ÁJDÝ

 

 

Probudily mě paprsky slunce a vylekaly červeným nádechem mých urputně zavřených víček. Ne, ještě je nechci otevřít, dokud mi nenastartuje mozek, v němž jsem zatím marně hledal svou identitu. Ještě jsem se ani nepohnul a i přesto jsem cítil bolest v ramenou a ztuhlost šíje, jakoby mě včera porazil traktor a přejel tím velkým zadním kolem.

Marně jsem pátral ve své mysli po událostech včerejšího večera, abych alespoň částečně pochopil svůj stav. Že bych měl včera narozeniny? Občas se mi to stávalo, že jsem radost ze svého narození řádně odstonal a nebral svým přátelům telefon. I tři dny se o mě někdy strachovali.

A teď mi nevolá nikdo..., panebože, co je dneska za den? Najednou jsem se hrozně vyděsil, že nevím, kde mám telefon! Tryskem se mi rozbušilo srdce. Otevřel jsem oči a divoce se rozhlížel po neznámé místnosti. Rukama jsem zmateně plácal po lůžku, abych našel tu kouzelnou krabičku, která mi poví kdo jsem a koho mám rád... Nic.

 

Seděl jsem na sněhobílé posteli ve veliké místnosti a okolo byly jen zase bílé zdi. Uvítal bych na nich i sebemenší plakát, alespoň náznak civilizace, třeba i cedulku: "Zákaz kouření."

Děsivý dojem umocňovalo zamřížované okno s mléčným sklem, ze kterého prosvítal slabý sluneční svit. Začal jsem prohledávat i místo pod polštářem a domnělé kapsy pyžama.

Zjistil jsem s hrozným úlekem, že mám na sobě jen nemocničního "andílka", kterého dostávají lidé čekající na nějakou operaci. V panické hrůze jsem se cítil jako neplavec pod hladinou, toužící se nadechnout vzduchu...

"Sestro! Sestro!" zařval jsem z plných plic a děsil jsem se, co tento výkon se mnou provede. Nic se nestalo. Vstal jsem z postele a zároveň si uvědomil, že dům mi oplatil mé volání ohromnou ozvěnou a tupou prázdnotou. Zaposlouchal jsem se do ticha. Ne, tak tohle není nemocnice.

 

Vstal jsem a bosky šel ke dveřím. Fyzicky jsem se cítil už docela normálně, ale strach z neznáma mě děsil. Uvědomil jsem si, že pokud nenajdu svůj telefon, nemohu nikomu zavolat a i kdybych našel nějakou pevnou linku, nevím telefonní čísla svých blízkých. Stisknul jsem kliku od pokoje a dveře se lehce otevřely. Ovál mě zatuchlý vzduch starých chodeb.

"Sestró..." zavolal jsem už jen tak symbolicky a v hlavě mi to šrotovalo jako v mlýnku na kávu. Dostal jsem na ni chuť a předpokládal jsem na dlouhé chodbě automat. Opatrně jsem našlapoval, protože jsem neměl žádné pantofle a zoufale se bál střepů.

Studená dlažba však byla dokonale čistá a okolo stěn chodby se nacházely jen zaprášené lavice, na kterých nikdo dlouho neseděl. Sledoval jsem štítky na dveřích...,nemohl jsem ale rozpoznat písmena a tak jsem vstoupil do jedněch, které zřejmě vedly na toalety. Alespoň jsem v to doufal.

 

Ocitl jsem se v místnosti, která vypadala jako armádní koupelna. Veliká místnost s mycími žlaby a dlouhými zrcadly, bez poliček a odpadkových košů. Děsilo mě ticho celé té monumentální budovy. Zkusil jsem otočit kohoutkem a světe div se, tekla voda, sice studená, ale opravdu tekla. Nabral jsem si jí plné dlaně a chrstnul na unavený obličej. Pane Bože, po tom jsem toužil... Tohle jsem potřeboval! Teď se cítím jako nový člověk. Ručník jsem nečekal, vodu si stíral rukama a mrkal, abych se mohl alespoň na sebe podívat.

Otočil jsem se směrem k zrcadlu a najednou jsem stál naproti neznámému člověku a viděl v jeho očích výraz nepřátelství. Měl neoholenou tvář, celkem štíhlý, až na obří nafouklé břicho, jako mají na fotografiích černošské děti z Afriky.

"Co-o-de-mne-chcete?" za slabikoval jsem paralyzovaně a opřel se o viklající se umyvadlo. Mlčel a hleděl tak trochu jakoby do země. Po očku jsem na něj koukal, přišel mi divný a já se ho bál, protože vyhlížel jako šílenec.

Napadlo mě, že bych měl začít jako první a představit se. Tak se začíná konverzace s kýmkoli a ne výkřikem: "kdo jste a co chcete!" To nepůsobí nikdy dobře na nikoho a na šílence už vůbec ne.

Pozvedl jsem k němu hlavu a podíval se mu z příma do očí: "Dobrý den, pane, jsem rád, že vás tu vidím," řekl jsem se strojeným úsměvem. A hle, jeho oči pozbyly chladného výrazu mrtvých: "nevíte kde to jsme?"

I on se pousmál, ale stále mlčel.

"Já jsem...já jsem...ztratil telefon. Neviděl jste ho tady někde?" zablekotal jsem zoufale. Ticho.

"Pane vy jste hluchý?" zeptal jsem se nervozně, protože já jsem už první krok udělal a on stále nic.

 

V tom se ozvala z dáli moje vyzváněcí melodie telefonu. Rychle jsem vyběhl na chodbu a naslouchal, odkud se ten zvuk line, bohužel chrámová ozvěna mi bližší určení polohy mého přístroje neusnadňovala. Uvědomoval jsem si, že takové vyzvánění může mít i jiný telefon, ale to mi nevadilo. Věděl jsem, že musím co nejrychleji doběhnout tam, kde zvoní ten mobil. Tam určitě zjistím, co se stalo.

Vyrazil jsem jako zběsilý a mé bosé nohy pleskaly o dlažbu jako potlesk v poloprázdném divadle. Běžel jsem spíš intuitivně než podle sluchu a bál se, že volající zavěsí.

"Už jdu, už jdu, vydržte, hned to zvednu." křičel jsem v duchu a těšil se bláznivě na hovor.... S kým bych ale mohl hovořit? A o čem. Mou zvědavost teď přemohly pochybnosti. Všechny mé vnitřní dotazy na blízkou či vzdálenou minulost vyhodnocoval můj mozek jako Error.

 

Snažil jsem se běžet směrem do středu budovy, kde jsem tušil něco jako recepci a kanceláře. Tam by mohl můj telefon být a dokonce i moje šaty! Možná tam bude i nějaký správce či vrátný, který mi vše vysvětlí. A skutečně, dostal jsem se jakési haly, která na mě dýchla barevnými reklamními poutači s mnoho jazyčnými nápisy a dokonce i blikajícími diodami, jako by se měly blížit vánoce. Srdce se mi zklidnilo, ale můj telefon už nevyzváněl. Nevadí, nechám se od někoho prozvonit a najdu ho.

Přistoupil jsem k okénku, ve kterém se svítilo a nesměle zaťukal. Objevil se muž v modrém plášti a mile se usmál: " Jak vám mohu pomoci?" pravil a při těchto slovech zatřásl myší, aby probudil svůj počítač z letargie.

"Já,já, já bych chtěl svoje věci a hlavně telefon." připadal jsem si jako prvňáček v ředitelně.

"No ano, to není problém, jen mi povězte ajdý." pravil pohodově.

"ÁJDÝ!" hýknul jsem: "ale to jste asi nemyslel že?"

"No, podle scannerů, nemáte ani čip, ID nevíte, tak jak já vás tedy najdu..." přemýšlel nahlas.

"Prosím vás, řekněte mi kde to jsem, nebo se z toho zblázním." začal jsem panikařit.

"Vy to nevíte? Jste ve výzkumném ústavu a podepsal jste nám souhlas s výzkumem i léčbou. Bylo to vaše svobodné rozhodnutí. A když mi povíte své číslo, tak já vám to tady i vyjedu." řekl s klidem Buddhy a pokynul hlavou k tiskárně.

 

"A jaké číslo myslíte? Třeba si vzpomenu" chtěl jsem zapůsobit vstřícně a inteligentně.

"No, jestli nevíte svoje ajdý, tak alespoň číslo telefonu?" dal mi šanci a hřejivě se pousmál.

V té chvíli mě polil mráz po zádech. Moje číslo? 722...? ne, 723...? ne. Proboha potřebuji svůj telefon!

"Vy si nevzpomínáte na své telefonní číslo? Ale to nevadí, mám tu starou databázi a tam vás snad dohledám podle jména." bylo vidět, že má už zkušenosti s nezkušenými.

" Tak prosím..." a myší rozklikl novou tabulku: "vaše jméno....prosím...."

"Petr!"

"Výborně a jak dál? Řekněte mi prosím své celé jméno." Nemohl jsem si vzpomenout. Panebože to bude průšvih: "Omlouvám se, ale jsem po vaši terapii a nemohu si vzpomenout." pulsovala ve mě jen malinká dušička, protože jsem zklamal jeho i sebe.

"Klid pane, zatím se u nás ještě nikdo nezbláznil a ani se neztratil." nastavil otevřenou dlaň proti mě a já na vteřinku zaváhal nechce-li si se mnou přátelsky plácnout. Naštěstí, mé dilema vyřešil tím, že začal zase něco psát oběma rukama na klávesnici.

 

"Ještě tu máme jednu možnost, co naše klinika nabízí a to je inventarizace lůžek. Pokud jste byl stále na jednom lůžku, tak máte na oděvu číslo, které nás spojí s vaším jménem." řekl hrdě: "Sundejte si prosím toho "andílka", abych ho mohl projet scannerem.

"Ale to tady budu stát úplně nahý!"

"Ano, ale během pár minut nahoty získáte zpět svou identitu. Nestojí vám to za to? Celá hala je prázdná a já zavřu oči."

"Ano, pokud je to jediná šance..." svlékl jsem se přes hlavu a podal do okénka ten erární pláštík. Opatrně si navlékl gumové rukavice a přitom se na mě omluvně podíval: "Nezlobte se, ale musím dodržovat předpisy. Vím, že vy nejste nakažený, ale všude tu jsou kamery a nahrávají každý náš pohyb i se zvukem." Poslední slova už jen šeptal: "Každé takové selhání trestají okamžitou výpovědí s doživotním záznamem v celosvětové databázi! Však to poznáte sám."

"Jak to poznám sám? Přece nebudu u takové firmy pracovat ani náhodou!" pravil jsem rozhodně.

"Taková opatření mají dnes všechny firmy." zašeptal a očima naznačil konec naší debaty.

 

"Ták pane, teď jsem konečně získal vaše kompletní údaje. Nebudu vás zatěžovat detaily, pro vás je jen důležité vaše ID. Tak si ho pište!" rozhovořil se jako moderátor nějaké televizní soutěže.

"Jak pište, kam a co?" stál jsem nahý jako orangutan, v obrovské hale a neměl ani ponětí co se to děje.

Podal mi nějakou tužku a list papíru z tiskárny: "Budu vám diktovat pište."

"Vaše ID je: římská jedna, velké D, římská jedna, nula a velké T." Máte to?"

"Nemám, ta tužka nepíše!"

"Ale pane to je laserová tužka, tou se nepíše jako uhlíkem v době kamenné. Zvedněte ji asi tak centimetr nad papír a až začne červeně zrnit tak píše a uploaduje vaše písmo!"

"Jak prosím? Nemohu dostat svoje šaty a telefon? Jsem už dost unavený a je mi zima." za žadonil jsem.

"Ovšem, ale to číslo si zapamatujte, pokud ho zapomenete, nevím jak dopadnete. Skříňka 1080 v bloku C je vaše. Teď bliká a čeká na zadání vašeho ID.

 

Pobíhal jsem obrovskou halou úplně nahý a hledal blok C. Byl jsem rád, že jsem tu sám a v uličkách jsem také nikoho nepotkal. Najednou jsem se ocitl před skříňkou, na které svítilo červeně číslo 1080. Kousek níž byl display s blikajícím kurzorem, ale nikde žádná klávesnice. "Sakra!"

"Toto písmeno není v mé databázi." odvětila skříňka skrze malý reproduktor.

"Aha" začal jsem chápat.

"Písmeno aha také není v mé databázi."

"Tak římská jedna?" zkusil jsem chytračit.

"Postavte se blíž k monitoru ať mohu zachytit vaši duhovku." ozval se pokyn: "a zkuste dané písmeno vyjádřit jinak."

"Áj?" řekl jsem a strčil svůj obličej těsně před display.

"Výborně, pokračujte." pochválila mě umělá inteligence.

"Dý, Áj, Zero, Tý." Vyhrkl jsem celý svůj kód najednou. Na monitoru se objevil nápis "IDIOT."

"Storno, storno..." rychle jsem zahlásil, ale ve dvířkách to cvaklo.

"Vaše zadání bylo přijato. Děkujeme za důvěru při používání našich bezpečnostních schránek a trezorů." rozloučila se inteligence a display zhasl.

 

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a roztřesenýma rukama zapnul rychle svůj mobilní telefon. Než jsem se celý oblékl, na telefonu už vyskočilo několik bublin o aktualizaci účtu a o nepřečtených zprávách. Hurá, ale teď rychle pryč odsud. Rozběhl jsem se ke skleněným dveřím, které se poslušně otevřely do stran a zahrály mi na rozloučenou kratičkou melodii.

 

Stál jsem najednou venku s pocitem svobody. Naposledy jsem se podíval na to místo hrůzy. Obří komplex budov navzájem pospojovaných skleněnými průchody měl na střeše velký svítící nápis "GOOGLE-RESEARCH INSTITUTE."

Mobil v mé ruce párkrát lehce zavrněl, snad aby mě upozornil, že ho nějak dlouho zanedbávám. Na jeho ploše se objevilo: "Vítejte Petr, rozpoznávání vaši polohy je zapnuto, chcete nyní spustit hlasové navigování do místa vašeho posledního trvalého bydliště?"

Na vteřinku jsem zaváhal, ale to už mě příjemný ženský hlas začal navigovat. Chtěl jsem domů a nyní jsem měl šanci.

"Je-li to možné, otočte se." pravil hlas v telefonu, protože jsem stále civěl na institut.

"Po sto metrech zahněte doleva."

Vykročil jsem vpřed. Stále jsem si ještě nemohl vybavit kde bydlím a za jak dlouho budu doma, ale jedno jsem věděl jistě, že půjdu tou nejkratší možnou cestou. Představoval jsem si jak vstoupím do domu a na dveřích, které mi navigace označí, si konečně přečtu své příjmení. Doufám jen, že nebude totožné s mým identifikačním kódem. To by se mi tedy moc nelíbilo.