Vůdce Dalan #2

8. července roku 1 859 po Tichu

Albery, království Lunben, město Trakov 

 

Když byli koně ustájení, přenesli své věci do nedalekého pokoje, který rozhodně nebyl určený pro šlechtickou výpravu. To jim vyhovovalo.

            „Příští baronku, která tě pozve na čaj, odmítneš, jasný?“ rozhodl Odolen, když s Dalanem konečně položili přetěžké vaky na podlahu zaprášené světnice.

            „Už jsme to probírali: Není. To. Tak. Snadné,“ vysvětloval s důrazem na každou slabiku. „To nelze, odmítat šlechtu. Baronka z Bainaru je důležitá žena. V úctě ji chová král Efren. Nemůže se dozvědět, že jsem se k ní choval jakkoliv nezdvořile. Navíc, na tom zámečku se ti líbilo, přiznej to.“

            „Líbilo se mi tam první den. Dalších šest bylo zbytečnejch!“

            „Máš pravdu,“ vzdal to Dalan, „je to banda nabubřelejch budižkničemů s modrou krví. Celou věc s bandity si vybájili, aby nás zdrželi. Chtěli vidět, jak udělám nějakou chybu.“

            „Nemáš to lehký. Kam teď? Omrkneme město?“ řekl Odolen.

            „Ano, musíme co nejrychleji něco zjistit. Bude lepší, když pudu jako opravdový rytíř,“ zhodnotil situaci Dalan a sklonil se ke šněrování velkého vaku, v kterém měl své brnění. Odolen by to nepřiznal, ale nemohl se dočkat, až uvidí, jaké vlastně je. Za celý měsíc ho ani nezahlédl, bylo zabalené v těžkém pytli, podle Dalana nebylo potřeba ani u baronky.

            „Působivý,“ přikyvoval Odolen nad rozbaleným pytlem, v kterém byla úhledně vyskládaná výbava. „Mimochodem, já jsem fakt tvůj panoš? To je skvělí!“

            „Od teď jsi panoš přidělený samotným králem,“ opravil ho Dalan, když kontroloval pláty. „Jsi pan Odolen z Hálcova.“

            „To je pitomej nápad, Dalane. Hálcov je ještě větší díra jak Lakrov.“

            „No právě,“ uculil se na něj Dalan při rozvazování jištění okolo kyrysu. „Všichni budou předstírat, že je jim jasné, odkud pan Odolen z Hálcova je, uvidíš.“

            Uprostřed hrudního kyrysu vězela díra, pod kterou byla síť dutých, oranžových trubiček. Ještě pod nimi byla nějaká síťovina. Dalan do prostoru s uspokojivým cvaknutím přidělal elegantní plát ze skronu.

            Než vklouznul do kroužkové zbroje s kapucí a dlouhými nohavicemi, oblékl si prošívanici a nohavicové punčochy. Odolen tak uviděl jeho znetvořenou hruď, která vypadala jako rozteklý vosk.

            „Muselo to tenkrát hrozně bolet, Dalane.“

            „Vóchova mast udělala svoje. Mrzí mě, že mi nestihnul prozradit ten recept,“ usmál se smutně při vzpomínce. „Když se rány zhojily, trvalo dlouho, než jsem kůži rozhýbal.“

            Na kroužkovou zbroj si obul svá těžká bagančata a s naučenou jistotou začal přidělávat jednotlivé kusy brnění. Šlo to rychle, kroužková košile v sobě měla úzké tunýlky, do kterých kožené šněrování přesně zapadalo. Začal zespodu: plechové holeně, prvně zadní lýtkové, přes ně větší přední, poté kolenní chrániče napojené jako kloub na chrániče stehenní. Se zadním a předním kyrysem mu Odolen pomohl. Jednoduchá, středně dlouhá suknice z mnoha překrývajících se segmentů, přes kterou přišel opasek s Odplatou, kam se dál vešla čutora na vodu a další zásoby.

            Odolen mu ušněroval tlusté nátepníky, nadloketníky, loketní myšky a úsporné ramenní chrániče z tvrzené kůže. Přes kyrys se skronovým jádrem nesoucím erb přidělal nákrčník, který byl uprostřed vykrojený do obráceného, širokého V, aby skron mohl pracovat. Na nákrčník přišli dodatečné ramenní chrániče s ostrými výstupky, které přetékali přes paže a dozadu na záda. Dalan si navlékl složitě vypadající pěstnice a nasadil robustní přilbu, která byla upravena do podoby jeho erbu – zvon přilby se rozbíhal jako došková stříška, přičemž došky tvořily malé nákovky, které přilbu zesilovaly. Nánosník vypadal jako Dalanův meč a byl dlouhý až pod nos. Obličejový otvor měl tvar písmene Y. Přilba spolu s nákrčníkem dobře kryla krk i strany hlavy. Dalan byl hotov, vypadal pohyblivě, ale přitom robustně, mocně. Stříbřitě se blýskal jako jeho Odplata sama. Bylo to velkolepé.

            „Takový brnění sem ještě nikdy neviděl. Do háje… Dalane, to je chytrý. Myslim tim celou tu věc s jádrem. Kde si, u Aluvana, toho kováře vyhrabal?“

            „Mám prostě štěstí,“ pousmál se. Byl na ten výtvor nesmírně hrdý. Brnění nabízelo dostatek volnosti pohybu a zároveň dostatek ochrany na kritických místech. Tajemství skvělo v jemné kroužkové košili vytvarované na míru, která ho sama o sobě přišla směšně draho. Na nechráněných místech byla zesílená, stále ale dostatečně pružná. Bylo to brnění lovce mágů, žádné podobné (až na jedno rozpracované náhradní) neexistovalo.

            „A říkáš, že funguje líp jak před šesti lety?“ Odolen tím myslel přehřívání jádra. Viděl, jak Dalana jádro málem zabilo.

            „Výdrž jádra se díky materiálům, úpravě a trubičkám prodloužila o dvojnásobek,“ zavrněl spokojeně rytíř a pohladil plát.

            „U nekonečna, jestli najdem Nadaný, sou v hajzlu,“ zazubil se divošsky. Dalan si v tu chvíli uvědomil, že Odolen je také nenávidí. Tušil proč, ale teď staré rány nechtěl otevírat.

            Šli zpět kolem stájí a měli namířeno na tržiště uprostřed Trakova. Po Dalanovi každý okamžitě vrhal překvapené pohledy. Dělalo mu to dobře. Věděl, jaké to je být nikým. Věděl, jaké je, když vás nikdo nebere vážně. Takhle ho každý musel brát vážně. Ušli sotva pár desítek stop, když se za nimi ozval melodický hlas.

            „Dalan z Lakrova. Sám Dalan z Lakrova.“

            Otočili se a uviděli dalšího rytíře. Byl v plné zbroji a seděl v sedle oře. Sejmul helmu a odhalil tvář pohledného mladíka s učiněnou hřívou světlých vlasů.

            „Ano. A vy budete?“

            „Pan Ctirad Ctnostný z Trakova je jméno mé, pane rytíři,“ řekl pyšně a snad se při tom trochu nadnesl. Byl to kus chlapa a měl na sobě obscénní brnění. Byl jednoduše obrovský, i kůň pod ním vypadal křehce. Vedle něho na koni jel další, nevýrazný muž.

            Dalan měl chuť odpovědět něco kousavého, ale lhal by. Každý slyšel o rodu Ctnostných. Byla to smetánka Lunbenu, zástupci nejstarších struktur, archetypy pro zhýralost a pýchu. Měli politickou moc jako málokteří a opovrhovat jedním z nich by bylo příliš riskantní. To teď nepotřebovali, měli před sebou úkol.

            „Zajisté, ano. Těší mne, pane Ctirade z Trakova.“ Bylo mu to proti srsti, tomu cucákovi nemohlo být přes dvacet. Ctirad se zatvářil, jako by čekal poklonu, i když alberský rytíř se druhému alberskému rytíři neklaní.

            „Mám to ale štěstí. Sám čarobijec – oblíbenec krále Efrena,“ podotkl palčivě, „přijel do Trakova. A já se musím podiviti, co zde hledá?“ Dalan se musel ujistit, zda Ctiradovi jed nevytéká i z koutků úst.

            „Čarobijec, jak vás ctěný pane zajisté napadlo, se přišel bít s čaroději.“

            „Být tu problém s Nadanými, vím o tom,“ řekl tiše. „Spravím o tom svého otce, ještě dnes,“ usmál se. „A muž vedle vás? Zbrojnoš?“ pozvedl obočí.

            „Pan Odolen z Hálcova, zvláštně přidělený panoš králem Efrenem,“ obhájil se Odolen ostře.

            „Ovšem, ano,“ zamrkal Ctirad a přikývl.

            „Nemá páru,“ pošeptal velice opatrně Dalan koutkem úst. Jeho nový panoš potlačil hrdelní smích.

            „Sám jsem skolil jednoho Nadaného, pane rytíři, byť žádné zvláštní pomůcky jsem neužil,“ prohlásil hrdě Ctirad, vztyčil bradu a střelil očima po plátu vystupujícího z kyrysu.

            „Jo, to určitě,“ utrousil posměšně Odolen, ale koukal při tom do země.

            Už před hodným časem se Dalan naučil nepodceňovat absolutněnikoho. Sám vyšel z nemožného díky využití této chyby, které je příliš snadné se dopustit, obzvlášť pro ty v pozici síly. Koneckonců, Ctirad, ať působil zhýčkaně a celkově přehnaně pitoreskně, nemohlo mu být upřeno několik věci. Pro jedno nemohlo být snadné už jenom nést tak obrovské brnění. Ten mladík byl prostě obrovský, musel mít neuvěřitelnou fyzickou sílu, musel na sobě dřít. Dalan také četl něco v jeho pohybech, určitou jistotu, která byla v rozporu s mládím a obličejem znuděného šlechtice. Ne, Dalan by ho otevřeně nepodcenil.

            „A já vám, pane rytíři, věřím,“ řekl Dalan vážně.

            „To mi ovšem lichotí, pane!“ rozzářil se Ctirad a vypadal upřímně překvapen. „Přísahám, každý jiný pasovaný, ať stár či mlád, mi odepírá má prvenství!“ řekl a uhodil o sebe pěstnicemi, až to zařinčelo. „I můj otec,“ zasyčel. „Jako bych neměl žádnou čest, jako bych mohl otevřeně lhát! Totiž, důkazu jsem pozbyl,“ přiznal.

            „Chápu vás, pane Ctirade. Při své rytířské cti se vám s něčím přiznám.“ Přistoupil k mladíkovi blíž a znovu pomyslel na to, jak obrovský Ctirad je. Nasadil důvěrný tón. „Byl jsem schopen nabýt dostatku důkazů ve správnou chvíli na správném místě a jedině to byl důvod, jak jsem přišel ke své pozici. Boje samotné, jakkoliv tvrdé, by neznamenali nic. Věřím, že příště uspějete. I vy v budoucnu všechny přesvědčíte. I vašeho otce. Je to určitě náročný muž, ale v jeho pozici to chápu.“

            Ctirad prvně vypadal, jako by naslouchal cizí řeči, pak ale v ohromení pozvedl obočí. „Pane Dalane z Lakrova, pane Odolene z Hálcova, omlouvám se za svá původní slova, která mohla zníti neuctivě. Nechte mne položit vám otázku, prosím.“

            „Vůbec nic se nestalo. Prosím,“ odvětil Dalan.

            „Kolikrát jste proti Nadanému bojoval ve vodě?“ Dočista oba zaskočil.

            „Ve vodě?“ koukli se ti dva na sebe.

            „Ve vodě. Či poblíž tekoucí vody. Čím více vody, tím lépe,“ upřesňoval Ctirad.

            „Nikdy,“ odpověděl nejistě. Nechápal, kam tím ten mladík míří.

            „Pak vám, chrabrý pane Dalane, doporučím to někdy vyzkoušet, pokud se naskytne příležitost. Právě tak jsem já dostal svého prvního. Naneštěstí jsem ve zrádných hlubinách ztratil tělo. Déšť na to nestačí, ale otevřenou vodu oni nenávidí. Je to jejich slabina, vyhýbají se jí.“

            Oba se na sebe podívali jako opaření a chvíli tak zůstali. Mysleli na to samé.

            „Bylo mi ctí potkat zleténského čarobijce. Popřeji vám štěstí na vaší výpravě a doufám, že se ještě shledáme. Povinnosti mne volají,“ uzavřel Ctirad.

            „Děkuji vám,“ řekl Dalan s veškerou váhou a pokynul pomalu hlavou. Pak Ctirad a druhý muž, nejspíš jeho páže, odjeli směrem k hradu tyčícímu se nad Trakovem jako temný mrak.

            „Ostrov…“ zamumlali oba a chvilku tam jen tak přemýšleli.

            „Vidíš, Odolene? Občas je potřeba být diplomat,“ řekl trpělivě.

            „Proč nevíme nic o vodě?“

            „Nevím, nikdy mě to nenapadlo. Ne že by za mnou Nadaní chodili a vysvětlovali mi takové věci!“

            „Ale muselo by se o tom vědět z Velký války, no ne?“ přemýšlel dál.

            „Dáme si na to pozor. Odolene, co když je ostrov myšlen doslovně?“

            „Pak bysme kolem nich měli dostatek vody na vozkoušení týhle teorie. Ale kde? Kde tady najdeš ostrov, Dalane? Tady v hlubokym vnitrozemí?“

            „Pojďme najít knihovnu. Mám nápad.“

 

[ * * * ]

 

            Do trakovské knihovny, která byla nedaleko, byli vpuštěni bez otázek. Než se naděli, byli v uzavřené kóji a skláněli se nad mapami okolí Trakova všeho druhu.

            „Soustřeďme se na vodu,“ rozhodl Dalan a sjížděl prstem modrou čáru představující Valu, největší řeku v dosahu. Měli před sebou mapu vodstev, na které byli vyznačeny nejrůznější informace.

            „Hledáme teda ostrov,“ šeptal Odolen, sklánějíc se nad mapou. „Na Vale ale žádnej ostrov není, koukej.“

            „Jasně, že není. Za předpokladu, že se nejedná o nějaký vzdušný ostrov, uvažujme že tam přesto je,“ nevzdával se rytíř.

            „Vážně? Nikdo si nevšimnul ostrova?“

            „Hmm… Ano! Dávalo by to vlastně smysl! Představ si, že vedeš kult a tvoje slabina je, ať už z jakéhokoliv důvodu, voda. Kam umístíš základnu, na které se můžeš utajovaně scházet? Na ostrově obklopeném vodou! Tam, kde by tě nikdo nehledal. Tam, kde by tě nehledal hlavně někdo, kdo zná tvoji slabinu. A skrýt ostrov? Určitě dokážou větší věci. Jen nevíme, jak to dělají.“

            Odolen na něj nadšeně ukázal prstem, ta úvaha se mu líbila „Dobře, dobře. Levoříčí i Pravoříčí, to sou spíš potůčky, na ty ostrov nenapasuješ, koukej, slabý proud, malá hloubka. Dlař na východ od nich jakbysmet. Zbejvá nám Vala.“

            „Může se jednat o poloostrov…“

            Chvíli tam tak studovali různé mapy a nepřišli s ničím prokazatelným. Po nějaké době se ozvalo zaklepání a dvířka do kóje se pootevřela.

            „Pánové prominou,“ ozval se za dveřmi zdvořilý hlas starého knihovníka, „ale pan ředitel se ptá, zda je vše k vaší libosti. Má určité neodkladné povinnosti, ale chce, abychom vám nabídli veškerou naši pomoc.“

            Dalan toho využil a přispěchal s novým požadavkem. „Vlastně ano. Jaké jsou nejstarší mapy povodí Valy, které nám můžete poskytnout?“

            Měli štěstí na knihovnu. Nejstarší mapa, kterou jim knihovník donesl, datovala více jak patnáct set let dozadu. Nemuseli hledat nikterak dlouho. Tam, kde se z Valy vylévalo menší Pravoříčí, byl vyznačen nepatrný ostrůvek Zábor.

            „Tenhle ostrůvek, knihovnickej, kam se poděl? Nevíš?“ spustil Odolen.

            Knihovník přistoupil a změřil si mapu dlouhým pohledem přes zvětšovátko. „Áno, tento ostrov na dalších mapách nenajdeme. Do teď mi to ani nedošlo. Je malý, možná ho podemlela voda? Vidíte? Nacházel se za ramenem řeky.“

            „Ale podle map je dnes Vala na tomto místě nesplavná,“ kontroval Dalan. „Děkujeme, to bude všechno. Byl jste nám nápomocný.“

            Knihovník začal bez otázek balit změť map a s úklonami vyšel z kóje.

            „Tak jo, dobrý. Já bych to viděl na nějakou tu krčmu, co?“ začal Odolen a protáhl si záda. „Tolik času sem v knihovně nestrávil-“ zamyslel se, „ne, nikdy.“

            „A vidíš, jak to může být užitečný? Ale máš pravdu, taky mám hlad.“

            „Hlad…“ mávl rukou. „Žízeň! Deme odsud.“

 

Na doporučení knihovníka mířili do krčmy U Zlatého prstenu. Procházeli zalidněnou, blátitou ulicí mezi vysokými zdmi a Odolen zrovna básnil o tom, co všechno vypije.

            „…klidně žok vína. A tři holby piva! Pro začátek. K tomu pintu medoviny, tady má bejt dobrá. No, mam to přece chápat, jako že o účet starost nebude? Dál-“

            „Stůj!“ zarazil ho, pohled upřený do úzké ulice. „Nejsou to Aluvanovi poutníci?“ Na další křižovatce pomalu procházela řada lidí v mnišských talárech.

            „Do psí prdele, já měl takovou žízeň!“ zaklel Odolen a začal se pomalu stahovat ke zdi. „Seš v tom brnění jak pěst na voko,“ syknul na Dalana. „Drž se vzadu, já…“ sundal ze sebe zelenou šněrovačku s erbem Lakrova, podal mu ji a zůstal v bílé košily, „zjistim, o koho se jedná. Sejdem se na našem místě.“

            Odolen obešel ulici podélně a na další křižovatce se napojil k zástupu poutníků. Většina z nich byli vousatí muži bez výrazu, ale byly tam i dvě ženy. Kráčeli pozvolna směrem k centru města a rozlehlé tržnici. Lidé jim dělali prostor na procházení. Předstíral, že něco hledá a přecházel od stánku ke stánku. Napočítal dohromady osm uctívačů a zahlédl, kam jdou. Za tržnicí byla poměrně velkolepá svatyně, kde určitě čekali další poutníci na polední kázání.

            Došel za nimi až na velkou tržnici. Ta se před pravým polednem hemžila lidmi, kteří se tlačili před stánkaři, a ti vykřikovali své lákavé nabídky, když zrovna nevážili zboží či nesmlouvali o ceně. Odolen si koupil žvanec uzeného krůtího masa, které se mu zdálo za dobrou cenu. K poutníkům se občas někdo přiblížil a daroval jim almužnu, hrníček s vodou, jablko a podobné maličkosti. Někteří lidé jim ani nic nedávali, vyměňovali si pouze slova.  Odolen vsadil na intuici a snažil se všímat si každého, kdo se k poutníkům přibližoval. Dočkal se.

            K poslednímu z poutníků přikročila mladší žena s dlouhým rudým copem a šátkem přes hlavu. Zaujal takové místo, aby viděl, jak mu beze slova předala malý balíček zabalený v kůži a převázaný tlustým provazem. Balíček okamžitě zmizel pod šedým talárem poutníka a Odolen věděl, že něco má. Celá výměna proběhla příliš plynule, naučeně. Rozhodl se nechat poutníky poutníky a sledovat ženu. Ta by ho mohla dovést k někomu dalšímu ve městě.

            Když ji chvíli pozoroval, podezření se potvrdilo. Šla skrz tržiště k dalšímu průvodu osmi poutníků a tomu poslednímu opět podstrčila záhadný balíček. To se celé opakovalo ještě jednou. Byl si jistý, že o něm ta žena neví. Proto nedokázal úplně skrýt překvapení, když se jejich pohledy skrz hustý dav střetly. Koukala přímo na něj. Uhnul pohledem a začal si prohlížet vystavené pruty na muškaření. Teď šla nenápadně ona k němu. Nechápal to. Musí to být Nadaná, říkal si. Stála u vedlejšího košíkáře a zajímala se o sadu košů do domácnosti. Už nebylo kam uhnout, pomalu postupoval k ní a k čemukoliv, co se mělo stát.

            „Dobrý den,“ oslovila ho po chvíli hlasem sladkým jako nejrozkvetlejší letní louka plná včel. „To je ale plno, že? A člověk aby v klidu nakoupil.“

            „Ano, to ano,“ přitakal a pokusil se znít uvolněně, přátelsky. Začal si prohlížet sadu karet na teift.

            „Á, hráč teiftu?“ optala se.

            „Nikdy mi moc nešel. Ale jednou sem viděl chlapa prohrát v teiftu dva prsty.“

            „To né,“ zasmála se morbidně. „Vzal si dva prsty? Opravdu?“

            „Na moji duši, udělal to.“

            „Promiňte mi, já se občas takhle začnu bavit s cizími lidmi. Pokud…“

            „Ne, to je v pořádku,“ přerušil ji Odolen.

            „To je moc pěkný řetízek,“ ukázala na jeho bílou košili.

            „Mhm, myslíte?“ zazubil se Odolen a vytáhl jednoduchý, stříbrný řetízek zpod košile. Zamrazilo ho, byl sotva vidět, proč tu ženu zajímal?

            „Ano, věřte mi. Já se v tom vyznám,“ usmála se. Byla odzbrojující. „Má v sobě… ten správný náboj!“

            „Byl to dárek od několika lidí, které nejspíš dlouho neuvidim,“ přiznal s co nejupřímnějším smutkem.

            „Ale ano, to bude ono. Chtěli, aby vás ochraňoval. Ochrání vás skoro před vším,“ zašeptala. „Přeji vám, aby jste se zase shledali. Musím jít, nashledanou,“ rozloučila se najednou.

            „Těšilo mě.“ Musel za Dalanem, ale ne moc rychle. Nic z toho, co řekla, nebyla náhoda.

 

[ * * * ]

 

            „A ty jsi s ní mluvil?“ vykulil Dalan oči.

            „Jo. Prostě ke mě začala mluvit. Je Nadaná. Musí bejt.“

            „Proč si to myslíš?“

            „Bavíme se o kartách a z ničeho nic začala o tomhle řetízku,“ vytáhl ho zpod košile. „Do háje, ty sis ho nevšimnul za celou cestu sem, je sotva vidět, je krátkej.“

            „Všimnul,“ uhnul dotčeně Dalan, „jen…“

            „Ona na něj ukázala a řekla, že mě ochrání skoro před všim. Zní ti to jako náhoda?“

            „Ne,“ souhlasil Dalan.

            „Tak si poslechni tohle: Před odchodem mi ho dali farmáři z Hálcova. Tvrdili, že mě bude chránit!“

            „Takže ona to… prostě vycítila,“ odtušil Dalan. „Žádná náhoda, ne.“

            „Zjistil si něco mezitim ty?“

            „Vlastně ano. Teď tudy proudí přibližně třicet až čtyřicet poutníků denně. Je to jejich poslední velká zastávka před Lunbenem. Pracujme pro teď s tím, že jeden z osmi je ze Spárů. To nám dává… čtyři až pět členů Spárů každým dnem. Tak tu proudí posledních deset dní a několik dní ještě budou. Je to jenom odhad, ale…“

            „Pohybujeme se v řádu desítek šmejdů, který se nejspíš slezou na jeden ostrov,“ dokončil myšlenku Odolen. „Tohle je velký, Dalane. Tohle bude něco zatraceně velkýho.“

            „Souhlas. A my máme dvě možnosti. Jako pasovaný rytíř jednající v souladu se zájmy koruny mám právo požádat o pomoc a pan Ctnostný starší je v tom případě povinen mne minimálně vyslechnout.“

            „Ale má to cenu?“

            „Přesně tak. Já tvrdím, že nemá. Jeho synáček, který nám vlastně pomohl s vytvořením teorie, nám oznámil, že ho o naší přítomnosti spraví, možná to už i stihnul. Můžeme z toho vyjít s významnou pomocí a prostředky k vedení řádného boje, nejspíš ale za cenu ztráty kontroly nad operací. Mohlo by se to také zpolitizovat a my můžeme ztratit spoustu času. Do teď jsme postupovali rychle.“

            „Můžeme všechno vsadit na to, co už víme a zmizet okamžitě. Sami dva.“

            „Sami dva,“ přitakal Dalan ustaraně. „Ale medovinu a žok vína pořád můžeme vyzvednout na tržišti,“ zvedl obočí.

            „Tak na co čekáme, jedem,“ řekl Odolen a začal vstávat ze židle.

            „Odolene,“ zarazil ho Dalan. „Něco mi říká, že tohle bude nebezpečné.“

            „U nekonečna, Dalane, o tom nepochybuj.“

            „Dobrá tedy, do sedel a na sever.“