Tajemství pralesa

Že je svět podivné místo věděl i Bron, potulný válečník. Patřil k národu staršímu než Řím, než Čína, dokonce starší než starověký Egypt. Měřil skoro dva metry, byl mohutně stavěný a pod kůží se mu rýsovalo ocelové svalstvo. Jeho údělem bylo cestovat po světě a hledat zapomenuté poklady z dávných dob.  

 

Jednou Brona zavedla cesta k mohutnému, prastarému lesu. Rostli tam největší stromy, jaké kdy viděl. Na výšku byly ještě o půlku vyšší než nejvyšší smrky a kmeny měly tlusté tak, že by se jimi neprosekala ani nejlepší sekera. Přes křoviska a další porost nebylo vidět dál než na vzdálenost jednoho metru.  

 

Bron se rozhodl, že si proseká cestu křovím svým věrným obouručním mečem, který vždy nosil připnutý na zádech. Vstoupil tedy do lesa a sekal do všeho, co mu stálo v cestě. Za ním zůstávala jasná pěšina, ale čím hlouběji do pralesa šel, tím se pěšina zdála užší, jako by jí okolní vegetace hned zarůstala.  

 

Po nějaké době si dal přestávku a rozhlédl se kolem sebe. Přes koruny stromů neprocházelo téměř žádné světlo a vzduch byl podivně vlhký. Spolu s potem na jeho kůži zanechával mastnou stopu. Ještě podivnější bylo, že byl prales zcela tichý. Nebylo slyšet žádnou zvěř, vytí vlků ani štěbet ptáků. Jen tiché hučení větru. Bron se nemohl zbavit pocitu, že ho z okolních křovisek pozorují desítky očí. 

 

Do mysli se mu začínal mísit strach, ale jeho odvaha a touha objevovat mu nedovolovala se vrátit. Začal si tedy klestit cestu dál. Když v tom najednou uslyšel z velké dálky houkání. Nepodobalo se žádnému zvířeti, které kdy slyšel. Bylo vysoké a krátké a opakovalo se několikrát za sebou. Probudila se v něm zvědavost člověka, který celý život objevoval neznámo a donutil se zrychlit tempo, kterým si prosekával cestu.  

 

Zdálo se mu, že čím je blíž místu, odkud zvuk přišel, tím víc jich slyší. Tak přece jen to tu není zcela prázdné, pomyslel si. Když v tom jeho bystré oči zaznamenali pohyb. Přímo před ním se pohnulo křoví, jako by jím něco proběhlo. Zastavil se, chvíli počkal a nic. Chtěl jít dál, ale tentokrát se pohnulo křoví vedle něj. Bron zaujal bojový postoj, s mečem obouruč zvednutým nad hlavou, připraveným zasadit smrtelnou ránu.  

 

„Co jsi zač,“ zvolal, „zvíře nebo člověk?“  V odpověď mu bylo jen hlasité vysoké houkání. Přicházelo ze všech směrů. Bron byl připravený seknou naslepo do křoví před sebou, ale rychle si to rozmyslel. Ve křoví se objevila hlava. Byla velká, větší než jeho. Nebyl na ní ani jeden vlas nebo vous, uši byli téměř přilepené k bokům hlavy, nos byl hodně malý a zvednutý nahoru do špičky. Prohlížel si ho pár velkých, žlutých očí. Bron sklonil meč, ale zůstával v pozoru. Usmála se na něj široká pusa plná malých, ostrých zubů.  

 

„Takže jsi člověk?“ zeptal se Bron. V odpověď mu bylo opět jen houkání. „Nejsi člověk,“ konstatoval. A vskutku, nebyl to člověk. Byla to slepá vývojová větev, ani člověk, ani opice. Byl to zapomenutý druh, skrytý před okolním světem v hlubokém pralese. 

 

Bron si uvědomil, že mu ta bytost nechce ublížit, pouze je zvědavá, stejně jako on. Nemělo cenu se zdržovat. Pozvedl meč, aby si začal prosekávat cestu dál, ale nespouštěl tu bytost z očí. Rozpřáhl se a když se chystal seknout do křoví, celým lesem se ozvalo houkání. Rozhlédl se kolem sebe. Kolem dokola byly ty bytosti. Docela ho obklíčily a on si je mohl prohlédnout celé.  

 

Byli asi o půl metru vyšší než on, hubení a šlachovití. Jejich velké hlavy vypadaly až komicky nepoměrné k jejich hubeným tělům. Podivnější bylo, že na dlouhých rukách, které končili až u kolen, měli šest prstů o čtyřech článcích. To stejné na nohách.  

 

Bron byl v pasti. Neměl kudy utéct. Zaujal tedy bojový postoj, meč připravený udeřit. Jedna z bytostí za jeho zády po něm hodila větvičku. S rychlostí šelmy se otočil. Další bytost po něm něco hodila, pak další a další. Pokaždé když ho něco trefilo, bytosti začali houkat a pomalu se k němu přibližovaly. Jedna z bytostí se odvážila tak blízko, že se ho dotkla. S cuknutím se otočil a na slepo máchl mečem, ale bytost byla rychlejší, uskočila a zmizela v davu.  

 

Na další už byl připravený. Jakmile byla dost blízko, jednou ranou mečem jí rozťal bok až do půlky pasu. Bytost padla mrtvá do kaluže krve. Ostatní bytosti ustoupily. Chvíli se nic nedělo. Pak Bron zařval: „Tak poďte. Uvidíme, kdo si koho bude prohlížet až bude po všem.“ A vrhl se mezi ně. 

 

Jednu z nich probodl mečem až vyjel u páteře. Ostatní bytosti se za ohlušujícího houkání rozprchly pralesem. Bron se rozběhl za nimi. Jelikož byly ty bytosti vyšší a zvyklé na pohyb v pralese, rychle se mu vzdalovaly. Po chvíli běžel spíš za houkáním, než že by je viděl. A pak už jen běžel ve směru, v kterém zmizely bytosti.  

 

Uvědomil si, že již nemá smysl běžet. Zpomalil do chůze, ale držel stejný směr. Po několika hodinách chůze les potemněl. I přes to malé množství světla, které se dostalo korunami stromů, zjistil, že padla noc. Necítil se unaveně, ale věděl, že bude lepší si odpočinout. Věděl, že nejbezpečnější by bylo vylézt na strom. Ale první větve stromů byly tak vysoko, že by potřeboval žebřík, aby se k nim dostal. Lehl si tedy pod nejhustší křoví, které našel. Spal na zádech, s mečem v ruce, připraveným udeřit.  

 

Nespal příliš dlouho. Když se vzbudil a vylezl z křoví, byla pořád tma. Odhadl směr, kterým se před tím ubíral a dal se na pochod. Prales byl pořád stejně tichý. Jediný zvuk byl svistot jeho meče a křupání větviček pod jeho nohama.  

 

Za úsvitu opět uslyšel vzdálené houkání. To ho povzbudilo a přidal do kroku. Všiml si, že prales začíná řídnout. Už si nemusel prosekávat cestu a přes koruny stromů pronikalo víc a víc světla. A pak to našel. „Co to, u všech bohů, je?“ zaklel. Před ním se tyčil zapomenutý hrad z šedého kamene. Zdi toho hradu byly obrostlé liánami a jinou vegetací. Z prostor za hradbami vyrůstaly stromy a cesty byly zarostlé trávou. A všude se to hemžilo těmi bytostmi.  

 

Jakmile spatřili Brona, dali se na útěk. Některé do lesa, jiné do ruin hradu. Bron se samozřejmě vydal do hradu. Takováto místa ho zcela okouzlovala. Miloval opuštěné a zapomenuté pevnosti, už jen z toho důvodu, že bývaly plné cenných pokladů. Věděl, že se nemusí bát. Ty bytosti si na něj nedovolí jen tak zaútočit. 

 

Prozkoumával prázdné místnosti bez nábytku, pohlížel na polorozpadlé sochy zapomenutých bohů a procházel zarostlá náměstíčka. Věděl, že ho pozorují stovky očí, ale nebál se. Došel do velké síně s vysokým stropem, podepřeným silnými sloupy. Na druhém konci síně byl kamenný katafalk. Před ním na zemi se klanělo několik těch bytostí. Neutekly, když spatřily Brona, ani když na ně zavolal. Šel blíž, meč připravený v ruce. Na katafalku něco stálo a vrhalo to zelené odlesky.  

 

Bron stál vedle klečících bytostí, které kupodivu neutekly ani teď, a prohlížel si tu věc. Byla ze smaragdu, tvarem připomínala hadí hlavu, ale podivně deformovanou, jako by se zevnitř nafukovala. Bron radši nepomýšlel na stvoření, podle kterého mohla být vytesána, ale věděl, že je to trofej, kterou si sebou odnese. Všiml si, že bytosti okolo tiše a podivně houkají a pochopil, že tu věc uznávají jako svého boha.  

 

Věděl, že ho čeká boj. Natáhl se po ní, ale jedna z bytostí po něm skočila a kousla ho do natažené ruky. Probodl jí mečem a připravil se k obraně. Hned na to po něm skočila další z bytostí, ale ještě ve skoku jí téměř rozpůlil. Za strašlivého houkání se na něj vrhl zbytek skupiny. Bron kolem sebe máchal mečem a rozdával smrtící rány. Když bylo po všem, uvědomil si, že hluk boje musel varovat ostatní bytosti venku. Neměl moc času, sbalil smaragdovou hlavu a dal se na útěk právě ve chvíli, kdy se kolem síně začaly hromadit.  

 

Se strašlivým bojovým křikem Bron vyběhl ze síně a trestal vše, co mu stálo v cestě. Bytosti kolem neskutečně houkaly a vrhaly se na něj. Když opustil hrad, zůstala za ním krvavá cesta dlážděná mrtvými těly. Z lesa se sbíhaly další a další bytosti. Bron věděl, že jim neuteče. Bude se jim muset schovat. Místo aby běžel do lesa, kde by byl v nevýhodě, dal se podél hradeb. Věděl, že dovnitř vede víc vchodů, než kterým přišel a že hrad bude zcela prázdný, protože všechny bytosti jsou za ním.

 

Hned první branou se dal dovnitř, zaběhl do jedné z postranních uliček a zmizel v první místnosti, kterou našel. Měl štěstí, že některé místnosti byly propojené nebo vedly do vyšších pater. A tak neustále měnil směr a patra, dokud si nebyl jistý, že se bytostem zcela ztratil.  

 

Bron byl vyčerpaný a krvácel na hodně místech. Nejprve si obvázal nejhorší rány a pak se vydal najít si lepší úkryt. Tiše, téměř neslyšně bloudil prostorami, dostávajíce se do co nejvyššího patra. Cestou zabil pár bytostí, prohledávajících místnosti. Našel si místnost, která vedla na hradby a měla jen jeden další vchod. Usedl do nejtemnějšího rohu a s mečem připraveným v ruce upadl do polospánku.  

 

Procitl za setmění. Zjistil, že bytosti vzdaly pátrání a truchlí nad mrtvými a ztrátou boha. Počkal, doku slunce zcela nezapadne a dal se na útěk. Potichu slezl po liánách z hradeb a utíkal do lesa. Nezastavil se, dokud slunce znovu nevycházelo, pak zpomalil. Orientační smysl mu napověděl, kterým směrem se má dát, aby se dostal na místo, kde vkročil do pralesa. Volnou chůzí za sebou nechal ruinu hradu i zapomenuté bytosti. Zrovna vycházel měsíc, když se Bron vynořil z pralesa spolu s trofejí smaragdové hadí hlavy.