Jak jsem porozuměl řeči zvířat

 

Už jste někdy ochutnali vařený mozeček z králíka? Já jo, ale nic dobrého mi to nepřineslo. Chuť mdlá a můj intelekt stále na stejné úrovni... Fakt zkušenost k ničemu, kromě toho frustrujícího pocitu, že jsem nějakého živého tvora připravil zcela o rozum. Docela mě to teď mrzí, ale pokouším si namlouvat, že byl stejně už mrtvý...

 

Ano, tím se teď utěšuji, abych si nepřipadal jako netvor. Děda ho prý utratil na svátky, abychom ho měli pečeného s kouskem bůčku, červeným zelím a domácími bramborovými knedlíky. Pochoutka pro všechny. I naše malá vnučka si žádala přídavek!

 

Jenže já to v té chvíli viděl úplně jinak. Hrozně se mě dotklo, když mi i moje žena řekla, že děda ho už dlouho plánoval zabít a to že jsme ho pak jedli je úplně v pořádku. Nemusel jsem prý dělat žádné scény, ale pěkně se pomodlit a papat... Proč ale zrovna Lojzu?

 

Bohužel jsem byl jsem v té době ve zvláštním svátečním módu: „Ty si fakt myslíš, že se církevní svátky slaví zabíjením?“

Ne, neměl jsem tato slova vůbec vyřknout, protože jsem tím všechny tak trochu vyděsil. No lépe, rozpoutal jsem takovou malou adventní krizi. Po mém oznámení, osazenstvo štědrovečerní tabule doslova ztuhlo a přestalo jíst.

 

„Ježíši Maria a co kapr, ten ti taky skočí na talíř už smaženej?“ pravila žena nevěřícně.

„No, to si samozřejmě nemyslím, ale pokud děda plánoval na svátky někoho zabít, nemusel zrovna mého oblíbeného králíka.“

 

Ještě štěstí, že náš děda již hůře slyší, což se projevilo tím, že náhle slavnostně prohlásil: „Nejlíp chutná vánoční kapr, když je to králík!“ Všichni jsme se tomu vtipu upřímně zasmáli a tím nálada vrátila do správných kolejí.

Ne ovšem mé drahé polovičce, která si myslela, že je třeba věc řádně dořešit: „Děda je ale zvyklý zabíjet králíky na svátky!“

„A má povolení od boha?“ zasmečoval jsem automaticky a hned to mě zamrzelo, protože jsem si uvědomil kam se to zase řítíme.

 

V televizi zrovna zněly koledy bez reklam a dělalo to takovou tu krásnou Vánoční atmosféru, která má lidi v tomto svátečním čase hlavně sbližovat.

„A proč jsi ten mozeček vůbec jedl? Ten přece patří do polívky.“ zeptala se smířlivějším tónem. Asi ji taky došlo, že mé morální nedostatky můžeme probrat až na Silvestra.

„Já? Já nevím...“ Získával jsem čas na rozmyšlenou: „Doufal jsem, že tím třeba zmoudřím, ale hlavně jsem ještě nevěděl, že děda zabije zrovna mého Lojzíka...!“

 

K Lojzíkovi jsem chodil vždycky, když mi bylo nejhůř a potřeboval jsem přemýšlet o samotě. Opíral jsem se ramenem o jeho kotec a pokuřoval cigaretu. Zvědavě po mě pokukoval a čekal, že mu nabídnu lístek zelí, nebo raději mrkev. Vždycky jsem mu něco přinesl. Pokuřovali jsme pak spokojeně spolu a ani jednou neřekl ať to típnu, že tím škodím sobě a potažmo i celému světu.

Jednou jsem mu dokonce i pokusně foukl dým do jeho čumáčku a on se ani nerozkašlal. Pohlédl na mě oddaně a očima mi řekl:“ Ještě prosím, chci být tak moudrý jako ty, tati.“ Úplně jsem mu to viděl na očích. Dojalo mě to. Lojzíček mě má za tatínka, tak mě miluje a potřebuje.

V domě se všude svítilo a řešili se tam nějaké ty prapodivné spory, které nechápu. Jako třeba, že není třeba mít zapnuty dvě lednice, když máme tak výkonný mrazák na chodbě a stejně je poloprázdný. Že já, jako hlava rodiny nedokážu ani sehnat pořádný mrtvý prase do toho mrazáku. A nebo, co jsem to za hospodáře, když jsem slíbil natřít zábradlí u schodiště a skončil jsem tím, že jsem jen koupil barvu a štětec.

 

Lojza na mě pohlédl omluvně a já věděl, že kdyby mohl, tak to zábradlí za mě i natře. Bohužel si to nemohl dovolit. I kdybych ho na tuto práci uvolnil z jeho kobky, nedosáhl by do té výšky. Musel bych ho nosit v náruči a míchat mu barvu. Chvíli jsme o tom oba docela vážně uvažovali, ale dům se mezitím zklidnil a nás napadlo, že to necháme plavat.

 

Potáhl jsem smutně z cigarety a zahlédl prosebný pohled Lojzíka: „Neboj kamaráde...“ a foukl jsem mu malý obláček dýmu k čumáčku.

„Miluji tě tati“, pravil očima a skočil mi přímo do náruče, protože branka byla otevřena. Vždycky, když hovořím se sobě rovným nesnáším nějakou zábranu, natož pletivo!

 

Na toto reagoval náš věrný pes Figo, který až doposud ležel v boudě, chrápal a tvářil se že hlídá. Vyběhl ven, skočil mi přímo do obličeje a začal mě olizovat, Lojzu nevyjímaje.

„Figo, fuj, co to děláš? Lehni ty zvíře!“ zařval jsem, protože jsem se bál o svého králičího synka Lojzíka. Figo poslechl, ale stále pracoval svým čenichem.

Vyfoukl jsem poslední obláček cigarety a Figo nasál stopu. Pak se mi schoulil k nohám a milostně pohlédl na Lojzíčka, který se těšil bezpečí v mé náruči.

 

„Co tam v tom mrazu tak dlouho děláš?“ křikla silueta v okně. Lekl jsem se, protože jsem tak nějak zapomněl na existenci lidí. Byla to má žena. Bála se, abych se snad nenastydl a nemarodil.

„Neboj miláčku, já tu jen kouřím a hřeje mě Lojza s Figem.“ zahovořil jsem krásným hlasem.

„Ale cigarety máš tady na stole, tak co tam tedy kouříš?“ projevila detektivní talent.

Zaskočila mě a já zmateně pohlédl na své věrné kamarády, co se ke mně tulili.

„Testuji takové ty zvířecí cigarety, pro naše domácí mazlíčky.“ zalhal jsem v nouzovém režimu a zatrnul jsem, co ona na to.

„A ty to kouříš s nimi?“ otázala se udiveně, ale zase tak bezelstně jako dřív.

„Ano, copak jsme my lidé něco víc?“ ťal jsem do živého.

„Ne, ale tak pojď už nahoru, koukneme se spolu na telku.“

„Už jdu, jen ještě musím uložit Lojzu a Figa.“ směroval jsem návrat do neurčita.

 

Okno se zavřelo bez bouchnutí a v domě se rozhostil klid. Vzal jsem spícího králíčka a odnesl do Figovy hlídací boudy. Pes nás následoval, vrtě ocasem.

„Tady Figo pěkně hlídej a běda ti, jestli mu ublížíš!“ řekl jsem přísně.

Pes se na mě udiveně podíval, jako co si to o něm myslím a stočil se do klubíčka tak, aby mého Lojzíčka chránil. Při pohledu na oba, mi vstoupily do očí slzy a nikam se mi najednou nechtělo.

„Tak čau kluci a buďte tu hodní!“ zvolal jsem a vykročil na schodiště do domu. Pomalu jsem stoupal po schodech nahoru. Stále výš a výš. Za chvíli už budu doma a pak se budu dívat se ženou na televizi.

Škoda, že ta Figova bouda je tak zoufale malá...