O šťastné smrti smutné dívky

O šťastné smrti smutné dívky

Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.

Nekonečně nudný, harmonogram kterým si musí projít všichni studenti. Stereotyp, jenž zabíjí fantazii a zábavu v mladých dospělých a dělá z nich pouhé roboty co se drží rozvrhu. Jediný čas, kdy si takový studenti mohou oddychnou a trochu si harmonogram zpestřit, je víkend. Pro studenty neexistuje nic posvátnějšího než víkend, tedy pokud nepočítáme prázdniny nebo pizzu ve školní kantýně. Sobota a neděle, jsou prostě svaté dny u kterých se jejich promrhání rovná hříchu.

Kužel silného světla osvítil temnou místnost.

„Ještě neee.“
Světlo vycházelo z malého telefonu položeného na nočním stolku, telefon začínal vibrovat.
„Ještě chvíli.“
Telefon po chvilce vibrování ustal a zhasl. Možná ho už buzení spáče nebavilo a rozhodl se mu dopřát sladký spánek. V místnosti se opět rozhostila tma a klid.
„Chrm.“
Hlasitá znělka, kterou zná moc dobře každý student, se spustila, ze znovu obživlého telefonu, a donutila spáče unaveně zvednout ruku a poťukat na mobil.
S poťukáním na displej utichla otravná znělka, místo toho však zlomyslný mobil posvítil ospalci přímo do obličeje.
„Nee...“ zakňučel ospalec, který si nemotorně zakrýval oči.
Oslepená postava spáče se s vypětím všech sil a odoláváním opět neusnout, posadila a hlasitě zívala. Když už si oči spáče zvykly na světlo mobilu, a nebyl tedy důvod si je pořád zakrývat, nátáhl se a uchopil mobil, přičemž si začal prohlížet jeho obrazovku. Na obrazovce mobilu svítilo krátké upozornění: Sobotní budík na čtyři hodiny ráno byl zastaven, dobré ráno.
„Prej dobré.“ ozval se spáčův rozespale, ironický hlas.
„To byl ale divný sen.“ Pomyslel si spáč když zavzpomínal, na útržky svého snového dobrodružství.

První, a tou nejtěžší překážkou celého dne je vstanutí z teplé a pohodlné postele, jenž láká na dalších pár minut spánku. Ospalá dívka se proto na postel ani nepodívala, a raději rychle vstala a zamířila do temné chodby jenž vedla z jejího pokojíčku. Ticho jenž se v chodbě nacházelo bylo depresivní a uklidňující zároveň.
„Všichni ještě spí.“ pomyslela si dívka a začala tiše našlapovat do koupelny, aby se před cestou alespoň trochu zkulturnila.
Oslnivé světlo dívku při vstupu do koupelny doslova oslepilo, její unavené oči si dlouho nemohli zvyknout na tak silné světlo. Když dívka začala vnímat, že vidí něco víc než pouhé obrysy, naskytl se jí hrozivý pohled na něco co vídá každá dívka brzo ráno. Byl to její obraz v zrcadle.

Nádherné vlnité vlasy jenž měly blond barvu, a byly její pýchou, nyní vypadaly jako zašmodrchané nitky klubka, se kterým si dost dlouho hrálo mentálně narušené kotě. Na pohledné tváři měla obtisknutý polštář a z drobných ust ji stékal pramínek slin. Když si tento obraz dívka prohlížela svýma, červenýma očima usoudila že by soutěž v kráse za těchto okolností asi nevyhrála. Poté co se dívka vynadívala na tak děsivou verzi sebe sama, začala se zkulturněním.

Suchý rohlík a ne zrovna voňavá šunka byla dívčina dnešní snídaně. Už upravená dívka seděla v temné kuchyni, nimrala se v jídle a pohledem se dívala z okna. Temné obrysy domů které osvětlovali pouliční lampy se tyčily jako kostky které rozházelo nějaké obří dítě. Všechno na ní působilo depresivně, možná to bylo tím že v takové tmě vypadá depresivně všechno, nebo za to mohl nedostatek spánku? Ovšem takovými otázkami se dívka nemohla zabývat, tlačil jí čas, pokud se rychle neobleče a nevyrazí na cestu, ujede jí autobus a celé dnešní vstávání přijde vniveč.

Autobus byl plný podezřelých individui, jejíchž grimasy plně prozrazovaly že nejsou zrovna šťastní že musí v sobotu ráno někam jet, řidič nevyjímaje. Když se vrzající autobus rozjel napříč temnotou, dívka už seděla v jedné z mnoha, grafity pomalovaných, sedaček a pohledem z okna sledovala rychle se měnící, málo osvětlenou krajinu města.
Dívka při pohledu na krajinu která se pořád měnila začala usínat a tak málem prošvihla svou zastávku.

Když vystoupila z autobusu vydala se známou cestou, na které by většina lidí v takové tmě zabloudila. Po pár minutách rychlé chůze, jenž dívku už konečně probudily, stála před velkou budovou jejíž neonová vývěska na sebe upozorňovala z velké dálky. Byl to klasický velkoobchod kterých se dá na světě najít milióny.

„Dneska budeš u salámu, rozumíš blondcko?“ řekla hrubým hlasem, podsaditá čtyřicátnice, se třemi bradami, jenž byla shodou okolnosti přebarvená blondýna.
„Dobr-“ pokusila se, tichým hláskem, odpovědět dívenka jenž vedle obryně vypadala jako skřítek.
„To není všechno!“ okřikl hlasitě, dívku, přebarvený obr.
„Musíš ještě uspořádat krabice a vyndat z nich zboží, to budeš dělat v té malé místností za pokladnou, rozumíš?!“ zeptala se obryně s naštvaným výrazem, který uděluje všem, mladým brigádníkům.

Není se čemu divit, každá předešlá generace nesnáší tu novou, vždy si stěžují jak to má ta generace lehčí, a přesto vedou, spolu s dalšími stějně starými lidmi, dlouhé debaty na téma: Jak byla naše doba lepší.
Nakonec jim nezbyde nic, než si stěžovat, nebo se utápět ve vzpomínkách.
Ovšem není na tom nic smutného, neboť každého to jednou potká a nic se s tím nedá dělat.

„Ale jak to mám udělat? Když budu vzadu, vyndávat zboží, neuvidím jestli bude někdo u pokladny.“ pronesla, tichým skoro neslyšným hláskem, dívka.
„Vzadu je zrcadlo natočené k pokladně, nebudeš se muset furt otáčet nebo chodit k pokladně, prostě se koukni do něj a uvidíš jestli tam někdo je, nebo ne.“ pronesl, ledabyle, obr jenž se ihned vydal prudit další brigádníky, popřípadě zákazníky.

Vzít krabici, otevřít jí, vyndat zboží, podívat se do zrcadla.
Vzít krabici, otevřít jí, vyndat zboží, podívat se do zrcadla.
Vzít krabici, otevřít jí, vyndat zboží, podívat se do zrcadla.

Práce hodná mentálně postiženého otroka bavila dívku, asi jako politika baví plnění předvolebních slibů. Pořád to samé dokola, vzít, rozbalit, vyndat, podívat se do zrcadla. Po třech hodinách, toho měla dívka plné zuby a myslela na různé věci, aby alespoň duchem unikla té nudné činnosti, když tu najednou, oči.

Stalo se to, právě když rozbalila poslední krabici hovězích konzerv, a chtěla zkontrolovat zrcadlo. Náhle se v zrcadle nevyjímala prázdná pokladna která tam celou dobu byla, ale dvě velké zelené oči. Dívka jenž byla uchvácena stereotypem, je ihned nezaregistrovala a známým pohybem se ohnula pro další krabici. Teprve když ji pokládala na stůl, strnula a podívala se na zrcadlo. Ovšem, jediné co viděla byla prázdná pokladna.

„Zdálo se mi to, nebo?“ problesklo dívce hlavou, když kontrolovala zrakem zrcadlo.
„Ne, určitě tam byly, viděla jsem je zřetelně tím jsem si jistá...“ pomyslela si dívka a přešla k zrcadlu.

Mohutné, staré, zaprášené zrcadlo zde bylo už od nepaměti. Nebylo ničím výjmečné, a nijak na sebe neupozorňovalo. Dívka věděla že tu je, ale nikdy předtím si ho něják zvlášť neprohlížela. Až do teď. Něco tam viděla, nevěděla přesně co, ale byla si jistá že to nebyla její představivost.

„Ještě nemáš přestávku, blondcko!“ vykřikla přebarvená vedoucí, a mířila k dívence.
„Já jsem tam něco viděla.“ pokusila se dívka, tichým hláskem oponovat obryni.
„Ještě aby ne, vždyť je to zrcadlo, blondcko.“ odvětila pobaveně obryně, přičemž zakroutila hlavou a odešla z místnosti.

Celý zbytek šychty, a vlastně celého víkendu, dívka pozorovala zrcadlo. Pořád se snažila zahlédnout to co už jednou viděla, možná prostě potřebovala důkaz že není šílená. Ale ať se snažila sebe víc, v zrcadle již nic nezahlédla. A jak už to bývá, koncem víkendu začal nový pracovní týden.

Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.

Stereotyp, opět od začátku. Avšak tento týden, byla dívka duchem jinde. Pořád přemýšlela o tom co viděla, a proč to neviděla znovu. Kamarádky, jenž poznaly že dívku něco trápí, se jí snažily porozumět. Ovšem dívka, která si myslela že jí budou považovat za šílence raději spolužačky odehnala.
Týden uběhl rychleji než to obvykle bývá, dívka se ani nenadála a už byla opět na brigádě.

Tentokrát jí rozbalování krabic nevadilo, byla přesvědčena že pokud bude dávat velký pozor, určitě něco zase zahlédne. Uběhli dvě a půl hodiny když dívka zpozorovala v zrcadle, něco co jí vykouzlilo kyselý výraz ve tváři. Obtloustlá, postarší zákaznice, netrpělivě čekala u pokladny a probodávala dívku, skrz zrcadlo, nenávistným pohledem. Dívce nezbylo nic jiného, než přestat rozbalovat krabice, a kvapným krokem se vydat za zákazníci.

Zákaznici trvalo dobrou půl hodinu, než se vlastně rozhodla co si vezme, mezitím tam dívka netrpělivě postávala a ohlížela se za zrcadlem. Když už konečně zákaznice odešla, rozhodla se dívka vrátit ke staré práci. Když se vracela do místnosti, s duchem, daleko a daleko od tohoto nudného místa. Ocitla se najednou před snovou scenérii.

Na růžově červené obloze bylo spousty obrazců, vypadaly jako planetky nebo měsíce, ovšem narozdíl od nich měly roztodivné tvary. Jeden vypadal jako trojuhelník, druhý jako čtyřlístek a třetí jako tvar, jenž se nedá vyjádřit slovy. To ovšem nebylo všechno. Čím déle se dívka, s otevřenou pusou a zaraženým výrazem, na oblohu dívala přišlo jí že se mění. A bylo tomu vážně tak, obloha z červeně růžové přecházela do temnějších barev. Nejprve krvavě červená, poté temně fialová a nakonec klasická černá.
Až po dlouhých pěti minutách, dívce došlo že se vlastně dívá do zrcadla.

„Halo?! Obsluha?!“ ozvalo se nevrle zpoza dívky.
Dívka se překvapeně otočila, aby uviděla dalšího postaršího zákazníka. Když se dívka, při odchodu k pokladně otočila, ještě naposled, k zrcadlu, opět nic neviděla.

Tentokrát si už dívka byla jistá. Nebyla to žádná halucinace její bujné fantazie, způsobená nudnou práci. Byla to skutečnost určitě tam něco viděla. A bylo to nádherné.

Dívce, jenž se snažila tak moc opět něco vidět, štěstí ovšem nepřálo a ona po zbytek víkendu nic v zrcadle nezahlédla.

Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.

Tenhle týden byl jiný. Dívka na školu ani nepomyslela, nedávala pozor, chodila do školy neupravená, nemohla dlouho do noci usnout. Jediné na co mohla myslet, bylo zrcadlo a jeho roztodivný obraz. Její kamarádky, které velmi znepokojovala, nad ní ovšem zlomily hůl. Dívka, neměla důvod jím vyprávět o tom co se jí přihodilo, stejně by jí nevěřily. Stejně jako většina studentu, se celý týden těšila na víkend, ale z úplně jiných důvodu než většina studentů. Těšila se a přemítala co opět v zrcadle uvidí.

„Dobrá blodcko, jelikož už si byla dvakrát po sobě u krabic, dneska ti změníme stanoviště.“ Vynesla soud obryně.
„Ale ne, to nemusíte, mě to tam nevadí!“ Naléhala dívka, jak jen to s jejím hláskem šlo.
„He? Co to meleš? Nikdo to tam nemá rád, a právě proto se střídáme, teď tam půjde nějákej novej brigádník.“ Stálá si za svým obryně, a vzala dívku pevně za ruku, přičemž ji táhla na opačnou stranu obchodu.

Obsluhování, jedné z hlavních pokladen, dívce vůbec nešlo. Další prodavačky to chápaly, a myslely si, že to je kvůli tomu že to dělá prvně. Ale dívka věděla moc dobře, že kvůli tomu to není. Celou směnu, nemohla přestat myslet na zrcadlo, její jediná příležitost jak získat odpovědi byla ztracena. Teď už nikdy neuvidí tu krásu, kterou jí mohlo ukázat jen to zvláštní zrcadlo. Prožije svůj život v jednom velkém stereotypu tak, jak to dělala doteď. Prožije ho, v nekonečně nudném harmonogramu, až do konce svých dnů.

„NE!“ Vykřikla dívka, když skenovala zboží jedné zákaznice, jenž se na ní vylekaně podívala.
„Jsi v poř-“ Pokusila se zákaznice něco říct, ale nestihla větu dokončit jelikož byla opět zaskočena.

Dívka, jakoby ji popálil oheň, vyběhla od pokladny a sprintem si to mířila k zadní prodejně masa, k zrcadlu. Během svého běhu, míjela zaražené, překvapivé a někdy i nevlídné pohledy zákazníku. Ten nejnevlídnější, byl určitě od vedoucí směny, známou také pod přezdívkou obryně.

Udýchaná dívka, konečně doběhla na konec obchodu. Buď nebyla tak fyzický zdatná, jak si myslela, nebo byl ten obchod, snad třikrát větší než si ho pamatuje. Na tom ale nezáleží. Rychle vtrhla do místnosti s zrcadlem, a vší silou zabouchla dveře.

„Konečně, už jsme tu jen mi dva.“ Ozvalo se z místnosti.
Dívce, jenž byla otočena ke dveřím, přejel mráz po zádech. Trvalo jí dobrou minutu, než se konečně rozhodla otočit. Místnost byla prázdna, až na zrcadlo. A v zrcadle...

Černý kocour, jenž stál na dvou nohách, vzpřímeny jako člen vyšší společnosti, dívku s úsměvem pozoroval. Kocour, měl na sobě dlouhý černý kabát s nádherně vyšívanými krajkami, rudou košili a na ní ještě vestičku jejíž zdobení se velmi podobalo kabátu. Klasické černé kalhoty, bez sebemenší nečistoty, nebo kočičího chlupu, byly ukončeny nádhernými koženými boty. Jednou ze svých "pacek" se opíral o dřevěnou hůlku, z černého dřeva, a tou druhou "packou" si zrovna zakrucoval vousky na čumáku.

Dívka nemohla uvěřit svým očím, s otevřenou pusou se dívala do zrcadla a na postavu v něm.

„Nyní, vypadáš opravdu komicky.“ Řekl kocour s mírným úšklebkem jenž šel jenom slyšet.

Až nyní si dívka uvědomila, že kocour má na místě kde by měl mít tlamu, nalepený kus papíru, jenž je vystřihnutý a obarvený tak, aby vypadal jako neustávající úsměv. Kvůli této "masce" se dal poznat kocourův smích, jen díky sluchu.

„K-kdo jsi?“ Vykoktala, dívka ze sebe s vypětím všech sil.
„Och, jaká to drzost. Ani jsem se nepředstavil, a už jsem si vás dobíral ctěná paní. Mé jméno je Sebastián Kocour.“ Jakmile to kocour dořekl, udělal tak hlubokou poklonu, že dívka uviděla černý, kocourův ocas.

„A co vlastně jsi Sebastiáne? A co po mně chceš? A proč mi u všech svatých říkáš ctěná paní?!“ Vychrlila ze sebe dívka vodopád otázek, kterými zvlažila kocoura.

„Mno, je to vlastně úplně jednoduché. Já jsem Sebastián Kocour a jsem, překvapivě, kocour. K další otázce vám řeknu jen že po vás nic nechci, lepší otázkou je co vy chcete po mně. A to co vás dělá ctěnou paní je například to, že mě vidíte.“ Odvrátil od sebe kocour vodopád otázek, a poslal na dívku teplý závan odpovědí.

Dívka nic nechápala.

„Tááákže půjdeme? Dochází nám trochu čas, tedy pokud chceme stihnout zával slunce, barvení moře či užďibování mraků.“ Řekl všeznalým tónem kocour, a vytáhl si kapesní hodiny u kterých zkontroloval čas.

„O čem to mluvíš? Kam máme jít?“ Ptala se pořád víc a víc zmatenější dívka.
„No, prostě pryč. Půjdeme všude a zároveň nikde. Utečeme od stereotypu.“ Pustil se do řeči kocour s objasňovacím tónem, jako kdyby vysvětlovat malému dítěti, že strkat ruce do ohně, není dobrý nápad.

„Víš, to že mě vidíš je celkem zázrak. Tedy u někoho tak starého, jako jsi ty.“
„Hej, já nejsem stará! Bude mi sedmnáct!“ Obořila si na kocoura dívka.
„No právě! To je to! Jsi velmi stará a stereotyp, tě už skoro má.“ Odvětil rychle kocour a schoval si své hodinky.

„Malé děti, žijí svůj život naplno a každý den jinak, nemusejí nic dělat a tak dělají všechno. Právě takové děti nás každý den vidí. Ovšem dospělí, jsou pohlcení stereotypem, ikdyby nás vidět chtěli, tak nás stejně neuvidí, a to nehorší na tom je, že oni nás vidět nechtějí.“ Vysvětloval kocour smutně.
„Ale ty! Ty jsi jiná! Vypadá to že v tobě ještě zůstalo dost dítěte, abys mohla být zachráněna!“ Vykřikl zničeho nic, nadšeně kocour.

„Jakože útéct před stereotypem?“ Zeptala se dívka nevěřícně.
Kocour jenž si říká Sebastián, pouze pokýval hlavou.

„Jak to m-?!“ V polovině dívčiny věty, se do zabouchnutých dveří ozvala rána. Nebyla to obyčejná rána. Takovou ránu, by mohl způsobit jenom obr. Nebo obryně...

„Rychle, už není čas, musíš utéct dokud máš šanci!“ Vykřikl, panicky kocour, když uslyšel ránu.

„Jak? Jak mám utéct?!“ Ptala se dychtivě dívenka, jenž věděla že pokud jí chytne obryně, nedopadne to s ní dobře.

„Uteč skrz zrcadlo!“ Odvětil rychle kocour, jenž uhnul z místa kde stál a ztratil se z obrazu zrcadla.

V zrcadle se nyní opět zračila ta kouzelná obloha kterou dívenka už jednou spatřila. Opět měnila barvy, a opět jí uchvátila. Mohla by se na ní koukat celé hodiny, teprve až další rána, tentokrát o krapet silnější než ta minulá, jí probrala ze snění a dívenka se rozhodla jednat.

„Jak to říkal ten kocour? Utéct skrz zrcadlo? Ale jak?“ Pokládala si dívka jednu otázku za druhou.

Dveře se zmítaly pod dalšími údery obryně, jejich kvílení jakoby naznačovalo, že už nebude dloho trvat, než povolí a pustí obryni dovnitř.
Dívenka se všimla dveří a rozhodla se.

„Musím jednat, je to teď, nebo nikdy!“ Dodala si dívenka odvahy, a po se ihned rozběhla směrem k křišťálovému povlaku zrcadla.

V místnosti, se v jedné chvíli, ozvaly dva nárazy. První patřil vyraženým dveřím, a za ními stojící obryni, a ten druhý zrcadlu.

„Ježiši Kriste...“ Ozvalo se z úst obryně, nebyl to její obvyklý tón hlasu, byl to takový tón, který člověk mívá když poprvé uvidí mrtvolu.

Na krvavé podlaze, ležela mladá, blonďatá dívka jenž nesnášela stereotyp. Její vlasy, byly nasáklé krví, a vypadaly jako malé, červené pavučinky. Kolem ní leželi střípky, úplně obyčejného zrcadla, které jí díky její fantazii zachránilo. Nad stereotypem nejde vyhrát, každý mu, ať se mu to líbí nebo ne, dříve či později, podlehne. Jediná věc, co dívku může od stereotypu zachránit není zrcadlo, ani její fantazie ale pouhá smrt.Na obličeji mrtvé, bezejmené dívky se, snad poprvé za celý život rozhostil úsměv. Úsměv svobodného člověka.

Jen smrt nás dokáže, od všeho osvobodit.

Nebo ne?

Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.
Vstanout, jít do školy, učit se, jít domů, spát.

Kužel silného světla osvítil temnou místnost.

„To byl ale divný sen.“ Pomyslel si spáč když zavzpomínal, na útržky svého snového dobrodružství.

Možná ani smrt není tak mocná.