Vůdce Dalan #6

Pohroužil se do paniky a navzdory tmě vládnoucí lesu zrychlil. Přes jeho rameno prolétla další jedovatě zelená koule a začala leptat strom před ním. V záblesku zelené zhodnotil okolí a využil toho ke změně směru a přeskočení skalky. Dopadl na kolena a lokty, hned běžel dál. Za ním se ozvalo duté „bup, bup, bub!“ Ohlédl se. Byl to připitý muž a zrychloval svou palbu. Druhá Nadaná ještě neprojevila svůj talent, ale mihla se za ním. Běžel, narazil do stromu, pak další záblesk světla, křupání větví, běh tmou. Když zakopl o kořeny, minula ho další koule a za ní následovala další. „Jak dlouho bude trvat, než se začnou organizovat další mágové?“ napadlo ho. Blížil se naštěstí k místu, skrz větve se táhly bílé provazy od oltáře.

            Měl pocit, že i kdyby v této části lesa světlo nebylo, našel by svůj skron stejně snadno. Jako by ho cítil. Skočil skrz křoví, utržil při tom škrábance, ale nahmatal pytel, z kterého vyhrabal plát připomínající zmenšený štít. V leže se přetočil na záda. Právě včas. Do skronu vrazily dvě zelené koule, se zasyčením byly nasáty a nezbylo po nich ani památky. Už neměli navrch. Usmál se a postavil se.

            Nadaný po běhu lesem funěl a nejspíš z pronásledování sám neměl žádnou radost. Dalan uchopil plát a vrazil jím přímo před sebe skrz křoví. Připitý chudák mu naběhl přímo do rány. Nepříjemně to křuplo a muž díky rychlosti skončil s žuchnutím na zádech. Dusil se svou krví.

            Ještě zbývala žena, ale jeho koncentraci přerušilo zahlučení něčeho, co připomínalo válečný roh. To mu připomnělo, že nezbývá jedna žena, ale dalších několik desítek Nadaných. „Bal a Horan také asi nešli opékat buřty,“ zašeptal si pro sebe během hledání a tasení Odplaty. Ať už se má dít cokoliv, byl rozhodnut vzít s sebou co nejvíc z nich. Sotva zahlédl dvě do ruda rozpálené dlaně, chňaply po něm.

            Sekl zespodu Odplatou, jenže žena ránu chytla do hořlavých dlaní. Horko narůstalo. „Sliboval jsem, že se tomu zítra zasmějeme,“ procedil přes zaťaté zuby a k dlaním držícím čepel přiložil levačkou skron. Magie a většina tepla se přenesla do plátu. Vytrhl meč a s úkrokem doleva ťal. Žena za křiku padla na kolena, obě její vyhasínající ruce useknuté v zápěstích letěly někam do křoví. „Budeme se smát bez vás.“ Když to říkal, ze ze tmy se vynořil Odolen a do zad ji zasadil smrtící ránu terčovou dýkou. Z jejího boku se ozvala zvláštní bytůstka. Zněla jako by křičela pod vodou a daleko. Chápali, že Horan ji tak najde. Do toho se od oltáře ozval křik Bala a další rohy. Krvácející Nadaný se pokusil zvednout. Odolen ho úsporným bodnutím v pokusu zastavil a zvuk již dvou bytůstek zesílil. Dalan se mezitím nervózně chytl za světlé, slepené vlasy, když dostal nápad.

            „Popadni naše věci, já vezmu tělo a rychle k lávce!“ rozhodl a začal jednat. Uvázal si pásek, zasadil Odplatu do pochvy a přes záda si přehodil tělo ženy, protože bylo lehčí.

            Odolen popadl pytle a při tom pronesl to, co se nabízelo: „Najdou nás podle ní.“

            „Přesně tak! Jdeme, teď!“

            Běželi tmou, než narazili na stezku, po které už nebyli daleko od lávky s loďkami. Báli se, aby tam nestáli další Nadaní, ale všichni nejspíš opravdu byli na druhé straně Záboru. „Pohodlní nešikové,“ usmál se křečovitě rytíř. Mrtvou ženu i s bytůstkou vydávající podprahový nářek hodil do jednoho ze dvou člunů a Odolen, teď již chápajíc, dýkou pohotově odsekl jistící lano. Ze všech sil loďku odrazili a s hrůzou čekali nekonečné sekundy, než ji začal proud odnášet od mizerně osvíceného břehu.

            Zapadli zpět do křoví a plížili se o něco dál. Netrvalo to dlouho a na pláž ze stezky a z lesa vyběhly desítky lidí. Mezi nimi i Horan. Rovněž byl vysoký, téměř jako Bal, který stál po jeho boku. Loď se ale nezadržitelně vzdalovala.

            „Na co čekáte? Zničte tu loď!“ vyprskl Horan a ukázal na mizející obrys.

            Několik Nadaných najednou udělalo různorodé pohyby, každý z nich kouzlil po svém. Výsledek ale nestál za nic. Vzduchem za loďkou vyslali projektily různých barev, velikostí a vlastností, každý z nich ale selhal. Barvy a síla se z kouzel vytrácela se vzdáleností a blízkostí hladině. Jediný modrý plamínek ťuknul do loďky a zhasnul. „Ctirad měl pravdu. Mají problémy s vodou,“ zašeptal Odolen.

            „Vzdalují se!“ vyjekl Horan. Bal hrozně zařval a praštil kladivem do nějakého muže. Prostě ho zaplácl do země. Mezi členy kultu zavládla a několik z nich  Vůdce kultu něco zamumlal a zvedl ruce. Z nebe se zřítil bílý blesk, loďka se rozlétla na třísky a silné kouzlo se tříštilo o vodní hladinu. Voda stříkala až na Nadané. „Byli tam?“ zeptal se Ramony slabě.

            „Ano, nejsem si jistá počtem, ale někdo další tam byl,“ řekla nejistě.

            „Prohledávej! Hned! A vy ostatní, začněte hledat! Chci vědět, že ostrov je ČISTÝ!”

            Ramil je samozřejmě cítila, pohlédla jejich směrem, ale dál klamala. Horan o ní neměl pochybnosti. A dělal chybu.

            Když se prodírali pryč na druhou stranu ostrova, měl Dalan možnost vyslechnout si vše, co jeho druh zjistil v jeskyni. Kult právě přišel – i díky Balově nevyrovnanosti – o tři členy. To se ve světle zjištěných skutečností počítalo. Znamenalo to, že zbytek Nadaných musí vykonat víc práce. Horan zřejmě, až na výjimky, nevěřil nenadaným, kteří by jinak mohli ostrov střežit. Vůdce toho zajisté začínal litoval, už si nebude moci být jistý ničím.

            Ramil vedla pátrání a věděla, kde jsou. Díky ní nebyli odhaleni a zbytek noci přečkali v klidu. Dva záškodníci na svou stranu získaly element překvapení. Pude jim o to ho využít.

 

[ * * * ]

 

Pot na tváři i bledá kůže prozrazovali, že Odolen na tom není dobře. Byl opřený o dub, těžce dýchal a odmítal mluvit, jeho stav se strmě zhoršoval. Dalan si přísahal, že pokud splétačka nedorazí podle plánu, dostane se na vrchol jeho seznamu.

            „Můžeme si v klidu promluvit,“ uklidnila je Ramil oděná jako muž. Byla tam s prvními paprsky deroucími se přes hory daleko na východě. „Prohledávám ostrov kvůli dalším stopám,“ vysvětlila. Pozorněji pohlédla na Odolena. Ze zašpiněné mužské tuniky vyndala malý flakónek a podala mu jej. „Pomůže téměř okamžitě. Zasloužíte si to.“ Na nic nečekal, hodil do sebe čirou tekutinu a flakónek podal zpět Ramil. Utřel si husté vousy a nejspíš zadržel zvracení. „Nechutná nejlépe, pravda,“ přiznala. Zamračil se na ni a opřel hlavů o kůru.

            Dalan na nic nečekal a vyložil ji vše, co přes noc dali dohromady. Vyslechla jej.

            „To je všechno? Víc nevíte?“ zastavila se z rozčílení.

            „Proč toho nevíš víc ty?“ vyjel na ni.

            „Já přímo u obřadu být nemůžu.“ Zněla naštvaně i zklamaně. „Příliš magie, já a Bal hlídáme okolí.“

            „Udržela sis jeho důvěru.“

            „Samozřejmě! Ve zrazování jsem vynikající,“ mrkla na rytíře.

            „Budeme muset opustit ostrov a připravit se, Ramil.“ Chtěla proti tomu něco říct, ale on ji důrazně přerušil. „Bezpodmínečně. Tam venku mám svou zbroj a budu ji potřebovat. Uvědom si, co se chystáme udělat.“

            „Budeš chtít, abych zajistila, že se po lávce dostanete zase na ostrov těsně po setmění,“ pokývala hlavou a odvrátila pohled.

            „Ano, to budu chtít. Jakmile se dostaneme zpět na ostrov, zaujmeme pozici pro útok.“

            „Ta tvoje hračka doufám něco vydrží?“

            „Vydrží, ale ne proti tolika Nadaným.“

            „Mohla bych načasovat otrávení mnoha z nich. Ale bude tam hlídat Bal. Nevím, co s ním, pane rytíři. Zabije tě.“

            „Bala nech na mě a až to začne, tvař se překvapeně. Teď k Vaidanovi.“

            „Obdivuji, jaký klid dokážeš zachovat, Dalane z Lakrova, opravdu. Večer udělám, co se dá. A co se týče tvého dalšího problému…“ Zaváhala, otočila se k nim zády a vyrazila ke stezce. Chtěl na ni zavolat, ale rozmyslel si to. Došlo mu, co se stane. A stalo.

            „Dalane, Odolene.“ Mladý, mužný hlas měl vyzývavý tón. Otočil se.

            „Vaidane.“ Nedokázal to říct neutrálně, hlas se mu nalomil.

            Vysoký mladík k němu přistoupil blíž a vyhrnul si jednoduchou košili. Na boku neměl žádnou bytůstku.

            „Změnil ses, Odolene. Pamatuju se, že jsem se tě bál,“ usmál se nevesele.

            „Vy dva si máte určitě co říct. Já do toho nehodlám vstupovat,“ řekl a omluvně se podíval na Dalana.

            „Vaidane, ty víš, co ti chci říct,“ začal Dalan.

            „Chceš mi říct, jak tě to mrzí? Prosimtě… Slyšel jsem o čarobijci z Lakrova.“ Nahnul se k němu blíž. „Když jsi nás potkal, byl jsi nikdo. Když to skončilo, splnil sis sen,“ řekl nepříjemně potichu. „Jenom díky TOBĚ zemřel děda Vócha a mě odtáhla zrůda. Ne Jirva Zápustka nebo Elros, to ty jsi mě poslal na tuhle cestu! Elros to čekal, víš? Ne že zemře. Že ho zradíš. Ale co, Dalan si splnil sen. Chtěl jsi být rytířem co nevyjednává s mágy,“ řekl a zvedl bradu.

            Dalan tenkrát měl na vybranou, byla to pravda. Bylo mu mizerně, ostudně a klepaly se mu ruce. Leta toužil po tom omluvit se chlapci, kterého zklamal, ale teď se mu stěží dokázal podívat do očí. „Nemine den, abych na to nemyslel. Nikdy toho nepřestanu litovat, Vaidane.“

            „Možná. Díky tvojí volbě jsem pochopil i druhou stranu. Není to tak jednoduché, víš? Celá ta záležitost ohledně zakázané magie. Dobro a zlo, čestní rytíř a podlí čarodějové.“

            „Proč je tedy zrazuješ?“ zeptal se opatrně.

            „Proč ne?! Mám svoje představy o světě. Nebudu ti je vykládat. Nemusím ti vysvětlovat vůbec nic. Věz jedno, rytíři; pro tentokrát budeme spojenci. A jestli bude příště?“ vykulil zle oči. „Příště určitě ne!“

            Dalan kývl a nevěděl co na to říct. Chápal, že Vaidan něco tají a že si svá tajemství ponechá. Nenáviděl se za to, ale skutečně nevěděl, co má říct. Mělo cenu něco říkat? Chlapec se vydal po své cestě a Dalana oprávněně nenáviděl. Hleděl rytíři neotřesně do očí, pak pohlédl na Odolena, kývl hlavou a odešel za Ramil.

            Po odchodu rytířovi bylo přesně tak, jak bývá lidem, kterým přijde vytoužená šance a zase odejde. Takhle si to nepředstavoval.

            „Chceš radu, Dalane?“ ozvalo se za ním. „Vim, že seš čestnej člověk, že nejsi sobec. Ale vykašli se na Vaidana. Pro svoje dobro. Pro dobro mise! Nenech se minulostí táhnout dolů. Nezměníš to.“

            „Tak jako ses ty vykašlal na Sávu a Neryla?“ řekl dřív, než toho začal litovat.

            „Nemysli si, že tomu rozumíš,“ varoval ho Odolen a se zasyčením se postavil.

            „Ten kluk tam pořád někde je. Nezapomenu, jako kdyby umřel. Nenuť mě být jako ty!“

            „Z těch dvou je prach, jsou pryč. Ale z kluka roste kdo ví co. Možná to JE tvoje vina!“ rozčilil se a přesně jako dřív rytíři připomněl podrážděného medvěda. „Kdybys nebral ohledy… Dalane, chci, abys v případě nutnosti udělal správnou věc. Nezachraňuj někoho, kdo to nechce. Pohřbi Vaidana.“ Znělo to temně.

            „Chceš, aby to bylo jednoduché, buď a nebo…“ Dalan se začínal rozčilovat a musel se ovládnout. Sevřel rty a odvrátil se. Nemělo cenu v tom pokračovat, na jedno ráno bylo té bolesti dost. Bolesti horší než je rána pěstí nebo bodnutí dýkou. Pohladil se po třech jizvách na levém zápěstí a na okamžik se vrátil k tomu večeru, kdy si je zasadil. Ne, takhle si to rytíř určitě nepředstavoval.

            Ledovou vodou doplavali na druhý břeh, nikdo si jich nevšiml.

 

[ * * * ]

 

Zkontrolovali ukryté tábořiště. Bylo netknuté. Koně samozřejmě potřebovali zoufale přemístit a proto se jim věnovali jako prvním spolu s kartáčováním a jinými náležitostmi. Přesunuli všechny věci o kus dál a jako další prioritu vytyčili nabrání co nejvíce sil na nevyhnutelný boj. To vše se dělo v pohroužené náladě. Odolen usnul jako první a Dalan držel stráž. Z ostrova  nikdo nevyšel, aby hledal další stopy za hranicí ochranného kouzla. Spáry hialmu teď sázeli na zachování klidu, izolace a dovršení rituálu.

            I když do klidu měli daleko, čekání mimo ostrov bylo po minulé noci výtanou změnou. Po pár hodinách spánku byl jeho druh opět při dostatečné síle. Po poledni se sešli mezi vrbami u břehu a koukali na plynoucí hladinu. Ve vzduchu vysela jejich skoro-hádka, kterou teď v sobě oba dusili. Než se Dalan stihl omluvit, osud jim přichystal překvapení, které mělo ovlivnit všechno.

            „Ani jsem si jich nevšimnul,“ ukázal na rytířovo zápěstí a jizvy skryté pod rukávem košile. „Až ráno, když ses za ně chytnul.“

            Vyhrnul rukáv. „Ano. Udělal jsem si je před šesti lety, aby mi připomínaly, co bude mým cílem.“ Zle se zašklebil na vybledlé brázdy, taková hloupost, zbytečné gesto. „Podívej se, Od…“ Než se stihl omluvit, vstoupil mezi ně hlas.

 

[ * * * ]

 

            „Ať se chystáte na cokoliv, jste si jisti, ctění pánové, že nepotřebujete pomoct?“

            Prvně se lekli, neslyšeli nikoho přibližovat se. Poté se ale začali smát jako šílení, hlas poznali. „U samotného Aluvana!“ chechtal se Dalan. „Pane Ctirade z Trakova! Zázrak se dějí!“

            Korunní princ Trakova seděl na oři ve svém válečném brnění. Za ním čekal jeho tichý zbrojnoš a družina. „Neměli jsme šanci na delší rozhovor“ pronesl, jako by stále stáli v Trakově. „Jsem rád, že nejdeme pozdě.“

            „Právě včas, ctěný pane, právě včas,“ stiskl Odolen dlaně k sobě v děkovném gestu.

            „Jak jste nás našel, pane Ctirade?“ zeptal se Dalan a vyrazili šlechtici v ústrety.

            „Můj otec mne pověřil vašim vyhledáním. Nelíbilo se mu to ani trochu. Vy jste po našem rozhovoru samozřejmě zmizeli, ale já nakonec narazil na jednoho knihovníka, který mi - protože musel - ukázal jednu starou mapu.“ Seskočil těžkopádně z koně a roztáhl ruce na povodí Valy a Pravoříčí. „Bylo mi nad slunce jasné, že rybařit nejdete. A přece nenechám veškerou slávu čarobijci z Lakrova,“ mrknul spiklenecky na Dalana.

            „Ó, ano, sláva. Přísahám na svou čest, pokud to přežijeme, podělím se s nadšením, pane Ctirade.“ Všichni tři si potřásli rukama.

            Odolenovi se to líbilo, 'šlechtický cucák!, jak ho párkrát nazval, s ním jednal jako se sobě rovným. Možná nebude vůbec tak špatný. „Ale co váš otec?“ zeptal se.

            „Můj otec… je stařec, co už neví, jaké to je vyrazit do boje!“ pronesl a bouchl do sebe pěstnicemi. „Nesdílel můj názor, tak jsem sebral svou nejužší a nejvěrnější družinu,“ pokynul na své muže, kteří se opodál mezi stromy organizovali na útočnou akci. „Čtrnáct nejlepších bojovníků z Trakovské oblasti. Z nějakých čar se nepodělají, věřte mi. Vědí, do čeho jdou.“

            Dalan si všiml, že nabubřelý tón Ctirada, kterým je častoval v Trakově, je tatam. Byl skutečně šťastný za jejich přítomnost. Pocítil naději. Ale bylo zapotřebí jim vysvětlit situaci.

 [ * * * ]

 

Ukryti v lese nad spěšnou mapkou ostrova na pergamenu jim dva do té doby osamělí vlci vypověděli do posledního detailu, co o Spárech, Záboru a rituálu věděli.

            „Máte oba mé nejhlubší uznání, ctění pánové,“ řekl Ctirad, když skončili.

            „Vlastně nejsem šlechtic,“ přiznal Odolen zničehonic a pobledl. „Byl jsem voják, pak žoldák, pak rolník.“ Vydávat se za šlechtice je samozřejmě hrdelní zločin ve všech deseti královstvích Alber.

            Ctirad si ho změřil bezvýraznou tváří, pak se ale začal smát a plácl ho po zádech, až Odolen málem přepadl. „O to se nebojte. Jestli přežijeme, bude z vás hrdina. Ale prvně musíme nakopat zadek pár Nadaným. Je to tak chlapi? Co myslíte? Jak to bude?“

            „VYŘÍDÍME JE!“ rozezněli se hrdla všech mužů.

            „Přesně tak,“ potvrdil Ctirad se smrtelnou vážností. „V mojí zemi nebudu snášet mágy. A už vůbec ne nějaké vůdce!“ Jeho družina zadupala v naučeném rytmu a pak, stejně jako často Ctirad, o sebe bouchli pěstmi. „Vůdce. Mají svého vůdce? To my přeci také.“ Zaměřil se na Dalana a spolu s ním i ostatní. Byl zaskočen. „Ano, pane Dalane. Máte nejvíce zkušeností v boji proti těmhle zrůdám. Moji muži vám jsou k dispozici. Budou poslouchat každý váš příkaz. I já,“ kývl. „Jste čarobijec z Lakrova, věříme vám svým životem.“

            Opět ten třas rukou. Stál v myšlenkách před průsmykem, kde porazili Elrose. Byl si sebou příliš jistý. Mág nakonec zaplatil životem, ale stejně tak ostatní. Mohla za to jeho většinou dřímající pýcha. Dnes bude umírat víc lidí, nevyhnutelně. Trakovská družina s tím počítala, viděl jim to v očích. Má dost zkušeností? Lze mít dost zkušeností proti přesile fanatiků bojujících za síly Nasvena a chaosu? Není střední cesty. Správný rytíř, kterým on je, za zítřejší Albery bez magie položí život. Bolavá minulost nesmí být pro nic. Aby to tak bylo, musí se od ní pro dnešek oprostit. Zatnul pěsti.

            „První rozkaz: vyhnete se Balovi, budete zaměstnávat a vřazovat mágy pečující o rituál. Já poběžím první…“

 

[ * * * ]

 

            „A je to tady,“ zachmuřil se Odolen. „Zabraňujeme něčemu velkýmu, Dalane. Slyšel jsi to. Vlny chaosu? Šerosvětí? Silopády? Možná nerozumíme slovům, ale u nekonečna, zní to jako něco, čemu musíme zabránit,“ pronesl a chytil se významně za požehnaný řetízek. „Poslední věc, než pudeme, prosím.“ Dalan povytáhl obočí, položil brašny a poslouchal. Snad ho ten vousatý medvěd nepředběhne?

            „Dalane, to co říkám, říkám protože… tady asi umřem. Asi tady umřem a já… já…“ nadechl se, „chci ti říct, že mě mrzí hodně věcí. Ne, nepřerušuj mě, nejde o jednoduchou omluvu.“ Otočil se. Muži byli téměř připraveni, ale teď měli soukromí.

            „S tou prací sem neseknul po dvou letech, kdepak. Seknul jsem s ní hned. Smrt těch dvou byla jiná.“ Klepal se mu hlas, už nic nedržel uvnitř. „Chyběj mi, oba. Sáva byl ukecanej, fakt byl. A vtipnej. Dokázal lidi bavit třeba celou noc a vždycky mě nasral, když ráno jedinej neměl kocovinu. Neryl byl tichej, ale člověk se mu mohl svěřit. Tolikrát mi poradil, nikomu jsem nevěřil víc. Jejich smrt změnila můj pohled na násilí, kterým jsem se vlastně živil. Něco přeskočilo. Dalane… nebyla to tvoje chyba. Mohli jsme udělat víc, oba.“

            „Vážím si toho, že jsi mi to řekl. Děkuji.“

            „Opravdu potkal Dabrila Hrubýho, víš,“ potlačil vousatý chlapák bolestné zasmání. „Určitě sis říkal, že cucák jako Sáva kecal o frontě. Sakra, Dabril byl Sávův strýc. A Sáva skutečně bojoval za Zletény. Jako šlechtic. Skončil mezi obyčejnejma vojákama ze svojí volby, nechtěl se podílet na intrikách šlechty. A já ho zatáhl na tu podělanou práci! Měl jsi pravdu, chyběj mi. Sem slaboch, přiznávám to, když nad náma Nasven háže mincí.“

            „Litujeme, děláme rozhodnutí, chyby. Chyby napravujeme, jenom aby vznikli lidé jako Vaidan.“ Dal ruku na jeho rameno. „Dám na tvojí radu, příteli. Aluvan ví, že jsem chtěl konat dobro, ale pokud Vaidan neuvidí světlo, nebudu pochybovat. Minulost je za námi. Jsem šťastný, že proti Spárům mohu vyrazit s tebou.“

            Podali si ruce, silně si jimi potřásli a smířeni s nastávajícím osudem pohlédli směrem k neviditelnému Záboru. Měsíc se chystal stoupat, Rituál začne. Popadli těžké brašny a s nejistou důvěrou v Ramil a její intriky vešli do studené vody.