Ve spárech Vlkodlaka

Musíš to udělat.
Ne, ne! Neudělám to, nejsem přeci jako ti ostatní! Ne, to ne!
Musíš.
Ne!
Jinak zemřeš sám.
Ne, prosím, to ne! Já nemůžu!
Stačí jen jediná vražda.
Ne! Nejsem vrah. To neudělám, prosím!
V tom případě zabiji tvou rodinu.
Ne! To neuděláš! Dotkneš se jich a zabiji já tebe!
Tak to tedy vykonáš?
Ano.
********************************************************
Stál těsně před vchodem do kostela. Opíral se chladnou kamennou zeď a poklepával na ni prsty. V této poloze dokázal stát celé hodiny, avšak musel pořád přecházet sem a tam. Srdce mu bušilo jako splašené. Chystá se udělat něco, co se mu celým tělem příčí. Zabít někoho. Jaká ohavnost. Chytl se za hlavu a zběsile s ní zatřásl. Chtěl z ní vytěsnit všechen strach a nervozitu, také vzpomínky na svoji rodinu. Kdyby to nedokázal, nikdy by si neodpustil to, co se jim stalo. Zhluboka se nadechl. Píchlo ho v plících. Vydechl. Bolest zmizela tak rychle, jako se objevila. Znovu přešel ke zdi kostela a opřel se o ni. Prsty mu opět poskakovaly po chladných kamenech. Nedokázal je zastavit. Celé jeho tělo se třáslo a odmítalo jej poslouchat. Kolena se mu podlamovala, jen stěží se udržel. Chtěl omdlít nebo prostě zemřít. Ať už je to za mnou, přál si. Kostelní hodiny odbyly půlnoc. Teď přišla jeho chvíle. Strhl ze sebe šaty, až stál na ulici celý nahý. Měsíc v úplňku teď jasně zářil na obloze. Jeho světlo svítilo na malou postavu, zmítající se v agónii, před kostelem. Drala se do ní vlčí zběsilost, touha rozdrásat něčí krk. Zabít. Zabít. Zabít. Znělo jí v uších. Vřeštěl, bránil se ze všech sil, ale věděl, že tomuto lze uniknout jen za cenu nejvyšší. A to zemřít. Konečně byla přeměna hotova. Ležel na zemi, třásl se ještě víc než předtím. Tělo ho už vůbec neposlouchalo. Bylo celé v moci krvežíznivého vlka.
********************************************************
Probudil se ve své posteli u sebe doma. Závěsy byly ještě zatažené. Co to je, zeptal se sám sebe, když šáhl do něčeho mokrého. Hbitě vyskočil z postele. Pln strachu roztáhl závěsy. První co uviděl byly jeho ruce, celé od krve. On však neviděl ani sebemenší tržnou ránu. Jazykem si přejel po rtech. Chuť krve ho nutila k zvracení. Otočil se od okna a pohlédl na svůj pokoj. Všude po podlaze byly roztahané cáry masa a kusy kůže, na stěnách svítil rudá krev. Všechny věci byly rozbité. Zběsile se rozeběhl z pokoje. Rozrazil dveře od pokoje své dcery. Se strachem v očích padl na kolena. Obličej schoval do dlaní. Postýlka byla, až na krvavé stopy, prázdná. To jsem přeci nemohl udělat, vzlykal. To nemůže byt pravda.
„Neee!“