Běžná práce

Běžná práce
Ve starém koženém křesle seděl muž, velmi starý muž, jenž za svých mladých let odešel bojovat do války, jako mnoho jiných. Avšak narozdil od ostatních se tento muž z bojiště vrátil. Kdysi si myslel že ho potkala štěstěta a dopřálu mu to co jeho mnohým druhům nedopřála, a to vidět domov a žít svůj život. Pouze s odstupem času pochopil že si s ním osud zahrál nepěknou hru, neboť když se po válce vrátil, nenalezl nic z toho co hledal. Jeho domovem a rodinou byla již válka, které dal své nejlepší léta.
Jeho život mu byl odcizen, myslel si že se dokáže vrátit do starých kolejí, do těch lepších časů kdy na frontách ještě nebyla cítit smrt. Nedokázal to, vzpomínky, které se mu vracely ho nenechaly vést normální život.
Možná kdyby do armády nenarukoval, možná kdyby zemřel, ušetřil by si trápení, nebo možná kdyby se narodil v jiné době, možná by dokázal vést normální život.Teď je již pozdě se takovými otázkami zabývat, a muži jenž se ve svém křesle díva na album z jeho mládí pomaly dochází že jeho život se chýlí ke konci.
Naproti muži, který jsi jednou a naposledy dopřával vzpomínký na svůj život, seděla na křesle žena. Její krátké havraní vlasy ji nesahaly ani po ramena, na sobě měla černou koženou budnu. Byla velmi mladá, avšak její oči černé jako nejtemnější noc, prozrazovaly velké vědění a zkušenosti. Vypadala rozloběně, na někoho čekala. Věděla že příjde pozdě „on vždycky chodí pozdě,“ pomyslila si. Proč tedy, když věděla že příjde pozdě zde byla na čas. Možná v koutku důše doůfala že by opozdilec pro jednou mohl přijít přesně, možná doufala že se někdy změní. Koutky v její bledé tváři se trochu nadzvedly „on a změnit se?“, přes všechen čas co ho znala se ani trochu nezměnil, a že ho znala hodně dlouho, už od počátku času to byl její jediný přítel, spolupracovník a spolupachatel.
Teprve když hodiny, odbily dvanáctou hodinu se opozdilec dostavil. Z čista jasna se vedle, bledé, dívky objevil muž kterému podle vzhledu táhlo na třicet, na sobě měl, krátký kabát a pod ním špinavou košily. Muž narozdíl od dívky nebyl tak bledý, měl husté hnědé vlasy a špatně oholené strniště.
„Jdeš pozdě.“ Řekla dívka nezučastněným hlasem. „To je snad na mě, abych posoudil, ne?“ Řekl muž a jemně se usmál.
Muž si sedl na křeslo vedle dívky, „Rád tě opět vidím Moreno,“ řekl muž najednou. Dívka se na něj pomaly podívala, „Stejný, je pořád stejný, a navždy také bude,“ pomyslila si. „Také tě ráda vidím Chrone,“ řekla dívka chladně. Chronovy přeběhl mráz po zádech když jí slyšel promluvit, „Ano, strach jsi uměla šírit vždycky, ikdyž jsi to v mnoha případech ani nechtěla.“pomyslil si. „Ty se na mě pořád zlobíš, Mory?“ řekl Chronos tlumeným hlasem. Pokud by pohled dokázal zabíjet, tak by Chronos určitě zemřel, neboť pohled který mu Morena dopřála byl vskutku vražedný.
Chronos, kterého napadlo že nejlepší bude odběhnou od tématu, ukázal na muže v křesle s albem fotek položeným přes kolena, a zeptal se „ To je on?“ Morena se přikívla. „Nevypadá nemocně a tak starý také není, jsi si tím jistá?“ zeptal se Chronos. Morena se podívala na Chrona, a v tváři se ji bila směsice pohrdání a vzteku, „ Od toho jsi tady snad ty, abys to posoudil, ne?“ Chronos, který té otázky ihned litoval potřásl hlavou a jednou rukou začal něco hledat v kabátu. Po chvíly vytáhl, malé, stříbrné hodinky na řetízku, hodinky byly hodně poničené a vypadaly hodně staře, na hodinkách byly vyryty iniciály EC.
Chronos, si hodinky pomaly prohlédl, byly značně zničené avšak nic co by ohrožovalo jejich chod nenalezl. Když skončil s jejich vnější inspekcí přiložil si hodinky k uchu, zavřel oči a poslouchal. Dokonce i Morena zatajila dech a s očekáváním na něj pohlédla. Poslouchal dlouho, nezvykle dlouho a to u něj nebylo dobrým znamením. Morena už to nevydržela a zeptala se, téměř šeptem, snad aby Chrona nevylekala, „Tak co?“. Otevřel oči, a pomalým pohybem, se na hodinky ještě jednou podíval, „Měla jsi pravdu,“ řekl s hlasem bez emocí. V tu chvíly se oba podívaly na staříka v křesle, který při vzpomínání spokojeně usnul.
„Vypadá že byl voják,“ poznamenal tiše Chronos.
„Ano, bojoval ve válce a zabíjel aby mohl přežít, ale teď zde sedí, na posmrtném lůžku, a zvažuje co mohl v životě udělat jinak, a na samotném konci, bude žádat více času, avšak takový jsou všichni lidé.“ poznamenala suše Morena.
„Lidé mají času dost, ale ne tolik, aby dokázaly pochopit nebo příjmout smrt.“ řekl se smutný usměvem Chronos.
„To je sice možné, avšak lidé si času vůbec neváží, je to jedna z jejich mála svobodných věcí, a oni ji mrhají, ale to by jsi měl vědět nejlépe ze všech.“ řekla Morena, a podívala se vyčítavým pohledem na Chrona.
„Svobodná věc, huh? To si vážně myslíš?“
„Ovšemže, je pouze na jedinci jak naloží se svým časem, a je jedno zda-li je ten čas krátky nebo dlouhý, je pouze jeho.“
„Ach Moreno, s lidmi máš více společného než si myslíš, ty nechápeš je, a oni tebe. To jak člověk naloží se svým časem není otázka svobody, nemůžeš tvrdit, že člověk co se narodí jako otrok, kterého jeho pán nenaučí číst, může svůj čas využít ke studování knih.“
„Takže ty tvrdíš že svoboda, se kterou můžou naložit, skrze čas závisí zcela na náhodě?“
„Ne uplně, ale dalo by se to tak říct.“
„V tom případě jsou mi lidé více odpudiví než dříve.“
„Proč to?“
„Když má člověk to štěstí, že se narodí zdravý, do svobodného státu, s rodinou která ho dokáže uživit, tak proč svým čase mrhá nad hloupýma věcma. Proč lidé stráví hodiny, nad dobrodružnou knihou místo aby hledaly dobrodružství samy?“
„Lidé jsou různí, avš-.“
„Dost!“ přerušila Chrona Morena „ Nejsme zde, proto abychom debatovaly nad těmato otázkama.“
„Máš pravdu, jsme zde abychom dělali naši práci.“ přisvědčil jí Chronos, a podal jí hodinky.
Muž se zbudil, něco se stalo, cítil to, nedokázál to popsat slovy, ale jako kdyby ho něco volalo, uslišel tikot kapesních hodinek, nikdy ten tikot neslyšel,ale zdálo se mu jako kdyby ho znal od nepaměti, byl s ním něják spojen. Morena a Chronos se mezitím postavily, teprve až teď je mohl muž zahlédnout.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostali! Co chcete?!“ vykřikl stařík.
„Vždycky tolik otázek.“ odvětila znuděně Morena.
„Ale no ták, přece si zaslouží znát odpověd alespoň na tyto otázky,“ řekl Chronos.
„No dobrá, co se týče jména, je to trochu složitější, moudří řekové mi říkaly Nyx, chytří egypťané Anúbis, statní seveřané Hel, a stěhovaví slované Morena.“ řekla Morena se škodolibím usměvem.
„Vy jste -,“ řekl stařík, věděl že nelhala, cítil to.
„Přesně, gratuluji, uhodls to, ohledně druhé otázky, snad se nebudeš ptát někoho jako já, jak jsem se dostala do tvého domu?“ přerušila Morena staříka, a začala se smát.“A co se týče poslední otázky, vážně ti musím říkat pro co jsem tady?“
„Ne“ odvětil stařík, a pomaly se zvedl z křesla „Už dlouho čekám na tento okamžik, jsem rád že jsi konečně tady“.
„Nebudeš prosit o další čas?“
„Proč bych to dělat, všichni vědí že jednou příjde, vzpouzet se tomu je jako popírat gravitaci.“ řekl stařík s mírným usměvem.
„Nějáké poslední slova?“
„Ne, a dělej už, ve své práci, by jsi měla vědět, že staří lidé nemají rádi zbytečné čekání.“ řekl rozčíleným hlasem stařík.
„Dobrá tedy, v tom případě mi dej ruku Eduarde.“
Stařík vykročil k Moreně, jako kdyby mu celý jeho život projel hlavou, konec už je konec, konečně.
Postavil se vedle Moreny, a už když jí chtěl stisknout podávanou ruku znejistěl.
„Co se děje?“ zeptala se Morena.
„Jak jste věděla jak se jmenuji?“ zeptal se stařík.
Morena zkřivala svůj obličej do nepěkné grimasy, který, připomínal jen vzdáleně usměv, vymrštila svou ruku a chytla tu staříkovou, přičemž se k němu naklonila a pošeptala mu „Jsem přeci smrt.“
Hodinky přestaly tikat.