VZKAZ ZE ZÁHROBÍ

VZKAZ ZE ZÁHROBÍ

 

 

 

 

Mám rád všelijaké nevysvětlitelné záhady, ale protože jsem založením zároveň skeptik, hledám si pro sebe vždy jejich možné racionální vysvětlení. Nikdo ale nemůže znát všechno, pochopitelně ani já ne, proto se občas scházím s některými svými přáteli, kteří také rádi přicházejí tajuplným věcem na kloub, a diskutujeme pak hlavně o takových jevech či úkazech, na které naše znalosti zkrátka nestačí. Někdy si navzájem pomůžeme a záhadu rozluštíme nebo alespoň nalezneme řešení, které vypadá více či méně pravděpodobně. Jindy si zkrátka musíme přiznat, že naše vědomosti na vysvětlení toho či onoho nestačí a nezřídka zjistíme, že si s nimi zatím nedokážou poradit ani ti nejerudovanější vědci. Už v mládí mě také zaujalo, že o mnohých uznávaných vědeckých kapacitách bylo známo, že věří v Boha, i když se to samozřejmě v tehdejším přísně ateistickém režimu nesmělo veřejně uvádět, ale ani tehdy se takové pikantnosti nedaly úplně utajit. To mi tenkrát vůbec nešlo na rozum, jak může třeba takový věhlasný odborník, který se specializuje na kosmonautiku, být zároveň věřícím člověkem. Pro mne už tenkrát další nevysvětlitelná záhada.

 

Nedávno se mi však do rukou opět dostaly strojopisné stránky, které se kdysi šířily v poměrně úzkém okruhu lidí samizdatem a které mi jeden z těchto „zasvěcených“ podaroval nedlouho před svou smrtí, prý že až budu mít někdy chuť, ať se do nich zkusím začíst. Že má u mne aspoň jistotu, že tyto zažloutlé listy neskončí někde v kontejneru. Nevím, jak na to přišel, ale nemám ve zvyku se nikoho ptát na to, co mi sám od sebe nesdělí, vzal jsem to prostě jako fakt a slíbil mu, že si určitě na čtení tohoto spisku čas někdy udělám. A už v tu chvíli se mne zmocnila zvědavost, co že se tam asi tak může psát, když si toho můj kamarád, kterého jsem si z mnoha důvodů velice vážil, tak cení. Doma jsem si listiny samozřejmě okamžitě prolistoval, ale pak jsem je uschoval do knihovny, že se k nim vrátím, až budu mít víc času a klidu, abych vstřebal pro mne zcela novou, respektive tehdy dost odtažitou problematiku, která mi zaváněla okultismem, jemuž jsem se v duchu vždy spíš vysmíval.  Přiznám se, že v návalu práce a povinností jsem se pak dlouhá léta k těmto listinám nevrátil, až jsem na ně před časem při úklidu v knihovně opět narazil, a protože jsem měl zrovna něco jako okurkovou sezónu, vzal jsem si je s sebou na chalupu. Jejich čtení mě tam pak úplně pohltilo a když jsem narazil na kapitolu o magické evokaci, která nabízela i návod, jak vyvolat různé síly z jiného než nám důvěrně známého světa, ze zvědavosti jsem se jednoho večera do takového pokusu i pustil.  

 

Nejdříve jsem ale musel svatosvatě slíbit, že nic z toho, co se v rámci tohoto pokusu dozvím, nikdy proti nikomu a ničemu nezneužiji, jinak že na to i já šeredně doplatím. Takový slib mi naštěstí nečinil žádný problém, a tak jsem se mohl soustředit na další postup, spočívající zejména v tom, abych svou mysl krok za krokem odpoutal od svého těla. Vlastně jsem na své tělo a vše kolem časem úplně zapomněl, až jsem se v jakémsi transu ocitl ve spojení s něčím, co nedokážu definovat, ale s čím jsem mohl mimosmyslově komunikovat. Bylo to něco jako mé druhé Já, ovšem nebyl jsem to já sám, bylo mi to jen nesmírně blízké, k čemu jsem bez zjevného důvodu pocítil ohromnou důvěru a zároveň se mě při tom zmocnil pocit naprostého bezpečí a uvolnění, ohromného duševního klidu. Vůbec se mi nechtělo tento stav opouštět, ale byl jsem důrazně, i když zároveň laskavě ubezpečen, že zatím nenastal čas, abych v něm zůstal příliš dlouho. Nechtěl jsem se nijak vzpírat, alespoň jsem ale poprosil o nějaký důkaz, že jsem se na chvíli ocitl v jiném světě, který bych mohl předložit svým kamarádům k diskuzi v našem kroužku. Bylo mi tedy sděleno, že dostanu vzkaz od svého již dávno zemřelého dědy, který se ve mně za svého života doslova viděl a kterého jsem i já měl moc rád.

 

Když jsem opět nabyl normálního vědomí, dozníval ve mně ještě dlouho pocit jakési dosud nepoznané vyrovnanosti, zároveň jsem byl ale strašně zvědavý, jaký že vzkaz to mám vlastně dostat. Uběhly však týdny a měsíce, stále se nic nedělo, takže jsem na tuto epizodu ve svém každodenním shonu téměř zapomněl. Až mi jednou do jedné z mých poštovních schránek v počítači přistál e-mail nadepsaný slovem VZKAZ, který neměl uvedeného odesílatele ani příjemce, přesto nespadl do spamu ani do hromadné pošty. Užuž jsem ho chtěl zahodit do koše, když mi v hlavě bleskla vzpomínka na onu zvláštní seanci a začal jsem váhat, zda ho přeci jen neotevřít. Nakonec mě přemohla zvědavost, zariskoval jsem, že si můžu zavirovat počítač, a e-mail otevřel. Nebudu zde uvádět, co stálo v jeho těle, to byl obsah určený jen ryze pro mě a musel jsem opět odpřisáhnout, že si ho do smrti nechám jen pro sebe, pak teprve prý můžu přílohu, která je určena primárně pro kroužek mých přátel, otevřít a uložit. Jakmile jsem to učinil, e-mail z mé schránky nadobro zmizel a nezůstala po něm už ani stopa. Zbyla jen ta příloha, kterou jsem poté vytiskl a rozdal všem na příštím sezení našeho kroužku skeptiků. No, co vám budu povídat, všichni ho označili za můj podvrh a bylo úplně zbytečné je přesvědčovat o pravém stavu věcí, protože jsem neměl po ruce žádný důkaz, že se vše stalo tak, jak to líčím. Aspoň že to vzali s humorem, a nakonec se rozpředla i docela zajímavá diskuse o věcech mezi nebem a zemí. Víc jsem asi čekat ani nemohl.  

 

Stejně by mi ale bylo líto, kdyby to vše nakonec vyšumělo jen tak ve vzduchoprázdnu, proto jsem se rozhodl VZKAZ zveřejnit i touto cestou. Třeba u někoho najdu i větší pochopení a třeba se najde i někdo, kdo má podobnou zkušenost, kdo ví? Je tedy jen na vás, zda si jej budete chtít přečíst a jak se k němu postavíte. Klidně se mi třeba i vysmějte – jsem totiž od svého setkání s tímto tajemným světem už tak báječně vyrovnaný, že mě jen tak něco rozházet nemůže.

 

                                              

                                           VZKAZ

 

 

Jakmile jsem zemřel, opustil jsem své tělo a zmocnil se mě jakýsi tajemný vír, který mě vysál tam, čemu se na Zemi říká Onen svět. On to ale není žádný svět, jak si to vy stále ještě představujete, alespoň tedy ti z vás, kteří věříte v život po smrti. Takový svět je podle vás jen jakýmsi zrcadlově pokřiveným obrazem světa pozemského, plným všelijakých bytostí a nevím čeho všeho ještě, záleží na vašem vyznání, tedy na tom, jakým bludům právě věříte. No tak to vás asi zklamu – tyhle představy jsou úplně nesmyslné a nemá to s tím, co mnohé z vás také jednou čeká, vůbec nic společného. To si vymýšlí jen lidé, protože jejich duše má fantazii a nespokojí se s tím, co je – chce stále něco jiného a jinak, než je to, uprostřed čeho se právě nachází. A taky je zvídavá – když někam zrovna nemůže, tak si aspoň vymyslí, jak to tam asi vypadá, aby mohla pokračovat ve svém fantazírování.  A když už si to vymyslela, tak tomu začne taky věřit, to dá přece rozum. Co by to bylo za člověka, který by sám nevěřil tomu, co si vybájí.

 

Ale vy se mě asi chcete zeptat, jak tedy vypadá Onen svět, když nevypadá tak, jak si ho představujete nebo jak se vám to někdo snaží vsugerovat. Ale to vás bohužel zase musím zklamat – nevypadá totiž nijak. Ono už samo slovo „vypadat“ má čistě pozemský význam – vypadat může jen něco, co vidíte, na co si můžete sáhnout, co se někde nachází, má to nějaký tvar nebo aspoň vůni, zvuk, můžete to nakreslit nebo popsat slovy, zkrátka jste to schopni nějak vnímat nebo si to aspoň představit. Umíte si ale představit tvar a vůni duše?  A pokud snad někdo z vás odpoví kladně, tak ho můžu ujistit, že je zase vedle jak ta jedle, protože duše žádný tvar ani vůni nemá, nemůžete si na ni sáhnout, nedá se nakreslit ani vyfotit a nemůžete ji dokonce ani zrentgenovat. Duše se sice může zračit, třeba ve tváři nebo v očích, sama o sobě je ale neviditelná. A proč mluvím zrovna o duši? No přece proto, že to je přesně to, co z většiny z vás nikdy neumře a je to po tom krátkém okamžiku, co přebýváte v lidském těle, přesně to ono, co si zase zpátky k sobě „vcucne“ Onen svět.  Onen svět je totiž jedna velká všezahrnující Duše, která nezná prostor ani čas a není ani nekonečná, protože pojmy začátek a konec v ní nemají žádný význam, nic nepředstavují, nejsou tedy ničím. A tam, kde nic nezačíná ani nekončí, tudíž nemůže být ani nekonečno. To je naprosto zavádějící pojem, ze kterého, když si ho pokusíte představit, tedy v tom vašem pozemském světě, tak vás z toho leda rozbolí hlava, protože když je něco nepředstavitelné, tak je přece hloupost si to chtít představit.  

 

Pokud vás tedy zajímá, kde jsem se to ocitnul, a kde se nejspíš jednou ocitnete i vy, tedy vaše duše, rozhodně si nesnažte něco představovat, to bychom se nikam nedostali a vůbec bychom si nerozuměli, to bych se namáhal úplně zbytečně. Zkrátka, jakmile jsem umřel a Duše (neříkejme jí nyní Onen svět, Duše se totiž snadněji nepředstavuje) se zmocnila mé duše, okamžitě jsem se v ní rozplynul, lépe řečeno splynul jsem s ní a stal se její součástí. Tím, že jsem s ní splynul, jsem se v ní ale kupodivu nerozpustil, stále jsem zůstal sám sebou, ale zároveň jsem byl vším, získal jsem rozmanitost v té úžasné harmonické jednotě Duše. Není to tedy tak, že zůstanete jakousi autonomní duševní jednotkou a spěcháte se hned pozdravit se všemi ostatními, co jste je v pozemském životě měli rádi a co se vám po nich třeba stále stýskalo. V Duši se vám už totiž nestýská – jste sami sebou i vším ostatním zároveň, vše, co jste měli rádi, v Duši není s vámi, ale je to přímo vámi. No to byste byli přece blázni, abyste se zdravili sami se sebou, když je všechno zároveň vámi. Zkrátka všechno Je a vy taky Jste, neexistuje žádná hierarchie, žádná souslednost či souvztažnost, jenom Jste sami sebou a vším zároveň. Jste součástí jakési jedné všezahrnující symfonie, prostupují vámi současně všechny pocity, z nichž ten nejharmoničtější je Láska, ale jste zároveň i Steskem, Bolestí, Radostí, Utrpením, Touhou, Vášní – zkrátka vším, co dělá duši duší. Jste ale zároveň oproštěni od všeho, co je pouze pozemské – od závisti, zloby, nepřejícnosti, zrady, podlézavosti, hamižnosti, falše, přetvářky atd. atd. To v Duši nemá žádný smysl, to jsou odpadové produkty, které vznikají pouze ve styku duší s hmotou. V Duši ale nic hmotného není, protože hmota nemůže existovat mimo prostor a čas – zatímco existence duší je na prostoru a čase zcela nezávislá.

 

Co vás ale možná udiví, je to, že jakmile se stanete po rozplynutí v Duši vším, nestanete se jen duší všech lidí, co kdy žili, ale i duší zvířat, stromů, květin, ba i hmyzu, virů, bakterií, dokonce i vody, ohně, pohoří, vzduchu, světla, hvězd, vesmírných strun a všeho dalšího, co má svou duši, respektive na co se ve hmotném světě Duše dokáže navázat. Nepředstavujte si ale, že snad začnete bzučet jako včelky nebo se kymácet ve větru jako stromy či vibrovat jako obrovská železná lana – s hmotou to nemá fakt nic společného. Jen zkrátka máte v sobě tu rozmanitou sílu a jemnost duševní „energie“, která je všude a ve všem přítomna a vy jste náhle přítomni v ní, a tudíž také všude zároveň. Protože jste ale mimo jakýkoliv prostor a mimo jakýkoliv čas, nemůžete zároveň prostor ani čas vnímat ani rozlišovat, to jsou pouze hmotné dimenze, nikoliv duševní.  Nesnažte se to ale pochopit – i chápání je pouze funkcí vysoce vyvinuté hmoty, nikoliv duše. Chápání je funkce rozumu, kdežto funkcí duše jsou emoce. Například láska a rozum sice mohou existovat ve vzájemné harmonii, ale jenom jako výsledek nesmírně složitého, jemného a vratkého kompromisu ve hmotném světě – jakmile se ale vychýlí z rovnováhy, dojde k nesmiřitelnému střetu, který může končit katastrofou jak pro duši, tak pro hmotu jejich vzájemným a často bolestným svárem. Naštěstí, pokud je tento střet na Zemi fatální a jeho důsledky nevratné, po splynutí duše s Duší nic z této neblahé zkušenosti nezůstane, dokonce ani vzpomínka na ni, protože ani vzpomínky nemají v ryze nehmotném světě žádné místo. Každá pozemská zkušenost se ale na duši samozřejmě nějak podepíše, ať už bolestně nebo naopak radostně, to znamená citově, a tuto citovou kvalitu si každá duše odnáší s sebou a obohacuje jí i onu velkou Duši, jíž se stává opět součástí a z níž kdysi také vyšla.  

 

Pokud jste dočetli až sem, chci vám poděkovat za vaši trpělivost a případné vlastní zamyšlení. Nic víc mi netřeba. Vše ostatní je už ryze jen vaše věc.

 

 

 

 

 

 

 

 

Praha, 11.7.2018

 

https://www.youtube.com/watch?v=IT_vMQBWf4s&t=34s