Jorick 1

Vichřice udeřila s nevídanou silou. Moře řvalo jako poraněné zvíře, zuřící vítr vrhal ohromné zpěněné vlny proti pobřeží, kde se tříštily o ostrá skaliska. Zanechávalo na nich stopy bílé pěny jako krajkoví šatů nevěsty, pohozené na zemi po svatební noci. Oblohou se hnaly zlověstné černé mraky, černou tmu protínaly klikaté blesky.
Uprostřed vzdouvajícího se nemilosrdného moře plula vikinská loď, na přídi vytesanou vztyčenou hlavu hada. Muži se opírali do vesel z posledních sil, oči zaslepené mořskou vodou, promáčení od hlavy k patě. Snažili se udržet směr k domovu, na moři pluli již nekonečně mnoho dní.
Daleko odtud na pobřeží stál maják, z jeho vysokých oken probleskovala tmou zář ohně. Strážce majáku přikládal do kovového koše polena suchého dřeva, aby plameny byly co největší. Vítr skučel a vyl, proudy vody bičovaly okna, za nimiž zářily jenom záblesky nebeských ohňů.
Náhle se otevřela malá dvířka, a do místnosti vstoupil vysoký muž. Oděn v plášť s kápí, na koženém opasku se zasvítila stříbrná spona s vyrytými znaky run, na rameni vak.
Strážce mu do tváře neviděl. Cizinec lehce pokývl, s ramene sňal vak a vyňal z něj opatrně housle. Něžně je zasunul pod bradu, rozkročil se, připravil smyčec a lehce položil na struny. Zavřel oči.
Ozvala se tklivá melodie, zaplnila brzy celou místnost. Zpočátku hrál cizinec s lehkostí, pak náhle přitlačil na struny a melodie začala nabírat na razantnosti. Smyčec klouzal po strunách rychleji a rychleji, melodie nabývala na síle, udeřila do stěn místnosti, prodrala se mezery mezi okny a vylétla do prostoru. Letěla nad skálami, nad moře, vysoko do nebe, jásavě přehlušila hřmění hromů, tlačila větry před sebou jako neviditelná stěna, hladila hřbety vzdouvajících se vln ……..a stal se zázrak! Moře se začalo postupně zklidňovat, mraky ustoupili dál na západ, vítr pod hlasem houslí utichal…..Na noční obloze nesměle vykoukl měsíc, zasvítily hvězdy jasnou září.
Strážce majáku užasl, nebyl schopen slova. Cizinec přestal tlačit do strun, lehounce nechal mazlit smyčec se strunami, až dohrál. Chvilku postál, poté vzal vak a housle láskyplně uložil dovnitř, přehodil přes rameno, otočil se k odchodu. Zvedl hlavu a lehce pokývl strážci, odešel.
Jenom na pouhý okamžik, na prchavou chvíli zahlédl strážce mužovy oči. Překrásné oči. Blankytně modré připomínající nekonečné dálavy obzorů, k okrajům barvy večerních červánků až člověku srdce usedá, uprostřed černé bezedné zřítelnice.
Strážce se probral ze strnulosti, přihodil poleno a zahleděl se na obzor. V dálce uviděl vikinskou loď, jak bezpečně míří k domovskému přístavu….