Smaragdová rebelie

Bořivoj, zastupující velitel korouhve pana Roháče z Lípy, vyšel ze stanu a s námahou si protáhl chladem ztuhlá záda. Obloha na východě pomalu bledla a vojenské ležení se líným tempem probouzelo k životu. Z polní kuchyně stoupal k nebi tmavě šedý dým a ve vzduchu voněly čerstvé pšeničné placky se slaninou. V každém koutě tábora znělo řinčení kovu o kov a táhlé skřípání oceli. Bořivoj se velkým obloukem vyhnul smrduté blátivé kaluži podezřelého původu a jistým krokem zamířil směrem k nedalekému zalesněnému pahorku, jehož vrchol se pyšnil zříceninou staré strážní věže. Cestou minul několik v křoví vyspávajících jedinců a opodál si všiml početné skupinky mastící karty. Pár postarších mužů mu zasmušile pokynulo, poznal v nich členy svého oddílu. Většina z nich o Velké poradě věděla, zbytek byl hluchý a slepý. Již pět měsíců, sedmnáct dní a dvanáct hodin obléhali hrad Trosky, poslední útočiště přeživších Smaragdové rebelie. Upírat vojákům jedinou snadno dostupnou zábavu by vskutku nebylo moudré. Již dvakrát postihla ležení devastující epidemie úplavice a v posledních týdnech se rapidně rozrůstal počet mužů se suchým, dráždivým kašlem. Dotěrný noční chlad a nešvary podzimního počasí úzce spolupracovaly s lapky přepadávajícími zásobovací karavany, které tak místo naděje přivážely zoufalství a strach. 

Když cestou nepotkal žádnou další vyšší šarži, přidal Bořivoj do kroku. Přístup na pahorek byl v tom čase většině řadových vojáků odepřen a účastnit se tak mohla pouze králova osobní stráž. Minul hlídku lučištníků a pokračoval po úzké hliněné pěšině, která se pomalu proplétala mezi skalisky. Již z dálky mohl jasně slyšet, že vše neprobíhá podle plánu. Když dosáhl vrcholu a vyšel z lesa, zbývalo mu ke zřícenině posledních pár kroků. Prošel kamenným obloukem a stanul na okraji skupinky hlasitě a ostře se dohadujících šlechticů. Mezi nimi, na vyvýšeném kameni připomínajícím oltář, spočívala již značně umaštěná mapa.
“…Odpusť mi mou opovážlivost, královské veličenstvo, ale není právě tohle řešení, kterého jsme se chtěli vyvarovat? Ultimum refugium?” prohlásil zamračeně Jan z Veliše, nejstarší z přítomných, a neklidně přešlápl. Očividně mu vývoj rokování nebyl ani trochu k chuti.
“Bůh je již netrpělivý,” odtušil podrážděně jeden z kněžích. “Žádá si výsledky, nikoliv sliby.” Bořivoj na něj chladně pohlédl a pohrdavě si přeměřil otylé tváře, mohutný pupek a zlatý řetěz kolem silného, špinavého krku. Káže vodu a pije víno.
“Bůh si jistě přeje především rozšířit početné řady svých věřících,” vyštěkl pohoršeně starý šlechtic.
“Oběť přinesená bezvěrci je obětí přijatelnou,” odsekl představitel víry. “Pán nad nimi již dávno zlomil hůl.”
“Pán nebo ty, Řehoři?” otázal se zlověstně Bořivoj.
“Takovou drzost nestrpím!” zvolal kněz a otočil se ke králi. “Umravni si své služebníky, veličenstvo. Snesou na celé tvé vojsko hněv boží!”
Bořivoj zvedl zrak a pohlédl na široká ramena muže stojícího ke skupince šlechticů zády. Oděn byl ve stříbřitě šedém varkoči přehozeném přes drátěnou zbroj, na nohou měl vysoká bagančata a před zimou jej chránil dlouhý plášť z černé kožešiny. Místo přepychové koruny zdobil jeho světlé vlasy tenký proužek temně zeleného kovu.
“Otec Řehoř má pravdu,” pronesl král Přemysl vyrovnaně a klidně se otočil. V jasně modrých očích se zablýsklo a vějíř havranních nožek v koutcích se na okamžik zavlnil. “Můj čas se krátí.” Zhluboka se nadechl a vykročil kupředu, šlechtici před ním o krok ucouvli.
“Naše možnosti jsou omezené, Bořivoji,” povzdechl si. “Již v tuto chvíli převyšují utrpěné ztráty veškerý možný zisk.” Několik dlouhých minut bylo ticho. Řehoř se zamračil, ale mlčel.
“Otrávíme jim zdroj vody,” pronesl král pevně a probodl zastupujícího velitele tvrdýma očima. Bořivoj hlasitě polkl a úkosem pohlédl na Jana z Veliše. Ve tváři starého šlechtice se zračil obtížně skrývaný nesouhlas.
“Jsou tam ženy a děti, veličenstvo,” ozval se tiše Karel Hradecký, velitel královské osobní stráže.
“A tvoje žena…” vyhrkl Bořivoj a zatajil dech.
“Jiná varianta není,” odtušil Přemysl chladně a pravou ruku položil na jílec meče. Jeho prsty zbělely. “Každý z vás vybere dva nejdůvěryhodnější muže ze své korouhve a seznámí je s rozkazy. Vykonají je dnes po soumraku. Nějaké další otázky?” rozhlédl se po přítomných s tváří neoblomnou jako ocel. Všichni mlčeli. “Výborně. Můžete jít.”

Cyril si nedůvěřivě prohlížel okovaný povrch nevelkého soudku z tmavého dřeva.
“Proč mám pocit, že mi ty rukavice nebudou stačit?” zavrčel nedůtklivě a podrážděně pohlédl na vrchního bylinkáře.
“Dotkni se toho a uvidíme,” protočil Alchymista znuděně oči a prosil nebesa o trpělivost při práci se slabomyslnými. Brzy však tlumené protesty ustaly a změnily se na tiché, sotva slyšitelné reptání. Jejich mise mohla konečně začít. Šourali se lesními pěšinami, proplétali se mezi skalisky a nakonec hledali schůdnou cestu po břehu horské bystřiny. Když dorazili na místo, byla již hluboká noc.
“Jeden chybný krok,” upozornil je s kamennou tváří Alchymista, “a sežere vám to maso z rukou.” Cyril se jen ušklíbl. “Máš nás za hlupáky?” osopil se na něj tiše. Vrchní bylinkář jen s nezájmem pokrčil rameny. Muži na sebe nervózně pohlédli, velice opatrně položili soudek na dva ploché kameny a o poctivých pět kroků odstoupili do domnělého bezpečí. Cyril hlasitě polkl, uchopil dláto, přiložil jej na příhodné místo a jemně se rozmáchl. Kladivo tlumeně zazvonilo a ze soudku se začal řinout tenký proud průzračné tekutiny. Alchymista se usmál a gestem všechny povolal k ústupu. Úkol byl splněn.

Mojmír, starý kastelán hradu Trosky, nemohl vůbec spát. Tu noc již po čtvrté vyklouzl ze své rozvrzané postele a pomalu otevřel těžkou dřevěnou okenici. Všude bylo ticho jako v hrobě. Stráže na hradbách podřimovali a vojáci na nádvoří jen nehnutě seděli kolem umírajícího ohně a zasmušile zírali do plamenů. Každý večer zpívávali píseň o Mokoš a jejím boji za srdce přírody. Píseň, která jim vháněla vzduch do plic, otvírala ústa a rozpínala hrudník. Tu noc se však dělo něco zlého. Něco jedovatého se plíživě vtíralo do srdcí všech přítomných a otravovalo jejich mysl. Mojmír rázně zaklapl okno, bleskově se oblékl a pospíchal k nejbližší strážní věži. Na jejím ochozu zpomalil a s přimhouřenýma očima se zahleděl do tábora obléhatelů. I tam panovalo hrobové ticho. Skoro by byl chvíli přísahal, že všichni odešli a nechali je napospas osudu a infekčním nemocem. Když mu však něco zasvištělo kolem ucha, prozřel a seběhl dolů na nádvoří. Nikdo ho nevítal. Nikdo nezvedl hlavu, nikdo nepozdravil a nikdo se nedotázal na jeho zdraví. Všichni jen dál zírali do plamenů a nehýbali se. Mojmírovo srdce se sevřelo ocelovou pěstí v neblahé předtuše. Naprázdno polkl, otočil se a zamířil směrem ke šlechtickým komnatám. Stihl učinit jen pár kroků, když vzadu na zátylku ucítil něco horkého a vlhkého. Jeho čelo se polilo studeným potem a zkřehlé prsty se roztřásly. Chtěl se otočit, ale dolní končetiny mu zcela vypověděly službu. Rád by se zhluboka nadechl, ale nevěděl jak. Snažil se něco říct, ale z úst mu vycházela jen rudá pěna. Necítil bolest. Nevnímal, že klesá k zemi a neslyšel ani zadunění, které následovalo. Brzy přestal i vidět. Jediným smyslem, který ho neopustil, byl čich. Cítil krev.

Šárku, princeznu z Pomodří a bývalou choť krále Přemysla, probudilo pálení za hrudní kostí. Prudce se posadila a pravou rukou zašmátrala v záhybech své noční košile, aby posléze vylovila stříbrný řetízek s přívěskem v podobě nepravidelně opracovaného smaragdu. Prsty se dotkla povrchu kamene a hlasitě sykla. Byl horký jako do běla rozžhavený uhlík. Bleskově vyskočila na nohy, doběhla ke dveřím a pomalu, maximálně tiše otočila klíčem v zámku dubových dveří. Chvíli bylo ticho.
“Paní, slyšíš mě?” ozval se z chodby slabý ženský hlásek. “Pusť mě dovnitř, je tu zima a tma,” škemral kdosi prosebně. Šárčino srdce se divoce rozbušilo, naprázdno polkla a v krku jí uvízl obrovský knedlík. Neslyšně poodstoupila a upřeně zírala na mohutný klíč v masivním zámku.
“Jdou sem,” pokračoval hlásek. “Za chvíli budou na schodech.” Princezna se rozhlédla po pokoji. Hledala něco, co by mohla použít jako zbraň. Pak si vzpomněla na zdobnou obřadní dýku, kterou jí po prvním atentátu věnoval Přemysl. Otočila se, klesla na kolena a začala zběsile hrabat ve vyřezávané truhle. Když nahmatala čepel, rychle ji vytáhla a pochvu odhodila stranou. Několik dlouhých minut nehnutě stála, v natažených pažích svírala zbraň a ostražitě sledovala povrch dubových dveří. I přes bedlivé naslouchání slyšela jen tlukot vlastního srdce. Když se dlouho nic nedělo, troufla si přistoupit blíže a přiložit ucho ke dřevu. V chodbě panovalo hrobové ticho. Hlasitě polkla, pomalu odemkla zámek a obezřetně vyhlédla. V kamenném výklenku plála svíce a její mihotavé světlo poskakovalo všude po zdech a po podlaze, nikde však nebylo ani živáčka. Uchopila zdroj světla a opatrným krokem se vydala chodbou kupředu. Jak se blížila ke schodišti, povšimla si, že vzduch těžkne a kovově čpí. Kamenná dlažba byla kluzká, vlhká, lepkavá a …teplá. Šárce přeběhl mráz po zádech. Sklonila svíci, pohlédla k zemi a uviděla, že její bosé nohy jsou celé zbrocené tmavě červenou krví. Nikde však neleželo žádné tělo. Zvedl se jí žaludek a na kořeni jazyka ucítila kyselou pachuť zvratků. Dlaní druhé ruky si zakryla nos i ústa a pokračovala v chůzi. Musela. Našlapovala opatrně a snažila se příliš neulpívat pohledem na podlaze. Věděla, že je jen krůček od ztráty posledního zbytku odvahy. Když dorazila k patě schodiště, dělilo ji od nádvoří posledních pár metrů. Hrobové ticho trvalo. Neslyšela ani vítr, ani déšť, dokonce ani šumění stromů, které hýčkalo duši a tlumilo úzkost. Silou zabrala za masivní mosazné klepadlo, težké dveře zasténaly jako umírající zvíře a otevřely se. Na špinavém, rozbláceném povrchu nádvoří leželo bezpočet tmavých stínů. Slabě mrholilo a měsíc i hvězdy se skrývaly pod pokrývkou tlustých mračen. Zatajila dech a přistoupila blíže, pak se sklonila a natáhla paži se svící. To, co v tu chvíli spatřila, se zarylo do její paměti jako hrot otráveného šípu. Na promáčené, kalužemi pokryté zemi byly v pravidelných intervalech a obrazcích rozmístěny kusy lidských těl. Prsty uťatých rukou se vzájemně dotýkaly a tváře uříznutých hlav byly obrácené čelem k sobě a hleděly si do očí. Jen pár metrů od ní leželo torzo starého kastelána Mojmíra. Jeho vodnaté, vypouklé oči bezduše zíraly k nebi. Šárčino srdce vynechalo několik tepů a pálivá bolest za hrudní kostí se navrátila v plné intenzitě. Ohnula hřbet a hlasitě se vyzvracela do jedné z mnoha krví podlitých louží. Když se vydýchala, pomalu a rozvážně vyrazila směrem k srdci všeho toho chaosu. Uprostřed výtvoru nápadně zela prázdná mýtina. Zde se princezna zastavila, poklekla, dýku i svíci položila před sebe a oběma rukama uchopila žhnoucí smaragd zdobící její šíji. Zavřela oči, pronesla modlitbu a ztratila vědomí.

“Měli bychom ta těla pohřbít,” pronesl Bořivoj znechuceně a chladně pohlédl na svého krále. Přemysl neodpovídal.
“Kacíři náleží ohni,” poznamenal Řehoř úsečně. Následovala dlouhá chvíle ticha.
“Nechám spálit celé to prokleté místo,” zavrčel konečně král. Ruce měl zaťaté v pěst a jeho tělo se třáslo. “Nezbyde po něm víc než hromada smrdutého popela.”

Všude, kam oko dohlédlo, se rozprostíral krvavě rudý písek, který na západě splýval v jednolitou plochu s červánkovou oblohou. Kráčela tím směrem, pospíchala. Potřebovala se tam dostat co nejdříve, aby mohla svému pánovi říct, že selhala. Že potřebuje jeho pomoc. Když dorazila ke vstupu do Podsvětí, zhluboka se nadechla a vešla do dlouhé chodby, jejíž nedokonale opracované stěny byly lemovány dlouhými řadami kamenných chrličů. V očích každého z nich se blyštily drobné smaragdy. Jak procházela, cítila na sobě jejich pronikavý pohled a na horkém čele jí vyrazily krůpěje studeného potu. Než došla na konec, sotva se vlekla. Černoboh ji očekával. Stál na druhém břehu temně rudé, líně tekoucí řeky, propínal křídla a pohrával si s rukojetí dlouhého meče se zubatým ostřím.
“Přistup blíže,” vyzval ji klidně. Poslechla a zastavila se na dosah vody. Do bosých nohou ji řezaly ostré kamínky a špičky palců se lehce dotýkaly proudu. Mlčela a sbírala odvahu.
“Vím, co se stalo,” předběhl ji náhle. “Není to tvoje vina, vedla sis dobře. Jsem na tebe hrdý.”
Oněmněla. On, který vždy každého trestal za sebemenší prohřešek, se jí chystal odpustit největší chybu jejího života.
“Postarám se o to,” dodal, když se nehýbala a dál jen nevěřícně a strnule zírala. “Můžeš jít. Opatruj se.”

Někde v dálce praskal oheň. S námahou rozevřela zaschlým potem slepená víčka a zamžourala před sebe. Jasné sluneční světlo ji na chvíli zcela oslnilo a spánky se roztepaly krutou pulzující bolestí. Zamrkala, aby odehnala dotěrné slzy. Ucítila kouř. Nevoněl dřevem ani olejem, ale zapáchal něčím těžkým a zkaženým. Něčím, co se jako masivní kámen usadilo na plicích a znemožňovalo jim rozvinout se. Obezřetně pohnula končetinami a sykla bolestí, když ve ztuhlých a prokřehlých kloubech hlasitě zapraskalo. Do paží, nohou, zad i hýždí ji tlačilo něco chladného a ledový vítr nenechavě cuchal její umaštěné vlasy. Otřásla se zimou. Špinavými prsty si protřela oči a po chvíli si s hrůzou uvědomila, že sedí v malé, na řetězu zavěšené kovové kleci. Její od krve a bláta umazaná chodidla se houpala dobré dva metry nad zemí. Na obnažené šíji nahmatala drobný smaragd a třesoucími prsty jej pevně stiskla. Kůže na krku ji pálila jako rýha od šibeničního provazu.
“Vítej zpět, má paní,” ozval se Přemyslův odměřený hlas. “Chyběla jsi mi.”
Pootočila hlavou. Přicházel k ní, pomalým a rozvážným krokem, ruce měl překřížené za zády a z jeho blankytně modrých očí sršely blesky.
“Dal jsem ti všechno,” pronesl tiše a zastavil se kousek od ní. “A ty jsi mě zradila,” dodal smutně. “Proč jsi to udělala?” zašeptal. “Proč, Šárko?” Mlčela. Nedokázala mu pohlédnout do očí.
“Proč?!” zavrčel a jeho široká ramena se napřímila.
“Pusť mě ven a promluvíme si jako muž a žena,” navrhla opatrně. Zavrtěl hlavou.
“Věřil jsem ti jednou,” vysvětlil a zamračil se. “Podruhé už stejnou chybu neudělám.” Nevesele se zasmála. Už neexistovalo nic, co by jí mohl vzít.
“Vydal ses špatným směrem, můj pane,” řekla klidně a bez zbytečných emocí. “Otočil jsi se zády ke všemu, co nám bylo svaté. Zády k našim tradicím, k podstatě všeho bytí.”
“Bylo to nezbytné,” ohradil se. Zakroutila hlavou.
“Nebylo. Lákala tě moc, lákal tě majestát. To rozhodnutí vycházelo ze sobecké podstaty tvé duše. Oháníš se řečmi o bohu, přitom ti chybí pokora i víra.”
“Můj bůh není krvežíznivá bestie!” odsekl rozhořčeně.
“Že není?” ozval se chladný Bořivojův hlas. Šárka na něj obezřetně pohlédla. Stál na druhé straně provizorního vězení a upřeně hleděl na svého krále. Z jeho kamenné tváře nebylo možné nic vyčíst.
“Co to bylo za jed, Přemysle?” zeptal se klidně. “Vsadím se, že nějaký silný halucinogen. Povraždili se jako běsnící dravá zvířata. A může za to tvá slepá víra v boha, příteli.”
“Zapomínáš se, veliteli!” okřikl jej král. “Klást podobné dotazy a vynášet soudy ti nepřísluší. Dovol, abych ti připomněl, že jsi vázán slibem mlčení.” Bořivoj si hlasitě a znechuceně odplivl.
“Kašlu na ten podělaný slib,” zavrčel vztekle. Král si jej dlouho prohlížel. Byl bledý jako sníh, tvář měl utrápenou a plnou nových havranních nožek.
“Dobrá tedy,” přikývl nakonec a rysy jeho obličeje ztvrdly. “Bořivoji, zastupující veliteli korouhve pana Roháče z Lípy, tímto tě odsuzuji k smrti za velezradu.” Šárka zalapala po dechu a Přemysl ji probodl nelítostným pohledem. “A tebe, má královno, přenechám církevnímu soudu. Přeji ti hodně štěstí.”

Říká se, že na samém prahu smrti proběhne obyčejnému člověku před očima celý jeho život. Bořivoj doufal, že uvidí svou rodinu. Že obejme svou ženu. Že se projde po břehu Stříbrné řeky. Chtěl se nadýchat svěžího vzduchu ve Vílím lese. Chtěl slyšet zpěv Lorelei. Místo toho se dusil těžkým kouřem, slyšel praskat oheň, pažemi objímal dřevěný kůl a nemohl se pohnout ani o centimetr. Všude kolem něj hořely ohně. Hromady těl na hradním nádvoří zlověstně doutnaly a plnily ovzduší pachem spáleného masa. Hladové plameny olizovaly lidské tváře a jako nenechavé prsty lapků se plazily k poslednímu přeživšímu. Bořivoj zavřel oči. Ani v nejmenším nelitoval toho, co řekl. Celý život věrně sloužil svému králi a příteli, kterého miloval jako vlastního bratra. Nemrzela ho ani ta krutá slova, ani ten chladný pohled. Mrzelo ho, že mu nemůže pomoci. Že nemůže zachránit svého pána před řetězi šílenství, které si sám ukoval. Z rozdrážděných očí mu ukáplo několik slz, které se však působením žáru ihned odpařily. Zaťal zuby a přísahal, že nebude křičet. A nekřičel.

Jan z Veliše neklidně přecházel po svém stanu. Každou chvíli se zastavil, zatajil dech a zaposlouchal se do zvuků nocujícího vojenského ležení. Trápila ho zlá předtucha. Král Přemysl se nechal uchlácholit snadným vítězstvím, povolil mužům víno a rozpustil hlídky. Ve dvě hodiny ráno byl již téměř celý tábor beznadějně namol, vzdorovalo jen několik zatvrzelých skeptiků. Jan z Veliše byl jedním z nich. Posbíral své staré kosti a vyrazil na severní stranu ležení. Doufal, že alespoň ve svých řadách narazí na někoho střízlivého. Když se konečně propletl mezi zvracejícími opilci, uviděl skupinku mužů s rodovým znakem jeho domu na varkočích a štítech. Jakmile se jeho tvář vynořila ze stínů a dopadlo na ni světlo skomírajícího ohně, vyskočili na nohy. Jan z Veliše je jedním gestem uklidnil a posadil se mezi ně tak, aby měl dobrý výhled na doutnající zbytky hradu. Zlá předtucha zesílila.
“Všechno v pořádku?” zeptal se po chvíli.
“Mrtvo,” odvětil jeden z nich a ostatní přitakali. Mrtvo, pomyslel si otupěle starý šlechtic. Moc dobře však věděl, že dotěrného červa v jeho žaludku není radno brát na lehkou váhu. Už starý král o něm říkával, že má čuch jak honící pes. Chvíli seděli mlčky. Dohořívající plamínky jim ladně tančily po skráních a uhlíky tlumeně praskaly. Pak se ve stínu něco pohnulo. Jan z Veliše zamrkal a přimhouřil oči. Na úpatí zalesněného pahorku, blízko nízkého křovinného podrostu, tušil v šeru shrbenou postavu. Vyskočil na nohy a ostatní jej bleskově následovali.
“Co jsi viděl, pane?” otázal se jeden z nich opatrně. Starý šlechtic neodpovídal. Stál jako přikovaný, ztuhlý hrůzou. Stín totiž nebyl jenom jeden. Ze tmy se postupně nořily další a další, hlavy měly nakloněné kupředu a šouravými krůčky se pomalu blížíly k okraji vojenského ležení. Zastavily se na dosah světla z ohniště a čekaly. V jejich čele stál letitý muž, na jehož úzkém kuřecím krku bezvládně visel kastelánský medailon. Janovo srdce vyskočilo až do krku a bolestivě tam uvízlo. Těla nově příchozích byla ohořelá a zdála se narychlo a nedbale znovu sešitá z mnoha různě velkých kusů. Zavládlo hrobové ticho. Přízraky na ně zíraly prázdnýma, vypoulenýma očima. Po mrtvolně bledých tvářích jim stékaly krvavé slzy. Pak někdo začal hlasitě křičet, bytosti vyrazily kupředu rychlostí výstřelu z luku a vpadly mezi ně jako krvelačné bestie.

K Přemyslovým uším dolehly zvuky boje. Vyskočil na nohy, popadl opasek s mečem a vyběhl ze stanu. Všude kolem panoval chaos. Většina jeho mužů byla opilá a nekoordinovaná. Prohrávali. Vytasil meč a vrhl se mezi ně. Když se čelně střetl s jedním z útočníků, zalapal po dechu. Byl bledý jako smrt, oči měl opuchlé a podlité krví. V zuhelnatělých pažích třímal masivně vyhlížející sekeru se dvěma ostřími. Rozmáchl se a ťal. Přemysl útok odrazil, ale zavrávoral a upadl naznak do něčeho měkkého. Ohlédl se a spatřil to, co zbylo z Řehoře, bývalého posla božího. Pravou tvář mu pokropila sprška černé krve. Otočil se směrem k útočníkovi a uviděl hrot šípu trčící z jeho hrudi. Odnikud se vynořil Jan z Veliše a ťal neznámého vší silou přes prsa. Přemysl se vyškrábal na nohy a jedním úderem mu usekl hlavu.
“Jsou to oživlé přízraky z Trosek!” vyhrkl starý šlechtic. “Nezastavíme je, můj pane,” dodal vyčerpaně, přerývaně dýchal a držel se za hrudník. Královou myslí probleskla matná vzpomínka.
“Půjč mi svůj luk,” zavrčel a natáhl ruku. Jan mlčky uposlechl a zůstal stát na místě jako přikovaný. Přemysl kráčel rychle a cíleně. Volnou paží odrážel nepřátele a očima vyhlížel kovovou konstrukci skrytou v šeru a zmatku. Pak ji uviděl. Klečela tváří k němu, pravou ruku měla položenou na hrudi a v dlani něco pevně svírala. Její oči byly zavřené a ústa cosi bezhlasně šeptala. Zastavil se, z toulce vyňal jeden z mnoha opeřených šípů, napjal tětivu, zamířil a vystřelil. Trefil se dokonale. Hrot prošel Šárčinou dlaní a zanořil se hluboko do jejího těla. Skácela se na dno klece, až to zařinčelo. Pohyb kolem něj ustal. Ohlédl se a spatřil, že přízraky zmizely. Chvíli bylo ticho jako v hrobě. Poté se zvedl vítr a vzduchem se rozlehlo šustění křídel. Přímo před ním přistál vysoký muž s temnými křídly, bledou, nadpozemskou tváří a smaragdově zelenýma očima, oděn byl v černé zbroji s mnoha složitými ornamenty na jejím povrchu. Přemyslovy zbraně se v jeho rukou změnily v popel. Muž se mlčky otočil, natáhl paži směrem k bezvládnému tělu Šárky a lehounce pootočil úzkými, bílými prsty. Hrot šípu se hladce uvolnil a otvor po něm se beze stopy zacelil. Šárka hlasitě zakašlala, vyškrábala se na všechny čtyři a bez jediného slova znovu stiskla zelený kámen na své šíji. Přízraky se zhmotnily. Nehýbaly se však, neboť se nehýbalo nic. Všichni hleděli na neznámého, omámeni jeho vzezřením.
“Jsem Černoboh,” pravil prostě a jediným gestem otočil hrot šípu směrem ke králi. Přemysl stihl jen pootevřít ústa, ze kterých však nevyšel žádný zvuk. Sklopil zrak a uviděl opeřený konec trčící z levé strany své hrudi. Bez odporu se sesunul k zemi. Z rány mu pomalu vytékala zářivě rudá krev. Většina přítomných odhodila zbraně. Ti, kdož vzdorovali, zemřeli. Ostatní byli bez milosti zmasakrováni jako zvířata. Brzy se však měli znovu postavit a sloužit novému pánu. Pánu, který si s jejich pomocí podmanil celý svět.