tak co bude dál? Máte nějaký plán?“.
„Zničíme jí“ řekla An-Al-Lo-La.
„Ano. Najdeme ji a zničíme. Myslíš, že by si ji dokázal odnést z chrámu, kde je ukryta?“ rozvinul její myšlenku Von-Džin-Bej.
„Neurazím se jen proto, že si o mně patrně neslyšel. Je voda mokrá? Vykrádání chrámů je pro mě samozřejmost jako dýchání. Jen mi musíte říct, kde ten chrám je. Zbytek zařídím“ odpověděl Tumung.
„Připojím se na ní“ řekl těžce Von-Džin-Bej.
„Máš na to dost sil? Posledně si říkal, že tě to vyčerpalo tak, že si celý den ležel na lůžku“ strachovala se An-Al-Lo-La.
„Je to nutné“ uzavřel debatu Von-Džin-Bej.
Přinesl si koberec a posadil se na něj. An-Al-Lo-La vytáhla misku a začala v ní tloukem hníst zlatý prach s kouzelným bílým. Pohyby dívčiny dlaně po oblém tlouku Tumunga přitahovali. Kdy si An-Al-Lo-La všimla, jak je vzrušený, zrudla, podala misku poustevníkovi a zalezla do chýše. Von-Džin-Bej šňupnul obsah misky a začal hrdelně prozpěvovat. Pak sebou škubl a zkroutil se. Škubal sebou v nejroztodivnějších polohách a svíjel se jako had. Pak zabublal a procitl.
„Vím kde je. Tydýtyjon je mrtev. Vodu…“ zasípal a omdlel.

***

„To je ono? Myslel jsem, že bude větší.“ zeptal se Tumung Von-Džin-Beje, když stáli před chrámem Zlaté masky.
Byla ta ohromná stavba vyřezaná z jednoho kusu leštěného lapisu lazuli, dlouhá dobrých patnáct set kroků.
„A jak jí vůbec poznám?“ uvědomil si Tumung hlavní slabinu plánu.
„Poznáš. Bude na tebe mluvit.“ vysvětlil mu Von-Džin-Bej.
„Tak jdu na to. Za slabou hoďku jsem zpět.“ Tumung vyrazil do tmy.
Ještě, že svítí hvězdy, říkal si, když se plížil k chrámu, alespoň se tu nepřerazím.
Strážný.
Rychle se k němu připlížil, chytil ho za ústa a podřízl. Pak ho pomalu položil na zem. Hlavně nevzbudit rozruch.
Další strážný.
Tumung zopakoval předchozí postup a už stál pod schody chrámu. To bude jenom další rutina, uklidňoval se.
Opatrně stoupl na schod.
Zatím žádné pasti.
Vstoupil na další schod.
Na další.
Vypadá to, že schodiště je bezpečné. Plavným skokem šelmy se přenesl do chrámu.
Chrám tvořila v podstatě zastřešená dvorana obehnaná vysokými sloupy. Nikdo, krom Tumunga, v chrámu nebyl. Zhruba uprostřed dvorany se nacházely dvě obrovské zlaté masky, jedna obrácená k jihu, druhá k severu.
„Fííííííííííha“ vypískl Tumung, když spatřil, o jak masivní pláty zlata jde.
„Smrdí ti máma“ řekl jim Tumung, maje na paměti to, jakým způsobem pozná skutečnou Zlatou masku. Obě masky mlčely.
„Ale to by bylo příliš jednoduché“.
Mezi maskami se nacházel obrovský kámen. Tumung věděl, oč jde. Jak ozkušený chrámový lupič věděl, že takto se chrání vstup do podzemí.
„Uhni!“ odstrčil jednu z masek, aby se dostal ke kameni a popadl ho. Pletenec obrovského svalstva, který Tumungovi dával nadlidskou sílu, se napjal k prasknutí. Ale Tumung s kamenem nepohnul ani o píď.
„Že já radši neukradl ty dvě masky tady a neulomil si kus sloupu. Nejradši bych se na to vykašlal. Ale ty lidi mě lezou na nervy. Když masku nezničíme, tak si ani nebudu mít s kým pokecat.“
„Kde je chyba? Na něco jsem snad zapomněl?“, začal se Tumung soustředit víc na vzpírání.
„Á!“. Tumung si plivl do dlaní, popadl kámen a pohodlně ho odvalil.
Po úzkém schodišti se vydal do podzemí. Hned u paty schodiště ho čekali dva strážci. Tumung je zaskočil, proto ani neuhnuli, když jim širokým sekem odťal hlavy zhruba u pasu.
„Bludiště“ řekl si Tumung, když viděl, že o schodiště vede asi tak třicet chodeb. „Ještě že mám svůj pověstný orientační smysl“.
Tumung neomylně vyrazil tam, kde očekával Zlatou masku.
Vlevo, vlevo, vpravo, vlevo, vpravo, vlevo, zabít další strážné, vpravo, vpravo, vpravo, zabít další strážné, zabít strážné, které přišli na pomoc předchozím strážným, vlevo, vpravo, vlevo, vlevo, vpravo a Tumung věděl, že zabloudil.
„Do psí řiti!“ zařval.
Jako na povel do chodby vtrhli strážní a Tumung se rozhodl, že si na nich zchladí žáhu.
Vtrhl mezi strážné jako povodeň. Sekal a bodal do chumlu masa, až všude létaly kousky vnitřností a měl po kotníky krve. Dával si pozor jenom na to, aby mrtvoly nezatarasily chodbu a mohl pohodlně projít.
Zbývalo už jen pět protivníků. Jeden zaútočil na Tumunga, ale uklouzl po něčí slezině a Tumung ho v pádu probodl.
Další se také vrhl na Tumunga. Tumung, zaneprázdněný uklouznutým, mu vrazil volnou levačku do břicha. Dal do úderu takovou sílu, že prorazil kůži a nahmatal něco tvrdého.
Muž byl nejspíš alkoholik a ta tvrdá věc byla jeho játra. Tumung je vytrhl muži z těla a praštil s nimi po hlavě dalšího strážného. Ten jen zabublal a sesunul se k zemi.
Tumung se vrhl k předposlednímu strážci. Začal z něj odsekávat části těla, dokud se válečník úplně nerozpadl.
Poslední protivník zaváhal. Svářil se v něm pud sebezáchovy a vědomí Zlaté masky. Tumung toho využil a ránou meče naplocho muži prorazil páteř skrz pánev.
Krvavá lázeň Tumunga trochu uklidnila. Vydal se tedy znovu do hlubin bludiště. Už nepočítal odbočky ani bitky se strážnými, prostě šel, kam ho nohy nesly. Místa, která navštívil, označovala hromady mrtvol a jen těm se vyhýbal.
Náhle se před ním vynořily dveře.
Zamčené.
„Řekni heslo a vejdi“ přečetl si nápis nad zámkem ve tvaru ucha.
„Tohle je moje heslo“ zakřičel a vrazil do ucha vší silou loket. Zámek prasknul a dveře se rozlétly.
„Smrt a ničení“ zařval Tumung nepříčetně a vrhl se do místnosti za dveřmi plné stráží. Prvnímu zabitému strážnému sebral meč a zabíjel nepřátele oběma rukama. Mával zbraněmi tak rychle, že se prudce zahřály a nepřátele měnily v pečenou sekanou. Vzduchem létaly kusy nadrobno rozsekaného masa připomínající karbanátky. Místnost vypadala jako vnitřek mlýnku na masa.
„Au“ řekl Tumung, když ucítil, jak mu tělem projela palčivá bolest. Zapomněl už, jaké to je být zraněný a proto se rozběsnil až do stavu bersekra.
Strážného, který se Tumunga opovážil zranit, popadl, utrhl mu hlavu a hodil jí po jiném strážném tak prudce, až ho zabil.
Dalšímu strážnému utrhl holou rukou vršek lebky a vytržený mozek rozpatlal jinému válečníkovi po obličeji, aby ho oslepil.
Trochu se uklidnil, když už nebylo koho zabíjet. „V celém chrámu, ho ho ho“ zasmál se temně.
Zranění bylo jen škrábnutí, jaké by si udělal při holení, ale stejně ho rozhodilo.
Zdálo se, že je z bludiště venku – chodba pokračovala prostě rovně, občas zatáčela, ale nevedly z ní žádné další odbočky.
„Fííí“ ozvalo se na vlas před Tumungovým nosem.
Jen díky kočičím reflexům unikl tradičnímu inventáři katakomb, čepelím na laně.
„Kdybych nebyl tak nasranej, tak bych nezapomněl, že to tady musí bejt“ řekl a tou větou se dostal zpět do své obvyklé, až zenově klidné, nálady.
Čepel se vracela a Tumung proti ní použil osvědčený postup.
Chytil lano nad čepelí – bylo vysoko – a utrhl ho.
Postup zopakoval ještě třikrát a čepele pasti se staly zcela neškodnými. Náhle mu za zády prosvištěla další čepel a usekla mu kus bederní roušky.
Vztekle čepel utrhl, ale zase se uklidnil.
„Klid a mír. Zlost si vyleju na masce“.
Kráčel dál a náhle ucítil čerstvý vzduch. Chtěl se zase rozčílit, že opět zabloudil, ale zjistil, že je na dně vyschlé studny. V chrámech to tak obvykle bývalo. Patrně za účelem, aby měli strážní čerství vzduch, ale z praxe věděl, že takovéto komíny využívají spíše lupiči k efektním útěkům.
Tumung sie rozhodl připravit si útěkovou cestu předem. Hodil lano na okraj studny, vyšplhal po něm a nahoře ho upevnil skutečně důkladně. Pak se zase spustil dolu a konec lana nachystal tak, aby ho mohl snadno chytit a zároveň ho případná stráž nenašla
.Pokračoval chodbou, která se začala prudce svažovat.
Kráčel teď kolem klecí, kde byli zombie. To pro Tumunga nebyli žádní nepřátelé, ale i tak byl rád, že jsou zavření a jen bezmocně natahují ruce přes mříže.
„Mossky!“ křičely zombíci za Tumungem, který je ignoroval.
Konečně před sebou uviděl portál a za ním…
Místnost vyplňovala láva a uprostřed na ostrůvku z ametystu se na podušce z černého batistu nacházela Zlatá maska.
Tumung odhadl vzdálenost.
Věřil si.
Rozběhl se a skočil.
Raději zavřel oči.
Cítil, jak mu hoří paty a chlupy na lýtkách.
Držel se prsty ostrůvku!
Rychle se vytáhl a stál konečně před Zlatou maskou.
„Tak s tímhle ksichtem se fakt nedivím, že nemáš ženskou“ řekl Tumung masce.
Maska otevřela ústa, ale Tumung do ní začal bušit pěstí.
„Drž hubu ty krávo debilní a zasraná“.
Maska křičela na celé kolo a Tumung jí zmačkal svou nadlidskou silou do kuličky. „Tak zhebneš už, ty kundo vyhnilá!“.
Maska se v Tumungových rukách zase narovnala.
„Mě nezničíš, smrtelníku. Ani kdyby si mě vhodil do lávy. Speču se, ale mé vědomí je uryto ve zlatě“.
Tumung se nemínil s maskou vybavovat. Vytáhl z pytle použité onuce, omotal jimi masku a vhodil jí zpět do pytle.
„Příjemný, co? Kdosi řekl, že kdyby vzal někdo dvě stě tisíc opic, zabil je, nechal hnít rok v latríně na prudkém slunci, pak z toho uvařil polívku v kastrolu smažených prdelí, tak by nesmrdělo jako jediná nit z mých onucí“ zachechtal se Tumung, když slyšel, jak maska tlumeně volá o pomoc.
Ale to už byli u portálu strážní. Stáli na římse nad lávou a Tumung zalitoval, že si nevzal luk.
Jeden ze strážných hodil po Tumungovi oštěp. Tumung ho obratně zachytil v letu a zaváhal.
Ovládl nutkání hodit oštěp zpět a namísto toho ho použil jako tyče při skoku přes lávu. Oštěp se začal tavit, ale Tumung využil zlomku sekundy, kdy oštěp odolával žáru – ještě, že místní ostraha nepoužívá žádný šmejd – a odrazil se.
Opět se zachytil jednou rukou římsy. Mával mečem naslepo nad římsou a přesekával kotníky strážných nad ním.
Když už čepel nenacházela odpor, Tumung se vytáhl nahoru.
Teď nepřátelé ztratili výhodu a Tumung strážné zabíjel jednoho po druhém. Někteří přežili, ale Tumung měl všeho plné zuby a nemínil se jimi zdržovat.
Vyběhl do chodby a dál do místnosti se zombiemi. Oživlé mrtvoly se sápaly na Tumunga a kostnatými prsty mu drápali kůži.
„Moossky!“ znělo všude okolo.
Tumung zhodnotil situaci.
Jeho nepřátelé udělali chybu. Mezi zombiemi stál strážný s amuletem na krku. Ten je vypustil a řídil. Tumung podobnou situaci už několikrát zažil a proto věděl, co má udělat.
Jako blesk si proklestil cestu zombiemi ke strážnému a trepanoval mu lebku. Vytrhl strážnému mozek z hlavy a hodil ho mezi zombie.
Ty se o něj začaly prát mezi sebou a Tumung klidným krokem prošel dále do chodby.
Už viděl komín!
V komíně stál pouze jeden strážný s hrozivě vypadající halapartnou. Tumung se postavil do střehu, ale v tu chvíli ho v nose polechtalo smítko nebo průvan ze studny.
Kýchl.
Výbuch vzduchu strážného nadzvedl a hodil s ním o zeď tak šikovně, že si strážný roztříštil lebku o stěnu.
Tumung pak už jen klidně vyšplhal po laně a upaloval k An-Al-Lo-Le a Von-Džin-Bejovi.
***
Von-Džin-Bej ihned odhadl, že Zlatá maska může být zničena pouze v jezírku lučavky královské a rozkázal vyrazit k jezírku, ať masku zničí co nejdříve.
Cesta byla pro Tumunga utrpením. Snad každých sto kroků je přepadla skupina služebníků Zlaté masky, kteří se jí snažili osvobodit. Tumung je musel pozabíjet a jak řekl, byl šťastný jako blecha, když už trojlístek hrdinů stál nad jezírkem lučavky královské.
Žíravina si vyžrala asi dvě stě kroků hlubokou díru do povrchu země a klidně si pod Tumungem, An-Al-Lo-Lou a Von-Džin-Bejem bublala.
Tumung vytáhl masku z pytle a ta se na slunci zatřpytila. Onuce se rozmotaly a spadly do jezírka. Jen to zasyčelo a bylo po nich.
„Teď budeš zničena“ neodpustila si monolog An-Al-Lo-La. „Propadnutí do nicoty bude dostatečný trest za tvé zločiny. Ptáš se jaké? Já ti to povím. Sebrala si lidem to nejcennější, co mají. Jejich vlastní vědomí a svobodnou vůli! Připravila si je o svobodu a to je v mých očích ten nejhorší hřích. Teď budeš pykat. Udělala si z lidí, těch krásných tvorů nadaných svobodou, nejsladší ze všech věcí, otroky. Boží mlýny melou a my jsme jejich mlýnské kameny. Tumungu, vhoď tu ohavnost do…“
Von-Džin-Bej náhle chňapl po masce.
„Zlatá maska. Konečně tě vidím. Osvobodím tě z těch rouhavých rukou má paní. Chci ti sloužit, nejvěrněji mezi věrnými!“.
„Zlatá maska ovládla Von-Džin-Beje! Nevydržel pohled na ni!“ zaječela An-Al-Lo-La.
Tumung pokrčil rameny a strčil von-Džin-Beje do jezírka. Byl jako věchýtek a Tumungovi stačilo do poustevníka jen strčit.
Vhodil za ním i masku.
V jezírku dvakrát zasyčelo a bylo po všem.
„Byla mocná“ řekla An-Al-Lo-La. Políbila Tumunga na tvář.
„Jsem ráda, že je vše za námi. Můžu se jenom zeptat, jak to, že neovládla i tebe?“
„Jsem Ultraborejec. Mě neovládne nikdo a nic“.
Mlčel a prohlížel si dívku.
„A jak to, že neovládal ani tebe? Myslel jsem, že tě chránil falický bůh, který je mrtvý?“.
„Tohle je teď můj falický bůh“ zasmála se kráska a sáhla Tumungovi pod bederní roušku.
„Ah-áá…“ bylo jediné na co se Tumung zmohl.
„Hádej, jak jsem získala své jméno?“ zasmála se An-Al-Lo-La...