Se sněhem přichází smrt

Se sněhem přichází smrt

Xui se vyklonil z malého okénka na vrcholku věže. Slunce už dávno zapadlo a z nebe se pomalu snášel bílý poprašek. Všude, kam až Xuiovo oko dohlédlo, se teď třpytily zasněžené stříšky baráků, špičky plotů nebo pouličních lamp, které vydávaly jen slabé světlo a na ulici stály jen pro okrasu. Xui se zhluboka nadechl. Do nosu ho udeřila vůně vítězství smíšená s hrdostí. „Sníh,“ zašeptal Xui a naklonil se více z okénka. „Ó ano. Co si o tom myslíš, Aleasseno.“
Podíval se na bílou tygřici stojící hned za ním. Její černé pruhy už dávno vystřídaly tmavě modré, podobné rampouchům. Místo oční čočky koukala na Xuie bílá sněhová vločka, pro normální oko jen velmi málo viditelná. Xui ji však viděl velmi dobře. Aleassena vydala dlouhý teskný tón.
„Ano, máš pravdu,“ zašeptal smutně Xui. „Také se mi stýská po mé rodné zemi.“ Zvýšil hlas. „Ale dostaneme se tam jedině touto cestou. Cestou vražd a násilí, utrpení a smutku. Ale co je mi po tom, co si myslí ti, které zabíjíme. Mé city už jsou dávno zmrzlé na led, stejně jako moje srdce. Už netluče tak, jak tlouklo před tím vším. Stává se ze mě kus ledu, Aleasseno.“
Láskyplně se mu otřela o stehno a zamručela. Xui ji pohladil po hřbetě. „Už je čas. Jdeme.“
Hbitě vyskočil na parapet okna a přikrčil se. Pátral po všelijakých náznacích pohybu. Ostatním lidem by padající sníh vadil, Xuiovi však nepůsobil žádné potíže. Dokázal skrze něj dohlédnout až na druhý konec města. Seskočil z parapetu. Lehký jako pírko se snášel mezi vločkami sněhu, až přistál do měkké peřiny čerstvě napadaného prašanu. Jakoby sníh počítal s tím, že právě na toto místo Xui skočí a Xui to cítil, cítil že je sníh s ním, nenechá ho nikdy napospas a vždy mu bude nápomocen i v těch nejhorších hodinách. A právě teď od něj Xui potřeboval pomoc. Zašeptal. „Dodej mi sílu a vytrvalost na mých cestách za svobodou.“
Jeho hlas se nesl ozvěnou mezi vločkami a odrážel se od každé z nich. Bylo to jako když šeptá vítr, směje se slunce nebo pláče měsíc. Vločky okolo Xuie nabyly na půvabu, začaly zářit pronikavým modrým světlem a roztáčely se okolo Xuie v pravidelných spirálách. Z modré přešly do fialové a potom zase do bílé. Xui rozpřáhl ruce a poděkoval mrazu, sněhu a všem, kteří mu teď pomohly získat nové síly. Slzy se mu draly do očí, nedbaje na prosby a výhružky smutného Xuie. „Proč?“ ptal se sám sebe. „Proč to musím dělat?“ Bylo to takhle pokaždé, ale ještě si na to nezvykl. Proč také. Nemělo to žádný smysl. Musí zabíjet, dokud si ti lidé neuvědomí, kdo tu byl první. „Moje rasa trpěla od vašich lidí neuvěřitelná muka. Je načase tento dluh splatit.“ Slzy přestaly téci a pomalu se ztrácely na rozpálených tvářích. Ještě nikdy mu nebylo takové horko. Nebylo mu teplo, byla to čirá nenávist k někomu, kdo mu zkazil celý život. Život, který tak miloval.
Se srdcervoucím výkřikem se rozeběhl ztemnělými uličkami pomstít.