Agentura pro mytologické záskoky 2/2

….a pak se ozvalo mohutné šplouchnutí a on ucítil…svoje tělo v něčem, co nebyla asi úplně voda.

Jeho první pocit byl, že vrazil do zdi. Prostředí se kolem něj sevřelo s naprostou naléhavostí a on chvíli nemohl ani dýchat, ani se pohnout. Sice kolem něj byl prázdný prostor a vzduchu tu bylo také dost, ale bylo to stejné, jako když vás z hlubokého spánku probudí heavy metalový koncert v plném proudu. Ne hlukem, ale hutností toho, kolik na vás útočí vjemů.

Pak se začal rozkoukávat.

Už nebyl člověk. Slyšel zřetelné syčení a místo lidského trupu tvořil jeho tělo jediný mohutný sloup masa a kůže. Cítil jeho pružnost i stabilitu a také to, jak na jeho zvrásněnou kůži útočí vlnobití.

Ano, byl v jeskyni. V ohromné sluji, jejíž strop nebyl patrný a stejně tak mohlo jít jen o zatopenou rokli pod širým nebem. Když se podíval nahoru, měl pocit, že vidí hvězdy, ale asi to byl jen jeho dojem. Kdyby byl pod širým nebem, horko a zápach by nemohly být tak silné, říkal si pro sebe spíše ve snaze se uklidnit.

Kolem něj byla tmavá hladina, ze které stoupal kouř a od jejíhož dna probleskovalo něco světlého, jako by se na někde na dně válely zlaté pruty.

Celá tahle soustava podivných podmínek způsobovala, že se tu dýchalo jako v zakouřené hospodě, od hladiny dolů bylo horko, a nad hladinou podivný mrtvolný chlad, kterému jen trochu pomáhaly výpary stoupající z vody.

A v tomhle mám ještě s někým bojovat, jo? To bude fakt boží.

Jak na zavolanou na jeho myšlenky se ozvalo čvachtání.

Francis zvedl hlavu a koutkem oka zahlédl vidlici svého jazyka, který na vteřinku vyrazil z jeho tlamy a prořízl vzduch. Bylo to jako neplánované olíznout hřebík.

Na obzoru se zjevila pramice a blížila se k němu. Dvacítka vesel pleskala na vlnách a egyptský bůh slunce Re s hlavou berana a čelenkou i oděvem faraona stál s pokrčenýma nohama na přídi a pozoroval Apopise / Francise.

V jedné ruce držel oštěp, ve druhé klasický ankh, egyptský kříž s okem místo horního ramene. Díky tomu se tento všudypřítomný egyptský talisman dal pověsit na krk nebo držet v ruce jako ochranný štít. Proti zbraním moc nepomohl, ale temné síly ho z nějakého důvodu neměly moc v lásce. Aspoň takhle si to Francis pamatoval.

Mezitím se Re a jeho loďka přibližovali, už je viděl docela zřetelně a slyšel i jakýsi tichý zpěv, který loď doprovázel, ačkoli netušil, kdo ho má na svědomí. Znělo to trochu jako bezeslovná píseň stínadelských Vontů. Ne tak hlasitá, zato mnohem zlověstnější.

Prostě bojový chorál na pozadí.

Pak zvedl Re paži a napřáhl svůj oštěp. Švihl rukou dopředu, ale zbraň nehodil.

Francis ovšem ucítil bodnutí na kůži a zasyčel. Spíše leknutím než bolestí. V tom momentě mu došlo, že si není úplně jistý, jak se v tomhle těle pohybovat. Zabýval se okolím, ale udělat pár dřepů ho nenapadlo.

Jakmile se pohnul, voda se významně zavlnila. Cítil se naprosto stabilně. Hadí tělo bylo mohutné, ale přitom obratné a rychlé. Trochu jako řídit jen něco na vysílačku.

Pak zkusil hlavu a provedl výpad přímo na Ra. Dostal se k němu až na několik metrů a důrazně zasyčel.

Oštěp v božích rukách lehce poklesl a posvátný sokol - nyní beran - o krok ustoupil, ale rozhodně se nevzdával. Otočil si zbraň v ruce a švihl Apopise po tlamě tupou stranou.

Bylo to jako dostat olověnou trubkou, ale síla úderu byla z většiny pohlcena Apopisovou kůží a zbraň se nedostala na kosti, jen velmi nezpůsobně odhodila hadí hlavu pryč.

Francis se zapotácel a chvilku trvalo, než zase našel jistotu v pohybech. Sklonil se rychle až k Raovi a chtěl ho kousnout do ramene. Sluneční bůh uskočil a švihl po něm oštěpem. Had byl mrštnější a ostří špice ho jenom škráblo. Ucítil ale na kůži silné pálení, protože oštěp byl nabit boží silou samotného Slunce. Zbraň se sice vzápětí se žbluňknutím potopila v temných vlnách, ale Re měl okamžitě v ruce oštěp nový a zase se chystal k útoku.

Apopis se zvedl a jeho hlava se vrhla střemhlav na otce a pána vesmíru. Ra mu postavil do cesty ankh a Francise zasáhla do hlavy mohutná tlaková vlna. V hlavě se mu ozvalo dunění a jeho tělo se zkroutilo jak konfeta, když ztratilo zase na nějakou dobu plnou možnost koordinace pohybů.

Podobným způsobem na sebe ti dva ještě nějakou dobu útočili, ale nikdy se vlastně pořádně nezranili. Bylo to jako na historických slavnostech, kde máte sice těžké meče, ale dáváte si pozor, abyste soupeři reálně neublížili, protože celé je to pouze představení pro obecenstvo, které přišlo nasát atmosféru středověku a trochu si užít.

Tahle metoda souboje byla ale dost vyčerpávající. Pro Francise bylo navíc hadí tělo dost nezvyk, a jak dělal vlastně furt dokola to samé, už mlel z posledního. Jeho protivník na tom ovšem nebyl o moc lépe a záře na jeho hlavě, kde bylo znamení slunečního kotouče, občas zeslábla.

Pak všechno ustalo stejně bez varování, jak to začalo. Loď se dala opět do pohybu, jako by jí někdo v pozadí ukázal zeleným světlem semaforu, že může pokračovat v jízdě.

Když Re zmizel ze scény, Francis jen chvíli „stál“ na místě a oddechoval, jak to jen hadí tělo dovolovalo. Po nějaké době, kdy se nic nedělo, ho začalo docela zajímat, jakým způsobem tohle skončí a jestli se od něj očekává něco dalšího.

Všechno ho bolelo a cítil se jak po uběhnutí maratonu. Jestli tohle Apopis dělá každou noc, tak musí mít sakra kondičku.

Při hlubokém dýchání si uvědomil, že cítí alkohol. Začenichal ještě jednou a opravdu, jako by někdo otevřel láhev vodky nebo slivovice. Normálně tu byl cítit chlast. A bylo to stále silnější. Pátral po okolí, ale pach byl všude stejný. A jediná tekutina byla stále se vzdouvající voda okolo. Klesl níže a dotkl se jí tlamou.

Vtom se zablesklo a po intenzivním bílém světle následovala tma a naprosté ticho.

Pomalu přicházel k sobě a podle všeho byl zase ve svém normálním těle.

Když otevřel oči, seděl ve stejném křesle, v jakém si na sebe předtím naskládal opasek i hadí hlavu.

Nad ním se skláněl Vigo a otíral mu pot z čela. Jeho dýmka ležela na stole a ve vzduchu byl cítit kouř.

„Vítej zpátky, kamaráde. Zvládls to perfektně.“

Francis byl jak v mrákotách a když zkusil vstát, svaly mu vypověděly službu.

„Jen hezky seď, na pohyb bude dost času potom. Ta proměna i boj s Amonem tě dost vyčerpaly, ale jinak jsi v pořádku.“

Pak se démon v šedém obleku natáhl někam stranou a podal Francisovi sklenici vody. Když si ověřil, že ji udrží v ruce, nechal ho v klidu napít.

„Co…coo… se stalo?“

Vigo si sedl do křesla naproti a pokrčil rameny. „Nic se nestalo. Noční boj Slunce a Noci skončil, Re se vydal na cestu k úsvitu a to byl signál i pro podsvětí, že Apopisovi končí šichta, abych to formuloval trochu nemytologicky.“

„Takže si může napsat do výkazu čas odchodu a jít na autobus,“ nadhodil Francis s lehkým otazníkem na konci a neubránil se úsměvu.

Vigo přikývl. „Něco na ten způsob. Akorát že tentokrát jsme se konečně dověděli, co s ním opravdu bylo, respektive je.“

Francis na démona zvědavě pohlédl a Vigo se zasmál. Ne Francisovi, ale situaci, kterou mu musí osvětlit.

„Když to celé končilo, necítil jsi něco zvláštního kromě vlastní únavy?“

„No připadalo mi, že je tam cítit alkohol.“

„A to byl právě kámen úrazu,“ potvrdil démon. „Ta voda v jeskyni noci je svým způsobem toxická. Ale protože Re svou přítomností všechno vylepšuje a spravuje, vyrušuje obvykle i tenhle efekt. Kdybys tam byl jen o chvilku dřív, tak bys to cítil i na začátku, kdy tam Re ještě nedorazil.“

„Takže ten had se zlískal?“

„Jo, přesně takhle to bylo. Nikdo neví, co ho to popadlo, protože nikdy předtím se to nestalo. Ale po souboji se normálně ponořil do vln a rozhodně neskončil u jednoho doušku. Normálně se vožral a pak byl k nepoužití. Ale protože tenhle mýtus musí bezchybně fungovat každou noc, bylo potřeba najít za něj náhradu. A není vyloučeno, že to bude potřeba nějakým způsobem i do budoucna.“

„Jak to sakra myslíš?“

„No Vedení je v kontaktu se Správci egyptských mýtů a podle všeho ztratil skutečný Apopis část jejich důvěry. Sice ho už celkem vzkřísili, ale zkoumají možnosti jeho náhrady. Problém je, že není reálně možné ten mýtus změnit obsahově, takže to vždycky musí být had, který bude bojovat s Reem na lodi každou noc.“

„A co to má dělat se mnou?“

Vigo se natáhl pro svou dýmku. „Podle prvních reakcí s tebou byla egyptská sekce velice spokojena a sonduje, jestli bys měl zájem o trvalý kontrakt. Veškeré propriety dodají, ale vzhledem k tomu, jak rychle jsme se museli připravit, jsi udělal fakt dojem. Apopis bude mít samozřejmě možnost svou chybu napravit, ale budou si na něj dávat mnohem větší pozor. Jednoduše proto, že co se stalo jednou, může se stát znova. A oni chtějí každopádně vědět, jestli bys měl zájem.“

„Kdy chtěj znát odpověď a kolik věcí bych měl kromě toho na krku?“

„Čekají odpověď za pár dní, a pokud jde o to ostatní, bral by sis jen to, co by tě zajímalo a co by nemohlo ovlivnit tvůj noční výkon. Přece jen je to trochu narušení biorytmu a tenhle mýtus je velmi prestižní záležitost, která vyžaduje vysoké nasazení, sílu a pečlivost zároveň,“ podotkl Vigo.

Francis pokýval hlavou a vyprázdnil skleničku s vodou.

„No hele, já se tomu nebráním. Když vím, že nemám upíjet z jezera, tak by to mohla bejt dobrá placená posilka.“

Vigo už otevíral ústa v úsměvu, ale téměř nahý muž v křesle ho posunkem zarazil. „Hou hou, ještě se moc nechechtej. Neříkám, že to beru. Jen říkám, že se tomu nebráním a že je vysoká šance, že to vezmu. Ale ten čas na rozmyšlenou si nechám minimálně proto, abych ty hajzlíky nahoře trochu podusil.“

Tentokrát se Konzultant rozchechtal naplno. „Rozumim Frankie. Někde se ti tu válej šaty a další věci a kantýna už funguje. Asi budeš mít mezitím na mobilu nějaký hovory a vzkazy. Takže si dej padla, oraz, nebo jak tomu vy lidi říkáte, ale připrav se, že se ti během pár dní někdo ozve.“

Pak podal Francisovi ruku a lehounce se uklonil. Agent musel asi udělat opravdu dojem, protože tohle démon často nedělal.

Posbíral své věci, upravil se a zjistil, že má opravdu docela hlad.

Dorazil na přestupní stanici světů a podle akutních informací měl za půl hodinky nastartovat další mýtus. Tentokrát naštěstí jen jako nehybné tělo ve skleněné rakvi, což se mu hodilo. Možná se i trochu vyspí, rozhodně bude mít ale dost času na přemýšlení.

Měl tedy jen chvilku na to, aby si dal něco na zub, rychlou koupel a vyrazil.

Nepříjemná tlustá víla mu na talíř kydla cosi, co nevypadalo příliš vábně. Neptal se na původ jídla, ale ještě trochu bublalo a nebylo to jenom způsobem přípravy.

Pak si uvědomil, že obsluha v kantýně je bezruká a talíře s jídlem levituje kolem svých těl. Zarazilo ho to stejně jako vědomí, že si toho nikdy předtím nevšiml. Připomnělo mu to několik jeho bejvalek, ale ty neuměly ani levitovat.

Složil příbor, nechal na stole pár drobných a vyrazil směrem k portálům do sfér, ve kterých se odehrávaly klasické pohádky.