Nialerské železo #1

3. května roku 1 848 po Tichu

Albery, království Moludou, u jezera Stříbřina

Na jihu Alber bylo krásně jako vždy. Trojice cestovatelů se již týden potila v sedle. Kvůli výjimečnému horku museli často zastavovat a dopřávat koním dostatek odpočinku i vody. Dnes dorazili s jednodenním zpožděním k jižnímu cípu Nialerských jezer. Jediný, kdo si z toho dělal starosti byla útlá žena. Její dva společníci byli bezstarostní dobrodruhové a právě kvůli konfliktu osobností byla mezi nimi a tou ženou po většinu cesty konverzace úsporná.

            Už dlouho na ně z dálky mrkaly stříbrné záblesky hladin. Nialerská jezera byla rozlehlá a i když to tak nepůsobilo, byla od sebe dělena často i několika hony vzdálenosti. Blížili se k druhému největšímu z nich.

            Zastavili se na jednom z mála pahorků, aby viděli na jezero a rozlehlé zelené pláně strohé na dřeviny. Travami se proháněl větřík a tvořil tak dlouhé vlny ženoucí se napříč krajinou. Sesedli ze sedel, napili se a chvíli si prohlíželi nádhernou scenérii. První promluvil svalnatý muž se světlými vlasy sepnutými do dlouhého culíku.

            „Červne, říkám ti, že to bude Stříbřina. Vidíš tu zátoku blízko nám?“ zeptal se a ukázal na lesknoucí se jezero. Po jeho rozlehlé hladině plulo sem tam několik rybářů s obřími klobouky na svých bárkách.

            „Myslíš, že by jeskyně byla na tom nejpříhodnějším místě?“ Štíhlejší, tmavovlasý muž si otřel pot z čela. „Dost by nám to usnadnilo práci. Pokud nebudeme muset daleko na otevřenou hladinu, nebudu nic namítat.“

            „Podívej se. Podle porostu kolem břehu bych řekl, že tam terén prudce sestupuje. Začal bych pátrat tam. Ale až zítra, dneska bych skočil spíš na ryby.“

            „Tak to ani náhodou, pane Ledne!“ skočila do toho útlá tmavovláska zvláštně ostrých rysů. Nebyla už nejmladší, ale rozhodně stále pohledná. Její hlas zněl jako hlas někoho, kdo je po celý život zvyklí na rozdávání příkazů. „Nejste placeni královským zlatem za… za rybaření!“

            „A je to tady,“ chytl se Červen za hlavu. „Vzít s sebou svěřenkyni královského dvora. Proč jsme se nechali ukecat?“ položil řečnickou otázku.

            „Protože jinak by to nešlo!“ vyštěkla žena. „Moc dobře víte, co hledáme,“ ukázala na ně prstem. „To je bez debaty, s průzkumem začneme ještě dnes.“

            „Paní Letano,“ vydechl trpělivě Leden, „král Sovan počká. Jestli se zdržíme o den nebo o týden, Moludou bude pořád stát a král bude dozajista také tam kde byl, když jsme odjížděli.“

            „Jeho ctěné veličenstvo Sovan druhý, král a ochránce Moludou, prosím pěkně, ano? V jeho nepřítomnosti zkráceně Sovan druhý,“ dodala tišeji a pokrčila rameny. „A opět opakuji, nespěcháme kvůli ctěnému králi, ale kvůli dobru věci jako takovému… U Aluvana, to je ale horko. Tak jako tak, spěchejme k vodě,“ dodala.

            „Souhlasím, k vodě,“ řekl Leden a všichni skočili zpět do sedel.

            „Pro vás lovce to je snadné,“ rozhodila odmítavě rukama, když je koně nesli z kopce k nádhernému jezeru. „Prostě si vyslechnout, kde je kýžená věc a vyzvednout ji. Ha! Já ale hledáním téhle věci strávila měsíce! Nemálo prostředků padlo na to, abychom teď mohli stát u jezera vlastně kousíček od hlavního města.“

            „Kéž by to vždycky bylo snadné,“ řekl Červen. „Někdy, pravda, to snadné je. A někdy bojujete proti ochráncům hrobek, čekajících na váš příchod tisíce let, ještě z dob Ticha, v temnotě a bez náhradní únikové cesty.“

            „To je pak člověk rád, že žije, paní Letano,“ doplňil Leden. „V takových chvílích vás napadnou tisíce nejrůznějších způsobů, jak utratíte to královské zlato, až se z výpravy vrátíte.“

            „A my s bratrem rybaříme sice rádi, ale známe lepší věci!“ zasmál se Červen a Leden se k němu zvesela přidal. Letana, hlavní dozorčí dvora nad královským dědictvím Moludou, protočila oči v sloup a zůstala v tichosti.

[ * * * ]

Nedaleko břehu Stříbřiny rozbili základní tábor ve stínu několika bříz. Když byli hotoví, Leden se postavil k vodě, sundal jednoduché botky a stoupl do ní. Naskytlo se mu příjemného osvěžení a počal sundávat halenu, čímž odhalil mohutnou hruď. Otočil se ke zbytku skupiny a Letana se začervenala. Oznámil: „Ale jo, je to dobrý den na průzkum. Pudu do vody, teď hned,“ načež z kalhot vyndal kovové pouzdérko, rozevřel ho a celý jeho obsah polkl. Prázdné pouzdérko hodil Červnovi.

            „Natluču další směs, bratře. Paní Letano, slíbila jste nám…“

            „Ano. Zde, prosím, jak jsem řekla. Pro průzkum pod vodou není ničeho lepšího, než…“ Vytahovala malý váček. Pomalu. Napínala je a měla důvod. Věděla, že i zcestovalým lovcům pokladů tím vyrazí dech. Neměli nejmenší tušení, musela se tomu smát.

            „Má to prakticky nevyčíslitelnou hodnotu. Pokud ho ztratíte…“

            Leden se usmál a vzal si od ní váček. Rozvázal uzlík a do dlaně mu vypadlo cosi ovázaného vrstvou červeného, lněného hadříku. Když ho rozbalil a jejich tváře polila žluť, oba bratři oněměli v úžasu. V opravdovém úžasu, jaký dlouho necítili. „A já myslel, že už nikdy žádný neuvidím,“ vydechl Červen. „Skutečný svítiskal. Ženská, kde ty věci berete? Předpokládám, že vám ho jen tak nepůjčili v Demuretafelu?“ vyzvídal Leden a obracel si žlutý pulzující kámen v ruce, ale Červen mu ho vzal a sám ho obrátil proti slunci.

            „Nezapomeň na Hranici. V Hranataru je přeci také mají. Ale tam jste nebyla, né,“ mrknul na ni a zase pozoroval kámen. Sluneční světlo svítiskal lámal do neskutečných barev, které se měnili se vzdáleností od oka pozorovatele.

            Byl to podélný váleček, který se vešel do dlaně. Nebroušený kámen, provrtaný na jednom konci, kde byl provlečený za kožený náramek na zápěstí. Upřímně, oba bratři by radši viděli kámen neporušený. Červen se chtěl zeptat, jak Letana dokázala provrtat svítiskal, ale nakonec to vzdal. Hlavní dozorčí dvora nad královským dědictvím Moludouto by mu to samozřejmě neprozradila.

            „Jak jsem řekla. Přípravám jsem obětovala mnoho.“ V jejím hlase byla zasloužená hrdost.

            „Máte naše uznání. Ať jste ho sehnala kdekoliv, nebylo to ani snadné, ani levné,“ řekl Leden a svému bratrovi vzal kámen z ruky. „Teď se teprve těším! I když nic nenajdu, ozkoušíme, jak dobře je namíchaný žilostoj.“ Významně pohlédl na Letanu a kožený pásek si připevnil za pravé zápěstí. „Nic se mu nestane, slibuji. Tahle věc je skutečně nedocenitelná. Jak určitě víte, nejen jako svítilna.“ Letana po něm střelila pohled, který řekl vše. „Já jen, aby jste chápala, že my dva také nejsme žádní hlupáci.“

            Když se Leden ponořil do vody, ocitl se ve svém živlu. Byl vynikající plavec, dech dokázal i bez bylin ovlivňujících jeho srdce a oběh krve zadržet na mnohem déle, než většina lidí. Nyní cítil, jak se jeho tělo zklidňuje. Přijal známý pocit, uvolnil se a nechal se pohlcovat hlouběji a hlouběji. Klesal pozvolně. Svítiskal ve spojení s vodou začínal vydávat výraznější žluť, příjemnou a ujišťující. Světlo, jako by se najednou dohodlo s temnou vodou, že je zde vítáno, začalo prorážet stále dál. Uzřel kolem sebe podvodní svět. Několik ryb, velkých i malých, se dokonce připlulo podívat, co je zdrojem světla. Leden chápal, že svítiskal je pro ně víc než pouhým světlem. Kámen je pro veškerý život ze své tajemné podstaty přitažlivý, lákavý, výživný. Sám cítil velice jemnou sílu a jistotu, kterou by bez něj neměl.

            I když byl v temné, studené a hluboké vodě, byl opravdu šťastný. Dělal, co miluje. Cítil se být milován celým Meadrotem a miloval ho nazpět.

            S lehkostí snu dopadl mezi podvodní rostlinky a řasy. Nedaleko od břehu bylo jezero vskutku hluboké, přesně jak odhadoval. Zvířil trochu bláta a začal pátrat. Viditelnost v takové hloubce měl lepší, než čekal.

[ * * * ]

            „Je tam už poněkud dlouho, nemyslíte, pane Červne?“ zeptala se po několikáté Letana. Nervózně přešlapovala po břehu a vyhlížela známky Ledna.

            „Zbytečně se strachujete,“ odpověděl pobaveně. Ležel ve stínu ještě neurostlé střemchy a pomalu v hmoždíři drtil směs bylin. „Můj bratr se ve vodě narodil. Doslova plaval dřív než chodil. Voda je pro něj naprosto přirozená. Se svítiskalem a žilostojem by mě ani nenapadlo se o něj strachovat. Vlastně…“ podíval se na neúprosně bezmračnou oblohu, jako by tam byla vepsána odpoveď, „jsem nikdy nepotkal lepšího plavce.“

            „Vy dva jste tak klidní, víte,“ řekla méně ustaraně, sedla si do stínu poblíž Června a napila se vody. Na začátek května bylo neskutečné horko. „Vím, dokážu být hrozná. Ale najít poslední pozůstatek Brafa Čarovraha, na tom mi záleží. Moc mi na tom záleží. Mému králi na tom záleží.“

            „Chápu to, paní Letano. Chápu i to, že to neděláte kvůli králi. Král prostě sdílí stejnou vášeň jako vy. Ale VY máte to štěstí být tady, venku,“ roztáhl ruce na obzor nad nimi. „To je to nejhezčí, no ne? Buďte šťastná. Já a Leden neznáme nic hezčího, než objevovat. Nebojte se, pokud jsou vaše zjištění pravdivá, pokud tam někde ta jeskyně je, najdeme ji.“

            Letana si dovolila uvolnit se. Nechala jít obavy z délky Lednova pobytu pod vodou, nechala jít obavy o dodržení časového plánu, nechala jít vše. Zavřela oči a zaposlouchala se do zpěvu ptáků a šustění listů stromů, do zvuků vlnek narážejících do břehů a vzdáleného štěkotu psů. Červen během té doby dokončil práci s hmoždířem a také odpočíval.

            Najednou se rozrazila hladina a na břeh vyskočil rozrušený Leden. Letana okamžitě kontrolovala, zda má svítiskal. Měl. Ale v obličeji měl surovou naléhavost. „Mám vstup do jeskyně, mám ho, bratře! Je tam!“

            „Seš si jistý?!“ optal se Červen, ale už byl na nohou.

            „Naprosto. Ten kámen mi dovolil vidět všechno! Paní Letano, mluvila jste o tajné podvodní jeskyni.“ Přikývla. „Jeskyni jsem našel, to ano. Ale rozhodně se nejedná o nenápadnou skulinku.“

            „Jak to myslíte?“

            „Je tam brána, kamenná brána! Je tam schodiště a…“

            „To přeci není možné, jezero nikdy nebylo…“

            „Máte pravdu, není to možné,“ přitakal Leden, „ale je to tam, hluboko. Ta brána, bratře, prvně jsem si říkal, ‘tím by projel i dostavník a drožka najednou’, ale pak, pak jsem se přiblížil. Projely by jí dva královský kočáry! A ty sloupy… není to možné, máme tu objev!“

            Červen prakticky panikařil touhou jít do vody. Vzal hmoždíř s vysychajícím žilostojem, ale Letana k němu přistoupila a jasným gestem jeho plán zamítla.

            „Udělejte další, jdu s vámi. Je mi jedno, jak složité to bude. Musím to vidět.“ Červen hořce přikývl a počal práci na dodatečné směsi žilostoje, zatímco Leden šel pro provaz a další vybavení.