Vůdce Dalan #5

 

            „Nemáme čas se hádat o tom, na čí straně doopravdy jsi a proč. Jsme tady. Co budeme dělat? A jak nám zaručíš, že máš protijed?“

            Změřila Odolena pohledem a pak mu sáhla na čelo. „Vypadá to, že jsem se spletla. Nebo jsem lhala,“ zamlaskala. „Budeš muset dostat první dávku protijedu dřív, než se zdálo. Řekněme… do svítání?“ zasmála se hořce. Ozvalo se zaskřípání zubů. „Co se týče plánů…“ chytla se za bradu a předstírala přemýšlení. „Je to komplikované. Totiž, naše dosavadní šance byla ta dívka, kterou dnes Bal málem popravil.“

            „Ona ale žije,“ oponoval Dalan.

            „Žije, ano. Bal se opozdil, určitě jste ho viděli přicházet před námi. Když je přítomen, vybírá oběti zásadně on. Ale nebyl zde a Horan ji nechal žít, protože ji chtěl vidět trpět co nejdéle. Jednoduše mu něco provedla. Dostala jsem dvě možnosti s ní mluvit o samotě a nedokázala ji přesvědčit, že jsem na její straně.“

            „Nevěřila ti, co?“ utrousil Odolen.

            „Ta holka, Myslena, něco ví!“ naznačila Ramil netrpělivost. „Řeknu vám holou pravdu, pánové. Bal nikoho do jeskyně nepouští a upřímně? Nikdo by tam ani nešel. Ale dnešek je poslední večer, kdy ta holka zaručeně dýchá a může mluvit.“

            „Máme se tam dostat?“ odtušil Dalan.

            „Jestli se nebojíte smrti. Hlavním vchodem jít nemůžete, tam na něho narazíte. A nikdy, opakuju, NIKDY nebojujte s Balem. Nemáte šanci. Ale do zadní části vedou dva průduchy. Jeden z nich je komín do výhně, příliš úzký. Ale ten druhý… Koukněte,“ pokrčila rameny, „Jít do té jeskyně je  přání smrti, o tom nehodlám lhát.“

            „Pudu tam,“ přerušil ji Odolen. Jeho výraz vylučoval pochybnost a Dalan na něj významně pohlédl.

            „Ten průduch není rovná šachta,“ šla Ramil k věci. „Je možné se tam zachytit a vidět dovnitř, vím to. Tu dívku bude mít vzadu. Nemusíte ani dovnitř.“

            „Udělám to.“

            „Co je vůbec ten Bal zač?“ zeptal se rytíř.

            „On? On je hříčka přírody a Nadaný k tomu. Z nějakého důvodu přijímá příliš moc magie. Má nadlidskou sílu, neomezenou výdrž a nikdy nespí. Podle Horana je znamením, že se blíží čas.“

            „Jako že takovejch bude víc?“ zarazil se Odolen.

            „Přesně tak,“ přisvědčila Ramil. „Být vedle něho je pro mě jako být vedle zářícího slunce, nemůžu se k němu moc přibližovat. Vyhýbejte se mu za každou cenu, zabil by vás.“

            „Jestli ale nespí?“ zarazil se Dalan.

            „To neznamená, že pořád vnímá. Naopak, často prostě zírá do prázdna. Někteří si myslí, že už jenom z toho zešílel.“

            „Ten chlapec, Vaidan…“ začal rytíř.

            „Musím jít, začal by mě hledat. Je to na vás. Jestli tam jdete, budete v nebezpečí. Budu zde čekat za úsvitu. Pokud přežijete, probereme, co dál,“ řekla spěšně a odcházela. „To v tom lese,“ dodala někde ze tmy, „jsem u Horana vyžehlila. Napadení samicí černosrstého medvěda, vzácná a ošklivá věc. Škoda, že ti dva nebyli lépe vycvičení a sehraní.“ Pak se zašustěním zmizela ke stezce.

            „Ve Valskejch borech žijou medvědi?“ vyjíkl Odolen.

            „O tom jsem taky nevěděl. Každopádně nemáme lano,“ zaváhal hlasem.

            „Okoukneme to a kdyžtak mě spustíš.“

            „Odolene!“ málem zakřičel. „Ještě nejsi mrtvej!“

            „Cejtim to, Dalane. Není to trik a nejde to vrátit zpátky. Umírám tak jako tak. Ona věděla, že tam pudu v moment, kdy mě otrávila. Ví moc dobře, co dělá. Všechno nebo nic. Jdeme.“

 

[ * * * ]

 

Obešli kopeček, v kterém byla zapuštěna jeskyně a hledali známku po průduchu. Nakonec ho skutečně našli díky úzkému pruhu světla vystupujícího zpod kamení, které by jinak minuli jako nedůležité. Když Dalan přejel nad hromadou rukou, ucítil průvan. Odklidit překážku v tichosti jim trvalo notnou chvíli, ale podařilo se.

            „Tady, vem si ten řetízek zpátky,“ řekl Dalan a sundal jej. „Myslel jsem, že moje tělo blbne ze skronu a zapomněl na něj. Funguje,“ ujistil ho a usmál se. „Zjisti, co se dá a vytáhnu tě zpátky.“

            „Nic to nebude.“ Nasadil si jednoduchý řetízek a vlezl do úzkého prostoru rukama napřed. Opatrně prostor prozkoumával tak, aby ho neprozradil prach. Když mu ven čouhali jen nohy, Dalan ho pevně chytil za páskové boty a jistil. „Níž, níž,“ ozvalo se.

            Při klesání ucítil směsici páleného topiva, hadrů a smůly, krve, lidské špíny, potu a něčeho dalšího. Když se procpal prostorem a zajistil rukama, nakoukl konečně do loučemi bohatě osvětleného prostoru a musel potlačit počáteční šok.

            Byl svědkem hrůzného výjevu. V zaneřáděné a páchnoucí jeskyni plné nejrůznější veteše se nacházeli hlavně klece a řetězy. Tvořili uličky, místy se tyčili téměř ke stropu. V těch položených níže ze shora uviděl ležet zajatce, zřejmě bez vědomí, ale Myslenu nikde. Směrem k jedinému východu zahlédl stoly zalité krví a nesčetnými sečnými pomůckami. Na nejvzdálenější zdi byli okovy a mučící pomůcky spolu s vyhaslou výhní. Měli co dělat s opravdovou zrůdou. Když se to snažil vstřebat, zahlédl koutkem oka pohyb a přitáhl se zpět do průduchu. Bal nedřímal, ve vedlejší místnosti něco hledal v jakési truhle.

            Při přítahu ucítil, jak mu pod pravou dlaní praskla zvětralá skála. S hrůzou si uvědomil, že průrva ve skále je nestabilní. Pak křupnutí… Posunul dlaň jinam, ale tím pomohl uvolnění většího kusu… „Křup!“ I přes krev nahrnutou v hlavě zareagoval. Jeho pravačka, jako by ji řídil sám Aluvan, vystřelila z průduchu a padající kámen zastavila v pádu k podlaze. Místo toho k zemi směřovaly dvě kapky potu. Vytáhl ruku i s valounem. Čekal dlouho, než opět našel odvahu vykouknout.

            Po Balovi ani památky, byl kdesi vedle a bylo tam ticho. Začal počítat klece a skončil u čísla dvacet osm. Napočítal pět omámených zajatců, ale mohlo jich tam být víc. „Jsi tam?“ sykl opatrně. Za chvíli to zopakoval a pak zas. Jestli ho slyšela, neodpovídala. „Jsme tví přátelé,“ dodal.

            „Zdá se mi to?“ řekl tenký hlásek po odmlce, když už Odolen cítil, jak ho opouští síla v rukou.

            „Nezdá. Jsem tady nahoře.“ Mluvil pomalu, neustále naslouchal do zbytku jeskyně. „Potřebujeme zarazit zítřejší rituál. Musíme ale vědět, cokoliv víš ty. Počkej, vrátím se.“ Chystal se vytáhnout, ale v pravačce měl uvolněný kámen, moc to nešlo. Zabral a ucítil další uvolnění. „U nekonečna, mam já smůlu nebo ne?“ stihl poznamenat a za hlasitého rachotu se řítil k podlaze mezi klece.

[ * * * ]

 

Začal ho tahat nahoru a když se ozvalo sesutí, Dalan měl problém tomu uvěřit. Koukl se do svých dlaní, v kterých před momentem držel společníkovy nohy a došlo mu to. „Ne, ne, ne, ne, ne!“ Mohlo to být tak snadné, mohli čekat do úsvitu. Sehnul se, pak sám zalezl kousek dovnitř a se zatajeným dechem naslouchal. Kdyby Bal Odolena odhalil, určitě by u toho nadělal ruch. Trvalo, než uslyšel vůbec nějaké zvuky. Zaduněl další otřes a on málem sám sletěl dolů. I kdyby teď Odolen přežil, musel za úsvitu dostat lék. „Snadná cesta se uzavřela.“ Rozhodl se jednat, Odolen potřeboval šanci.

 

[ * * * ]

 

Dopadl na záda s těžkým buchnutím, ale dech neztratil. Ani když na něj dopadlo několik kamenů různých velikostí, nevydal ani hlásku. Zvuk dopadu se nepříjemně rozlehl jinak tichou jeskyní a všude byl prach. Převalil se na břicho a pohlédl do očí vyděšené dívky. Okamžitě ji prsty naznačil, ať je tiše. Ona jen vytřeštila oči a naznačila, že Bal už jde.

            „Buch… Buch… Buch…“ znělo těžké kladivo o kámen. Zařinčeli řetězy, pak tříštění a praskání dřeva. Napadlo ho, že tohle je konec. Nebylo kam utéct, nebylo úniku. Další ozvěny kladiva „Stejně by mě dostal ten jed. Život je na nic,“ pomyslel si. Přes chmurné myšlenky ale zachytil oči dívky. Pohledem mířila na klece v rohu. Byla tam plachta napůl stažená do úzkého prostoru mezi nimi. Popadl rozum do hrsti, vyskočil na nohy a nacpal se mezi klece. Plachtu dvěma pohyby upravil, aby ho zakryla, ale nebylo to dokonalé. Cítil své srdce bít na poplach a potil se.

            „Co se tady děje?!“ zařval plamenně Bal, když vešel do uličky a jako tečka za větou se ozvalo mohutné bouchnutí kladiva.

            „Tam… tam nahoře,“ dostala ze sebe vyhublá dívka a hleděla na průduch. Ruce měla svázané tlustým lanem až do krve. Hustý prach se stále usazoval a dál zakrýval stopy po Odolenovi.

            „Někdo tu je, maličká?“ zaduněl a kopl do jednoho z větších kamenů. Ten se v rohu rozletěl na prach. Sprška zasáhla i plachtu a jeden zbloudilý kamínek prudce zasáhl Odolena do čela. Ucítil, jak mu po čele stéká krev.

            „Ne, pa… pane. Kamení. Spadlo to sem.“ Bal si prohlížel průduch a u toho prošel uličku sem tam, čímž rozmazal poslední stopy, které by jinak Odolena prozradili.

„Vypadá to tak,“ pronesl klidně. „Jestli mi lžeš, ukážu ti, co je pravá bolest!“ Dupl tak silně, že se jeskyně doslova zatřásla a na zem dopadlo dalších pár kamenů. „Počkat…“ zarazil se. „Možná bych se měl trochu ovládat, jinak to tady vážně pude k čertu.“

            Prošel uličky a nejspíš kvůli své výšce si nevšiml nohou, které plachta úplně nezakrývala. Sehnul se ke kleci. „Poslední den v ráji, holčičko!“ Rozplakala se. „To by mi Horan neodpustil, né, nebudu tě mučit. Jsi poslední. Krásná a zlobivá poslední! Mělo to tak být. Kdybych přišel dřív, užívám si s tebou… dlouho. Pššš… Nezkřivím ti ani vlásek. Až tě obětujeme, zlepšim si chuť na těch zbylejch. Budu slavit několik dní,“ zašeptal zlověstně. „Všechno doženu. Koukni se na tamtu, jak spí.“ Začal se zle smát. „Všechny je stáhnu z kůže! Jak já nenávidim vás slabochy, vás… lidičky! Ste hračky a já ten, kdo je rozbíjí.“

            Uspokojen ukázkou moci, odkopl nedbale další kámen a dal se spolu se svým kladivem na odchod. Odolen si nebyl jistý, zda se za tu dobu vůbec nadechl. Právě přečkal svou smrt a vděčil za to vězněné dívce. Hledal odvahu vylézt a nakonec ji našel.

 

[ * * * ]

 

Nebyl to dobrý nápad, právě naopak. Instinktivně se zahalil do zaprášeného mnišského taláru a zahnul z hlavní lesní stezky ke vchodu do jeskyně, aby Balovi zaklepal na dveře.

            „Kam to deš?“ zavolala na něho nějaká žena.

            „Kam? Za Balem přeci,“ rozhodil ruce.

            „Zbláznil ses, bratře?“ podivil se její druh. Oba byli lehce podnapilí. „Ty seš tady novej?“

            „Dá se to tak říci.“

            „Nikdo kromě Horana nemůže vyrušovat Bala! Stáhne tě z kůže, doslova!“ řekla žena v upřímném děsu. „Poď radši s náma, na severním palouku se pije.“

            „Nebojte, vím, co dělám. Zítra se tomu zasmějeme, to vám slibuji,“ ušklíbl se.

            „Ten už něco měl…“ zadrmolil muž ženě do ucha a zrychleným krokem se vzdalovali.

            Kráčel blíž a blíž, i když na něj smysly křičeli, že to nemá dělat. Cítil zlo až na jazyku. Pak si uvědomil, že z jeskyně se opravdu line pach smrti. Stanul před vchodem a zvolal: „Pane Bale, slyšíte mne?“ Zopakoval výzvu, hlasitěji. Potil se, i když nechtěl. Trvalo, než přišel, ale přišel.

            Zblízka si všiml dvou věcí; Bal byl bezmála devět stop vysoký a působil staře. Musel být starší, než bylo přirozené. Neměl obličej starce, ale i přesto v tupých rysech pokrytých jizvami bylo něco starodávného. Oči měl hluboké, leč prázdné. A třetí věc; nebyl z návštěvy nadšený. Kladivo v jeho levačce vystřelilo a dopadlo neskutečně rychle těsně vedle Dalana. Zem se otřásla a poryv větru se otřel o Dalanovu tvář, zůstal ale hledět do těch očí.

            „Uvědomuješ si, jak dlouho se nikdo neodvážil?“ zabublalo v obrově hrdle, ale nejspíš ocenil, že Dalan neuhnul.

            „Prohrál jsem sázku,“ prohlásil prostě.

            „Šlo v tý sázce o tvůj život?“

            „Je to riziko, ale já věřím, že s vámi lze vyjít. Pokud přežiju, získám si respekt bratrů. Jsem nováček.“ Udělal krok zpět od Bala a nedíval se za něj. Doufal, že Odolen proklouzne.

„Jasně, že jsi. Všichni jste nováčci a nikdy nebudete nic jinýho.“ Udělal krok k rytíři, přesně jak to chtěl.

            „Vy jste nikdy problém s respektem neměl, chápu to,“ řekl a musel se pochválit za svou neskonalou odvahu. „Chci jednou být někdo. Nebojím se. Pokud mne necháte jít, budu žít s pocitem, že jsem to dokázal.“

            „Kde máš ty svoje bratry?“ zeptal se a udělal další krok ven. Dalan uvnitř opatrně jásal a získával čas. Pomalu se začal rozhlížet po okolí. Co teď?

 

[ * * * ]

 

            „Jmenuji se Myslena,“ řekla a dál na něj třeštila uplakané oči.

            „Já Odolen a nedorazil jsem sám. Ty už taky nejsi sama.“ Fyzicky i psychicky zničená dívka, které mohlo být kdekoliv od sedmnácti do pětadvaceti let, se pokusila usmát. „Nemáme příliš času, musím se odsud dostat. Jak zabráníme rituálu?“

            „To pan řeholník Martin,“ řekla. „Prozradil mi to on.“

            „Prozradil co? Slibuji, že ti pomůžeme. Udělám, co se dá.“

            „Chtějí probudit šerosvětí,“ kroutila hlavou, „tak tomu říkají. Aby jich bylo víc, aby byli silnější. Zkouší to každý rok a tentokrát jsou už blízko. Stane se to, všechno se bude opakovat.“

            „Opakovat?“

            „Velká válka, přeci! Druhá vlna chaosu, druhá Velká válka! Slyšela jsem Horana, jak říkal, že tenkrát bylo otevřeno málo silopádů, ale nevím, co to znamená!“

            „Dobře, dobře. Chaos, válka, magie, ale jak to zastavíme?“ naléhal. Zaslechl Dalanův hlas. Pak znovu, zřetelněji. Přilezl úplně ke kleci s dívkou. „Nemám čas! Rychle!“

            Kývla a v očích ji přeskočila jiskra. „Pro rituál potřebují nenadané. Musí to tak být. Rituály provádí na dalších dvaceti místech po celém Opadrotu. Horan bude nějakou dobu hromadit magii. V tu chvíli do kruhu nesmí vkročit jiný Nadaný, ostatní ho musí chránit, nejsou pouhé publikum. Martin opakoval, že to vždy MUSÍ být nenadaný, jinak by se něco stalo. Něco, co nechtějí.“

            „Chápu. To musí stačit, uvidíme se zítra.“ Začal se plížit uličkou a doufal, že Dalan dokázal Bala zaměstnat. U jedné z klecí zavadil o misku, ale chytil ji stejně rychle, jako před tím kámen a vrátil. Spěchal uličkou. Vedlejší místnost opravdu byla prázdná. Už slyšel, jak se ti dva baví. Vykoukl do mírně zatočeného vstupu a viděl Bala, jak udělal krok ven. Měl šanci.

            „Někde tu jsou. Opustili mě tam u stezky,“ ukázal. „Jste takový zbabělci? Koukněte se na mě!“ zakřičel a hrdě pohlédl na Bala. Hned toho nechal, obr s ním nadšení nesdílel.

            „Dobrá. Posloužíš jako příklad!“ zakřičel a zvedl kladivo. Dalan už ale chápal, že Bal tou věcí švihá neuvěřitelně rychle. Rovnou uskočil doprava, protože si všiml Odolena, který se za obrem plížil přitisknutý ke zdi.

            „Roztrhám tě!“ Rozpřáhl se tak silně, až kladivem vrazil do skály nad sebou a tu zcela utrhl. Dalan skočil na druhou stranu a zvedl se na nohy. Jediná taková rána by ho dokázala zabít desetkrát za sebou, prostě s ním neměl jak bojovat. Odolen mezitím zmizel ve tmě. Také se rozeběhl do lesa. Naproti němu se ze tmy vynořili ti dva, které míjel. Nevěřícně kroutili hlavou.

            „VY DVA! Chci ho živýho nebo mrtvýho!“ zaduněl obr a jejich pohledy se změnili do nepřátelských. Balovi nikdo na ostrově neodmlouvá. Dalan doufal, že v té tmě doběhne ke svému skronu co nejrychleji, jestli vůbec. Před ním se do země zakousla zelená koule a druhá mu přistála těsně pod nohama. Lov začal.