Tep v kameni

Za hranicemi nejjižnějšího z lidských městských států, Lemanty, stojí kopec. Hlídaný jako by z jeho útrob měla vyjít nějaká pohroma, nebo tam spal jeden z běsů. A nejen lidé stráží, toto místo. Hluboko, pod kamenným podložím vyvýšeniny, je široký tunel který zdánlivě nikam nevede. A na jeho konci, za zatáčkou, je hranatá skála téměř podobná nějakému domu, s rovnou střechou. Kdyby se někdo do zmíněného tunelu dostal a skálu obešel zjistil by že tu dokonce je, nízký, otvor připomínající hrubé dveře. A kdyby vešel dovnitř byl by udiven.
U stropu visí lampa, naplněná slabě zářící tekutinou, a osvěcuje dvě, půlkruhová, patra, schody a ohromný kamenný stůl ve středu spodní místnosti. A kdyby to bylo dnes, návštěvník, ať už zvaný, či nezvaný, by už zdálky slyšel podivné skřípavé zvuky, jako by někdo brousil kamení a do toho pistěl a syčel silným hlasem obr, až se to rozléhá . Jen opravdový znalec artunů, nebo jeden z nich, by poznal prapůvodní řeč, kterou si přinesli z podzemí.
Tato, převážně nemluvná, přinejlepším, metr a čtvrt vysoká stvoření žila po spousty milénií v podzemí. Za tu dobu, se skvěle přizpůsobili - jejich organismus je prostoupený minerály a lehkými i těžkými kovy, takovým způsobem že, jiné, smrtelníky by to zabilo. Jejich kůže jsou vrstvy, malých, navzájem se překrývajících krystalků, které při pohledu zdálky vypadají jako šupiny. Ty jsou většinou různých odstínů hnědé, černé, modré a zelené, vše podbarvené, temně rudým, středem bytostí. Šest končetin je také pozůstatek z doby kdy žili pod povrchem. Krátké nohy a drsná chodidla, obutá v plátech kovu s rýhami a bodci. První dvojice rukou je velmi podobná chodidlům, má silné, hrubé prsty, určené pouze k drcení a držení. Zato druhý pár je nadán zručností, kterou by jste od tvora který vypadá jako, zvláštní, malý, golem nečekali. Má se za to, a artunní učenci to potvrzují, že tyto vlastnosti a podoba jim byly spíše vtisknuty, aby přežili v hlubinách planety, a teprve poté se začali rozvíjet dále.
Jeden z nic přechází po horním patře, převážně zabraném kovárnou, a štípe dřevo, které museli speciálně dovážet. Výheň vyhasla včera, asi po pěti letech, a to byl důvod napjaté atmosféry. Všichni už byli zvyklí na svůj klid a nikoho z nich nepotěšila představa nepříjemných úkolů a povinností. Navíc vědí že oheň rozpálit musí. Jakmile budova, příliš, vychladne, tak v teplotě která zde, relativně blízko povrchu, panuje je pomalu začne popadat spánek, který má, jejich, tělo naprogramováno. Artunové totiž dokáží fungovat téměř nepřetržitě, jejich tělo se tím však ochlazuje. Vyrovnávají to tedy pohybem, nebo umělým teplem. Pokud se, jim, to nepodaří tak usnou, přibližně, na měsíc, během kterého, jejich těla spálí co půjde aby vyrovnala ztráty. A to si nemohou dovolit.
"Tohle pitomý místo hlídáme už dvanáct zatracených let! Plat možná ujde, ale s mojím původem a schopnostmi, jsem mohl sloužit v králově gardě." Přibližně takhle by se dala přeložit slova která zaskřípala prostorem, z úst artuna i nyní zakutého v pevné zbroji z oceli a dalších, ohebnějších, slitin, sekajícího dřevo. Rychlost a přesnost s jakou se Arli ohání sekyrou dokazuje že se nevychloubá jen tak. "Kdyby sem poslali některého z Mísitelů, nebude třeba ani dovážet dřevo. Připravil by, ty svoje, chemický směsy a máme oheň. Ale to neudělají, protože je to, prý, velmi rizikové." Při vyslovení posledního slova se zapitvoří, jako by někoho parodoval.
Od výhně se ozve odfrknutí. Další artun, s tmavě modrými krystaly kolem očí, vzhlédl od ohnistě které prohrabává, jestli, přeci jen, nenajde nějaký uhlík. "Třeba by jsi se dostal do gardy. Ale co jinak? Já ti řeknu co! Pořád bys byl zakopanej v podzemí! To JÁ bych si užíval na povrchu. Pohodlí, teplo, slunce... Popíjet, nahánět ženský..." Zálibně se usměje. "Ale tady?! Jediná baba co se tu ukázala za poslední dva roky, přišla spolu s pěti chlapíky, když nám nesli zásoby. Bylo hrozně těžký bejt s ní chvilku sám, a i ta mne plácla přes prsty."
Poslední z obyvatel "strážní budky" jak je místo, s výsměchem, nazýváno, je Neral. Oficiálně kultista a jeden z nejhorších zločinců národa. Tohle místo je pro něj mnohem horším trestem, než pro zbylé dva, protože jeho zvídavá mysl se zde nepředstavitelně nudí. Nad stězováním "těch dvou", jak si je v duchu už dávno nazval, se jen zamračí a ani se neobtěžuje znovu opakovat že zrovna tohle je zapečetěný tunel, díky kterému nemrtví, překročili frontu, málem, zničili všechny artuny a vpadli lidem a elfům do zad. Za tu dobu už jim to pověděl několikrát a ani nyní by to "ty dva" ignoranty nezajímalo ani o kapku víc než poprvé. Ale částečně to chápe, protože už dlouho se těší až i jemu skončí trest a bude moci tohle místo navždy opustit a vrátit se zase studovat do nezměrných knihoven které má, jeho národ, k dispozici.
Gomn Obírač už neprohlíží popel. Místo toho, přešel blíž středu budovy aby si byl jistý že ho uslyší oba jeho společníci. "Navíc moc dlouho žerem pořád to samý. Vám řikám že jestli to tak zůstane, určitě nám opadají krystaly. A to je hrozná nemoc, praděda to měl." Arli přestal sekat a přelétl Obírače znechuceným pohledem. "To mne nezajímá. Já bych to udělal stejně jako minulý rok. Dva odejdou a jeden zůstane." Gomn vyprskne odpověď rychle jako had. "Co si jako myslíš že jsem tím chtěl říct, chytráku?!"
V tu chvíli se, ze spodního patra, ozve křik který překoná i vztekání obou artunů nahoře. "Ani na to nemyslete! Žádná hospoda!" Muži nesměli opustit místo své stráže, pod trestem vyhoštění. Takže pokud chtěli do hospody, protože alkohol a drogy byly asi jediná věc kterou jim neposílali, museli se vyhnout vlastní říši. Naštěstí v jednom postranním tunelu, pouhou třetinu dne pochodu daleko, byl výstup na povrch který ústil poblíž vesnice Brznač na lidském území. Vařili tu skvělé pivo, které chutnalo zcela jinak, než tradiční, na jaké byli zvyklí. Navíc měli ve sklepě soudek s "brouskem", drogou, která byla pro jiné rasy smrtelným jedem. Hostinský jim ji nabídl už při jejich první návštevě. Podle tohoto, a dalších náznaků, je jasné že generace předchozích strážců chodili na to samé místo.
Neral se oklepe. Nevypadá že by šlo o morálku a zákazy. "Když jsem tu minule zůstal sám slyšel jsem divné zvuky. Škrábání z druhé strany štoly. Bylo to nepříjemné." Gomn na něj jenom vyděšeně zírá. "To je divný já taky." Zato poslední muž, Arli, má, zdánlivě jiný názor. "Sakra vy dva se taky leknete každý myši." Zaškaredí se. "Já nic takového, rozhodně, neslyšel." Dodá ještě, ale nezní zrovna přesvědčeně.
Uběhne asi deset minut zaraženého ticha, kdy je slyšet pouze Arliho snaha o rozdělání ohně. Mlčení prolomí ten nejpřemýšlivější - Neral. Jeho hlas otřese celou budovou a to že se, na takovou míru, neovládá, dokládá jak je nervózní. "Budeme mluvit vážně, chlapi. Také jste slyšeli jako by někdo, odlamoval kámen krumpáčem, a pak to odhazoval lopatou?" Je na něm vidět jak doufá že řeknou že se mýlil a, stejně jako oni, že slyšel pouze netopýry.
Ti začnou panikařit a překřikovat se. "Přestaňte!" Houkne zaříkávač a oba zmlknou. "Když nad tím uvažuji, přesně tohle jsem slyšel. To se mi nezdá. že by to byla náhoda." Ozve se Arli a tím potvrdí mágovy obavy. Zato Obírač najednou zcela obrátí, naproti tomu, co říkal dříve. "Ne, prostě ne. Nic jsem neslyšel. A když jsem to neslyšel nic se neděje." Jeho zrak však stále znovu záletává k místu kde má své osobní věci a, také k, jedinému, východu. To Gomn byl totiž vybrán jako posel k vládci, pro případ potíží, a jeho povaha tomu zcela odpovídá.
"Pojďte dolů." Řekne čaroděj, teď už klidněji, a přesune se, ze zastíněné části, kde jsou postele a odpočívadla, ke stolu ve středu místnosti. Posadí se na židly a počká na ty dva. Když promluví je to potichu a lidským jazykem. Téměř celá rasa se ho totiž musela naučit kvůli stykům v dalšími rasami, které nedokázali snést jejich skřípání, téměř kamennými zuby. Také je mnohem tišší než jejich. "Odejděte, přesně jak jste měli v plánu. Místo hospody však počkejte, někde v tunelu, zapalte si oheň, a zítra ráno se vraťte. Já si tu připravím pár kouzel, v noci je sešlu, a ráno budu vědět jestli za pečetí opravdu něco je. Jen se bojím co najdeme. Bud se nám to všem zdálo, nebo je tam něco co pozná když zde není víc než jedna osoba."
Artun, ten ve zbroji, se ozve. "Nemyslím si že je dobrý nápad tě tu nechat. Sice si jen domýšlíme, ale ty možnosti jsou hrozné. Nebude lepší to nahlásit králi?" Na to, překvapivě, zareaguje Gomn. "Čaroděj má pravdu. Znáš našeho ctihodného vládce. Bude to omyl a přístích patnáct let po tomhle trestu, budeme hlídat žumpy." Povzdechne si. "Už jsem něco podobnýho zažil." Arli si odplivne na zem. "Jo a kde? Sám víš že tvým historkám se nedá věřit." Gomn se narovná a zamračí. "Třeba jsem slyšel o členovi "Poškrábaných krystalů" který nedokázal splnit jednoduchý úkol a místo toho napadl svého velitele."
Arli se bleskově vyšvihne a zatne pěst aby udeřil. Znovu si však sedne. Ve stejnou chvíli totiž vstal i Neral. "Já zase slyšel o jednom ze "Sběračů", který byl tak hloupý že okradl duchovního. Dokonce od toho činu získal přízvisko." Nejdříve se zadívá na Gomna, zvaného Obírač a pak na kamennou plochu stolu. "A o, ještě mnohem, hloupějším čaroději, který, spolu s dalšími, vyvolal démona, kterého nedokázali ovládnout..." Rozhostilo se ticho a mág se posadil.
Nejvyšší z mužů si stoupne, tentokrát bez sebemenšího vzteku. "Jdu si sbalit batoh." Gomn, z rodu Sběračů, dojde ke stejnému názoru a, také, zmizí do své "osobní části". Tedy do jednoho z pěti koutků s postelí, truhlou a židlí. Zaklínač naopak všechny své věci, spolu s pár dalšími, vyskládá na stůl, spolu s obsahem svých četných kapes. Převážně kameny a krystaly s různou mocí a další rituální předměty, ať už z bylin, kovů, či částí čarovných, někdy i obyčejných, tvorů. Také těžká kamenná sekyra s ostřím černým od zaschlé krve a toporem z železa pokrytým črty a runami.
Jako poslední vytáhne malou klícku s rychlíkem, zatavenou ve skle. Rozhodně v tom je nějaké kouzlo protože když s klecí udeří o zem, sklo se roztříští a, bledě zelený, opeřenec se probudí. A navíc nikde žádné střepy. Neral začne, s pomocí jednoho z kamenů, ostrého kusu obsidiánu, obaleného králičí kůží pro lepší držení, vyrývat do stěny, směrem k tunelu, různé malé symboly. Poté velkou pečeť, na podlahu, která vypadala jako kruh. Když vše propojí, tahy dalšího kamene, tentokrát křistálu, vezme klícku a položí ji přibližně do středu kruhu. Poté umístí na klíčová místa rituální předměty. To poslední mu zabere necelé čtvrt hodiny, teprve pak se otočí ke svým společníkům a promluví lidským jazykem.
"Tak už jste pryč?!" Vyhání mág společníky. " Chcete snad vidět démona?" Vítězoslavně se zašklebí, když oba dva, konečně vyrazí na cestu. Když si je jistý že odešli, vezme do ruky zbraň a osmkrát s ní v kruhu obejde připravený symbol na jednu stranu, pak se otočí a druhým směrem ji obejde sedmkrát. Poté postupně přejde ke každému ze sedmi, rozmíštěných, artefaktů a nad každým z nich provede očistný rituál. Trvá téměř tři hodiny než je se svou prací spokojen a přejde k osmému předmětu. Kleci s živým tvorem. Tam se na další hodinu posadí do sedu se skříženýma nohama, mává a pohupuje sekyrou nad hlavou a zaklíná. Někdy v té době se začnou ozývat podivné zvuky, kvůli kterým tohle vše dělá.
A pak si stoupne. Zaklínaní nepřestává, ale teď pouze šeptá. Otevře klícku a okamžitě švihne sekyrou. Zkroucená klec odletí mimo pečet, a umírající rychlík padne k zemi. Artun vykřikne jméno jednoho slabšího démona, a zvolá že veškerá krev která se dotkne kamene je jeho. Zmíněná tekutina začne bublat a vařit se. Během sekundy s klokotem, zčerná a vypaří se. Zbyde jen jedna malá kapka která chvíli poskakuje po zemi jako kulička rtuti. Asi po půl minutě když už je démonolog opravdu nervózní, se kapka, s ohlušující prásknutím, protrhne a vyskočí z ní nestvůra sotva lokec vysoká.
Krátká křídla, vypadající jako nesčetněkrát zlomená s podivným tmavým peřím porostlým malými rohovinovými hroty.Kloubovité končetiny vytvářející dojem, vyhublých, žabích nohou, natažených na nejzazší mez a na patách rozštepená kopyta, která vyrovnávala napnutí chodidel. To co by se dalo nazvat pažemi bylo zkroucené a očividně slabé. Každá z těchto rukou měla šest neúměrně velkých drápu. Bílá kůže, ani ne z půlky pokrytá bledými šupinami, mezi kterými vykukují řídké trsy hnědé srsti. Liščí tlama a dva páry sklopených rysích uší, ještě dokreslovali, hrozivý, výraz, který tvor nasadil když se rozhlédl.
"Tebe nepoznávám. Nepatříš mezi mé uctívače, takže nemáš právo mne povolávat. Navíc nemáš žádnou pořádnou oběť, kromě zvířecí krve." Mlsně si oblízne. "Sladké po kouzlech, ale pořád jen zvířecí. Sotva vystačí abych se udržel v tomhle světě." Zkusí udělat krok ze středu kruhu a bolestně se zakření. "Vidíš?!" Vykřikne naoko rozlobeně. "Nestačí ani na to abych vystoupil mimo tvé bariéry. To když jste mne přivolávali minule... Tolik moci jsem, na tomhle světě, neměl po dvacet tisíc let!" Začne se smát. Odporným řezavým smíchem který i artuna bolí v uších.
Nerala to přesvědčí, v tom co si už chvíli myslel - totiž že Xárre, jak se démon nazýval, si ho dobře pamatuje. "Mohl jsem po světě kráčet ještě pár TÝDNŮ poté, co jsem rozprášil ten váš ubohý kult." Pokračuje démon. "Chtěli jste po mne velké věci a tak jste mi připravili hostinu z krve baziliška a těla únarkského šamana. To byla chyba." Zatváří se velmi smutně. "Kdyby jste svou pozornost zaměřili i na ochrany, podobně jako ty dnes, bylo by vše jinak." Zadívá se mágovi do očí. "Takové hlupáky jsem nepotkal už mnoho milénií. Nemělo cenu takový kult uchovávat i když mne uctívali." Znovu vykročí a hranicí projde zavlnění. "Tak mluv co si přeješ? Zavolal jsi mne tak máš, dle vašich zvyků, nárok na jedno přání. Ale když, se mi nebude líbit, budes muset zaplatit!"
Zaříkávač, na démony už trochu zvyklý, se zhluboka nadechne. I když netvor je vzhledově jiný, stejně v něm poznal toho kterému sotva unikl. Tedy myslel si že mu unikl. Teď mu začali docházet věci, kterým si předtím všiml jen okrajově. Xáre ho nechal uniknout. Ale proč? Protože nebyl, pravým, členem kultu. Pouze pomáhal se shromaždováním moci a rituálních předmětů. To je divné. Proč by, démon, dělal něco z čeho nemá žádný užitek? Určitě z toho plánuje něco získat. Neral se začal bát že i když úkol který po stvůře chce je jednoduchy, bude za něj muset zaplatit, mnohem, více než by chtěl.
"Mocný, úpěnlivě tě žádám, aby jsi pro mne zjistil, co se nachází na druhé straně této uzavřen štoly. Za to si vše co nalezneš můžes ponechat." Démon se mágově snaze jen vysměje. "To bude nuda. Dej mi džbán tvojí krve a udělám to." Čaroděj dlouho přemýšlí nad odpovědí. Netvor zatím ťuká drápy o hranice svého vězení, jako by hledal nějaký rytmus. To Nerala zneklidní. "Tedy žádám aby jsi mi donesl ruce jakýchkoliv bytostí které budou za zdí."
Stvůra ušklíbne a přejede si drápem po kůži, nad víčkem. "To zní líp. Bude mi stačit, až po okraj plná, miska." Zaujat tou vidinou polevi v pozornosti a dvá z drápů patrně zkoumajících bariéru, zčernájí a jeden i odpadne. Zvířecký démon, zatřepe prsty, nakrčí nos a jinak si zranění nevšímá. Za chvíli i Neral cítí odporný puch pálící se rohoviny a masa. Není to jen puch co čarodějníka zaráží. Doufal že tato nabídka, už, bude stačit, aby nemusel obětovat vlastní krev a magii. V překvapení vyhrkne první věc která ho napadne. "Jsem ochoten ti za to darovat tři kapky. Poté co to uděláš."
Když Xárre bleskově přijme, a usměje se způsobem, že koutky jeho úst končí téměř u uší, Neralovi okamžitě dojde že udělal hroznou chybu. Měl přemýšlet a dát jiné zadání. Nyní je však pozdě, protože démon se pomalu noří do stěny. Nyní, při plnění úkolu, od mága, který ho znehybnil, ho najednou nic neomezuje. Další věc která stála spoustu démonologů život, duši, nebo magii. Dokonce je znám případ kdy démon dostal úkol zjistil přičinu znečištění jedné řeky a tu příčinu zničit. Po, necelém, měsíci se vrátil do města odkud pocházel mág který ho vyvolal, v podobě ničivého žlutého mraku a, cestou k mágovu domu, zabil vše živé kromě zvířat. Samotnému čaroději pak oznámil že to oni poškozují přírodu, zabil ho a zmizel do svého světa, aniž by se jakkoli staral o to že podle zadání by měl zlikvidovat i zbytek obyvatel města.
Čarodějovy myšlenky zběsile pádí. Musím mu ty tři kapky obětovat dřív než se ke mně dostane. Jinak mi může provést vlastně cokoli. Až je dostane moje magie ho zase bude ovlivňovat, ale do té doby jsem proti němu bezbraný. Stačí dotyk a může mně ovládnout. Najednou dostal spásný nápad. Přejde do středu věznícího kruhu, bodne se do ruky, mezi dva krystaly a nechá, svou životní tekutinu, skanout na zem. Vykročí, v tu chvíli se však, ze stěny, vynoří démon a vstoupí rovnou do pečetě. To co nese Nerala šokuje natolik že ani nepromluví že platba kterou stvůře slíbil je už připravená v kruhu. Dokonce ho ani nenapadne pečet opustit.
Xárre přistoupí těsně k němu a upustí na zem dvě ohnilé paže velikosti, a barvy, dubového křesla. Nejspíš i váhy podle zvuku, když dopadnou na zem. Démon popadne Neralovu dlaň. Mág se pokusí vytrhnout, ale démon mu paži zmáčne, až vytryskne další krev. Tu zahytí do dlaně druhé ruky. Většina tekutiny steče, ale tři kapky se se zřetelným zasyčením vypaří. Teprve pak je čarodějník propušten. "Tvé čáry pořád platí a já tu musím zůstat. Ale i ty jsi zde uvězněn. Máš štěstí že s tebou mám určité plány." Pokyne paží a čaroděj s překvapením zjistí že si sedá do tureckého sedu a nadšeně naslouchá. "A teď poslouchej nebudu to opakovat dvakrát. Doufám že jsi chytřejší než poslední velmistr mého kultu." Neral děsem málem omdlí, když si uvědomí co slova znamenají.