Stařena

Stará žena seděla ve svém křesle potaženém měkkou kožešinou. Zírala s kamennou tváří do zamrzlé okenní tabule, za níž se míhaly bílé sněhové vločky, usedající něžně k zemi, kde tvořili na chodníku před domem rovnoměrnou, bílou pokrývku. Na jejích stehnech ležela černá kočka, působící dojmem, jako by tam odpočívala už dlouhá staletí. Stařena jí bez zájmu monotónně hladila po hlavě a ona na oplátku se zavřenýma očima blaženě předla. Při pohledu na obrazce, které jí mráz načmáral do oken, se v ní budily pradávné vzpomínky a občas jí tvář prozářil upřímný úsměv. Když však sama sebe přistihla při činu, rychle sklopila koutky úst zpět směrem ke studené zemi. Na stole ležel talíř s nedojedenými zbytky a sklenička s nedopitým, červeným vínem. Svíčka pomalu dohořívala, horký vosk roztékající se po stole se pomalu začínál drát na jeho okraj. V krbu praskalo dohořívající polínko. Venku bylo slyšet kapající vodu, jenž padá dolů ze špiček rozpouštějících se rampouchů. Toto pro stařenin dům typické ticho však náhle přeruší zvuk něčích nohou, opatrně udusávajících měkký sníh. Kočka se zježila, seskočila na zem mizeje hbitě ve tmavé skulině mezi skříněmi. Stařena zpozorněla. Pomalu vstala a naslouchajíc krokům vyčkává, co bude dál. Ty náhle utichly přímo před jejími dveřmi. Kostelní zvon odbil dvanáctou. Ozve se zaklepání, zaklepání znějící tak nepřirozeně něžně, jako by sám anděl sestoupil z nebe a jemným pohlazením přinutil dveře rozeznít se v tom nejpůvabnějším, nebeském tónu, jaký může lidské ucho ještě zaslechnout.
Kdo je tam?“ Zeptala se nedůvěřivě.
„Přeci já, Harry“ Ozval se povědomý hlas. Stařeně přejel mráz po zádech.
„To není možné.“ Odfrkla nevěřícně. „Děláte si ze mě legraci? Baví vás to, týrat starou nebohou paní? Prosím odejděte, tohle dělat nemůžete.
„Nedělám si přeci žádnou legraci. Rose otevři, neboj se, jsem to opravdu já, tvůj Harry.“
Stařeně se podlomila kolena. Na poslední chvíli se zachytila dřevěného opěradla a svalila bezmocně do křesla.
„Zavolám Policii, tohle dělat nemůžete pane. On odešel už před dávnou dobou.“ Zaryla tělo ještě hlouběji do měkkého křesla a složila tvář do svých scvrklých dlaní.
„Copak ty si nepamatuješ na oslavu svých patnáctých narozenin? Tehdy, jak jsme spolu utekli od všech těch lidí, vylezli na vyhlídku za městem a celou noc si povídali, pozorovali hvězdy, měsíc a dlouze si navzájem hleděli do očí . Tvrdila jsi, že je to ten nejšťastnější moment tvého života. Pojď se mnou, vrátíme se tam. "Naléhal vytrvale hlas za dveřmi. ,,Vypadá to pořád stejně jako v onen den. Dokonce v kůře našeho dubu, je stále vyryt tvůj nápis, vzpomínáš, co jsi tam tehdy napsala?“
„Tohle... přece... nemůžete dělat“ Koktala zmateně stařena, která právě přistihla kapku potu, jak stéká po jejím čele a pohotově jí utřela kapesníkem, který křečovitě svírala v ruce „To není možné pane. Nevím, jak jste tohle zjistil, ale naposledy vás snažně prosím, odejděte.“
„Vzpomínáš si na svůj úsměv, který se mi povedlo vyloudit ti tu noc, co umřel tvůj děda? Tehdy jsme si poprvé řekli, že spolu chceme být navždy v dobrém i ve zlém. Ach, byla si tehdy tak nádherná, pamatuji ty tvoje překrásné, velké, modré oči. Ty půvabné malé rtíky, chutnaly tak sladce. A ty tvoje zlaté, dlouhé vlasy, nikdy nezapomenu na jejich vůni. Proč teď nechceš vyjít ven za mnou? Prosím pojď, nemusíš se ničeho bát.“
Stařeně vytryskly slzy. Klepající rukou se zapřela o stůl. S námahou zvedla svoje ztrouchnivělé tělo, vzala hůlku opřenou v rohu a šoupavými pohyby zamířila k masivním dveřím, do kterých se z druhé strany opíral silný vítr. Povolila zámek, naposledy se nedechla a otočila kliku. Přede dveřmi stál mladý, vysoký muž. Na hlavě se mu třepotaly černé kadeře, měl ostré rysy a koukal na ní s vlídným, důvěrně známým, uhrančivým pohledem. Byl to on, její Harry.
„Ach“ pronesla stařena dojetým, rozkřapaným hlasem „Jak je to možné, jak to že jsi stále tak mladý?“
„I ty budeš, neboj se.“ Stařeně se po zádech rozlilo příjemné teplo, které se postupně dostávalo do každého pórů její kůže a zachvacovalo jí pocitem bezpečí a pohody. Mladík natáhl svou silnou ruku a pohladil jí po její vrásčité, vyschlé tváři.
„Harry já...“ „Nic neříkej“ přerušil jí. „Půjdeme hned teď?“ Zeptal se s úsměvem a v koutcích mu vyvstaly jeho dva roztomilé dolíčky.
„Jenom se převléknu.“ Řekla stařena a zamíříla pomalu k věšáku. S námahou z něj sundala dlouhý kabát, omotala si kolem krku kašmírovou šálu a nazula boty.
Harry jí podal ruku, byla tak hebká. Něžně jí stiskl. Stařena překročila práh svého domu a vedle svého milého mířila na vyhlídku za městem. Sníh zasypal stopy dvou postav před opuštěným domem. Děti se tam dnes bojí chodit. Okenní tabule, vybily kamením.