Poslední palisáda #6: Konec

 

Nad vším a všemi se ozvala rána, Hranatar se začal třást, starokůry se třepetali, až větve chrastily. K městu se přihnala bílá čára příliš rychle nato, než aby si jí někdo opravdu všiml. Kouř byl odhozen do všech stran k zemi, vojáci i Zaery byli sraženi na zem. Mezi vnější zdí a palisádou se nad zemí objevila Lutona se Světozarem. Okolí se dál třáslo, když padali z výšky pěti stop dolů.

            Než začal pořádně vnímat, co se kolem děje, uvědomil si, že mu je neskutečně špatně. Pochyboval, jestli by dokázal vstát. Pak na něj skočila Zaera, neměl sílu něco s tím dělat. Lutona už stála, ale nepomohla by mu. Několik šípů nestvůru ranilo, když do ní zajel dlouhý oštěp a přišpendlil ji k zemi. Začala se klepat a uvolňovat tělo kolem oštěpu. Přes ni se drala další. V ten moment jim nějaký voják v elitním brnění usekl oboum najednou hlavy. Z dalších stran se odehrávali podobné boje. Zaery cítili snadnou kořist a chtěli ji dostat. Boj zde pokračoval, i když on čekal, že nestvůry utečou, že ucítí prohru. Ale ony velitele stále měly.

            „Zare, vstaň! Musíme pryč!“ drmolila skloněná k němu, sama nejspíš vyčerpaná.

            „Nemůžu se hýbat,“ dostal ze sebe. Nikdy se necítil tak bezmocně.

            „Nejsi na magii zvyklí, tvé tělo… Ó, ne, ó ne!“

            Byla to úplná spoušť. Napadlo ho, že Hranatar padl. Za plameny, které šlehaly z bývalé stáje, uviděl díru namísto palisády. Co se muselo dít uvnitř? Všude bylo tolik mrtvých.

            „Světozare, vstaň!“ uslyšel i zahlédl zleva Chvala, zbroceného tmavou krví, zmáčeného potem. Byl u vnější zdi, kde jich bylo nejvíc. Jeho brnění spíš nebylo než bylo, červený plášť byl pryč a na levé straně viditelně krvácel. V každé ruce ale přesto třímal meč.  Krátké meče, s kterými mohutný muž máchal jako s lehkými párátky, pořád rozsévaly smrt. Křičel v opovržení, bojoval. Vedle něj padl další voják, zezadu probodnutý něčím, co bylo před chvílí končetina Zaery, teď něco ostrého a příliš dlouhého. Chval se otočil a usekl jí hlavu. Po natažené levačce najednou vystřelilo další chapadlo a probodlo ji skrz téměř u ramene. Na konci se objevil háček a zasekl se zpátky. Chval se otočil, za chapadlo zatáhl druhou rukou, v které stále stíhal mít meč a sekl.

            „Chvale!“ zakřičela Lutona. „Musíme pryč!“ řekla a snažila se Světozara vytlačit do sedu. Nešlo jí to.

            „SVĚTOZARE!“ Otočil se ke Chvalovi, tomu silnému muži, který by se nezalekl před ničím a nikým. „VSTAŇ! zakřičel a vytrhl si z levé paže klepající se černé, beztvaré chapadlo. „VSTÁVEJ, TO JE ROZKAZ!“

            Nemohl ho zklamat. Prostě nemohl. Pokud tady má přece jen umřít, nebude to v leže. Nadechl se štiplavého vzduchu nasáklého kovovou příchutí krve a smrti. „ÁAAAAAAH!“ Rozkázal svému tělu, aby se hnulo. Bolest nemizela, ale stávala se něčím nepodstatným.

            „To je ono, Zare!“ povzbudila ho Lutona. Viděla, jak na ně skočila další Zaera, ale přihnal se nějaký voják a v odrazu do ní vrazil čtvercovým štítem tak silně, že je přelétla a minula, i když po nich natahovala rostoucí chapadla. Voják s tváří mladíka pod nánosem krve a bahna za to zaplatil životem. V poslední chvíli na ni pohlédl, než ho strhli dvě Zaery, měnící se, trhající.

            Seděl. Svalil se na levý bok, zapřel se do bláta nasáklého krví a zabral. Byl na kolenou. Lutona mu na nohy dokázala pomoct. Přispěchal k nim Chval v doprovodu Hala a Ekila. Všichni byli někde raněni.

            „Dostaneme vás za palisádu,“ oznámil Hal a chytl Světozara z jedné strany. Zbývající vojáci se kolem nich stahovali a vlastními těly chránili velení. Cítil se bezmocně, vidět ty muže se obětovat. Nohy mu opět vynechaly, byl táhnut a měl problémy vůbec udržet otevřené oči.

            Protržená palisáda byla zabarikádovaná dvěma velkými vozy převrácenými na boky. Na nich i před nimi všude trčela dlouhá kopí. Dostali se dovnitř, stěna z mužu se za nimi zamkla a bojovalo se dál. Jedna Zaera proskočila i přes zeď kopí, ale byla rychle zneškodněna hloučkem mužů z domobrany.

            „Chvale, poslouchej,“ zachrčel Světozar a byl si jistý obviněním, které poprvé vznášel nahlas. „Musíme najít Erika. To Erik! Jinak Zaery nepřestanou. Byl felčar jeho otec?“

            „Byl. Jmenoval se Valin Zakoupil. Seš si jistý?“

            „Ano, jsem.“

            „Zahlédl jsem ho naposledy se Západem jít do radnice,“ reagoval Ekil.

            „Tam také bude,“ řekla Lutona. „Je to zhruba uprostřed města. Určitě se snažil překonat neviditelnou bariéru města.“

            „To zapadá do všeho, co jsem viděl! Bude nebezpečný?“ zeptal se Chval, výrazně bledý v obličeji.

            „Rozhodně. Silně krvácíte, pane Chvale. Ta ruka nevypadá vůbec dobře. Nemyslím, že by bylo chytré, kdyby jste šel s námi.“

            „Nesmysl. Nikdy se mi ten skrček nelíbil, nebudu u toho chybět. Navíc, on neví o našem podezření. Pan Světozar omdlel?“

            „Ne, jsem tady.“ Zatřásl hlavou a začal klást nohu před nohu, aby pomohl Halovi a Ekilovi. Museli co nejrychleji do radnice.

            Byli vpuštěny dovnitř a vešli do prázdné hlavní haly.

            „Pojďme do pokoje Západa,“ rozhodl Hal a vytasil volnou rukou silně použitý a zničený meč. Byla to zdravá úvaha. Chval se ale svalil na schodiště. Při silné ztrátě krve bylo vyloučeno, aby jim jakkoliv pomohl. Naznačil jim, ať jdou a neztrácejí čas. Pokoj Západa byl za hlavním schodištěm na konci chodby. Radnice byla podezřele tichá, takže se pokoušeli také jít v tichosti. Když došli ke dveřím, Světozar jemně zaťukal.

            „Řekl jsem, že teď ne!“ ozval se nervózní hlas Západa.

            „Eriku, otevři nám dveře. Chceme si promluvit. Jsem tu jen já a Lutona.“

            Nic.

            „Co to říkáte?“ zašeptal Ekil.

            „Pustí nás, veřte nám,“ šeptala Lutona. „Bude s námi chtít mluvit.“

            „Eriku, nikdo jiný dovnitř nevstoupí. Ty víš, co se stalo se Zapoharem. Pusť nás, promluvme si,“ soukal ze sebe Světozar. Ekil a Hal ho opatrně pustili a odešli ode dveří. Hal naznačil, že budou k dispozici, kdyby se něco dalšího pokazilo. Místo nich ho podepřela Lutona.

            Cvakl zámek a dveře otevřela naprosto bledá Radna s očima rudýma od pláče, s hrůzou vepsanou ve tváři. „Chce s vámi mluvit,“ řekla ploše.

            Vešli opatrně do útulně zařízené světnice. Mezi dvěma okny u čalouněných křesel stál Erik. Držel dlouhou dýku u hrdla mladičkého Marela. Západ stál nalevo u dveří do jiné místnosti, stejně bledý jako jeho žena, oči rovněž opuchlé od slz. Vstoupili a nastalo dlouhé ticho.

            „Kdy ti došlo, že to jsem já?“ zeptal se pomalu Erik. Jeho pleš se potila a leskla.

            „Další, co chce vidět můj mozek při práci?“ zabědoval Světozar a promasíroval si rychle čelo. „Když dovolíš, sednu si, ano? Zabíjení tvého šéfa mě nějak zmohlo,“ podotkl vyčerpaně. Lutona jemně sykla v očekávání něčeho strašného. Erik jen kývl na Západa, který k nim přisunul malou stoličku. „To bude muset stačit,“ připustil badatel a posadil se.

            „Opatrně, seveřane. Opatrně na to, jak se mnou budeš mluvit. Možná seš příliš vyčerpanej, abys viděl, že mladej Marel to má nahnutý.“ Radna vzlykla, Lutona se k ní přisunula a začala ji přivíjet k sobě. „Od sebe, vy mrchy! OD SEBE!“ Poslechly.

            „Podezření jsem měl déle. Byl jsem si jisto jistě jistý, když jsme se vrátili od Zapohara a já uviděl hořící stáj. Došlo mi to. Jak jsi to první den řekl. Jak se ti ulevilo, když jsi mohl jít do východních stájí za svou prací. Něco jsi tam kutil. Byl to plán.“

            „Dál?“

            Badatel vyčerpaně vydechl a opět se nadechl. Nebylo mu vůbec dobře. „Ukázalo se, že houba z lesa je velice užitečná. A kdo tvrdil, že to tak není? Komu všichni věřili? Valinovi, tvému otci! To jsem se ale dozvěděl až tady, příliš, příliš pozdě. Tvůj otec… věděl nejspíš o stínu lesa, Zapoharovi. Ale on kontaktoval až tebe a Jacka,“ plácnul se slabě do stehen. „O, ano, Jacek - mimochodem, taky mrtvý - říkal, že Zaery jsou hloupý nástroj. Že když se dobře navedou, budou konečně užitečné. Musel to být někdo z města s důvěrou Západa. Někdo velice blízký. Toť vše.“

            „Říkal jsem, že bude nejlepší čekat. Ti dva ale čekat nechtěli! Ty a ta tvá čarodějka ste všechno pokazili. Kdybych měl víc času, prorazím ochranu svítiskalů, vím to! Moc mě svěřená je příliš velká, neumím to ještě ovládat…“

            „Kus Zapohara to je teď, Eriku. Brzy to bude většina jeho a část tebe,“ řekla Lutona prosebně. „Copak nevidíš, že vás využíval? Ty chceš zabíjet lidi?“

            „Nerozumíš ničemu. To, co mám na dosah ruky je větší než pár set lidských životů,“ vyslovil dětinsky poslední slova.

            „Pusť Marela. Zůstaneme tady jen my tři,“ smlouval Světozar.

            „Ani náhodou! On je můj lístek ven.“

            „Nemůžeš se odsud přesunout?“ odhadla Lutona a dostala nápad. Světozar si to uvědomil také.

            „To je těžký i mimo město. Jak sem říkal, neměl sem dost času.“ Byl z pravdy rozzuřený. Oba cítili šanci.

            „Tady je můj návrh,“ začal Světozar, „pusť Radnu a Západa. Pojďme prostě omezit počet lidí, kteří mohou přijít k úrazu.“

            Erik o tom přemýšlel.

            „Já nemůžu opustit svého syna!“ protestoval Západ.

            „Eriku, prosím. Nikdo na chodbě není, nikdo o tom neví. Až odejdou, domluvíme se, jak tě dostaneme ven.“

            „To vám mám věřit?“ vysmál se návrhu Erik.

            „Nemáme jak tě ohrozit. Já sotva sedím!“ ohradil se Světozar.

            „Vypadněte, oba! Hned! Jestli chcete mít syna, zařídíte, abych se dostal ven. Vypadněte!“ zařval na ty dva a pohrozil dýkou nebezpečně blízko Marelova hrdla. Potvrdili, že rozumí a odešli, plakajíc, prosíc krátkými pohledy dva badatele, aby něco udělali.

            Lutona věděla, co udělá. Věděla, co to znamená. Pokaždé, když použila magii, podepisovala si rozsudek smrti. Časem se to dozví Spojenci, možná to je už nyní nevyhnutelné. Ale nikdy by nezůstala nečinná, když je v ohrožení dítě. Nevinné dítě. Opět si uvědomila, že naprosto záleží na jejím úmyslu, tak jako v jeskyni. Vždy záleží na úmyslu. Chce chránit, pomoct. A pomůže. Prvně chtěla přesunout Marela, ale to bylo příliš nebezpečné. Musela by ho umístit ve městě. Na takovou preciznost neměla zkušenosti, mohlo by se stát cokoliv, příliš zdí, struktur. Navíc našla zdroj dostatku energie. Byl přímo v Erikovi. Jak sám přiznal, nedokázal zdroj ovládat, to ale neznamenalo, že energie tam není. Naopak, Zapohar byl více než štědrý. Bude lepší dostat pryč je.

            „Lutono, myslíš i na mě?!“ zeptal se jí Světozar přísně.

            Koukla na něj, odfoukla překážející kadeř a zvedla ruce.

            Erik poznal, že něco je špatně a chystal se jednat.

            „Invelena eufe!“ vyslovila v ataluranu. Zvládla vynechat Marela, ale přesunout Erika bez dýky pro ni bylo nemožné. Než se přesunuli, stihlo ji vyděsit, jak moc snadné to bylo. Nemělo by to být tak snadné. Zamířila na severní, prázdnou planinu od města. Nemohla minout.

            Světozar vydechl v úžasu, když přistál na malé stoličce. Erik sekl do prázdna namísto do Marela a začal nepříčetně křičet. Rozeběhl se přímo na Lutonu, která se držela za hlavu.

            To by Světozar nedovolil. Vymrštil se na nohy a stoličkou se rozpřáhl po rozeběhnutém Erikovi. Stolička se rozlétla na třísky, srazila zrádce k zemi a donutila ho upustit dýku. Úsilí ale srazilo i Světozara.

            „Myslíš si, že ty a ta čarodějka, že ste vyhráli?“ zuřil Erik.

            „Radši mi přestaň říkat čarodějko, hade!“ vyjela Lutona tvrdě. Myslela to vážně.

            Erik vstal, ale v nedostatku světla neviděl dýku. Vrhl se na Lutonu, ta ale uhnula a stihla ho kopnout do čela. Světozar se k němu přitáhl a dostal od Erika pěstí přímo do nosu.

            „Nech ho být! Mohla bych tě VYMAZAT!“ Byla v ní síla, která čekala, až bude vypuštěna. Měla na jazyku slova. Bylo by to tak snadné.

            „Udělej to, splétačko,“ zachechtal se Erik. „Tak to udělej!“ Vstal a vzdálil se o pár kroků.

            „Lutono, ne! Nech ho jít. Nedělej to. Ať jde.“

            „Koukněme se na to!“ vyštěkl a roztrhnul zašpiněnou bílou košili. Těsně pod hrudí mu v břišní dutině vězela černá díra. Něco se v ní mihotalo. A kolem, všude kolem, byl červený mech. „Jeho poslední pojistka. Úplně nezmizí, Světozare. On měl pravdu v tom, co tvrdil o Nadaných. Vrátí se. Zaery konečně povede někdo, kdo chápe tenhle svět, a ne někdo, kdo byl tisíc let zamčen v šerosvětí. Kdo ví, kdy ony zase zaútočí. Kdo ví kde! A kdo ví jak?“ zašeptal. „Pokud si chcete hrát na dobráky, nedosáhli ste ničeho!“ zasmál se vítězně. Už to nebyl Erik.

            „To si klidně mysli,“ odpověděl Světozar skrz zaťaté zuby. Lutona si k němu klekla a chytla ho za tváře. Plakala. Málem se v tom ztratila, ale on ji zachránil. „Myslíš si, že se bojíme? Jsi to, co zbylo po jednom ubožákovi. Budeš ještě dlouho sám. Tak už táhni do lesa a užívej si samotu! Jdi! Jeskyně uprostřed Hranice už nejsou, jdi se přesvědčit.“

            Otevřel pusu a chtěl něco říct, ale zase ji zavřel. Hněvivě se na ně naposledy podíval, zvedl ukazováček, ukázal k obloze, dlouze, významně. Pak se otočil a utekl. Nechali ho, byli oba příliš vyčerpaní.

            „Děkuji ti. Děkuji ti…“ opakovala.

            „Lutono?“ zeptal se po chvíli. „Proč se všude najdou lidé, kteří si jsou ochotni zvolit tak temnou cestu? Proč?“

            „Protože…“ semkla rty a přemýšlela. „Protože byli dotlačeni před volbu, kterou za ně ve skutečnosti udělali už dávno ti, kdo je učili.“

            „Jsou tedy přesvědčeni, že si zvolili, ale není tomu tak?“ ptal se dál a koukal do lesa.

            „Většinou, Zare. Většinou. Máš zlomený nos.“

[ * * * ]

Hranice - Den šestý, odpoledne

Je den šestý. Spal jsem téměř tři dny. Měl jsem sny. Spoustu snů. Nevím, jestli byli horší ty živé, nebo ty nečitelné. Je to zvláštní. Chtěl jsem bádat, hledat pravdu, poznávat. Všechno šlo stranou v řádu dní na úkor přežití. Nic nikdy nejde tak, jak si to představujeme. Ale tohle? To jsem vážně nečekal. Nevím, zda někdy zažiji cokoliv vzdáleně podobného. Jsem rád za život. Stovky vojáků neměli to štěstí, padli a Hranatar málem s ním. Škody jsou velké. Zažili jsme něco, na co nikdy nezapomeneme. Povím to tak, jak se to stalo. To dlužím těm, díky kterým mohu jít dál. Ať mne třeba označí za blázna, je mi to jedno.

Jedno vím určitě: na důkaz přivezu pěkných pár jizev a křivý nos. Myslím, že to k dobrodruhům sedí. Povezu také mnoho vzorků starokůru, hub a srst Zaer. Jelikož se jejich těla rozkládají mimo přirozené prostředí, je to vše, s čím se budu muset spokojit.

Chci se s Lutonou vydat na Středostrovy a tam se hlásit Spojencům. Musí vědět, co se tu stalo. Já si musím být jistý, že nás nevezmou na lehkou váhu. Tají spoustu věcí, ale to se změní, zařídím to. Pokud Zapohar tvrdil, že Nadaní opět povstanou, něco to znamená. Duch lesa je zlý, nemá potřebu lhát - přítomný čas. Erik je teď vlastně to samé. Je naší povinností udělat vše pro to, aby smrt těch lidí k něčemu byla. Erik nevyhraje. Zloduchové si myslí, že jenom oni jsou vytrvalí, že zrovna oni dosáhnou svého.

Zapomněl jsem v tom spěchu dát Chvalovi své knihy… Chval o ruku přišel, jak jsem se dozvěděl po probuze-

            „Zare!“ uslyšel od dveří ten nádherný hlas, kterému absolutně nešlo předstírat dominanci a přísnost. Zaklapl zápisník a pohlédl na ni. Byl tak šťastný, že tam stála.

            „Lutono!“ opětoval stejným tónem a pomalu vstal z lůžka. Zakymácel se.

            „Ne tak rychle, dobrodruhu!“

Odešel se umýt, pak se začal soukat do svého vyčištěného oblečení. Lutona ho s pobavením pozorovala zápasit s kalhoty, toho spánku možná bylo příliš, byl jako praštěný.

            „Děkuji ti, Lutono.“ Než mohla odpovědět, věnoval ji pomalý, dlouhý polibek, kterému se vůbec nebránila.

            „I já děkuji. Kdo by byl řekl, co všechno se stane,“ usmála se, celá červená v obličeji.

            „Nejsi Nadaná,“ pošeptal ji do ucha. „Jsi splétačka, budoucí inspirátorka. V tom je rozdíl.“

            „Překročila jsem hranici,“ řekla vážně, ale pak se oba pravdivému dvojsmyslu zasmáli. „Splétač sleduje, stopuje. Nikdy sám nevytvoří vůlí… kouzlo,“ zašeptala znechuceně.

            „Postavila ses zlu, nedovolím nikomu, aby tě za to trestal. A vůbec, necháme si pár věcí pro sebe. Něco mi říká, splétačko,“ začal opět nahlas, „že by z nás mohla být do budoucna účinná vyšetřovací skupina. Přimluvila by ses za mne u Spojenců?“

            „Rozhodně,“ přitakala zasněně a objala ho.

[ * * * ]

            Světozar měl možnost dát své tělo opět do pořádku. Několik dalších dní měl nepravidelné křeče svalů, které postupně ustupovaly. Také se k němu vracelo to, co zažil během boje v jeskyni a během přesunu. Nejen, že se to vracelo, bylo to živější. Lutona mu vysvětlila, že to silná magie může nenadanému tělu způsobit. Byl to zajímavý vedlejší efekt, vzpomínky byly tak dokonalé, že si pamatoval každé slovo, každý pohyb.

            Pomáhali s opravou Hranataru, jak mohli. Když to jinak nešlo, pomáhal Světozar alespoň v kuchyni, ale potřeboval pomoct. Už nikdy neměl zapomenout na vojáky, kteří neváhali ani okamžik, aby jeho a Lutonu zachránili. Nemohl jim říct děkuji, ale nehodlal zapomenout. Když nepomáhal někomu z města, zapisoval vzpomínky na padlé. Strávil mnoho času s pozůstalými. Při obraně padly téměř tři pětiny všech mužů ve zbrani. Tři pětiny. Pět set sedmdesát tři dobrých mužů. S nimi dalších třicet osm civilistů. Padlo jich příliš. Nebylo ve městě nikoho, kdo by nebyl zasažen nějakou ztrátou. Hranatar byl týden ponořen ve smutku, každý večer se lidé scházeli kde se dalo, aby vzdávali hold zachráncům. Ale byla zde i naděje.

            Bylo rozhodnuto, že na Osvícené třídě vyroste  pomník se jmény všech obětí. Spolu s ním nová budova, v které se bude dlouhodobě zkoumat a zpracovávat do té doby nedoceněná houba. Pojmenovat ji měl Světozar, přenechal ale tu čest Polaně, která zároveň zaujala místo hlavní vedoucí nového ústavu. Houbu, budoucí ochranu před lesem, pojmenovala loučníkovec. Světozar dělal, že to tak nechce, ve skutečnosti byl ale velmi spokojen. Západ sestavil a jmenoval výpravu velvyslanců, kteří měli jasný úkol - navštívit Féby, vyložit jim, co se stalo a sjednat větší podporu z jejich strany. Chval se z amputace zotavil rychle a nedělal si z toho příliš velkou hlavu. Jak sám říkal, neměl čas myslet na takové maličkosti, jako je chybějící ruka, když bylo třeba bránit Hranatar. Světozar mu také konečně věnoval své knihy. Západ čekal, že bude lidem odvolán z funkce starosty a byl připraven odstoupit. Dostal ale novou šanci. Něco se v něm změnilo. Zrada v něm probouzela spícího vůdce, kterého město potřebovalo.

            Lidé mají neuvěřitelnou schopnost se spojit. Mají schopnost opravovat, zlepšovat se, doufat v lepší zítřky a bojovat pro ně. Obyvatelé Hranataru jsou ve všech těchto disciplínách zocelení jako málo jiných. Byl téměř čas.

[ * * * ]

            Před radnicí stáli Západ, Radna, Chval, Hal, Ekil a Polana. Za nimi Marel, Kosma, Ralvod a dalších několik desítek lidí, kteří tvořili kruh kolem připraveného vozu. Bylo brzké ráno.

            „Nepřestaneme bojovat za vaše zájmy,“ ujistil Světozar Západa.

            „O tom nebudeme pochybovat, pane Světozare. Nikdy nezapomeneme,“ řekla Radna a sklonila hlavu v uctivém gestu.

            „Prosaďte pravdu,“ promluvil Chval. „Ať se Spojenci konečně začnou otevřeně zajímat o celou věc.“

            „Nedáme jim pokoje, dokud nepřijde k rozumu dostatek lidí dostatečně vysoko,“ řekla Lutona a ukázala zuby v nečekaně odhodlaném úsměvu.

            „Pak si dejte dobrý pozor. Politika může být zapeklitější než lesy Hranice.“

            „Na vás si nepřídou, kdepak. Šťastnou cestu,“ ozvala se Polana ve žlutém šatu. Oba dva ji věnovali poklonu. „Ale prosimvás!“ tleskla dlaněmi.

            „Pane Chvale, bylo mi ctí s vámi spolupracovat.“ Potřásli si rukama. „Jste správný chlap. Pane Západe, takových se držte,“ ukázal na obrovského velitele, „A prosím! Buďte trochu tvrdší starosta!“ rozkázal a podal mu také ruku.

            „Budu. Děkujeme za všechno. U nekonečna, ať se vám oboum daří, dobří lidé.“

            Všichni přítomní se hodnou chvíli loučili, než byly těžké kufry se vzorky a zavazadly naloženy na vůz. Nakonec badatelé nasedli a začali opouštět téměř dobité město, které zlu ale řeklo jasné ne. Čekala je dlouhá cesta daleko na sever.

            „Světozare, ujasněme si jednu věc, prosím.“

            „Ano?“

            „Já tam už nikdy nechci. Nejsem Nadaná, nechci tím být. Nechtěj to po mě nikdy, prosím.“

            „Máme slovo od Západa, že o ničem nikdo neví. Máš i mé slovo. Už se tam nikdy nevrátíš. Zapomeneme na šerosvětí.“

            „Zare?“

            „Ano?“

            „Pořád chceš napsat tu knihu? O tomhle?“

            „Rozhodně!“

            „Nevadí ti, že tomu nikdo neuvěří?“

            „Ani trochu!“ uměle zvážněl.

            „Slavný spisovatel, který se dal na smyšlené příběhy!“ Šťouchla do něho.

            „Mami, to jsou oni!“ slyšel říct malou holčičku. Zatahala za rukáv smutné a unavené ženy. „Pane Moučníku! Paní Anro! Šťastnou cestu!“

            Musel se tomu srdečně zasmát. Zamávali na zpět. Moučník nebo Loučník, pamatovat budou. Hranatar se uzdraví. Jednou se uzdraví celá Hranice.