Poslední palisáda #3

 

            „Už do lesa nemůže chodit,“ řekl Chval, když Lutonu uložili na lůžko ve žlutých jeskyních. Co je vyvedla z lesa po stopě kovu, upadla do stavu letargie a netečnosti a před branami přestala zcela reagovat na podněty. Dýchala pravidelně, mělce. Působila klidně, příliš klidně. Radna se u ní skláněla a neustále ji kontrolovala.

            „O tom se rozhodne ona sama,“ odmítl zachmuřený Světozar.

            „To místo na ni má nějaký vliv! Silnější než by sama čekala!“ řekl velitel nuceným šepotem. Moc mu to nešlo. „Jen se koukněte. Západe,“ otočil se ke starostovi, který na ně během výpravy čekal a byl se vším okamžitě seznámen, „to co se tam stalo nebylo normální. I my to cítili. Musíš v tom mít nějaké slovo?“

            „Já… eh…“ váhal a střídavě hleděl na oba muže, „souhlasím s panem Světozarem, Chvale. Uvidíme co nám řekne ona sama, až se probudí. Pokud slečna Lutona bude chtít opět jít do lesa, nebude ji v tom bráněno.“

            „Jo, pokud se probudí! Vy ji potřebujete, že? Jinak se nepohnete. Chcete ji tam znovu?“ osočil velitel Světozara.

            „Nehodlám ji podceňovat a rozhodně nehodlám rozhodovat za ni. Ale ano, potřebuji ji. Lutona je splétačka, věděla, že riziko existuje. Dokáže se s tím vyrovnat.“ Pohlédl na ni a pocítil vinu. Vinu a lítost.

            „Jste posedlý odhalováním záhad tak moc, pane Světozare? Co se může stát příště?“

            „Jsem posedlý neděláním ukvapených závěrů,“ procedil skrz zuby. „Neučiním tak ani teď. Na Lutoně mi záleží, ale je zde kvůli úkolu tak jako já, má své vlastní závazky. Nechtěla by, abych se k ní choval příliš shovívavě, pane Chvale. Je silná. Dejme ji čas, prosím.“

            „Souhlasím. Ale jste to vy, kdo má hlavní zodpovědnost. Doufám, že příště uděláte lepší rozhodnutí.“ Pokynul hlavou a odešel. Západ věnoval celé místnosti smířlivý pohled. Když očima sklouzl k Radně, vyměnili si spolu přesně ten pohled, který si mohou vyměnit pouze dlouholetí manželé a také se dal na odchod.

            Světozar se usadil vedle postele a sklonil se ke své kolegyni. „Přídeme na to, co se stalo. Nechtěl bych tě ohrozit, Lutono. Ty to víš.“

            „Ví to,“ pronesla tiše Radna a sama si přisunula židli. „Pracuje s vámi ráda. A až se probere, nebude ani slova o ústupcích.“

            „Probere se,“ pravil Světozar starostlivě, skoro jako otázku.

            „Probere,“ řekla a chytla ho za ruku. „Cítí se zde dobře. To místo ji přijmulo.“

            „Správně,“ pousmál se.

            „Nechcete jít do svého pokoje? Bude o ní postaráno.“

            „Ne, budu zde,“ řekl rozhodně. „Budu u ní dokud se neprobere.“

 

[ * * * ]

 

Hranice - Den třetí, ráno

Za celou noc se nevzbudila. Upadla do hlubokého spánku, dýchala stabilně. Klidná. Příliš klidná, ani oči pod víčky nepohnula. Kameny ji pomůžou. Musí! Poznala tam něco nového, něco s čím ji teď nikdo nepomůže. Je na to úplně sama. Je mi to líto, byla to chyba. Neměli jsme chodit hned druhý den. Měl jsem být chytřejší. Co když ji má dychtivost ohrozí? Potřebuji Lutonu. Nejen to, chci ji tady. Opět jsem moc nespal, ale na tom nezáleží.

 

I díky včerejšímu zážitku si začínám utvářet ucelenější teorii, ale budu potřebovat mnohem více sledování. Nepodložené dohady nehodlám zapisovat ani do svých ranních osobních poznámek. Nemůžu se zbavit dojmu, že než to cokoliv Lutonu takhle ranilo, na něco přišla. Navíc mám pocit, jako by se zde dělo něco dalšího. Nemůžu se toho dojmu zbavit, jde všude za mnou. Musím mít oči na stopkách. A les… jako by se les bránil, měl svou vlastní vůli. Chrání něco? Dohady! Potřebuji se tam vrátit. A jestli má svou vůli a chce z toho dělat osobní záležitost, má to mít!

Vztekle zaklapl zápisník a pohlédl přes stůl tam, kde měla sedět Lutona. Tak chtěl, aby ho i dnes vyrušovala a naléhala, aby se najedl. Neměl hlad. Pozřel pár nejnutnějších soust, napil se vody a vyrazil vyslechnout několik dalších očitých svědků.

Razil si to čtvrtí nazývanou Hoblina. Je zde soustředěna veškerá dřevozpracující a truhlářská činnost. A skutečně, všude bylo slyšet škrábání, řezání a široká ulice byla bílá od pilin. Někteří řemeslníci opravovali velké nosné trámy, jiní vyřezávali nejjemnější detaily na ozdobných předmětech, další obrušovali násady na nástroje… V Hranataru museli být na dřevo experti, myslel si. Koneckonců, dřevo zdejší malou výspu civilizace obklopuje, chrání. Dokonce i ohrožuje. Dřevo je jediný zdejší prostředek, kterého je dostatek. Navíc si sám začínal všímat, že zdejší dřevěné výrobky jsou jiné. Pevnější, zvláštní na dotek. Hraniční dřevo opravdu bylo jiné. A nikdo mimo samotnou oblast ho nechce. Byla to škoda, řekl si, kráčeje ulicí. Další příklad toho, jak silná je špatná pověst. A o tom on něco věděl.

            Odcházel od posledního svědka dne, jednoho zasloužilého okřináře, který, ať měl přehršel zážitků s lesem, neprozradil vůbec nic nového. Zapisovatelé už šli na oběd a Světozar se chtěl vrátit k radnici větší oklikou, aby dál poznával zvláštní město. Snažil se nemyslet na Lutonu. Šel pomalu, dělal si různé poznámky o všem co se dělo kolem. Ta organizovanost, čistota a klid v něm stále budila údiv. Všiml si rovněž, že nikdo z obyvatel nechoval domácí mazlíčky. Pro chov zvířectva byla samostatná čtvrť. Co lidé dokážou, když se musí spojit proti společnému nepříteli? Přesně jak říkal Západ. Za rozlehlejšími dílnami se tyčila palisáda. Dvě velké klece byly zrovna v pohybu vzhůru, plné vojáků a beden. Na konci čtvrtě ústila západní brána, kterou sem poprvé přijel.

            „Pan Světozar?“ oslovil ho ženský, skřípavý hlas.

            „Ano?“ otočil se a uviděl starou, vrásčitou ženu zabalenou ve žluté tunice s barevným šátkem přes vlasy. Nesla v ruce košík plný něčeho podobného vlaštovičníku.

            „Jmenuju se Polana, sem místní babka bylinářka.“

            „Těší mne, madam,“ uklonil se. „Světozar Loučník, záhadolog a badatel.“

            „Víte, mladíku, čeká nás rozhovor, ale ty ouřadové mě zařadili skoro na konec seznamu, i když věděj, jak důležitý bylo, abych s váma mluvila co nejdřív.“

            „Opravdu? To nerad slyším.“

            „Pojďme, prosím, nechci vás zdržovat. Jdete přece k radnici, ne? Pojďme.“ Přes svůj očitý věk chodila babka Polana svižně. Dobře, žádná oklika. „Na radnici sem vás nikdy nezastihla. A teď vás potkám tady, když vás ani nehledám, vidíte to. Takže, je to jednoduché, jde vo následující,“ přešla k věci. „Naléhala sem, že vás musím vidět dřív než odvandrujete do lesa, ale oni né, kdepak, kdo by starou babku poslouchal. Už jste tam byl, že?“

            „Ano, byl. Včera-“

            „Aniž by vám někdo zkušenej dal rady o tom, co tam roste, tak tak.“

            „Většina toho co tam je by měla být jedovatá?“ váhal. „Velitel skupiny vylučoval spoléhat se na místní rostlinstvo.“

            „Ano, ano, mladíku. Ta rada není nejhorší. Ale co vám nikdo neřek je tohle,“ dořekla, zastavila a vyndala zpod tuniky zvláštní houbu. Vlastně to nevypadalo jako houba. Bylo to tak zvláštní, že to ale nic jiného být nemohlo. Beztvará, pórovitá hmota hrála mnoha barvami od černé ke žluté.

            „To je nějaká houba?“

            „Roste v lese. Neuvidíte ji sice často, ale dá se najít růst na zemi těsně u starokůrů. S červeným mechem se nesnese. Vemte,“ dala mu houbu a on ji přijal. „Je vlastně taky jedovatá, ale jinak. Kdyby k vám les příliš mluvil, kdyby se něco stalo, houba pomůže, uleví. Nikdy ale nejezte víc jak jednu za den, mladíku! A zapamatujte si, “

            „Zatracený úředníci,“ řekl klidně, ale uvnitř křičel. Pomyslel na svou ranní poznámku: Neměli jsme chodit hned druhý den. Měl jsem být chytřejší. „Děkuji vám, paní Polano. Myslím, že došlo k chybě, když jsme si spolu nepromluvili dřív.“

            Mohlo tohle pomoci Lutoně? Bylo by teď něco jinak?

            „Pudu. Dávejte si tam venku pozor, mladej pane, opravdovej pozor. Les nás pozoruje a často odpovídá, mluví. To, že my mu nerozumíme, ho nezajímá.“ A odešla někam k západní bráně. Proč mu o zvláštní houbě nikdo jiný neřekl, na to se ani nestihl zeptat.

„Proč mi o tomhle nikdo neřekl, pane Západe?“ pronesl vyčítavě, když uviděl na chodbě radnice starostu, jak naslouchá Kosmovu monologu nějakých nudných čísel.

            „Pane Světozare, dobrý den. To je ovšem…“ přistoupil blíž a prohlédl si beztvarou, seschlou houbu, „jedovatá houba z lesa, ano.“

            „Dala mi jí paní Polana, místní babka bylinářka. Nemyslíte si, pane starosto,“ řekl netrpělivě, „že ta žena měla být mezi prvními, s kým jsem se měl bavil?“

            „S Polanou?“ uchechtl se starosta, ale okamžitě se to pokusil skrýt a zvážněl.

            „Ano, s ní. Kdo vůbec sestavoval ten seznam, podle kterého se bavím s místními?“ řekl jízlivě a pohlédl na Kosmu. Ten sklonil pohled ke svým papírům s čísly.

            „Ten sestavoval z většiny Erik, ano. Nemějte mu to za zlé, prosím,“ zastal se úředníka. „Koukněte, o té houbě vím. Nejednou jsme ji vyzkoušeli. Na… dobrovolnících, víme?“ znejistěl.

            „Dobrovolníci? A? Víte, to by mě totiž docela zajímalo, protože ta žena mi právě řekla, že tahle houba by mohla pomoct s tím tam venku! Kdo by to byl jen ocenil? Ovšem,  Lutona!“ přitvrdil Světozar naštvaně, ale hned si uvědomil i svou část viny.

            „Prosím, klid. Já chápu vaše rozhořčení.“ V hlase měl směsici bázně a rezignovanosti, jestli je to vůbec možné. „Tu houbu jsme zkoušeli, před mnoha lety. Jeden felčar, co už je mrtvý, to pojal jako takový výzkum. Pěknou, učenou metodou přišel na to, že většinou se vám z té věci udělá akorát tak blbě. U dvou mladíků se objevila přemrštěná reakce, nic jim nepomohlo.“

            „To nerad slyším,“ uklidnil se badatel a vrátil se do neutrální polohy. „Měl ten výzkum nějaké praktické výsledky?“

            „Měl a neměl,“ pokrčil rameny Západ. „U většiny vojáků došlo k určitému prodloužení doby, po kterou dokázali být v lese, aniž by měli halucinace a jiné příznaky. Bylo jim ale špatně, měli průjem, nebo zvraceli, nebo se nadměrně potili a podobně. Pro smolníky to bylo něco dočista nepoužitelného. Opakovaná aplikace nic moc nezlepšovala. Nejezte to,“ dodal znechuceně.

            „Stejně jste mi to měli říct,“ řekl otráveně a mávl rukou. Houbu zastrčil do kabátce. „Promiňte, pane Západe. Neměl jsem chtít jít ven hned druhý den. Možná, kdybych vše lépe naplánoval… Podívejte se,“ ukázal smířlivě dlaně, „asi jsem tohle místo podcenil. Už to neudělám.“ Odebral se sklesle do svého pokoje, tam se věnoval svým poznámkám, ale nedovedl přestat myslet na tu houbu.

            Jaký by mohla mít účinek na Lutonu? Zostřila by její splétačský smysl? Nebo by ji naopak uškodila? Její talent totiž není nic jiného, než přecitlivělost na energie, tedy magii. Dozajista neexistoval jediný zaznamenaný případ reakce splétače na neznámou, vzácnou houbu. Svět se propojil před několika stovkami let, teprve se poznává jeden jeho kout s druhým, pomalu. Tolik nepoznaného, nevyzkoušeného. Proto je šťasten za dobu, v které žije. I tu houbu by pro svět tam venku mohl pojmenovat.

            V mnoha věcech už byl první na světě, nesmazatelně. Tam na Versanotu poznal, co je sláva, velké jméno. Byl první, kdo aktivně prozkoumal a zmapoval Mlžiny, neobydlenou část Motvahu. To dokázal ve svých sedmnácti letech. Byla z toho dobrá kniha. Následovalo objevení nádherných jezer v srdci pohoří Velké Kavry. Už dnes je to místo - navždy - pojmenované po něm. Světozarova jezera. Spolu s cestopisnou částí přinesl i popis procesu, jak byla ona jezera vytvořena ledovci. Naprosto převratné myšlení! Takové, které podle Světozara přinese lepší budoucnost. Byla z toho slavná kniha. A pak tu samozřejmě byl Kled. Jeho největší úspěch. Ostrov údajně sužovaný kletbou. Ve skutečnosti se jednalo o zvláštní druh řasy, která se usadila v hloubkách jeskyní se zásobami pitné vody pro největší město ostrova. Pousmál se při tom pomyšlení. Řasa, která vyvolávala nemoc imunitního systému se zvláštními, poněkud nestandardními projevy jen u určitého vzorku populace, vyháněla pověrčivé lidi z domovů až na pevninu. A byl to on, kdo přišel a našel příčinu, poskytl odpověď. Byla z toho vynikající i slavná kniha. Kolikrát málem zemřel v těch jeskyních… Teď zjistí, odkud přicházejí Zaery, proč se les chová, jak se chová. Na dlouho se ztratil v myšlenkách, než si uvědomil, že je na čase vidět Lutonu. Přesně v ten okamžik někdo začal bušit na dveře. Otráveně je šel otevřít.

            „Pane Světozare! Rychle, musíme jít na východní palisádu! Hned teď!“ vyplivl ze sebe rychle mladičký voják, zpocený z toho, jak běžel.

            „Co se děje?“ ptal se a běžel pro svůj těžký kabátec.

            „Zaery! Jsou tam! A za bílého dne! Prostě tam… stojí,“ zalkl se. „Musíme jít, musíte to vidět.“

Chval byl na palisádě v plné zbroji, v rudém plášti vlajícím ve větru a s obrovským, sedmdesát něco palců dlouhým lukem. Byl připraven jako snad vždy. A s ním celé Hranatarské vojsko do posledního muže. Lučištníci byli připraveni pálit ohnivé šípy. Jejich dlouhé, tuhé luky jim dovolovali pokrýt celou planinu až k lesu. Vnější, nižší zeď, byla obsypána kopími a píkami na prodloužených ratištích. V prostoru mezi zdmi byli připravená družstva ozbrojenců se štíty. Obě brány byly neprodišně uzavřené. Když Světozar pohlédl před sebe, teď za bílého, jasného dne, poprvé si uvědomil obrovské, jehličnaté starokůry jako obdobu zdi. Byly vyšší než lidská palisáda a byly všude kolem, najednou temnější a nepřátelské. Pak se zadíval tam, kam upřeně zíral Chval. Stáli tam. Těsně mezi stromy, nehnutě.

            „Co se přesně děje?“ začal badatel.

            „Před polednem si jich všimla první hlídka. Takhle tam od té doby stojí. Jediné, co se změnilo je to, že jich přibylo. Máme jich napočítáno třicet sedm.“ -„Třicátá osmá, pane!“- zahlásil někdo. „Do Nekonečna! Neustále přicházejí další!“

            „Už jste zde někdy měli cokoliv podobného?“

            „Několik zmínek o údajných Zaerách spatřených na okraji lesa, ano. Většinou při smrákání. Ne tohle! Nikdy ne během dne! Tohle mění všechno,“ řekl a poprvé pohlédl na Světozara, bílý v obličeji. Ten opatrně přikývl a vstřebával závažnost situace, která se odvíjela před jejich očima.

            V té dálce mezi stromy stály postavy připomínající lidské, asi jako kdyby si přes sebe někdo přehodil kožich z medvěda. Jejich srst byla naprosto černá. Nepatrně zahlédl, že jedna z postav se drží kmene. Uviděl náznak dlouhých, naprosto nepřirozených drápů. Zatřásl se. Ani jedna ze Zaer mezi stromy se nehnula. Prostě zíraly na Hranatar. Rozlišil i to, že při tom mají otevřené tlamy. Využil toho a začal do zápisníku načrtávat, co viděl. Bylo to silně znepokojující. Co chtějí? Provokují? Baví se snad les tím, že stačí před planinu postavit pár Zaer a vzburcovat celou menší armádu? Uvnitř věděl moc dobře, že o náhodu se nejdná.

            „Co můžeme dělat?“ zeptal se Chvala, když dokončil nákresy. I na to ale odpověď znal.

            „Vůbec nic. Můžeme tu leda čekat do setmění. Pak…“ pokrčil rameny a jako na zkoušku pohotově vyndal z toulce pod nohama šíp a natáhl ho na svém obrovském luku. Světozar polkl. Další stín se vynořil zpod stromů a zaujal kamennou pozici. Musí začít hledat souvislosti a něco udělat. Slunce se začínalo sklánět.

 

[ * * * ]

 

Nevěděla, kde je ani jak dlouho. Všude byla tma. Absolutní, světlem neposkvrněná tma. Když se tam objevila, dlouho jí trvalo, než si vůbec uvědomila sama sebe, než se uklidnila, než našla poslední vzpomínku. Nešlo to, protože neměla slova. Měla jen neuchopitelné obrazy myšlenek. Kde byla naposled? To bylo v lese. Pamatovala, jak zpanikařila a jak se snaží soustředit na energii kovových úlomků, jak na ni v prostoru pomrkávají stále méně, jak si nebyla jistá, zda se jí to povede. Určitě je vyvedla pryč. Ale koho? Li-di? A celou tu dobu věděla, že stíny chtějí za nimi.

            Neviděla, neslyšela, nemohla mluvit. To protože necítila své tělo. Jedno by ale mít měla? Žádné neměla. Tam, kde se nacházela to funguje jinak. To ji ale nevadilo nejvíc. Když se začali vynořovat oni, bylo to to nejhorší, co kdy zažila. Nejvíc ji ponižovalo, jak na ni ty stíny, nějakým způsobem temnější než okolí, zírali. Nebylo způsobu jak uhnout. Byly v řadě, nehnutě a daleko. A stejně je viděla. Viděla je víc než lze vidět očima. Strnulé tváře, něco mezi kočičí vychytralostí zastírané nezájmem a psí agresivitou. Sliny stékající z otevřené huby po hnusné srsti. Oči měli prázdné, černé. Jako vycpaní netopýři, jen hnusnější. Jejich pohled ji působil něco, co by se dalo přirovnat k bolesti. Kdyby mohla, plakala by. Ale nemohla. Nemohla zavřít oči, nemohla křičet, nemohla dělat vůbec nic. Mohla jenom vnímat jejich pohled.

            „Co… mám… dělat?“ napadlo ji konečně po neodhadnutelně dlouhé době. Když je pomyslela, ucítila něco jako teplo. A tou tmou se mihla barva. Oni ji pohledem přitáhli zpět k sobě. Nalézt slova ji poskytlo chvilkovou úlevu, musela to zkoušet dál.

            „Co mám dělat?“

            „První.“

            Slovo zaznělo všude. V ní, ve veškerém prostoru. I když neměla tělo, ucítila bolest, jako by byla v plamenech. Pochopila, že to vlastně slovo ani není. Je to smysl, myšlenka. Slovo ‘první’ byl pouze zvuk přiřazený smyslu v obecném jazyce.

            „P-p-prosím?“ zeptala se.

            „První. První!“

            „Co chcete?“ Cítila hrůzu.

            „Vidět. Vědět. Víc těch jako ty!“

            „Už dost! Ne!“ Bolelo to příliš, než aby chtěla vědět cokoliv dalšího.

            „Zničit HRA-NA-TAR!“

            „UŽ NE! NECHTE MĚ! SVĚTOZARE! SVĚTOZARE! POMOC!“