Patriamos 1×10 Epilog

Namáhavě jsem sešla schody a co nejnenápadněji se belhala ke stolu nemocniční kantýny. Nečekala jsem, že mě
to tak vysílí. Zavrávorala jsem a hrábla rukou do vzduchu. Všechno, čeho bych se mohla chytit, bylo příliš daleko. Ale
někdo mě chytil pod paží, takže jsem nespadla.
„Dávej pozor,“ uslyšela jsem za sebou. A málem to se mnou znovu švihlo. Ten hlas jsem znala. Několik měsíců pro
mě byl nejdůležitější ze všech. Prudce jsem se otočila. A mé tušení se naplnilo. Zírala jsem do známých tmavých
duhovek.
„Patriku?“ vydechla jsem.
„My se známe?“ zarazil se ten kluk a pomohl mi sednout si. Zírala jsem na něj jako v Jiříkově vidění. Byl hubenější
než Patriamos, nebyl opálený a měl o dost kratší vlasy, ale jinak to byl prostě on. Neskutečně mu to slušelo.
Posadil se proti mně a usmál se. Upřímný a trochu smutný. Tak jsem si ho pamatovala. Měla jsem chuť přitáhnout
si ho ke svému Abé Selim... To už vlastně nemám.
„Víš, když jsem byla v kómatu, zdál se mi sen. Připomněl jsi mi někoho z toho snu.“ Až na to, že to nebyl sen, byla
to skutečnost.
„To nevysvětluje, že znáš moje jméno. I když... Možná vysvětluje. O mně se tu dost mluví.“ Nemilosrdný smutný
pohled.
„Proč?“ zeptala jsem se. Možná se konečně dozvím, co tak hrozného Patriamos provedl.
„Ukradl jsem svému tátovi auto a někoho s ním naboural.“
Někoho? „Mě?“ vyhrkla jsem.
„Omlouvám se,“ zašeptal.
„To nemusíš. Já si ledacos uvědomila. Byla jsem tak hloupá...“ vydechla jsem. Zase mi bylo do breku nad tím, jak
jsem žila. A nad tím, že jsem přišla o štěstí ve svém neživotě.
Chvíli se na mě vážně díval. „Nikdy jsi nebyla hloupá, Liliano.“
Zamrkala jsem. „Pamatuješ si mé jméno?“
„Od té doby, co jsi mi ho řekla. Tam v lese.“ Viděla jsem, jak mu cukají koutky. Snažil se nesmát, ale nešlo mu to.
„Ty jsi ale pitomec, Patriame!“
Pohladil mě po rozcuchaných vlasech. Ten něžný dotyk mě vracel do života. Dával mi chuť uzdravit se a věřit
v budoucnost. „Já věděl, že nezapomeneš.“