Rytíř Dalan #8: Konec

 

Další dny cesty skrz opuštěnou horskou divočinu nebyly lehké. Jak moc bolí rozsáhlejší popálenina zjistil Dalan hned při prvním převazování, u kterého byl při vědomí. Nebyl schopen ani stát, natož jet na oři, tak ležel mezi bednami. Spálenina se táhla od klíčních kostí až k horním břišním svalům, ale zdaleka nejhorší to bylo uprostřed hrudi. Mezi červenými skvrnami měl velké, nevábné puchýře. Vaidan trefně poznamenal, že mu zůstaly bradavky a tak zlé to tedy není. Vócha musel druhý den na ohni vyrobit více mazání, výprava tím byla zdržena o půl dne. S čerstvou mastí byla bolest snesitelná. Když byl ale převazován, hnaly se mu do očí slzy. Místo mužného ochlupení měla rytířovi na hrudi zůstat škaredá jizva, která mu bude připomínat, že plát s jádrem ze skronu je potenciálně nebezpečnější pro jeho nositele, pokud se přehřeje. Už nikdy neměl zapomenout, jak moc popáleniny bolí.

            Pár pořádných podlitin měl Neryl i Odolen, který se musel zotavit i z mělké řezné rány. S radostí si jí sám zašil. Vedle zotavování ran se také blížili setkání s Elrosem. Jaké zrady se dočkají? Bude mít někde skryté posily? Vysílat Neryla jako zvěda napřed nebyl dobrý nápad, nepřítel od začátku jasně ukazoval, že když chce, slyší a vidí. Nevěděli, na jakou vzdálenost jeho magie funguje a proto se o plánech bavili co nejméně.

            „Prostě od něj nemůžeme čekat čistou hru,“ vylučoval kategoricky Odolen druhý večer u ohně.

            „Souhlasím,“ řekl Dalan v leže. „Co navrhuješ?“

            „To je jednoduchý,“ pousmál se úskočně velitel, vytáhl kus papíru a čmáral na něj uhlem. Předal ho a nechal kolovat. Bylo na něm naškrábáno: „Zradíme ho jako první. Něco mi říká, že fakt bude sám. Dáme mu pocit, že posloucháme, ale začneme jednat. Udeříme.“

            Na další straně papíru se dohodli na tom, aby byli Vócha i Vaidan ponecháni skryti někde mimo dějiště.

            Všichni na to kývali a tiše se shodli, že o plánu mluvit nahlas nebudou. Neryl papír hodil do ohně. Byl to samozřejmě šílený koncept a doopravdy nemohli odhadnout vůbec nic. Bylo to riziko. Každý to věděl. Život v Alberách není vždy jednoduchý…

            Vůz se mezi strmými kopci pohyboval pomalu a valachům nešlo nic vyčítat. Terén byl nepřející, stezka se mezi stále zubatějšími kopci vlnila. Výmolů a kamenů na cestě přibývalo. Na horizontu se tyčily každým dnem větší Deštné hory halené do husté mlhy. Táhly se někam na jih, kde je ukončovalo Poslední moře. Na sever pohoří bylo ještě větší, dokud ho tam daleko neukončila prokletá kotlina nazvaná Hranice, za kterou začínal Stramor. Tráva zde ve výšce úplně zežloutla, všude zůstaly jehličnaté stromy, kleče, keře a vlhko.

            Potkali několik stanic, skromných roubenek, které sloužily jako hospody, stáje, noclehárny a všechno ostatní. Nikdo v nich nebyl. Žádní lidé, žádní koně ani jiná hospodářská zvířata. Také žádné známky po boji. Po míjení třetí takové stanice už nebylo pochyb, že to všechno má co do činění s Elrosem. Další nápovědou jim bylo to, když třetí den konečně potkali lidi. Byli to obyvatelé Stinné. Všichni. Stovky vyčerpaných chudáků bez jiskry v očích.

            „Předzvěsti a znamení, dobří páni! Otočte se dokud je návratu!“ volal umouněný sedlák jedoucí vepředu. Celá kolona se zastavila. Bylo slyšet nářeky i dětský pláč.

            „Opouštíte Stinnou?“ zvolal Vócha ještě než zastavil povoz trochu stranou.

            „Čest všem králům,“ řekl sedlák váhavě, když si všiml Odolena a Sávy. „Ano, dobrý páni. Předzvěsti a znamení! Na rozumu zdravej člověk by… tam nezůstal,“ říkal unaveně. Působil, jako by nespal celé dny. „Teda, s prominutim.“ Provinile svěsil hlavu.

            „Vysvětlete nám prosím, o co se jedná,“ řekl starý vozka.

            „Začínalo to vzdálenými křiky, dobrej pane. Každou noc byly blíž a blíž. Děti se bály. Pak... Úplně všude! Jako by nám spánku nechtěli dodat. Začalo se to dít čtyři noci zpátky... Navíc nedorazila jediná expedice. Ani jedna…“ ztišil muž hlas a jeho pohled se vzdálil. Vrátil se ale zpět, se známkou hněvu v unaveném obličeji. „Lidé prostě začali mizet! A to... už se báli úplně všichni. A ten křik? Ne, nebyl lidský,“ zatřásl se muž. „Ne-nemohli sme tam zůstat, my, obyčejný lidi!“ ukázal na zástupy za ním. Všichni měli tak propadlé oči.

            „Jaký výkřiky, chlape? Popiš je trochu,“ pobízel ho trpělivě Odolen.

            „Jako když někdo trpí, dobrej pane! Jako když trpí a... ztrácí se do Nekonečna, ale stejně tam je! Nebylo to lidský, neznělo to tak. Po šesti dnech se to nedalo vydržet. Byli tak blízko…“

            „Už o tom nemluvte,“ uklidňoval sedláka Dalan. „Řekněte nám, zůstal někdo ve vesnici?“

            „Jo, několik tuctů lidí tam zůstalo spolu se starostou ve zbrani. Odmítli vesnici vzdát... Blázni tvrdohlavý…“

            „A kam teď míříte?“ Odpověděla mu sedlákova žena.

            „Nejrychlejc budeme v Deštném Úhoru.“

            „Na jihovýchod odsud, nejvejš tři dny,“ upřesnil Vócha.

            „Dobře tedy,“ přitakal. „Máme důvod si myslet, že další nebezpečí vás už nepotkají, ne dále odkud jedete. Ale ať vaši muži dávají i tak dobrý pozor.“

            „To budem, dobrej pane,“ řekl Sedlák.

            „Ale vy jste…“ začala žena. „Vy jste pan Vócha? Zavážíte novou kovárnu?“

            „Už je to tak,“ odpověděl vozka zklamaně.

            „Sám zámožnej pan Jirva tam je! Prostě odmítl odejít…“ tleskla vesničanka dlaněmi.

            „CO?!“ vyštěkl Vócha a skoro se na kozlíku postavil. Zoufale se podíval na Dalana. „On tu být nemá! To nedává smysl!“

            „Přijel několik dní před tim strašením. Nikdo nechápe proč. Bude to jeho konec?“ pronesla spíše pro sebe. „A vy, ať ste tam chtěli cokoliv, to místo je prokletý. Otočte se a jeďte s náma! Máte s sebou dítě? Ó, dobří páni, nejezděte tam!“

            Vócha starostlivě pohladil Vaidana a zavrtěl hlavou. „S klukem se nerozdělíme, ne.“ Stáhl si klobouk z hlavy. Dalan se ujal slova.

            „Stáhněte se do bezpečí a co nejrychleji varujte Spojence Meadrotu. Nejbližší stan mají až v Epolu, ale někdo je musí varovat. Je to důležité,“ naléhal Dalan. „Je důležité, aby se jejich lidé co nejdříve dostali do Stinné, ano?“

            Oba dva vyděšeně přikývli. „Zařídíme to, dobří lidé,“ potvrdil sedlák. „Pošleme do Epolu černozoby se zprávou. Zařídíme to a budeme doufat, že víte co děláte. Přejeme vám štěstí.“

            Pak prásknul do otěží a spřežení se pomalu rozjelo. Ostatní tiše následovali.

            „Už pozítří,“ procedil mezi zuby Dalan. „Proč unáší lidi? Co nám na to řekne?“ Vócha ho místo odpovědi poplácal po rameni a ustaraně si ho prohlížel, sám plný obav o dobrého známého a zaměstnavatele v jedné osobě. „Ochráníme tebe a Vaidana. Nic se vám nestane. Doručíme náklad.“

            Čtvrtý den poprvé usedl v sedle Sávova hnědáka. Tajná mast dělala zázraky. Vócha Dalanovi slíbil recept až „jestli to přežijou.“ Jeli dál, mlčky, každý se svými myšlenkami a otázkami. To vše mělo skončit pátého dne od bitvy se stoupenci Spárů.

[ * * * ]

Cesta se zařezávala do stále vyšších kopců jako nějaká hluboká jizva, dokud se před nimi neobjevilo Ostré úbočí. Nešlo si ho s ničím splést, působilo, jako by někdo stezku vysekal přímo skrz obrovský kopec. Horní okraje svahů byly opravdu ostré, nepřátelské a vysoké dobrých sedmdesát stop. Sklon byl neuvěřitelně prudký a světla tam bylo méně. Stěny se po dlouhá léta postupně drolily, někde ležely olbřímí padlé kameny. Byla to poslední překážka mezi jimi a Stinnou. Vócha s Vaidanem seskočili z vozu v dostatečné vzdálenosti od dějiště vyjednávání. Nechali si tam i dva koně. Odolen přejal otěže.

            Meče měli nabroušené, svaly protáhlé, oblečení a brnění utáhnuté a urovnané. Dalana sice stále bolely některé části těla a obvazy na hrudi poskytovaly tristní ochranu před kroužkovou košilí a pláty, ale muselo to stačit. Byl připraven na poslední setkání s mágem. Ať se mělo stát cokoliv, nehodlal se spáleninou zdržovat. Elros unáší lidi, ničí a terorizuje. To je pro alberského rytíře nepřijatelné. Právě od takových lidí musí být zem chráněna. Dmul se v něm hněv. A ostré úbočí se blížilo, rostlo jak ukrajovali hon po honu, až napravo od úbočí uviděli ruiny smluvených domů. Museli to být nejstarší stanice, dávno zchátralé.

            Ve své zbroji seskočil ze sedla na prašnou zem. Rytíř vytáhl Odplatu, prohlédl si ji a opět zastrčil do pochvy. Až dnes, poprvé ode dne kdy potkal Vóchu, si nasadil a zavázal svůj špinavý čepec. Odolen a Sáva zaujali místo po jeho boku. Vůz i koně nechali za sebou uprostřed cesty vedoucí do Ostrého úbočí a šli k ruinám stanice. Zem tu byla kamenitá, dusivě prašná a mrtvá.

            Zaujali místo dvacet stop před největším rozbořeným domem a blíž se ani nehli. Drželi rozestup, aby mágovi nic neusnadňovali. Propadlou střechou slyšitelně kapala voda, dřevěná prkna byla dlouhodobě trávena vlhkostí a větrem. Nebylo to hezké místo.

            „Zdrželi jste se, pánové,“ pronesl znuděně Elros a vyšel pokřivenými veřejemi bez dveří. Slovy mu nikdo neodpověděl. "Dobře tedy, přejděme k věci. Něco jsem vám slíbil." Udělal krok kupředu.

            „Zůstaň tam, kde jsi,“ řekl Dalan a šáhl pohotově po jílci Odplaty.

            „Proč, pane rytíři? Jsme tu, abychom vyjednávali. Chci vám hledět do očí, zblízka.“

            „Jsi mistr iluzí, ani pořádně neznáme rozsah tvých schopností. Vlastně tu ani nemusíš stát, co já vím. Nemysli si, že ti to ulehčíme nějakou slepou důvěrou!“

            „Chápu vaše napětí. Už dlouho tápete v neznámu. Ujišťuji vás všechny ještě jednou – nic vám nehrozí.“

            „Můžeš to zopakovat kolikrát chceš, ty špíno,“ odplivl Odolen, „my ti věřit nebudeme ani slovo.“

            „Hmm, nebudete mi věřit,“ poznamenal pobaveně, jakoby si urovnal svůj jednoduchý šat a vykročil opatrně k nim. „Budete ale věřit tomu, co uvidíte. Je to v jedné z těch menších truhlic,“ ukázal na opodál stojící vůz. „Pojďme, pánové. Musím identifikovat tu správnou bednu a pak ji ote-“

            „Ještě jedna věc, než pudeme,“ přerušil ho rytíř.

            „Ano?“

            „Stinná je opuštěná díky tobě. Stanice také. Proč a kam unášíš nevinné lidi?“

            „Řekněme, že jsem zaneprázdněný muž a vrhám dva kameny najednou místo jednoho,“  pokrčil rameny. „Jak jsem už naznačil, i já mám… nadřízené.“

            „To mi nestačí.“

            „Někteří z nich se vrátí, bez újmy. Možná trochu zmatení, ale zdraví. A někteří už ne. Není nic, co bych ohledně toho zmohl. A to vám bude muset stačit.“

            „Nepočítej s tím, že ti to projde, Elrosi!“ zahřměl Dalan.

            „Ale mě to už prošlo,“ pousmál se.

            „Já to nenechám být! Zjistím, co s nimi děláte.“

            „Hodně štěstí. Navrhuji navrátit se k původnímu plánu. Truhlice, její obsah, můj návrh. Vyslechněte mne.“ Nastalo ticho. Z úbočí se hnal silný vítr, v ozvěně se ozval vzdálený sesuv.

            "Tak jo, ty hajzle, di před náma, pěkně pomalu," rozhodl Odolen a uvolnil cestu. Sáva nonšalantně vytasil svůj dlouhý meč a nespouštěl z Elrose oči. Ten poslechl.

            "Je jasné, že jste se nepřipletli do nějaké bezvýznamné půtky. Skutečně jde o mnohé,“ říkal, když procházel kolem nich. Dalan a Odolen si při tom vyměnili napjaté pohledy. Oba ho chtěli prostě co nejrychleji bodnout a skoncovat to. Místo toho se vydali za ním."Dobře tedy. O co přesně jde?" zeptal se Dalan. "Nemá cenu to zdržovat. Jdi pomaleji a ukaž nám ruce!“

            "Souhlasím, pane rytíři. V té jedné truhle je tajná, maličká schránka. Neměli jste šanci ji najít. V té schránce jsou dokumenty a papíry. A po nich pátrá celá tajná služba Fonzy a možná několik dalších… organizací. Pátrají ovšem na špatných místech, zde nás rušit nebudou.“ Jeho hlas byl monotónní.

            "Opravdu? Čím jsou tak důležité?" divil se falešně Sáva.

„Z vícero důvodů. Dokážou vám, že nejsem zdaleka jediný nepřítel. Můžete z nich mít prospěch,“ pronesl najednou medově.

            Došli k vozu, Elros zastavil a otočil se k nim. „Teď vyskočím na vůz a najdu tu truhlu. Potřebujeme ji dostat na zem, pak ji otevřu.“ Dalan kývl a vydal se k němu. Začínalo ho to zajímat. Potřeboval také vidět, zda bude skron nějak reagovat. Oba vyskočili a Elros hledal. Odkryl dvě plachty a rychle ji poznal. „Tady, to je ona.“ Každý vzal jedno madlo na straně a donesli ji opatrně úzkým prostorem ke kraji vozu. Seskočili a dali ji na zem. Dalan si tu truhlu pamatoval. Jsou v ní nezpracované podkovy vyšší jakosti. Nic zvláštního. To si aspoň měli myslet. Plát nijak nereagoval, zřejmě nepoužíval žádnou magii. Dalan mu podal svazek klíčů a ukázal na ten správný.

            Elros ji odemkl a otevřel horní víko. Z kapsy hnědé vesty vytáhl malé kožené pouzdro. Po rozbalení z něj vybral jeden z několika tenkých nástrojů, snad šperháčků. V jednom rohu nástroj zastrčil do nepatrné dírky, které si nikdo nevšiml. „Vzalo to spoustu mé energie a veškeré znalosti jemné magie, abych vše vysledoval,“ informoval rytíře při práci se šperháčkem. Po chvíli se ozvalo sotva slyšitelné cvaknutí a horní víko se pohnulo. Mág ho vyviklal a zahodil na zem. Byla tam tlustá obálka s pečetí.

            „Tady to je,“ poznamenal Elros. Odolen i Sáva se přiblížili. Všichni pár chvil zírali na tu věc. „Dám vám nejkratší verzi. Jsou tam shromážděné důkazy o tom, že král Septar, vládce Fonzy, okrádá nejen své sousedy, ale i Krále králů, samotného Durana. Uzavírá tajné pakty, uplácí a připravuje si půdu pro budoucí plány. Podrobnosti, jména, částky a místa – vše si později můžete přečíst sami.“

            „Tebe zajímá, koho okrádá jaký král?“ zeptal se Dalan.

            „Ne, nezajímá. Ale to, komu je zásilka určena, ano.“ Samozřejmě neodpověděl okamžitě. „Jirva Zápustka, ano.“ Otočil se k nim. „Ten příjemný, poctivý stařík o tom ví. Příliš lidí by vám nevěřilo, že je schopný vydírat, vykořisťovat a dělat jiné zajímavé věci. Jeho kontaktem z Fonzy je Dolmas, hlavní poradce krále Septara.“

            „Takže…“ začal Odolen. „Septar plánuje kdo ví jakou vzpouru a mezitím je zrazován.“

            „Dvorním poradcem a správcem financí v jedné osobě, který se spřáhl s… se starým obchodníkem?“ divil se Dalan. „To Vócha nerozdejchá.“

            „Neznáte ani jednoho. Oba sdílí hluboké ambice přesahující své vlastní životy. Rodina a budoucí moc je pro oba vším. Země, kterou touží postavit, nemá v Alberách obdoby. Plány, které spřádají, jsou dalekosáhlé a budou ohrožovat samotnou legitimitu Krále králů! Jejich ideje jsou stejně nebezpečné jako jejich bohatství a vliv.“

Skupina po sobě zamrkala. Převrat? Jestli to tak je… Elros pokračoval ve vysvětlování a viděl, že si získal dostatečnou pozornost.

            „Král Fonzy dostal podezření, sám nevím jak. Ale dopis mezitím, ukryt, vyrazil, jak bylo smluveno. Tedy pěkně daleko do odlehlého koutu, kde Jirva náhodou zakládá kovárnu. To byla záminka. A situace byla příznivá. Ve Zleténách je pod králem Efrenem na obchodních cestách klid jako snad ještě nikdy. Profesionální žoldáci a bývalí vojáci jako doprovod přes hranici. Ano, pak samozřejmě vy. Podivín – námezdní rytíř,“ ukázal na něj opatrně. „Přesně to, co mi překazilo původně banální operaci. Tedy převzít si obálku někde za hranicí Zletény.“

            Na to se Odolen přiblížil a plivl mágovi pod nohy. Vracel se mu výraz nepříčetného medvěda. Sám pracoval pro Jirvu a nové skutečnosti pro něj nebylo snadné přijmout. „Pane Odolene, teď přijde ta část zajímavá pro vás tři,“ zvedl omluvně dlaně. „Mě v závěru zajímá výsledek. To znamená překazit plány proklatému Jirvovi. Proč teď nechme být,“ přerušil Dalana rychleji, než se stihl zeptat. „Co se týče papírů, ovšem… Co že je váš sen, pane rytíři?“ pohlédl na něj významně. „Aby vám rytíři neříkal jenom největší nepřítel? A možná, aby to tak i bylo? Co když to tak být může? S tím vším,“ ukázal na tlustou obálku za sebou, „je to ve vašem dosahu! Stačí si to vzít. Už žádná chudoba, žádná podřadná práce. To platí i pro vás dva. Mně je ukradené, jaký užitek z toho budete mít. Jirvu to zničí a my se už nikdy neshledáme.“

            Tak tam stáli nad otevřenou bednou. Všichni přemýšleli. Je to opravdu tak dobrá nabídka? Jestli je to jen z části pravda, Dalan by přesně věděl, jak s dokumenty naložit, aby z nich vytěžil osobní prospěch. I Odolen a Sáva by uvítali odpočinek někde v klidu. Pokud se mohou dohodnout, bylo by lepší říct ano? Je to konec chudého blázna? Už bojovali dost. Svět je plný tak špatných lidí. Mohl by konečně konat dobro…

            „Vememe obálku, necháme tě jít, budeme mlčet. Tak si to představuješ?“ ptal se Elrose.

            „Nemusíte mlčet. Můžete křičet na celé kolo že jsem zde byl. Sotva vám někdo uvěří. Ani spojence tahle zem příliš nezajímá. Zničte Septara, zničte Dolmase…“ mávl rukou. „Získáte si přízeň mnoha vlivných lidí. Budete tím chránit Albery. To pochopíte z dokumentů. Hlavně zničte reputaci Jirvy. Až pak si toho muže najdu já,“ řekl v přátelském tónu. „Jste silní, pánové. Je to tak jednoduché. Jak jsem říkal, vyplýtval jsem veškeré své prostředky. Tak proč to dál komplikovat? Pořád z toho můžeme odejít spokojení. Máte zde příležitost, popadněte ji.“

            „Spokojení...“ pohrdavě řekl Dalan. Podíval se na své bratry ve zbrani. Ano nebo ne? ptal se jich neverbálně. Nadcházelo klíčové rozhodnutí. „To, co nám nabízíš, je rozhodně zajímavé, mágu. A my ti vlastně věříme.“ Elros na to kývnul hlavou. „Asi si myslíš, že když nebudeme souhlasit, prostě zmizíš a plán dotáhneš jinak.“

            „Určitě mám nějaké možnosti,“ ujistil ho. „Ale nechci se k nim uchylovat.“

            „Dobře. Já ti teď řeknu, na čem jsme se dohodli.“ Usmál se na mága a pomalu kolem něj začal kroužit. On se otáčel za ním. „Ty dopisy si můžeme nechat, ano. Daly by se využít různě, pravda. A já, možná bych se opravdu mohl stát rytířem,“ dořekl a tasil Odplatu. „Ale to chci udělat tak, že předložím tvoji hlavu!“ Po mágovi vyletěla Nerylova čepel, ale naprosto jím prošla a skron zasyčel.

            „Udělal jsi chybu, tupče!“ vykřikl a začal blednout, mizet. Zbrunátněl námahou. Všichni tři k němu přiskočili a bodli. Ale zase minuli. Elros tam byl a zároveň ne, přenášel se. Dalan musel blíž. Skočil po nepříteli a obejmul ho. Elros zaúpěl v agonii a zcela se mu v objetí zhmotnil. Dvě nastavené čepele zůstaly, kde byly a teď už mu trčely z břišní dutiny. Pustil objetí a uštědřil mu ránu pěstí do zubů tak silnou, jak dokázal. Mág padl na záda a zvedal ruce. „Kryso! Pokud nepřistoupíš na můj plán, selžeš! Copak nemáš rytířskou čest?“ vyplivl s nenávistí i krví.

            „Znám hranice své cti. Ty jsi je překročil! Jsi zrůda!“

            „Sel-žeš!“ Šli k němu a vychutnávali si vítězství. „Ještě pořád není pozdě. Můžeme se dohodnout. To, anebo vaši smrt!“ vyštěkl na ně.

            „Zabils Sávu!“ vykřikl Odolen a skočil po něm s úmyslem zabíjet. Pak se to stalo rychle.

            Elros utrhl tesák, pohotově si ho zabodl někam do břicha a druhou ruku napřáhl nalevo od sebe. Zem zaduněla a přímo vedle Odolena se s hrdelním řevem zjevil mohutný vlk s drápy připravenými trhat. Než by kdo mohl zareagovat, srazil Odolena a následně Dalana. Jakmile ale byl v bezprostřední blízkosti rytíře, byl pohlcen do jádra. Letěli vzduchem sami a z velitele tříštila krev. Neryl reagoval rychle, po mágovi skočil hned, když vlk proletěl před ním, ale jeho meč se zabodl pouze do země.

            „Dalaneee!“ křičel Neryl. „Musíš k němu blíž, jinak zmizí!“

            Vlk je zanesl daleko. Rytíř, otřesen nárazem i dopadem, se plazil po prašné zemi k nim. Nebyl čas věnovat se Odolenovi. Rychle šáhl na hrudní plát. Byl horký, ale ještě mohl něco pohltit, než se rozpálí do ruda.

            „Ibna fer lachar!“ ozval se Elros všudypřítomným hlasem, který slyšeli před prvním útokem. Tesák v jeho těle zazářil a explodoval v záplavě fialových jisker. Malá porce jich začala být pohlcována do Dalanova plátu přímo skrz jeho tělo a on cítil, že energie je příliš. Procházela jeho masem, propalovala si přímou cestu skrz ke skronu. Alespoň tak to cítil. Obrátil se na záda a zatínal zuby v agonii, ale věděl, že musí vstát.

            Většina té neznámé magie se zhmotnila do něčeho strašného. Nad Elrosem stál vlk z nejtemnějších nočních běsů, černý, obří a hnijící. Každičká jeho část byla naprosto přemrštěná, nemožná. Jeho čelist se utvořila přímo před Nerylem, který stále bodal mečem na prázdno. Pohlédl do té černě, pokusil se uskočit, ale jeho obličej zmizel v čelistech. Vlk trhl, mrtvé tělo zahodil jako hadrovou panenku a obrátil se k Dalanovi, který se zvedal. Zrůda udělala krok směrem k němu, ale zavyla, když ucítila působení skronu.

            „Přines ho!“ rozkázal mág. Vlk se rozeběhl.

            „Odvolej to! Okamžitě to odvolej!“

            „Klid, rytíři, klid. Jen přinese zbytek výpravy.“ Zvedal se a sledoval vzdalující se zhmotněnou iluzi s nechutnou fascinací, ignorujíc rytíře i ránu jílcem Odplaty, která ho poslala opět k zemi. „Nebo co z ní zbude!“

            „Necháš je žít,“ řekl Dalan a přiložil ostří meče k jeho krku. „Necháš je jít!“ Elros se –  nejspíš podvědomě – opět pokusil přemístit. Bez výsledku.

            „Dal jsem ti dobrou nabídku. Měl jsi přistoupit na můj návrh. Další jediná možnost je prohra. Podceňovat tě tak hloupě… Zasloužím jedině smrt. Stejně by to udělali. Jsem připraven.“ Vydechl a zahleděl se na oblohu. „A teď… už nám chybí jen jediný člověk,“ zašeptal. „Vlastně tu už měl dávno být. Měl být u toho, jak ho porazíme, jak si potřeseme rukou.“

            Ozval se dusot koní. Přijeli z úbočí, zatímco Dalan zvedal Elrose ze země a byl ztracen sám v sobě. „Nech je jít,“ opakoval pořád dokola. Mág se mu vysmíval.

            „Elrosi!“ zahřměl hlas plný autority, který musel patřit Jirvovi Zápustkovi. Dalan oba natočil trochu doprava, pořád držíc meč u mágova hrdla. „U všech králů, co se tu děje?“ pronesl postarší muž a seskočil z koně. Byl střední výšky, měl kulatý nos a ostrou bradu. Po stranách měl deset chlapů s dlouhými kopími. „Čekal jsi roky na tohle setkání. A když se vidíme, někdo ti drží meč u hrdla?“ zasmál se a rozhlédl se po tělech.

            Elros se začal chechtat jako šílenec. „Zvrtlo se to, víš.“

            Ozvalo se vrčení blížícího se vlka. Dalan se ani nehnul, věděl co nejspíš uvidí. „Omlouvám se, Vócho,“ zašeptal do prázdna. Ucítil dupot a viděl reakci vojáků i Jirvy. Musel tomu čelit, natočil se a uviděl. Stál tam, drápy zbrocené krví. V tlamě držel Vaidana v bezvědomí.

            „Pamatuj si, rytíři, pamatuj. To ty jsi o tom rozhodl. Kluk žije. Přidá se k těm ostatním co zmizeli a ty nezmůžeš nic,“ dořekl a dál se chechtal jako blázen. „Tady Dalan s Odolenem a Nerylem to pokazili, otče. Zdá se, že z toho vyklouzneš.“

            Samozřejmě, pomyslel si Dalan. Teď už na tom ale nezáleželo. Všichni jsou tak jako tak mrtví. Jirva si přišel pro jediné. A proto radši pohlédl na Vaidana a doufal, že by on i Vócha chápali, jak moc ho všechno mrzí. Jak byl naivní, nezodpovědný, lehkomyslný. Jak nevědomky zradil jejich důvěru. Nikdy je neměli přivést. Nikdo to nedokáže spravit.„Rytíři, nedopadne to dobře ani pro jednoho z nás. Jsi připraven? To díky tobě. Musím se přiznat… Takhle jsem si to nepředstavoval, ha! Pokud to snad ale přežiješ, věz, že jsi selhal. Spáry hialmu nikdy nenajdeš. Bude nás přibývat.“ Uvolnil se a naprosto přestal bojovat se svým osudem.

            „IBNA FER LACHAR!“ zahřmělo. Skron se rozpálil v náhlém návalu magie. Vlk s nemožnou ladností a pružností běžel někam daleko, pryč. A s ním zmizel i Vaidan.

            To byl konec. Nezáleželo na ničem z toho. Odplata se zakousla do mágova krku, hluboko a hlouběji. Nechal umírajícího padnout na břicho, obešel ho a koukl naposledy na Jirvu, než seknul. Už v tu chvíli ale za nenávistí a morbidním zadostiučiněním cítil pravdu, která neměla nikdy odejít. Selhal. Nedostál slibu. Na ničem dál nesešlo. I když měl mrtvolně uvolněnou tvář, slzy se nedaly zastavit. Byla to jeho chyba. Došel k truhlici plné podkov a sebral tlustou zažloutlou obálku.

            Jirva i jeho muži šli k němu, kopí připravená, oči zaměřené většinou na jeho viditelně rozžhavené brnění. Když byli dostatečně blízko, aby viděli, prostě přiložil obálku k plátu. Začalo se z ní kouřit. Jirva zavelel „Stáát!“, ale Dalan obálku nechal vzplát a okamžik hořet, než ji uhasil. „Důkazy si nechám já, nebo shoří, Jirvo.“ V hlase měl pusto. „Tak jako tak vím všechno,“ zalhal. „Porazil jsem mága, tvých deset mužů nebude problém,“ zalhal znovu. Byl k smrti vyčerpaný a jestli mu uvěří nebo se po něm vrhnou, to mu bylo jedno. „Můžu zabít i tebe. Tak jak by jsi to stejně zasloužil. Zkus to.“ Nic. „UDĚLEJ TO!“ zaječel. Nic.

            „Dej mi tu obálku a necháme tě odejít,“ navrhl chladně prošedivělý muž.

            „Kdepak,“ odmítl. „Nic ti nedám. Už jsem měl být mrtvý dávno. Místo toho zemřeli všichni okolo. Pojďte si pro ni.“ Obálku zastrčil za opasek a připravil Odplatu.

            „Zabte ho!“ Vojáci nejistě začali postupovat kupředu.

            „Ani náhodou, Jirvo!“ Vedle rytíře se objevil Odolen, raněný na několika místech, ale pevný v postoji a připravený rvát se. „Dávám výpověď, zrádče!“ Pohledem přejel přes vojáky, ti začali ustupovat. Levačku položil na Dalanovo rameno a nespouštěl je z očí. Musel je všechny znát. A oni jeho respektovat.

            „Zpátky! To je rozkaz!“ Vojáci neuposlechli, někteří pustili kopí na zem.

            „Musíme zmizet, Dalane. Pojď.“

 

[ * * * ]

Zastavili se dlouho po setmění, jednou se museli vyhnout pátrací výpravě. Odolen ztratil mnoho krve, ale z nějakého neznámého důvodu i přes svůj otřesný stav odmítal zemřít. Byli povětšinou potichu, dělali jenom to, co vedlo k přežití. Později si to Dalan vybavoval jako hrozný sen, který odmítal skončit. Dva koně, které nechávali Vóchovi, se k nim jako zázrakem prostě připojili. Nepamatoval si ani, po kolika dnech se vynořili u Deštného Úhoru. Měl s sebou Elrosovu hlavu zabalenou v pytli a jedno věděl určitě; že ať jedou jakkoliv dlouho, ta hlava se nerozkládala. Pořád si uchovávala šíleně prázdný výraz. Cestovali lesy v hrozném stavu až zpátky do Zletény.

            Jednoho večera, když si konečně plně uvědomil, že žije a dokázal čelit svým hrozným chybám, strčil nůž do ohně. Pak ho přiložil k levému zápěstí a pomalu tvořil řez, dokud fyzická bolest konečně začala přehlušovat tu vnitřní. Jedna rána za to, že zklamal Vóchu i Vaidana. Nikdy po ubohém chlapci nepřestane pátrat, nikdy. Druhá, aby připomněla, že musí zjistit, kam zmizeli všichni ti nevinní lidé. Nikdy nepřestane pátrat ani po nich. A třetí táhlá čára v kůži pro to, aby připomněla, že NIKDY nepřestane pátrat po Spárech hialmu. Ať je budoucnost jakákoliv, tvoří ji proto, aby zabil každého mága, který mu zkříží cestu. Pohlédl na obálku nabitou důkazy i na krvavý pytel s hlavou uvnitř. Cítil každým dnem víc, jak mu v těle pulzuje neznámá energie z tesáku, kterou pohltil. Toho dne se z bolesti zrodil alberský rytíř, který jednou vstoupí do dějin a legend.

 

            Dalan se vrátí v další povídce.