Poslední palisáda #4

            „Nikdo ti nepomůže! Řekni mi, probudila se na Meadrotu konečně magie? Je vás opět dost?“

            „Já nejsem Nadaná!“ bránila se Lutona náporu veškeré té nehmotné tíhy.

            „Nejsi? Tvůj příchod zračí změnu, která neodvratně musí nastat.“

            Musela se sebrat. Hlas se uklidnil v jejím nitru, všude. I přes spalující sílu každého slova začínala cítit, jako by se postupně zmenšoval prostor, z kterého přicházel.

            „Nevím o čem mluvíš. Meadrot je v míru. Mágové jsou… minulost.“

            „Pod nekonečné hvězdy jich začne vycházet stále víc. Na tu dobu čekám.“

            Byla lámána pod vahou myšlenek. Vzpomněla si po dobu jediného okamžiku na dlouhý úsek svého mladého života - na svá studia na Mukře. Bylo to, jako by se podívala na obraz, ve kterém bylo vše z té doby. Jak se snažila, jak splétačství obětovala vše. Jak chtěla být ta nejlepší ze stovek kandidátů z celého Meadrotu. A to nakonec byla. Díky nezlomné povaze. Vydrží i tentokrát, chápala. Musí. Pokud bylo jejím osudem dostat se z té noční můry, musí vědět co nejvíc. Musí překonat novou, nepředstavitelnou bolest.

            Překročila stíny stojící na kraji lesa a ucítila jejich úmysly zaútočit. Byl tam i on, či ono, nebyla si jistá. Dohlížel na své poskoky, říkal jim kam jít, co mají dělat, co čekat, šeptal jim to, co chtěli tak dávno vědět. A přicházeli další, z jediného, malého místa.

            „To… nehrozí. Meadrot se… změnil! Já o tom vím své!“

            „Víš?“ zpozorněl hlas a opět se stáhl všude kolem ní. „Pak po mě přestaň pátrat a otevři mi svou mysl!“

            Měla problém.

[ * * * ]

Když se situace, kterou máte mít pod kontrolou vyvíjí nečekaně ve váš neprospěch (a všech ostatních), uchopí vás široká škála pocitů, žádný z nich příjemný. Světozar se otřásl. Nechtěl se bát. Namísto strachu a nejistoty se donutil zažehnout v sobě hněv. Hněv na les, hněv na Zaery, které tam stály jako by se jim vysmívali, hněv na bezvýchodnost jejich obležení, ale hlavně, hněv na sebe. Nemá rád pocit bezradnosti, beznaděje. Tak proč zde ještě stojí? Proč je neustále krok pozadu? Proč to dopustil? Musí zásadně narušit chod toho divadla, nad kterým zatím neměl kontrolu. Vojáci kolem něj se také báli. Nemohli to skrýt. Posvátná ochrana denního světla je vůbec poprvé zrazovala a nikdo nevěděl, co bude následovat. Bylo to ale právě vědomí toho, že něco se stane, co v nich probouzelo tu nechutnou hrůzu, jako když tápají ve tmě, čekajíc, odkud přijde první rána, kterou téměř už cítí za šíjí.

            Nad lesem na východ obloha potemňovala. Mraky natékali a pomalu ukrajovali kousek po kousku z jasného obzoru. Nevyřčená bázeň se dále prohloubila. Bylo na čase začít myslet. Ozval se hrom.

            Lutona se nepletla, Zaery je začali pronásledovat, les je cítil. Z nějakého důvodu čekali do druhého dne, než se ukázali, ale proč? Co když les nechce a nedopustí, aby tam znovu šel on nebo splétačka? Museli být na stopě něčeho důležitého, něčeho co Lutona buď našla, nebo by to našla velmi brzy. Zadíval se na mraky. Ani ty nebyly přirozené, byl si jistý. Ano, určitě by něco objevili. Natáhl ruku, zprvu podvědomě, pro houbu. Pak myšlenka prorostla až do jeho vědomí. Ano!

            Přistoupil ke kraji palisády a nacpal se mezi dva vojáky. Snažil se zachytit pohledy chlupatých, živoucích záhad. Svůj zrak by označil za velmi dobrý, a tak nepochyboval, když došel k závěru, že Zaery vůbec nekoukají na palisádu. Ne na její vrchol. Nekoukali ani na náhodná místa před sebou. Všechny, pokud se mohl spolehnout na svůj zrak, sledovali jediný, nízko položený bod. „Lutona je v jeskyni, nízko.“

            Pokud se situace vyvíjí zcela nepříznivě, musíte udělat krok. Krok do neznáma, který bude riskantní. Krok, který ale může poskytnout možnost změny.

            Zvedal se vítr a on ucítil pohled Chvala.

            „Myslím, že mám nápad,“ vysvětlil rychle a otočil se. „Bude to riskantní, ale je to možnost.“

            „Má tohle spojitost se slečnou Anrou?“ šel velitel k věci.

            „Ano. A já musím udělat něco, co nebudete schvalovat.“ Rozcházel se ke kleci.

            „Vy snad chápete, co se zde děje?“ zastavil ho hlasem.

            „Oni zde jsou kvůli Lutoně. Myslím, že je s nimi nějak spojena, nedobrovolně.“

            „Co s tím myslíte? Že nezaútočí?“

            „Pokusím se to spojení přetrhnout. Je možné, že by zaútočili tak jako tak.“

            „Když spojení přetrhnete, nestane se právě to?“

            „Ten les je ovládá, pane Chvale. Cokoliv se stane, kostky jsou vrženy,“ řekl  a rozešel se svižně ke kleci.

            „ZASTAVTE!“ zaduněl Chval v hlasu naprosté autority, který Světozara opravdu zastavil v kroku a spolu s tím všechnu jeho krev v žilách. Ozval se hlasitý hrom. „Hale!“ zavelel. Ze vzdálenější plošiny se jeden muž otočil a přispěchal před velitele městské stráže. „Doprovodíte pana Světoza a budete přesně sledovat, co dělá. Později mi podáte hlášení. Pokud se bude jednat o něco zjevně hloupého…“ upřel zrak na badatele, „máte svolení mu v tom jakkoli zabránit.“

            „Ano, pane!“ řekl vysoký muž před středním věkem. Měl na sobě velitelskou zbroj lišící se od té běžné lepším provedením, v jeho případě uzpůsobené pro rychlejší pohyb. Byl ozbrojen lukem i dlouhým mečem evidentně vysoké kvality a několika dýkami. Také měl znak “Skupiny S” - musel patřit do úzkého vedení stráže, byl věrný Chvalovi. Zamknul svůj pohled na Světozara, jako by našel cíl, který už nikdy nepustí. S tímhle chlapem by mohlo být těžké vyjednávat.

            „Dobře, tak pojďme už!“ řekl a spěchal opět ke kleci.

            Než sjeli na zem, snažil se nemyslet moc na fakt, že by se mohl mýlit. Díval se na pórovitou hmotu a přemýšlel, jak ji dostane do Lutonina těla, když žvýkat nemůže. Nejspíš udělá vývar. Využíval čas k myšlení.

            „Lidé už se přesouvají do jeskyní,“ podotkl Hal pro sebe.

            „Pane Hale, jde zde o hodně. Lutonu potřebujeme, ať se poté stane co chce.“

            „Uvidíme.“

            „Jestli jste rozhodnut poslechnout rozkazy Chvala s vojenskou zarputilostí…“

            „Pane Světozare, něco jsem o vás a vaší společnici slyšel. Nedával jste navíc pozor, nedostal jsem jediný rozkaz.“

            „To…“ zarazil se. Byla to pravda.

            Sotva klec dosedla na zem, otevíral Světozar zajišťovací tyče, ignorujíc vystrašenou obsluhu a běžel dál.

            Na ulicích nebyl skoro nikdo až na občas vyhlížející muže u dveří domů, většinou ozbrojených jednoručními sekerami, nebo probíhající vojáky s rozkazy. Někdo se ho ptal, co se děje za palisádou, ale on jen naznačil, ať se zavřou a běžel dál na Osvícenou třídu a k radnici. Hal ho následoval tiše, skoro jako duch. Dál se zvedal vítr, světla ubývalo. Přišlo mu, jako by se les nadechoval k dlouho připravovanému útoku. Za nesmírnou palisádou modře blýskalo skrz mlhu vydechnutou lesem.

            U radnice, jako u jednoho z míst vedoucích do jeskyní, byly seřazeny ženy, staří i děti. Většina z nich o Světozarovi nejspíš věděla (to si chtěl myslet on), nebo to byl jeho výraz naprostého účelu a odhodlání dostat se do budovy, každopádně byl pouštěn dál. Nevědomky, v záplavě myšlenek a napětí, během cesty ke schodišti v levé ruce drtil tu malou, ošklivou houbu. Zastavil, s očekáváním nejhoršího a nadávkou na krajíčku úst, pohlédl do dlaně. A byl šokován. Očuchal svou lepkavou dlaň. Byla to pravda.

            Vzpomněl si na babku Polanu a to co říkala. Houby rostou jen u starokůrů. Pak si vzpomněl na Západa, který říkal, jaké zvláštní vlastnosti a široké užití smůla má. Dvě předtím zdánlivě nepodstatné informace se najednou střetli do úžasného uvědomění.

            „Už vím, jak to uděláme!“ zavřískal šťastně na Hala, který ho - téměř nezadýchán - sledoval s krajním podezřením.

            „Ta houba, která je podle veřejného mínění neužitečná, parazituje na stromech!“ vysvětlil. Co když to není houba, ale smůla, která má zvláštní vlastnosti?

            Po vpuštění do radnice Světozar začal už na dálku vysvětlovat Západovi, který s Radnou stál na hlavním schodišti, co se musí udělat: „Musíme se okamžitě dostat k Lutoně! Mám způsob, který by ji měl probrat. Zaery jsou zde za ní! Zavolejte babku Polanu a ať kouká donést všechny tyhle houby co má!“ hrnul ze sebe, ukazujíc na ošklivou hmotu. Několik rodin kolem něj dočista zpanikařilo.

            „Pane Světozare, zdá se, že jste na něco přišel,“ divil se Západ. Radna zřejmě dávala větší pozor a začala dvěma vojákům něco nařizovat. Vydali se někam za schodiště. Světozar zopakoval svá zjištění.

            „Tak na co čekáte? Pusťte je do jeskyní!“ ožil starosta.

            Než dorazila Polana, Světozar by přísahal, že čekal alespoň půl věčnosti. Ve skutečnosti to vůbec nebylo dlouho. Musel neustále zahánět jednu prostou myšlenku; co když Polana už jiné houby nemá? Z jedné by nevymačkal dost. Nakonec dorazila i s košíkem. To už byly jeskyně téměř plné. Oni ale místa měli dost, chráněni vojáky.

            „Mladíku, našel jste zalíbení v těch houbách?“ navazovala ležérně na jejich poslední setkání.

            „Víte, co v těch houbách je?“

            „Živý se na stromech, tak co by v nich asi mohlo být?“ podivila se Polana. Světozar se zoufalstvím začal tahat za vlasy, ale ovládl se.

            „Paní Polano, nejspíš jste mi to hodlala říct později, dobrá,“ vydechl. „Ale teď, prosím, mně řekněte, zda moje úvaha dává smysl. Je možné, že houba nějak zpracovává, čistí smůlu starokůru? Dostaneme-li do Lutonina těla přiměřené množství, bude účinek lepší?“

            „Správně, mladíku. To by mohlo fungovat! Nikdy jsem to na nikom nezkusila, protože mě nikdo neposlouchal, když sem to samé tvrdila. Zdejší sou natvrdlí. Co se jim říká, to udělaj, jinak ale nic!“ řekla a rozhlédla se po všech okolo.

            „Proč vás nikdo neposlouchal?“ pronesl k překvapení badatele Hal.

            „Kvůli Valinovi,“ téměř zašeptala a koukla provinile po Západovi.

            „Nechte mě hádat. Felčar, který také zkoumal houby,“ řekl badatel a také na starostu pohlédl. Ten přikývl.

            „Přesně tak!“ potvrdila Polana a zpřísnila svůj výraz.

            „Já tomu naprosto věřím, paní Polano. Má společnice,“ ukázal na spící Lutonu, „je to splétačka, je citlivější než ostatní lidé. Právě teď ji v tomto stavu udržují Zaery, co stojí tam venku. Jestli je šance na její probuzení… Pomozte mi s tím, prosím vás!“

            „Ó, mladíku, kdo moch předvídat, jak závažná bude vaše návštěva. A ona, tiše trpí, poznám to. Samozřejmě, že jí musíme pomoct! Donesla sem všechny, který sem měla. Musíme je napařit, pudou vymačkávat líp…“

[ * * * ]

            Utíkala před tím dlouho. Když tomu rozuměla, mohlo si to dělat co chtělo. Brát si její vzpomínky. Naučila se vyhýbat smyslům jeho slov. Kličkovala dokud mohla. Hněv té bytosti byl ale příliš silný. Když se nakonec bytost trefila, byla to pro ni rána bičem. Už nechtěla slyšet další slova, nedokázala by to. Pak ucítila zvláštní teplo. Pomyslela ještě jednou na Světozara. Kdyby něco mohl udělat, udělal by to. Určitě tam teď je a snaží se něco vymyslet. Žluté světlo protlo tmu. Pocitu naděje se najednou dokázala chytit. Ztratit se v něm. Vše dobré, čemu věřila. Nedokázala by říct, zda tam byla hodinu, nebo deset let.

            Bytost začala ztrácet na velikosti. Jak mizela, zaplavovala volný prostor chladná energie, jako kdyby přítomnost stínu zadržovala příjemný déšť, který teď mohl konečně padat. Měla chuť konečně to nechat jít, poddat se úlevě, ať jsou věci tak jak jsou. Nechtěla ale být slabá. Sebrala veškerou… existenci, lépe by to nenazvala. Vrhla se naposledy za stínem. Viděla, kam mizí, vnímala bolestnou stopu zloby a podráždění, kterou za sebou nechával. Pocit vítězství byl krátký.

            Za deštěm příjemné energie se začalo snášet světlo, které přinášelo pocit opravdového prostoru. Ucítila váhu svého těla a černou tmu nahradil svět. Někdo ji držel za hlavu. Uviděla Světozara a musela se usmát. Po tolika bolesti ji prosté bytí tak, jak ho znala a měla ráda, přišlo příliš lehké, příliš zvládnutelné. A barvy, ty byly nádherné, hlavně záplava teplé žluti ze svítiskalů.

            „Lutono!“ chytl ji opatrně za ruku, „jak se cítíš?“

            „Zare. Opravdu jsem venku?“ Rozhlížela se po natísněných lidech všude kolem nich.

            „Jsi. Jsi v Hranataru, v jeskyních. Byla jsi mimo víc jak den a právě jsi se stala průkopnicí medicíny. Máme zde menší problém…“

            „Snad ji tím teď nebudete zatěžovat?“ přerušil ho Hal rázně, „když teď…“

            „Vím, čekají venku,“ přerušila zase ona jeho, „a nebudou teď čekat dál. Zjistila jsem něco, Zare, musíme co nejdřív zpátky do lesa! Ta bytost za tím vším chce zničit Hranatar a má plán!“

            „Přeci jen. Hlas lesa! Co musíme udělat? Jak se tam dostaneme?“ reagoval obratem.

            „Jaká bytost?!“ úpěl Západ, naprosto ztracen ve sledu událostí a informací.

            „Oni zaútočí. Všechny Zaery budou útočit na město,“ ztišila svůj hlas. Hal po té větě vstal, bojujíc s nutkáním jít bránit Hranatar. „Vím, jak se před tou věcí z lesa ztratit. Ale musíme jít jenom my dva, víc lidí neschovám.“ Pomalu, za pomoci Radny, se posadila.

            „Pokud to umíte, roztok který jsme vám podali by to mohl dále posílit,“ ozvala se Polana. Světozar uznale přikývl a dotkla se ho naděje.

            „Vy chcete ven?“ vyštěkl Hal.

            „Pane Světozare, to nemyslíte vážně?“ ujišťoval se Západ nervózně.

            „Myslím. A vy,“ otočil se k Halovi a ukázal na jeho znak úzkého vedení na oděvu, „jste nedostal jediný rozkaz. Můžete nám pomoct dostat se přes vnější bránu.“

            „Chápete, co říkáte? Město je v obležení Za-er!“

            „Z nějakého důvodu je zajímá východní část,“ připomněla jim Lutona při oblékání. „Pustíte nás severní bránou.“

            „To je nepřijatelné,“ odmítl to Hal. „Chval by tohle nikdy neschválil.“

            „Oni budou útočit jen na východní část, spravte o tom pana Chvala jak nejdříve dokážete. Nevím přesně proč, ale budou pouze tam.“

            „Je klíčové pro Hranatar sám, aby jste nás nějak dostal ven. Jen nás dva,“ shrnul to Světozar se vší vážností. Hal si bral čas na rozmyšlenou.

            „Jste si jistá? Můžete chodit?“ ptala se citlivě Radna Lutony.

            „I kdybych nemohla, musím,“ usmála se Lutona. „Mé tělo neutrpělo, pouze  mysl. Buďte silní.“ Všichni se otočili v očekávání na Hala, dokonce i starosta, který nejspíš zapomněl, že v této otázce má konečné slovo.

Běželi po prázdných ulicích k severní bráně, u které bylo živo. Za palisádou létaly blesky.

            „Třetí velitel skupiny S! Nesu důležitý rozkaz. Těmto dvoum lidem je uděleno právo projít ven, hned teď.“

            „P-p-pane?“ vykulil oči velitel brány.

            „Hned teď! Vykonejte rozkaz! Oni se musí dostat ven. Pootevřete bránu na dobu nezbytně nutnou!“

            Velitel severní brány ve světle zápalných košů zbledl, ostatní vojáci zřejmě vůbec nevěřili svým uším. Pohlédl nakonec nahoru a vydal rukama zvláštní signály. Řetězy uvnitř brány začaly rachotit. Ostatní se rozeběhli a začali vyrážet kladivy mohutné závory a porážet dodatečné vzpěry. Brána sebou trhla a kůly se pohnuly.

            „To stačí!“ řekl Hal.

            „Pane, u vnější už ví, co se děje. Podržíme to tu pro vás, než se vrátíte, jděte,“ oznámil velitel brány.

            Ozval se nelidský jekot stovek hrdel z východní strany. Všichni se zastavili.

            „Tak jdeme, jdeme!“ zakřičel přes hluk Hal a ukázal na úzký prostor pod kůly.

            Podlezli a běželi přímo k poslední překážce, která byla zajištěna menšími, ale stále obřími vraty, když se ozval první roh. Pak druhý, třetí a další a další. Hranatar hřměl, oznámil z vrcholků palisády, že se bude bránit. Všude propukla aktivita, lučištníci vypálili první salvu ohnivých šípů a Světozar se musel přinutit soustředit se na jejich cíl a na svůj vlastní dech. Napravo od nich se připravovaly šiky těžké jízdy. Na východě vypukl tuhý boj.

            „Běžte! Běžte hned, nebo se už ven nedostanete!“ zaječel Hal.

            Proběhly úzkou mezerou mezi obřími vraty, která se hned zabouchla a byla opět jištěna.

            „Musíme si pospíšit, nebo nebude žádný Hranatar,“ řekla Lutona. Vyrazila k lesu a zatáčela mírně doprava. Z východu k nim přišly zvuky výbuchů, občasný křik a svištění šípů. Obzor byl rudý.

            Když byly téměř stromů, ozvala se rána, zadunění a noc byla jasná jako den.

[ * * * ]

 

Přihnala se bouře a blesky narušující temnotu se kolem Hranataru snášely na zem nezvykle často. Co bouře nepřinesla byl déšť. Netrvalo dlouho, aby si Chval všiml, že jev není přirozený. Stále byli vidět Zaery, jak stojí mezi stromy. S každým zásahem blesku do planiny zahlédl víc a víc bytostí. Nejužší vedení stráže rozmístěné po palisádě i všichni vojáci byli připraveni a věděli, co mají dělat, bude-li město ohroženo. Nemohou se dostat do Hranataru, není jak, připomínal si. A také myslel na Světozara. Mohl na něco přijít? Povede se mu, cokoliv to je, co zkouší? Poznají to nějak? Odpovědi se dočkal.

            Mnoho vojáků začalo v jediný moment upozorňovat na změnu, když je přerušil vysoký, drápavý křik Zaer. Už nestály, pohybovali se mezi stromy, křečovitě a trhavě.

            „Lučištníci, pozor!“ zavelel tak nahlas, jak dokázal.

            Po téměř celém půlkruhu palisády, který čelil východní straně plné bytostí, se zapálily šípy. Chval neváhal, kopnul do jedné z klik a poslal tak signál. Téměř okamžitě se rozezněly rohy.

            Najednou vše utichlo a Zaery v několika záblescích opět znehybněly, než se ve vší své síle a prudkosti rozeběhli přímo na Hranatar.

            „Připravit!“ velel. Každý šíp byl nasazen do tětivy a namířen pod správným úhlem. Čekal po dobu několika úderů srdce. „PALTE!“

            Stovky šípů se rozlétly vstříc stínům rychle překonávajícím planinu. Bylo vidět vzplanout mnoho černých těl. Oheň si je rychle vzal. Mezi nimi další a další Zaery pronikaly stále blíž. Chval kopl do další z klik, která byla u jeho nohou a vyslal znamení.

            Pohlédl dolů k vnější zdi. To už byly zapáleny obrovské měchy plné rašeliny, smůly a oleje. Katapulty, které jsou mimo stav ohrožení složené u vnější zdi, vyvrhli na planinu planoucí projektily s obrovskou efektivitou. Po dopadu se zvláštní směs promíchala a s pomocí ohně vytvořila v nejbližším okolí ohnivé peklo. Plivance rudých cákanců pohltily prostor před vnější zdí. Chval moc dobře věděl, že tyto katapulty vyžadují přesné časování. Počítalo se zde s dobou, za kterou prohoří pytlovina měchu, což nebylo dlouho. Pokud je zapálena a katapult selže, má vnější zeď velký problém. Ale posádky byly zkušené, disciplinované a limity prostředků znaly. Rychlost odpalů se dokonce během posledních let navýšila.

            Zvláštní modré blesky bušily do pláně. Když nějaký trefil ohnivou kaluž, místo se opět ztratilo v ohni, což dále zvyšovalo napáchanou škodu. Prostorem létala těla bez chlupů, vzduch se naplnil nepopsatelným smradem.

            Pouze pár měchů selhalo předčasně ve vzduchu. Chval dokonce při natahování šípu uviděl, jak jeden z měchů vybuchl v takové výšce nad zemí, že jeho obsah se rozletěl na neuvěřitelně široký okruh, v kterém se nacházelo mnoho a mnoho nepřátel. V jeden moment tam byly, v druhý zmizely pod nánosem hořící břečky. S pocitem uspokojení vystřelil šíp.

            „Jen ať přídou! Můžou to zkusit!“ zahřměl a odpálil další zápalný šíp. V kombinaci s blesky to byla oslňující podívaná, jakou by si nikdy nedokázal představit.

            Po prvních salvách měly Zaery problém kličkovat skrz ostrovy ohně. Mezi tím je několik set lučišníků nepřestalo odstřelovat šípy. Některé se snažily stáhnout zpět k lesu. Mnohé za to zaplatily. Útok byl skvěle naplánován - mezi ohněm byly chyceny do kleští tucty bytostí, kterým očividně oheň nesvědčil. Poslední třetina planiny byla doposud nedotknuta, přesně tak, jak bylo očekáváno v takovém případě.

            Ty Zaery, kterým se podařilo uniknout z překvapivého manévru, se stahovaly ke krajům planiny, které ještě nebyly sežehnuté měchy. Prohlédl jejich úmysl za každou cenu proniknout k jednomu bodu palisády a divil se, proč.

            Kopl do další páky. Než vystřelil dva šípy, byl u něj člen úzkého velení.

            „Ekile, budou se snažit prorazit jediný bod zdi. Obranu budeme soustředit na ten jeden bod,“ a ukázal dolů.

            „Rozkaz, pane!“

            Z lesa se po celém viditelném obvodu vyřítily další zástupy stínů. Měnili své tvary, něco, co už Chval viděl.

            Jejich končetiny se podivně prodlužovaly a vytvářely tak větší sílu pro odraz. Stahovaly se kolem spálené plochy, stále směřovaly na jedno místo. Proč to dělají? Proč nezaútočily po celém obvodu, když na to počty mají? Jeho otázky byly opět odpovězeny, téměř dřív než si je položil.

            Blesky, jejichž intenzita byla značná, prostě zmizely, ale každý z přítomných, jako by ucítil něco ve vzduchu. Jako by se někdo nadechoval, uvědomil si. „POZOR!“ uniklo mu z hrdla. Okamžik ticha a rána. Tlustá, složitá větev blesků se prostě objevila přímo u východní palisády a uhodila někam, kde byly nové vnější stáje. Ozvalo se zadunění a otřesy následované sloupem světla. Chval měl pocit, jako by přes otřesy cítil praskání dřeva. Ozvala se další rána, po které neomylně poznal, že palisáda se zavlnila. Muži padaly k zemi, několik jich přepadlo do hloubky. Přiskočil k jejímu kraji a pohlédl dolů.

            Spusta žáru, rudo. Zaery překonávaly vnější zeď, to poznal. Utichlo dunění a ozvaly se vzdálené zvuky boje na život a na smrt. Z obou stran vnějšího kruhu přijížděla těžká jízda. Další blesky se začali zařezávat do palisády někde dole v místě výbuchu.

            Je to síla lesa, něco nového. Něco, co se rozhodlo Hranatar vymazat z povrchu Meadrotu. Už ho nezajímaly další otázky. Vytáhl meč a zavelel.

            „Všichni přeskupit! Připravit k sestupu skupinu S a všech podskupin pod velením, jdeme dolů!“

            Až Zaery prolomí palisádu, on tam dole bude čekat a město chránit svým mečem. Za lidství.

[ * * * ]

            „Les, jeho hlas, je někdo z dávné minulosti, Zare. Udála se tu nějaká bitva, o které jsme se na Versanotu nikdy nedozvěděli. Bylo při ni použito neuvěřitelné množství energie a magie. Tím myslím nepředstavitelné! Já jsem byla v archivech Spojenců, nic o takové bitvě na Hranici tam nebylo! Ani na Mukře ne.“

            Spěchali lesem za osvětlení jediné louče. Světozar měl ve svém kabátci vždy nějaké louče. Prostě Světozar Loučník.

            „Pak nechtěli, aby jsi to věděla. Během Velké války bylo ztraceno víc než by Spojenci kdy přiznali,“ pronesl kriticky. Lutona se ho pevně držela, tvrdila, že to je nezbytné. Občas zastavovala a hledala, aby šli nejkratší možnou cestou. Už byli dál, boj byl sotva slyšet a přes větve neprošlo žádné světlo ohňů. Jejich těla se uklidnila, rozhodně uklidnila ve srovnání s tím, když začalo obléhání.

            „Nejspíš si to stále myslí, že jsme někde ve městě. Ta houba opravdu umocňuje odolnost vůči lesu. Pokud potkáme Zaery, nepanikař, Zare. Skrývám nás.“

            „To bude snadné,“ zabručel. „Přibližujeme se?“

            „Ano. Zare?“ zastavila se.

            „Ano, Lutono?“

            „Zare…“ koukla na něj, „bez tebe bych to nikdy nezvládla. Teď už chápu, že tvoje víra… není jen obrazná. Je to opravdový zdroj síly, zdá se,“ pousmála se smutně. „Vědět, že mě tam nenecháš… Tam, kde jsem byla, myslela jsem na tebe. A teď, prostě vím, že nás dokážu skrýt. Je to tebou.“

            „Pak ve mě budeš vždy mít oporu, Lutono,“ řekl a pohladil ji jemně po tváři. Byla v pořádku, byl šťastný, i když tam zuřila učiněná válka. „Vyřešíme jednu menší záhadu a už nikdy se na to místo znovu nedostaneš.“

            „Děkuji.“

            Našli to místo. Stromy napověděli i Světozarovi, kudy jít. Rudý mech tam byl rozrytý, jak přes něj běžela armáda Zaer. Stopy ve světle louče ukázaly na nenápadný, kamenný oblouk. Nechtěl být za slabocha, pevněji stiskl Lutoninu ruku a vešel první do úzkého prostoru. Když to dělal, měl pocit nezvratitelné hrozby, která se naplní, jakmile vejdou. Na věci jako strach a pud sebezáchovy nebyl čas. Hranataru hrozil pád. Cítil odpor úzké, lepkavé vrstvy, louče zhasla. Ocitl se uvnitř temné jeskyně, ale na kůži mu ničeho neulpělo. Lutona ho následovala.

            Když vytahoval křesadlo, už tušil přítomnost někoho dalšího. Ucítil pach, který znal. Kde to jen…

            Škrt.

            „Zare!“ řekla polekaně a ukázala do tmy. Byla tam další postava. Když vyšla do světla louče, poznali ty tvrdé rysy, široká ramena.

            „To ne,“ odmítla to Lutona. „To se neděje, to nejsi ty!“