Další příběh hrdiny Weinsteina

Šípy létaly ze všech stran. Polovina mužů se povalovala v krvi. Všude byl řev.

K Weinsteinovi se předklonil otec a chytil ho za obě paže.

„Weinsteine!“ přikrčil se s přelétající šipkou, svištící nad jeho hlavou. „Weinsteine, teď mě dobře poslouchej. Musíš se pevně chytit Emanuela, pevně se chytit, držet se a neotáčet, rozuměl jsi mi?“

Weinstein přikývl. Natálh, utřel si do rukávu usoplený nos a přivřel vykulené lesknoucí se oči. Nepravidelně dýchal.

„Dobře, synku, mám tě rád, to si pamatuj!“ Arnošt pohladil chlapce po dlouhých hnědých pačesech. Rovněž mu slzely oči. „Neohlížej se!“

S těmito slovy ho vyzvedl do vzduchu a posadil do sedla k, pro něj téměř neznámému, muži a plácl koně po zadku. Bělouš se vzepjal na zadní.

Weinstein už neviděl, jak si Emanuel s Arnoštem vyměnili poslední pozdravy. Neviděl, jak jeho otec mečem otevřel lapkovi břicho a střeva vyhřezla ven. Cítil jen jednotlivé kroky trysku koně unášejícího ho pryč…

„Ještě jedna by se nenašla? “ Dotázal se, hloupě vyhlížejícího, majitele obchůdku se smíšeným zbožím.

Člověk si ho změřil pohrdavým pohledem a přitom pozvedl jedno obočí. Bylo prošedivělé skrz na skrz. Muži mohlo táhnout na šedesát. Ostatně, jeho věk naznačovala i lysinka, rozprostírající se přes celou šíři lebky.

„Za to, cos mi přines, bys nedostal víc ani ve svém smyšleném světě, natož tady, v realitě! Koukej odsud mazat, než si to rozmyslím! “

Muž, s kápí přetaženou přes hlavu, si cosi zabručel pod vousy. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou a svižně sáhl po malém ranci, ležícím mezi ním a starým obchodníkem. Potěžkal ho v ruce, než ho otevřel a zkontroloval.

„Stejně bys netratil, kdybys byl alespoň krapet spravedlivější.“ řekl, aniž by zvedl zrak od balíčku.

 „Co jsem říkal, mám tě prohnat? Opovažuješ se mě označovat za zloděje? Ty? Sám si špinavá zlodějská chátra!  Zmiz mi z očí, nebo na tebe zavolám biřice a ti už se s tebou popasujou!“ vystartoval po muži stařec. „Kliď se, ty holoto!“ Byl tak rozčílený, div mu nepraskla žíla, která se, na začátku všech jeho urážek, objevila na jeho vrásčitém čele.

Zahalený na jeho výlevy nijak nereagoval. Klidně se otočil a otevřel dveře vedoucí do úzké předsíně.

Obchodník ho vyprovodil dalším osočením…

Malá dívka pozvedla k muži hlavu. Její zelené oči se do něj zaryly. Hleděly na něj plné očekávání.

„Tak co? Co jsi přinesl?“ zeptala se ho.

„Nic moc. Byl to větší hamoun než obvykle.“ Roztáhl provázek, utahující hrdlo vaku, a začal se v něm prohrabovat. Přitom ho naklonil, aby se i dívka přesvědčila o jeho obsahu. „Čtvrt krajíce chleba, už dost starého, ale dostačujícího.“ začal popisovat všechny věci, které ze staříka vyloudil „Dvě jablka, dvě mrkve, které jsou mimochodem moc zdravé, takže nad nimi neohrnuj nos, no a taky tu mám malinkatý balíček plný ovocného čaje z jihu.“

„Vždyť já nad ničím neohrnuju nos!“ dupla si dívka.

Muž znovu utáhl balík. Na dívku se vřele usmál a zároveň jí trošku rozcuchal vlasy, jenže stužka jí je pevně držela v copu, ve kterém klesaly, po jejím rameni, až na záda. Zlehka ji popostrčil směrem ke dveřím, vedoucím ven ze světnice.

Jakmile otevřeli, opřel se do nich studený vítr. Oni už byli na takové podmínky zvyklí, takže si jen klidně přehodili šály přes krk, v případě dívky i přes ústa a uši, a vydali se hlouběji do městečka.

Zprava i zleva je míjeli lidé, také mířící na náměstí.

Došli tam, kam chtěli.

Na prostoru asi dvaceti metrech čtverečních se to jen hemžilo dřevěnými krámky a obchodníky, snažícími se prodat co nejvíce ze svého zboží, a že ho bylo opravdu dost. Pestrostí to tu překypovalo.

V nejvzdálenějším rohu náměstí stáli dva muži, předhánějící se v nabízení pletených čepic. Ani jeden zjevně neměl zboží, které by šlo na odbyt, soudě podle plnosti jejich výstavních stoliček. A ani moc kolemjdoucích se u nich nezastavovalo, přičemž dvojice nebyla vyjímkou.

Uprostřed stály, do čtverce rozestavěné, stoly plné zeleniny. Obíhala je skupina rolníků. O tyto stánky už byl zájem podstatně větší. Přeci jenom ve studeném dni nezahřeje nic jako teplá poctivá polévka ze zeleniny. I dívka si to představovala, jak by si jí vychutnala, ale než dosnila, byli už u dalšího obchůdku.

O tento byl zájem největší. Utvořil se kolem něj početný hlouček, skrz který nebylo možné se dostat.

Muž uchopil dívku v podpaží, vyzdvihl ji do výše a posadil si ji na ramena, odkud měla dobrý výhled.

„Co tam je, Gudrun? Co se tam prodává?“ ptal se jí, protože sám nic neviděl.

„Nějaký zarostlý muž tam má plno beden a klecí. Nejspíš obchoduje se zvířaty, hulvát jeden.“

„Ale no tak! Když se někdo živí obchodem se zvířaty, nemusí být hned špatným člověkem. Každý dělá to, k čemu se dostane.“ Nadhodil si dívku, Gudrun, protože už mu byla její dosavadní pozice nepohodlná.

„Ale vždyť takhle těm zvířatům ubližují!“ nechtěla se Gudrun vzdát. „V těch klecích se akorát trápí a nemají dost místa.“

„No a představ si, že většina stejně skončí na talíři a jejich srst poslouží nějakému vašnostovi na kabátec.“

Gudrun spadla čelist. Opravdu je to tak? Nechce, aby ta zvířata umřela. Slzy se draly na povrch a pomalu začaly ztékat po mrazem rudých tvářích.

„Nechci, aby umřeli!“

„Promiň, holčičko, ale svět se nezmění, protože si ty řekneš. Tak to prostě nechodí.“  Mužův hlas zněl mentorsky, ale soucitně.

Gudrun mlčky zírala na muže, předvádějícího malá i velká zvířata.

„Tak chce ho někdo? Vezme si někdo mladého Dorka? Je plný energie a elánu. Nikdo? Nikdo?!?“ dražil muž, očividně starého a chromého, kozla.

„K čemu by mi byl takovejhle tuctovej kozel?“ ozvalo se z publika, ale dražitel vůbec nereagoval. Ozvaly se i další hlasy.

Asi po minutě pohrdání publika, patřící kozlovi, se obchodník zamračil a zprudka zatáhl za oprátku, kterou mělo zvíře pevně utaženou kolem krku, div jej neudusil či nezlomil vaz.

Gudrun smutně pozorovala odcházejícího kozla, aniž by tušila, že hosté místního hostince, budou mít dnes večer možnost, dát si guláš z kozlího masa.

„Tak.“ promnul si ruce člověk se zvířaty a podrbal se špinavými prsty na bradě „Jako další kousek je tu mladý…“

Jen co řekl mladý, vybuchl v davu diváků povyk. Už viděli to jeho ‘mladý‘.

„mladý…“ pokračoval vyšším hlasem „příslušník říše šelem. Pouze za dvanáct stříbrných můžete mít tohoto malého čerta. Zde je, vážení, horský lev!“ přičemž odkryl dlouho zahalenou klec.

Postával v ní malý zástupce jedněch z nejnebezpečnějších zvířat okolních končin. Malý horský lev, opravdu. Měl bílou náprsenku, jinak byl celý tmavě hnědý, od ucha až po ocas. Jeho kotěcí oči dávaly dojem nevinnosti a mírumilovnosti. Bál se. Měl hlavu sklopenou, co nejníže to šlo, stejně tak ocas.

Gudrun vzdychla, když hrubián kopl do zvířecí cely, protože chtěl po tvorovi trochu živosti a akčnosti. Vždyť je to obávaný zabiják, horský lev. A znovu, když do zvířete kopl podruhé.

„Nyní sice vypadá neškodně, ale ve skutečnosti…“

„BEREM HO!“ přeřvala Gudrun všechny okolo „My ho bereme!“

Aukční neváhal a ukázal, se širokým úsměvem, na dvojici. „Je váš!“

Gudrun jen slyšela rozčílený, podivený a mrzutý zvuk zároveň, patřící jejímu společníkovi. Polkla. Asi to měla s Weinsteinem nejdříve probrat, ale ona prostě nedokázala koukat, jak to lvíče trpí.

Okamžitě si jí sundal z ramen. Chytil jí pevně za paže a poklekl k ní na jedno koleno.

Čekala výprask. Opravdu se měla nejdříve dovolit. Teď si to vypije.

„I ten kozel by nám byl k většímu užitku než tohle! Doufám, že máš peníze, protože já ne!“ vstal muž a uštědřil malé Gudrun bezbolestný záhlavek.

Popravdě čekala něco horšího.

Zatáhl jí stranou, mimo dohled obchodníka, celého rozjařeného ze svého proběhlého obchodu. Za rohem malého kamenného stavení se jí začal vyptávat.

„Jak si to představuješ? Však jsem ti řekl, že svět nemůžeš změnit, prostě to nejde. I kdyby si moc chtěla.“ potom poodstoupil a nervózně přecházel z místa na místo, kroutíce přitom hlavou. Nervozita a nerozhodnost z něj jen crčela. „Vím, že to není správný, ale nemáme, kvůli tobě, děvče, jinou možnost. Odejdeme! Nic závazného jsme neodsouhlasili, tak se prostě vytratíme. Nejsem na to hrdý, takže si ze mě neber příklad. Pojď!“ chytil ji za ruku, ale vytrhla se mu.

„Ne!“ postavila se Gudrun k Weinsteinovi čelem. „Máš pravdu. Na to bys nebyl hrdý. Utíkat od problémů se nemá.“

Weinstein trochu zvolnil tempo.

„Svět se doopravdy nezmění kvůli jedinci, mně,“ pokračovala „ale můžu se alespoň k té změně přispět.“

„Ale svými penězi! Mně do toho netahej!“

„Jakou pro tebe mají cenu? Jakou, když s nimi můžeme vykoupit život?“

„Co to bláb… Kde ses naučila takhle filozofovat?“

„Sám si mě to učil…“

Tímhle Weinsteina dostala. Nevěděl, jak zareagovat. Pocítila vítězství.

„Pfůůů…“ Weinstein zhluboka oddechl. Obličej se mu zakabonil. Sklopil hlavu k zemi, až mu z kapuce spadla troška polo-rozpuštěného sněhu. „Bude potřebovat jméno!“

Ano, vskutku vyhrála.  Vrhla se k Weinsteinovi. Pevně ho stiskla nad pasem, protože výš už nedosáhla. Cítila jeho pyšnost a on cítil její štěstí. Jak by se teď na ni mohl hněvat. Objetí jí oplatil. Chytil ji kolem ramen a pevně ji k sobě přitiskl. Oběma se na tvářích objevily blažené výrazy. Byli skoro jako otec s dcerkou.

_

Šli zapadlou uličkou. Smrděla močí. Nějaká bába vylévala z okna kýbl splašek, kterému se jen tak tak vyhnuli, na čerstvý sníh.

Weinstein pochodoval s jednou rukou zdviženou. Zakrýval si obličej obličej, poněvadž sněhové vločky mu šly do očí a lepily se na vousy. Z úst mu pravidelně vycházel malý obláček páry. Druhou rukou zakrýval, svým kožešinovým přehozem, co nejvíce, Gudruniny rámě a postavu.

Ta nesla, ve svém náručí, zabalené do přikrývky, malou hnědou kuličku. Co nejvíce ji zahřívala, stejně tak, jako se o to pokoušel Weinstein. Malému lvíčeti z deky koukala jen hlava, skoro jako novorozenému děcku. Bylo tak roztomilé, ale obezřetné. Nenechalo se jen tak hladit.

Gudrun bude muset získat jeho důvěru.

Weinsteinův měšec zel prázdnotou. Normálně by teď hledali nějakou stodolu či krčmu, kde budou moci složit hlavu. Za lvíče musel Weinstein zaplatit všemi svými penězi, a ještě se zadlužit. Už chtěl platit svým ojedinělým prstenem s vyrytými znaky, když k němu, na tržnici, přistoupil starosta a předložil mu svou nabídku.

Zaplatí za něj zbytek částky, pro něj jistě dost směšné, ale Weinstein musí vykonat protislužbu. Starosta spatřil ve Weinsteinovi statného chlapíka, který už určitě něco zažil. Povyprávěl mu události z nedávně minulosti.

Na místním hřbitově nechali nedávno pochovat bohatého statkáře. Asi dva dny se nic nedělo, ale třetí noci slyšeli divné zvuky, hlasité rány a řev. Následujícího rána se, i přes všechen strach, přiměli, jít to zkontrolovat. Když otevřeli bránu, hned viděli, že něco není v pořádku. Hrob nebožtíka byl vyhrabaný ze země a rakev, ve které byl uložen, rozlámaná na kousky. Samotné tělo bylo pryč. Prý to byla strašlivá spoušť. Potřebovali zjistit, co se děje.

Najali dobrovolníka, kterému postavili kousek opodál malou chatrč, aby to neměl daleko. Ve dne přebýval doma a v noci chodíval na hřbitov hlídat. Nic zvláštního nehlásil, tedy až do té doby, než nemohl nahlásit nic. Beze stopy zmizel.

Najali dalšího. Hrobník převzal chatrč. Opět bylo ticho po pěšině, pár nocí. Žádné zvuky, nic.

Když se šel potom starosta optat na situaci, jak se daří a zdali muž nic nepotřebuje, nikoho nenašel. Nikde ani zmínka po tom, co se mohlo přihodit.

„Strach a rozpaky místních rostou a lidé se bojí chodit sami.“ Zapamatoval si starostovy argumenty Weinstein. Jednoduše řečeno, starosta dal Weinsteinovi najevo, co po něm žádá. A jelikož, když vyprávěl, měl za zády partičku tupohlavců s halapartnami, pochopil Weinstein, že mu nezbývá než kývnout. Nechtěl dělat rozruch.

Gudrun nebyla moc ráda z Weinsteinovy zakázky, ale na druhou stranu nebýt jí, neměla by teď v náručí malého tvorečka a nemířili by k, pro ně více než nadstandartnímu, místu pro nocleh. Jelikož si starosta nevyžádal žádnou diskrétnost, věděla úplně vše. Stejně jí ale nezbylo nic jiného než společníka následovat. Nebýt jí, nemuseli by teď plnit starostova přání.

Letošní leden byl obzvláště krutý. Kdo mohl, zůstal doma, a proto cestou nepotkali nikoho, koho by se mohli optat, kudy k hřbitovu a s ním spojeným hrobníkovým obydlím.

Samozřejmě trochu zabloudili. Než došli ke hřbitovní zdi, byli celí promrzlí. Brzy se musel Weinstein ujmout vedoucí pozice a, hlubokým sněhem, razit Gudrun cestu. Snažil se dělat tak malé krůčky, jak jen to šlo, aby byla chůze v jeho šlépějích co nejpohodlnější. Vždy se otáčel a kontroloval, zdali dívka a lvíče nezaostávají nebo někde nezapadli. Zároveň je popoháněl slovy, že by si měli pospíšit, jinak se do domu před západem slunce nedostanou.

Samozřejmě to nestihli. Ke svému novému dočasnému domovu přišli až za tmy. Otevřeli tlusté dveře ze dřeva, vedoucí do první ze tří malých místností, klíčem, který jim předal starostův poskok.

Uvnitř byla tma, ale naštěstí skrze okna prosvítal měsíc, a tudíž dokázal Weinstein rozsvítit svícen, položený na šatní bedýnce hned vedle dveří.

Vše bylo kompletně vybavené a zůstalo to tak, jak to předchozí nájemník položil. Pár kousků nádobí zanecháno na malém obdélníkovitém stolku, zbytek v kredenci, chundelaté přikrývky roztahané po celém slamníku, hrobníci zjevně nebyli nijak zvlášť pořádní. Vedle stolku byly dvě trojnohé stoličky a na něm, vedle misky a olověné lžíce, lucernička.

Po dni byli unaveni, a tak si rozestlali. Weinstein přenechal slamník Gudrun a sám si ustlal na zemi, v chlupatých dekách. Nebylo to zas tak nepohodlné, jak se mohlo zdát.

Gudrun odložila Edgara, jak lvíče pojmenovala, stále zamotaného do deky, na postel. Převzala od Weinsteina včerejší zbytky potravin, protože nechtěla plýtvat těmi “čerstvými“, a připravila večeři. Podávala špaldové placky s pořádně potlučeným rajčetem, které rozpůlila. K tomu položila sklenici Weinsteinovi oblíbené tmavé marmelády, kterou konzumovali už třetím týdnem. Vždy ji ujídali jen po kousíčkách.

Ani na Edgara nezapomněla. Vylovila poslední mastný kousek kuřecího stehýnka, vybalila ho z kapesníku a položila mu to na zem společně s malou mističkou vody, kterou získala rozpuštěním sněhu vedle svíčky z včelího vosku, teď už planoucí na stole.

Weinstein se nenechal dlouho přemlouvat a společně zasedli k pohoštění.

„Dnes se pořádně vyspíme a zítra začnu s prací. Ale chci, abys ty byla celou tu dobu, co budu pryč, uvnitř a nevylézala, rozuměno? Nevím, co můžu čekat a ani jak dlouho budu pryč, proto ti už teď říkám, aby ses o mne nebála.“

„Jak to myslíš?“ Zastavila Gudrun ruku, s kouskem placky, před ústy. Zvedla oči od Edgara, ostýchajícího se přiblížit k misce se žrádlem, a zahleděla se do těch Weinsteinových. Viděla tam něco, co nechtěla, obavu. Možná i strach. „Co myslíš, že stojí za těmi událostmi? Myslíš, že bych se bát měla?“

Gudrun věděla, že Weinstein v minulosti sloužil v armádě. Věděla taky, že se dovede bít, ale jeho výraz ji znepokojoval. Namočila ho do něčeho, na co nestačí? Jestli se na to necítí, neměl by radši požádat starostu, aby svou nabídku zrušil?

„Nejde to, Gudrun. Dohoda je dohoda.“

Jaj, asi přemýšlela nahlas. Úplně ztuhla.

„Netrap se tím, dítě. Radši se pořádně najez a na nic nemysli.“ řekl Weinstein v mírném předklonu, jelikož si zrovna nesl jídlo k otevřeným ústům. Svou placku několikrát přeložil a vrškem vzniklého trojúhelníku nabral malinko marmelády. Snažil se jí vychutnávat, ale bohužel. Cítil úzkost. Pokusil se jí zahnat douškem vody ze své koženého měchu.

„Ty víš, co za tím vším je, že ano? Máš strach?“ pozorovala ho bedlivě.

„Ne. A teď už jdi spát!“ zazněl jeho hlas poněkud rázněji a sfoukl svíčku. „Dobrou!“

Oba se potmě odebrali k místům, kde budou spát. Jídlo nechali ležet na stole.

„Povíš mi příběh na dobrou noc?“

„Nejsi na to už trochu velká?“

„Prosím.“ žadonila.

„No tak dobrá,“ povolil Weinstein a otočil se na bok směrem k ní. Chvíli přemýšlel, než začal. O odkrytou nohu se mu něco otřelo. Lekl se. Jeho napětí bylo zjevné, ale brzy si uvědomil, že je to jen do sytosti najezený Edgar. A to bylo přesně to, co hledal. Našel potřebnou inspiraci a vzpomněl si na starý a známý příběh, který mu, před spaním, vyprávěla matka. „Dávno, před mnoha lety, když ještě lesy zpívaly a trpaslíků bylo jako much, bloudila světem seveřanka jménem Bridda. Vyrůstala v daleké vesnici, hluboko za polárním kruhem, a moc ráda poslouchala dědečkovy historky z cest. Všemožné dobrodružné zkazky, plné magie a neuvěřitelných hrdinských skutků.“

„Nejradši měla příběh o tom, jak přišel její děd, v dalekých deštných pralesech, které již dnes zanikly,“ zdůraznil Weinstein „o své dva prsty a o několik společníků. Byla to pro ni ta nejdobrodružnější povídka, nepochybně lehce přikrášlená.“

„Její praotec putoval s výpravou bohatého kupce Musqa do deštného pralesa. Za pořádný obnos, plus slíbenou část všech zisků, přijal nabídku chránit obchodníka na cestě za bájným ‘Králem Džungle‘. Obchodník ho hodlal ulovit a získat jeho kůži jako trofej, která by se stala opravdu žádaným artiklem, jenže prales obývali domorodí žabáci…“

„Žabáci neexistujou! Netahej mě za nos!“ namítla Gudrun.

„Ale tehdy ano. Tehdy byl svět úplně jiný než dnes.“

„Pokud tomu tak bylo, proč to tak není i teď?“

„To nikdo neví. Možná je na světě příliš mnoho zvědavců, jako jsi ty. Nicméně…“ pokračoval v příběhu.

„Domorodí žabáci, oplývající všemi možnými pestrými barvami, nebyli moc šťastní, že se jim parta žoldáckých cizáků prochází po území, a proto razantně zakročili. Jednou, za tmy, si na poutníky počíhali a překvapivě na ně zaútočili. Strhla se mela. Cestovatelé bojovali svou hrubou silou proti mrštným žabím lidem, střílejícím jedem napuštěné šipky, ze svých foukaček.“

„Jelikož znali žabáci svou zemi mnohem lépe než obchodníkova ostraha, získali navrch. Pobili nebo zajali koho mohli. Malý zbytek poutníků se rozutekl do nebezpečné a tmavé džungle. Briddin děd, se svým spolubojovníkem a samotným obchodníkem Musqem, který byl mimochodem hrozný zbabělec, zůstali sami. Už to vypadalo, že jsou v bezpečí, když se z houští ozvalo vrčení. Že by je přeci jenom žabáci dostihli? Na takové polemizování ale nebyl čas. Z hustého porostu, z kapradí, se vymrštil temný stín. Byl mrštný a agilní, ale zároveň oplýval velkou silou. Svými čelistmi okamžitě zakousl dědova druha a po něm vymrštil svůj pařát. Svižným útokem mu stvůra uťala prsty na ruce, malíček a prsteníček, kterou si pokusil zakrýt tvář. Potom ho přízrak svým tělem uzemnil. Nemohl dělat nic. Jen bezmocně sledovat, jak stvůra brutálně morduje řvoucího a běsnícího Musqa. Výplaty už se asi nedočká, ale v ten moment mu to bylo opravdu jedno. Dokázal se mu pomalu odplížit stranou, kde útok přečkal. Ani neušil, jak se mu to podařilo.“

„Vrátil se zpět domů, kde prožil spoustu dalších dobrodružství, ale nic tak nebezpečného, jako onehdy ve Stříbroměsíčné džungli. Litovával, že dokud býval ještě mlád, nevydal se za pomstou.“

Weinstein zaznamenal Gudruniny těžknoucí oči, a proto příběh kvapně ukončil.

„Bridda sebrala odvahu a vydala se na jih, za dědečkovým přízrakem. A potom žila šťastně až do smrti…“ Počkal, než Gudrun usnula. Až potom se pokusil zabrat, ale nešlo to. Nešlo mu vyčistit hlavu. Na otázku, jestli ví, co ho čeká, neodpověděl zcela upřímně. Věděl to až moc dobře.

_

Otevřela oči. Bylo ráno. Venku slyšela zpívat ptáky. Přimělo ji to zapřemýšlet o jaře. Weinsteina nikde neviděla, už byl pryč. Všimla si, že jídla, které zůstalo po včerejší pozdní večeři, ubylo.  Zkontrolovala Edgara. Spokojeně podřimoval u jejích nohou. Ztratil svůj ostych. Už si získala jeho důvěru, alespoň částečně. Protože ho nechtěla vzbudit, opatrně vytáhla nohy zpod kožené přikrývky, pod kterou spala.

Vyhlédla z okna. Bylo bílo. Musela tam být zima, ale určitě ne o moc větší, než tady uvnitř. V chatrči nebyly ani kamna ani ohniště, u kterého by se mohla ohřát. Smutně si povzdechla. Zakručelo jí v břiše, a tak dojedla poslední placku a dala si jedno červené jablko od místního staříka.

Jelikož Weinstein oznámil, že přijde později, nemusela si plést hlavu s vařením. Jako kdyby bylo z čeho. Posadila se na slamník a skrčila nohy k sobě. Přemýšlela, čím by se mohla zabavit. Možná trochu poklidit, ale co dál? Weinstein jí nakázal zůstat uvnitř.

Edgar se mezitím probral a nyní na ni přátelsky koukal.

Začala ho hladit a pošťuchovat. Když ho hladila, spokojeně předl. Když na něj dorážela, oplácel jí to svými jehličkovitými zoubky.

_

Začalo se smrákat.

Weinstein už snědl, co si nabalil a teď, opřen o holý dub, bedlivě pozoroval hřbitov. Zapálil lucernu, aby se zahřál, a zároveň aby neseděl potmě. Pozoroval měsíc. Zdál se tak velký. Byl téměř úplněk, zbývaly nanejvýš dvě noci. A tak, zahalen do svého přehozu, seděl a čekal.

Jasný sníh se brzy přeměnil v usilovné krupobití a následně ve sněhovou bouři.

„To už by mohlo stačit.“ řekl si a těžkopádně se zvedl. „Nechci tady umrznout!“ Došoural se k rezavé vstupní bráně a s hlasitým zaskřípáním ji otevřel. Otočil se, aby naposledy zkontroloval mrtvé. Zítra se vrátí, ale tentokrát přijde až večer.

Uchopil zmrzlou železnou tyč a bránu za sebou zavřel. Měl poslechnout Gudrun, když mu v Modrém Jilmu radila, koupit si dražší rukavice. Teď, když mu ty jeho bezprsté nedodávaly dostatek tepla, toho zpětně litoval. Vydal se zpět ke srubu na kraji lesa.

Chvíli se brodil čerstvě navátým hlubokým sněhem. Vítr sílil čím dál tím víc, jakoby se mu pokoušel zabránit v návratu. Najednou lucerna zhasla…

_

Gudrun se už dávno strachovala. Nervózně klepala dřevěným hrnkem o desku stolu a noha jí poskakovala na špičce sem a tam. Poslouchala poryv, opírající se do malých oken a dveří. Oči jí těkaly od dveří k Edgarovi, hrajícímu si s vlastním ocáskem, a zase nazpátek.

Už byla hustá tma, možná tak okolo osmé, a Weinstein stále nikde. V hlavě se jí začali formovat všemožné scénáře. Z některých jí bylo do breku. Zoufale sklonila hlavu a začala tiše vzlykat.

_

Ohromná rána!

Úlekem zdvihla zrak. Ve dveřích stál Weinstein, celý pokrytý vrstvou sněhu. Mlčky na něj zírala.

„Trochu jsem to s tou zimou podcenil!“ byl celý namodralý. Téměř upadl vysílením. Musela ho zachytit. Pomohla mu posadit se na stoličku, kde už na něj čekala skromná večeře společně s planoucí svící. Mohl se ohřát.

Sundala z něj mokré oblečení a rukavice a přehodila přes něj tu nejtlustší přikrývku, kterou našla.

Celý se třásl. Bouře bila do oken, div je nevysklila.

Gudrun od Weinsteina na chvíli odskočila, aby mohla dát jeho promočené kusy oblečení blíž ke svícnu. Vzala přehoz, s chlupatými okraji a dírou pro hlavu a přehodila jej přes druhou stoličku. Ještě svrchní kazajku s kapucí. Tu rozprostřela na stolku. Poslední věc byl vak z obyčejné hnědé látky, který položila vedle kabátce.

Prošívaná kazajka uschnula jako první, protože byla nejblíže ke zdroji tepla. Byla by mu ji bývala nabídla, kdyby již nepodřimoval. Zapálila knot u nové svíčky a nahradila s ní tu starou. Nechala Weinsteina, opřeného o dřevěnou zeď, na stoličce, protože se jí ho nechtělo budit. Šla si lehnout. Tentokrát ale jídlo sklidila. Už jim ho moc nezbývalo. Zítra by si měli nějaké obstarat. Přetočila se zády k Weinsteinovi. Úleva ji zmohla.

Ráno vstala Gudrun brzy. Weinstein podřimoval, stále v té samé pozici. Zkontrolovala mu šaty. Už byly suché.

Edgar už byl také čilý a dožadoval se jídla. Žádné maso už nezbylo, a tak mu zkusila nabídnout kousek mrkve. Nebylo pro ni překvapením, že to jen očuchal a okamžitě zavrhnul. O důvod víc, proč dojít nakoupit. Ale z čeho? Nic jim nezbylo. Potom se poradí s Weinsteinem, co dělat.

Weinstein musel mít náročný den, poněvadž vyspával až do polední. Pomalu se probral. Promnul si oči, postavil se a vodou, kterou mu přistavila dívka na pití, si omyl obličej. Následně se začal šatit.

„Půjdeme do města. Pořádně se obleč!“ říkal, pevně přepásávajíce svou kazajku páskem. Následně rozhodil rameny, aby se v oblečení patřičně uvelebil.

„Dochází nám jídlo vyjma masa…“

„Aspoň něco. Z toho se dá taky vyžít, a dost bohatě.“

„to už nám nezbylo žádné!“ dokončila s důrazem Gudrun. „My se bez něj obejdeme, ale Edgar nežere nic jiného.“

„Zkoušela si to?“ hodil na ni přihlouplý a nepřítomně lhostejný výraz.

Nevěděla, jestli si z ní dělá legraci, nebo to myslí vážně. Oblékla si svůj kabát, v barvách modré a bronzové.

„Ty zůstaneš tady, Edgare!“ předklonila se k němu se vztyčeným ukazováčkem. „My budeme doma co by dup. A přineseme ti něco dobrého.“

Nepochybně jí vůbec nechápal. Spokojeně odkráčel se zdviženým ocasem.

Venku byla hrozná spoušť. Stromy byly vyvrácené z kořenů. Weinsteinem vyšlapaná cesta byla ta tam. Všechno ukryto hluboko pod sněhem.

„No,“ povzdechl si Weinstein „potěš Pánbůh!“

„Včera to muselo být venku hrozné. Ještě, že jsi se dokázal v tom zmatku vrátit.“

Weinstein se rozhlížel po okolí. Několik metrů od nich zřel hnědou skvrnu na nekončícím bílém poli. Byla to uhynulá srna. Pravděpodobně se za bouře ztratila a v té zimně padla vyčerpáním. Umrzla. Jak byl rád, že se o něj Gudrun dokázala postarat.

„Co je to támhle?“ všimla si srny Gudrun taky.

„Nic!“ zatáhl jí Weinstein za ruku opačným směrem. „Musíme jít. Nemůžeme si dovolit ztrácet řas, protože potom bychom mohli venku ve tmě uvíznout. Drž se při mně! A ujisti se, že máš všechny skuliny v oblečení pořádně ucpané.“

Uvažoval, že se pro srnu později vrátí. Ale až bude Gudrun někde mimo. Je to kruté, ale masem by se nemělo plýtvat, zejména v takovýchto časech. Donesl by ji domů a rázem by bylo masa habaděj.

I šli. Bylo ticho po bouři. Nohy se jim bořily mnohdy až nad kolena, do půlky stehen. Všechny vrstvy oblečení začaly postupně těžknout, jak byly čím dál tím mokřejší.

„Už si vyřeš…“ oddychovala těžce Gudrun a některé konce slov polykala „jak to vymyslí… -íme s penězi? Pokud vím, jsi švorc.“

Weinstein jí odpověděl; „Milá dívenko, nejsem švorc. My jsme! Ale myslel jsem na to. Asi jsi nedávala moc pozor, ale starosta mi nabídl teplé jídlo denně v místní krčmě a i nějaké ty potraviny, které si bud…“ Klopýtnul a ztratil rovnováhu, ale brzy ji opět získal zpět. „-eme moci odnést s sebou.“

„Nic takového neříkal!“

„Ani nemusel!“

„Cože?“ Nechápala.

„No prostě se bude muset smířit s tím, že ho ta práce bude něco stát.“

„Plánuješ lhát hostinskému? Protože pochybuju, že ti dá něco, jen když mu navyprávíš, že o tom starosta ví, a že s tím souhlasí. A starostovi se to líbit taky nebude. Kam se poděly tvé cnosti?“

„Jak říkám, budou se s tím muset smířit.“

Šli ještě asi půl hodiny. Mnohem kratší dobu, než když napoprvé. Weinstein už se orientoval, víceméně.

Dorazili do vesnice, zrovna když všichni, po sytém obědě, odklízeli smetáky a lopatami sníh alespoň z hlavních uliček a od vchodů svých domů. Pár spojů už fungovalo a provoz, tvořený ženami s nůšemi plnými dřeva na zátop, byl v plném proudu.

Weinstein se jedné stařenky, do které, kdyby někdo strčil, sotva by vstala, optal, kudy do hostince.

Ukázala mu, roztřesenou paží, středně velký dům s kamennou podezdívkou a dřevěnou konstrukcí se žlutě zářícími zasklenými okny. Z malého komína neúnavně stoupal hustý dým.

Do dveří vešel, jako pravý gentleman, první Weinstein. Jak se říká, aby dostal první ránu on, namísto něžného pohlaví. Nebo možná protože mu ukrutně kručelo v žaludku a zevnitř cítil pečený květák s hrachovou kaší.

Bylo tam příjemně. Teplo se linulo od plápolajícího krbu, který, společně s lustry plnými svíček, osvětloval celou krčmu. Na oknech byly mastnotou nažloutlé a kouřem z dýmek umouněné závěsy. Okna byla rozdělena mnoha křivými rámovými konstrukcemi, jdoucími jedna vedle druhé, do četných kosočtverců. Žlutě zářily, jak odrážely světlo pocházející z krbu. Strop byl dřevěný s trámovými podpěrami, protože ještě nesl první patro, pokoje k pronajmutí. Mezi trámy bylo nepočítaně pavučin.

Po celé ploše místnosti byly rozestavěné dlouhé lavice a kulaté stoly, kde seděla banda ochmelků u karbanu. Jeden zjevně prohrál, protože energicky mrštil s kartami na plochu stolu a začal se ostře dohadovat s dalším z přísedících. Za pultem poskakoval zavalitý podsaditý muž s barevným čepcem. Utěrkou čistil dřevěný pivní korbel od toho nejhoršího. Bylo mu jedno, že hadřík je špinavější než korbel.

„Co to bude?“ promluvil k Weinsteinovi.

„Co nabídneš?“ zněla odpověď.

„Inu,“ vylovil ze skříně pod pultem hrnek a postavil jej na desku „parádní pivo z místních ječmenných zásob. Jen ochutnej.“ Vyzval Weinsteina k ochutnání.

Byla to břečka…

„Vidim, že ti zachutnalo. Na, dej si ještě.“ Dolil korbel, i když dost pod míru.  Je smutné, když musí hospodský pivo vnucovat.

„Máme docela hlad. Máte dnes nějakou specialitu?“

Po specialitách se ptal málokdo. Značilo to, že je člověk opravdový labužník nebo papaláš. A Weinstein rozhodně nevypadal jako obtloustlý sádelník, ba naopak. I přes tlusté vrstvy ošacení bylo zřetelné, že jeho postava byla urostlá a atletická. Tudíž hospodský usoudil, že je, jak se říká, za vodou.

Úplně změnil postoj a chování. Najednou, když viděl možnost zisku, jako kdyby tu byl jen pro ně. Vypadal směšně. Škoda, že Weinsteinovi kapsy zely prázdnotou.

„Ano, máme výbornou hrachovou kaši od mé ženy, pane. A k tomu třeba kus domácího uzeného.“

Weinsteinovi znělo uzené do uší lépe než květák, a proto naznačil, že si to dají dvakrát, jednou pro něj a jednou pro Gudrun, a taky aby muž masem nešetřil.

Hostinský kývl a zmizel za špinavým závěsem, pravděpodobně vedoucím do kuchyně, protože zpoza něj se linula vůně, kterou cítili již zvenku. Mezitím, co byl pryč, si dvojice našla osamělý stolek v koutě, dost daleko od ostatních. Ani moc dlouho nečekali, když se přiřítila jejich obsluha, v podobě ženy, hospodského manželky, které se tělem od svého muže sotva lišila. V rukách nesla dvě dřevěné misky, opět docela malé, s plátkem uzeného a trochou kaše. Bylo vidět, že hostinský škudlí, kde může. Vzhled pokrmu se rozhodně nemohl rovnat vůni, ale raději nic neříkali. Paní hospodská jim věnovala velký křivý úsměv a opět zmizela, odkud přišla. Protože byli hladoví, nedali se k jídlu dlouho pobízet.

První nesl k ústům Weinstein. Pomocí lžíce si odkrojil kus uzeného masa a nabral si ho společně s kaší. Jakmile dal jídlo do úst, zalitoval, že se nezeptal na ten květák. Uzené maso snad nebylo vůbec ani maso, ale člověk si v takovýchto dobách nemohl moc vybírat. Musel se spokojit s tím, co měl, a tak po vzoru Gudrun opatrně odjedl kaši v místech, kde se uzeného nedotýkala.

U stolu, u kterého se ještě před chvílí hrály karty, se zvedl povyk. Přísedící na sebe začali, opět, agresivně pořvávat. Weinstein vyrozuměl, že všichni, až na toho nejagresivnějšího, jsou podvodníci.

V tu chvíli to jeden z nich nevydržel, zvedl se a skočil po tom, který všechny obviňoval. Strhla se mela. Další zvedl dřevěnou stoličku a praštil s ní někoho, kdo se původně konfliktu vůbec neúčastnil. Ten agresivní, slovy agresivní, nyní držel druhého pod krkem a pevně ho přitiskl na zem. Další tomu druhému přispěchal na pomoc a agresivnímu uštědřil velkou ránu pěstí, nejprve do břicha a hned na to do tváře.

Muž se zapotácel a svými zády vrazil do Gudrun a stolu. Stůl se silou nárazu posunul a talíře s jídlem se ocitli na Weinsteinově klíně. Gudrun jen zaznamenala jeho zatínající se pěst.

Nevydržel a chopil muže za límec. Weinstein na individuum pohlédl. Šel z něj cítit alkohol. Hlavně, když otevřel ústa ve snaze něco ze sebe dostat. Weinstein odtušil, že jediné, co by ze sebe muž dokázal vymámit, by byly zvratky.

Weinsteinova ruka nebyla opilci komfortní, a proto se pokusil mnohem vyššího oponenta udeřit do slabin. Weinstein byl ale pohotový a zprudka praštil svou hlavou o hlavu opilcovu, až to zadunělo. Jen chvíli věnoval Weinstein rozdýchávání rány a vrhl se přímo doprostřed rvačky, kterou se snažil hostinský ukončit pořváváním a máváním své zástěry, dokud mu taky někdo nevěnoval jeden úder.

Gudrun, která stála mimo, jen protáčela oči. Jakmile se k ní Weinstein dostal na dosah ruky, chopila se příležitosti a za zašpiněnou kazajku ho vytáhla ven. Tam se Weinstein pořádně vydýchal a otočil se ke Gudrun; „Dobře, že si zasáhla, děvče. Už mi docházely síly. Navíc jsme se vyhnuli placení.“

Zpoza rohu se vyřítila tlupa biřiců s obušky a namířili si to přímo do krčmy. Ze dveří, které zůstaly otevřené, byl slyšet nesrozumitelný řev. Ještěže dvojice včas zmizela. Takhle vyvázli jen s nemilým úšklebem ve tvářích místních ochránců pořádku.

Gudrun zaraženě koukala na Weinsteina. Přišel jí v nepořádku, nebyl to on. Býval vážný a zásadový. Snažil se vtipkováním a rozptylováním něco zahnat?

_

Zpátky, před chalupou, kde přespávali, jí Weinstein opustil. Měla odnést vše, co jim ‘věnoval‘ onen stařec, u kterého byli předevčírem, dovnitř.

Muž nebyl dvakrát rád, když z něj Weinstein loudil bochník chleba, dvanáctinu kola tvrdého žlutého sýru a pár svící pod záminkou, že starosta ‘říkal‘. Ani se obchodníkovi nedivila, nicméně Weinstein byl přesvědčivý.

Věděla, že nikdy nebyl škodolibý či pomstychtivý, ale radost, z podvedení podvodného obchodníka a tak vrácení dluhu, z něj přímo kypěla celou cestou nazpět. Viděla jeho blažený výraz, když toho muže obíral o majetek, kór když si nakonec řekl i o nové rukavice a lahev medoviny navrch a argumentoval, že se starosta nechá poroučet. Kupodivu mu to prošlo.

„Běž a všechno řádně roztřiď. Já jsem hned zpátky!“ řekl a odkráčel směrem k lesu.

Nevěděla, co má za lubem, ale ani ji to moc nezajímalo. Otevřela dveře do světnice a malá hnědá, sotva po půli holeně dosahující, kočka ji uvítala. Gudrun donesla plný sak věcí ke stolu a zanechala jej tam. Potom si odložila.

Dotírání malého Edgara už nemohla vzdorovat, a tak z kapsy své blůzy vytáhla kousek uzeného z hostince, zabaleného do kapesníku. Jim nechutnalo, ale Edgar možná nemá tak vytříbené chutě.

Weinstein se hlubokým sněhem probojoval až k srnčí zdechlině. Silně zapáchala, ačkoli byla strašná zima, a to on přesně potřeboval. Ze všech sil ji zvedl a hodil na záda. Musela mít nejméně 50 kilo. Pořádný kousek.

Když se s ní dovláčel až k domu a shodil ji ze zad, vytáhl malou kudlu a vrazil ji srně hluboko do břicha. Začal s ní kroutit, až nakonec srnu celou stáhnul z kůže. Srst položil stranou a tentokrát nožem začal řezat maso u zadní nohy zvířete. Docela s tím zápasil, celý se zašpinil od, již ztuhlé, krve, než oddělal dva obstojné kousky masa. Jen doufal, že sníh a mráz udržely maso alespoň trochu poživatelné.

Když skončil s mrzačením těla, položil ho tak, aby na něj případně Gudrun, kdyby vyšla ven ze dveří, nenarazila. Potom vzal dva kusy masa a položil je do sněhu a ještě je jím přikryl a udělal značku.

Začalo se stmívat.

Vstal, oprášil si kolena a vešel do chalupy. Oznámil Gudrun, že ho nemusí čekat. Došel do rohu místnosti, kde měl všechny své věci, a začal se v nich přehrabovat.

Koukala na něj, jak si k pasu upevňuje svou zbraň, železný palcát s jílcem dlouhým asi jeden loket, plným různých ornamentů, který ho zatím nikdy neviděla použít. Určitě pro něj byl důležitý, poněvadž si ho hlídal jako oko v hlavě. Museli si spolu projít mnohými dobrodružstvími, protože na hlavici palcátu byly zjevné známky po boji.

Přes záda si přehodil popruh od štítu, na kterém naopak nebyla vidět strouha ani jediná. Byl z oceli, avšak jeho barva byla nahnědlá, jako kdyby byl z bronzu. Byl hranatý, do hrotu oštěpu, vypoulený a zdobený rytinou otevřené knihy. Gudrun přišel, že na štít je až příliš tenký, ale Weinstein byl jiného názoru.

Navlekl si nové dlouhé kožené rukavice a vzal si i lucernu s novou svící. Zbytek svého vybavení zanechal ve vaku v koutě. Před odchodem ještě sdělil Gudrun, kde hledat maso pro Edgara, či guláš pro ně. Nakonec za sebou pořádně zabouchl. Opět vzal na rámě zdechlinu a vydal se, za skomírajícího světla a vycházejícího plného měsíce, směrem ke hřbitovu.

_

Když došel mýtince s osamoceným holým dubem, kde předtím seděl, sníh ozařovaly poslední paprsky. Přelézaly přes hřbitovní zídku.

Srnu složil naznak kousek od stromu. Sundal si štít a položil ho nadosah ruku. Sám usedl zády ke stromu, s uvolněnou palicí. Už zbývalo jen čekat.

Zápach tlející zdechliny se linul ovzduším. Odér, z břicha vyvřelých, vnitřností, které Weinstein rozříznul, se nyní rozléhal nad místy posledního odpočinku všech těch chudáků a lákal k sobě mrchožrouty z okolí.

Jako první se objevil krkavec, či co to bylo. Kradmo se pokoušel přiblížit. S neustavičným krákáním uždiboval kousky mršiny, než ho Weinstein odehnal sněhovou koulí. Na mrtvole musí zbýt dostatek masa, aby to přilákalo hlavního strávníka hostiny.

Měsíc v úplňku stoupal stále výš po hvězdami poseté obloze. Koutkem oka zaznamenal plachou lišku, plížící se z krytu do krytu. Nebyla ale tak nehorázná jako krkavec a ke zbytku srny se neodvážila. Následovalo dlouhé ticho po pěšině. Weinstein se začal nudit, až nakonec zamhouřil oči.

Probralo ho hlasité šustění malých jehličnanů. Podle polohy měsíce si odvodil, že mohl spát dvě, nanejvýš tři, hodiny. Ohlédl se přes rameno, ale odkud hluk je určit nedokázal, proto se rozhodl vyčkávat, dělat, že stále spí. Nehodlal dotyčného vystrašit. Ale pokud byla jeho předtucha správná, dotyčný by se jen tak vyplašit nenechal.

Slyšel další chrastění. Pomalu přesunul ruku na jílec své zbraně a pokrčil pravou nohu, aby byl schopný se rychle odrazit a vystartovat.

Sotva slyšitelné pomalé kroky se ozývaly zpoza jeho pozice. Pomalu, ale jistě, mu začal stoupat adrenalin. Srdce bilo stále rychleji a cítil, že nervy jsou na pochodu.

I v mírném větru bylo slyšet, že dotyčný je dvacet až třicet stop daleko a stále se přibližuje.

Tiché oddychování, o které se Weinstein pokoušel, aby nedal nic najevo, přestalo stačit. Návaly adrenalinu byly moc silné a intenzivní. Musel se vzchopit a přemoci stupňující se napětí, jinak přijde o moment překvapení.

Skoro cítil, jak mu ten, kdo už bezpochyby stojí nadosah ruky od tlustého kmene stromu, funí na záda.

Pět stop…

Vsunul svou levici do kožených poutek prochladlého štítu. Snažil se udělat to co nejtišeji.

Tři stopy…

Palcát už zcela uvolnil z řemínku a zhluboka oddechl, aby se uklidnil.

Jedna stopa…

Už je dělí jen jedna jediná stopa.

Weinstein pevně sevřel jílec. Znovu vydechl a prudce vyskočil, za pomoci pokrčené pravé nohy, s napřaženou rukou.

Zarazil se.

To, co ho celou tu dobu dohánělo k šílenství, byl zajíc. Prachsprostý ušák s pěkně omšelou a rozcuchanou srstí. Sem tam měl dokonce holá místa. Přihlouple a nechápavě na muže zíral, dokud mu nedošlo, že by měl vzít nohy na ramena.

Weinstein sklopil ruku a pokoušel se zklidnit. Hlavou se mu mihalo tisíce spolu nesouvisejících myšlenek. Ještě se mu nestalo, aby ho vyst…

Ze strany po něm něco skočilo a povalilo. Náraz ho odmrštil několik stop stranou a palcát, který ještě před chvílí pevně držel, odletěl na stranu druhou.

Měl štěstí, že byla zem pokrytá čerstvým měkkým sněhem, poněvadž letěl po hlavě. Sotva se otřásl z pádu po první ráně a dokázal se dostat z leže na všechny čtyři, ucítil bolest v boku, jak mu v něm přistála ránu druhá. Opět se silou zásahu převalil.

V očích měl sníh. Rukávem ho smetl a pokusil se zřít svého protivníka. Snažil se zvednout, ale palčivá bolest v boku ho opět přišpendlila k zemi. Chytil se za něj. Když se podíval na svou ruku v kožené rukavici, zjistil, že je celá od krve.

Intuice mu říkala, aby zvedl štít, protože oponent si to namířil přímo na něj. Měl štěstí, že ji poslechl. Podařilo se mu ránu, určenou jeho hrdlu, zblokovat. Ránu sic zblokoval, ale štít celý zavibroval a jemu z toho začala brnět ruka. Doteď se mu nedařilo postavit, či protivníka jen spatřit.

Rychle se, skučejíc bolestí, doplazil k srnčí mršině. Uslyšel rychlé kroky blížícího se nebezpečí, a proto ze všech sil srnu zvedl a, jako kdyby se pod ní chtěl přikrýt, ji na sebe položil.

Dlouhý pařát plný ostrých drápů ťal. Roztrhl tělo srny vejpůl, přičemž Weinsteinovi zůstala v každé ruce jedna z půlek. V ten moment zaťal zuby, Ze všech sil se zvednul a upaloval směrem ke své zbrani, osamoceně ležící ve sněhu. Neztrácel čas otáčením se. Teď nebo nikdy. Už opět slyšel pronásledovatele kousek za sebou.

Byl od palcátu sotva čtyři metry. Běžel… Už jen kousek. Skočil a sjel po sněhu na kolenou až ke své zbrani. Pohotově ji chytil a, nekoukajíc, se otočil a ohnal.

Strefil se do slinami zalité huby. Až teď, když se tvor na chviličku stáhl, aby se vzpamatoval, měl čas si ho pořádně prohlédnout. Přesně, jak očekával. Lycantrop.

Končetiny měl útlé a dlouhé. Pracky byly plné ostrých břitev, stejně tak čelist. Velký vlčí čenich a dvě vztekem planoucí oči. Špičaté chlupaté uši. Špičaté lokty a viditelná žebra. Střídmě ochlupený. Postrádal ocas. Typický exemplář vlkodlačího proměněnce, absence ocasu ho prozrazovala.

Lycantrop zavyl, opřel se o všechny čtyři a vyrazil do útoku. Weinstein s řevem vyběhl také. Točil svou palicí v ruce. Připravoval se na tvrdý náraz ramenem.

Když se měli střetnout, Weinstein se sklonil, aby unikl ostrým tesákům, a přitom vrazil vlkodlakovi zespodu pěstí do žeber. Vlkodlak zaskučel, ale nebral na bolest ohled a ještě v pohybu se protočil a uštědřil Weinsteinovi kopanec do zad.

Padl do kotoulu. Podkluzujíc, se otočil a znovu se vrhl na Weinsteina, který měl rovněž co dělat, aby ránu ustál. Vypadalo to jako souboj toreadora s býkem.

Weinstein se po tvorovi ohnal obouruč svou palicí, ale minul a zasáhl desku jednoho z honosnějších hrobů. Vlkodlakovi se podařilo škrtnout o Weinsteinova záda, přičemž mu roztrhl kožešinu.

Weinstein zařval bolestí, až konfliktu přihlížející ptáci povstávali z větví a rozlétli se na všechny strany.

Následovalo několik výpadů, které nezasáhly svůj cíl. Z Weinsteinovy strany i z netvorovy. Brzy se oba vysílili tak, že sotva stáli.

Weinstein cítil, jak pomalu, s postupným barvením jeho oblečení do ruda, ztrácí vědomí. Začínal vidět rozmazaně. Svět se kolem něj začal točit. Stál uprostřed bílé prázdnoty. Ani si neuvědomoval, že nohy se mu podlomili a on olizuje sníh.

Lycantrop se k němu došel po zadních. Zastavil se nad vysíleným mužem. Souboj s ním mu dal zabrat, ale nyní je konec, zvítězil. Hrdě zavyl na měsíc a chystal se ukončit protivníkův život.

Hřbitovní brána zaskřípala. Na hřbitovní prostranství vtrhlo trio uniformovaných ozbrojenců. Jeden s dlouhou halapartnou v jedné ruce a velkou mosaznou lucernou ve druhé. Světlo se mihotalo, jak se mu kývala v ruce. Zbylí dva měli tasené meče. Jeden z nich na zádech třímal natahovací kuši.

Zarazili se, když viděli chlupatou bestii stát nad starostovým dlužníkem. Po chvilkovém úžasu se řvouce vrhli vpřed. Mávali meči nad hlavami, jak chtěli zvíře vyděsit. Nepochybně by se rádi vyhnuli přímé konfrontaci. Ani jeden z nich nebyl zrovna bojovník v pravém slova smyslu.

Nicméně, přes všechen hluk, který způsobovali, vlkodlaka nezahnali. Ba naopak. Vypadalo to, jako kdyby ho na sebe spíš přilákali. Pomalu se na ně otočil a vycenil své dlouhé tesáky. Krev, která na nich lpěla, tomu dodávala na děsivosti. Byla to však jeho krev po Weinsteinově úderu těžkou palicí. To ale oni nevěděli. Řítili se dál, ale už začali uvažovat, zdali se trochu neukvapili.

Jeden z nich, ten s halapartnou, naštěstí rozčísl napětí, i když ne záměrně. Jakmile se dostal blízko k vlkodlaku, mrštil po něm lucernu.

Vlkodlak měl dost starostí s vyhýbáním se šipce ze samostřílu toho biřice, který zůstal pozadu, že si letící lucerny nevšimnul. To se mu vymstilo. S hlučným rachotem se roztříštila o jeho stehno. Oheň, a především žhavý vosk, zasáhly celou jeho končetinu.

Stvůra zasyčela bolestí, jak plamen stoupal po jejím těle, a přitom pálil kůži a srst. Během několika sekund odskákala pryč, mimo jejich zrak.

Vystrašení muži se na sebe vzájemně podívali. Nebyli si jistí tím, jestli to, co se jim právě podařilo přemoct, bylo skutečné či nikoliv.

Weinstein se ve sněhu začal vrtět. Chlad do něj prostupoval ze zmrzlé zeminy. Ale vojáci k němu rychle přiskočili, zvedli jej a zabalili do pofidérní přikrývky. Obestoupili ho a vedli mezi sebou.

Vnímal, jak jeden z nich pořvává na zbylé dva rozkazy, ale nedokázal rozeznat jednotlivá slova. Vlekli ho s nohama dotýkajícími se země. Každý, z těch dvou nižší hodnosti, ho nesl podpaží. Byl jim vděčný. Škoda jen, že jim to nemohl říct. Upadl totiž do bezvědomí.

 Do vesnice to bylo daleko. Takovou vzdálenost v noci a zimě s těžce zraněným nezvládnou. Vůdce zbrojnošů si vybavil starý srub na kraji lesa, za kopečkem jen pár stovek metrů od vstupní brány hřbitova. Tam přečkají noc a ráno odnesou raněného ke starostovi. Tam už se o něj postarají. Netvor se na ně ve dne snad neodváží.

_

Dorazili k polorozpadlému opuštěnému stavení. Střecha byla propadlá a všude kolem byly hromady zasněženého shnilého dřeva a špalky. Pravděpodobně zde sídlil dřevorubec.

Se zaskřípěním otevřeli dveře, div nevypadly z pantů, a vtáhli Weinsteina dovnitř. Sundali mu svrchní přehoz a zkontrolovali jeho rány. Měl hluboké šrámy na zádech, krvácelo mu ucho a pravý bok byl celý rudý od již alespoň z části zaschlé krve. Díky té chvíli, kterou proležel ve sněhu, se mu zpomalil krevní oběh.

Uprostřed skromné místnůstky byl nahnilý trám, podpírající střechu. V rohu, kde se střecha propadla, stával stůl. Teď byl celý zasypaný sněhem. Opatrně ho do něj položili. Sic vypadali jako naprostí negramoti, ale selský rozum jim trochu pracoval.

„Žije, jen je mimo. Nemá moc velkou šanci, pane. Jeho rány jsou hluboký.“ Řekl ten s halapartnou, který Weinsteina nyní obskakoval a trochu ho proplesknul.

Muž vyhlížející z okna, kterému byla slova určena, pronesl; „Modlete se, aby se to monstrum nevrátilo dodělat, co začalo. Odvedeme ho k starostovi a řekneme, co jsme viděli. Tím to pro nás končí!“ Nervózně si pohrával s malým odznakem, zdobícím jeho kyrys. Byl to zástupce starosty alias jeho nejvyšší poskok.

Poslední z mužů přikyvoval. Dobíjel svůj samostříl. Zároveň pokukoval po něčem, co by mohl použít na rozdělání ohně.

_

Protože byla trojice horlivá, nedočkavá a nervózní, opustila bezpečí úkrytu již s prvními slunečními paprsky. Měsíc ještě neřekl své poslední slovo, když za sebou zabouchli dveře a namrzlým sněhem se dali k vesnici. Starosta už je dozajista vyhlížel.

Plavovlasý muž, starostův oddaný poskok, šel v čele. Rozmrzelým pohledem a výhrůžkami popoháněl dvojici táhnoucí se s Weinsteinovým bezvládným tělem. Muži nevěděli, jestli je mimo nebo už je po něm. Šli tak rychle, jak jen to šlo. Brzy se dostali na jakž takž udržovanou cestu, takže ještě přidali do kroku.

Byli téměř na dohled od vsi, už viděli zpoza kopce stoupající dým, když před nimi stanul…

_

Otevřela oči.

Edgar začal pozdě v noci mňoukat. Chtěl upoutat její pozornost, ale spala. Nejdřív se jí otíral o stehna, ale když viděl, že to nemá žádný účinek, vyskočil na její bedra. ‘Něžně‘ do ní zatnul své drápky, které projeli její lněnou košilí, jako žhavý nůž projíždí špekem.

„Au,“ vyjekla spíš zděšením než bolestí „Edgare, ty jedna potvoro!“ Ohnala se po něm, mrštného kocoura však nepřipraveného nezastihla. S naježeným ocasem přeskákal do bezpečné vzdálenosti, než opět spustil svůj dožadující se jekot.

Gudrun se posadila na lůžku, protáhla se a dlouze, skoro až neslušíce se dámě, zívla. Pohledem z okna se přesvědčila, že už je ráno. Edgarovo mňoukání ji začalo iritovat. Weinstein tu ještě nebyl. Kdyby ano, poprosila by ho, aby s Edgarem něco udělal, aby mohla dál spát, protože byla unavená.

Vstala. Oblékla si svůj kabátec, který dosud ležel na zemi vedle její hlavy. Edgar ho musel stáhnout dolů, protože si byla jistá, že ho přehodila o čelo postele. Byl to Edgarův pelech.

Zakručelo jí v břiše.

„Máš hlad, Edgare? No pojď sem!“ Usmála se, jak se jí prosmekával a pletl pod nohama. Došla ke dveřím a pomalu, stále ještě rozlámaná z postele, je otevřela. Studený vzduch ji praštil do obličeje. Pamatovala si místo, které jí Weinstein ukázal, kde schoval kousky masa, aby vydrželo co nejdéle čerstvé.

Vedle dřevěné stěny byla hromádka navršeného sněhu. Právě tam byly. Holýma rukama je vyhrabala. Ve svých jedenácti se příliš špinavé práce a krve, která byla všude kolem, neštítila. Vzala jeden z kusů a ten druhý pečlivě zahrabala zpátky.

Edgar byl zvědavý, co tam má, a tak na ní neustále dorážel. Musela ho odstrkovat.

„Počkej, než ti kousek oddělím!“ Do jedné ruky vzala maso a druhou chytla Edgara a vstrčila ho zpátky dovnitř. Nechala pootevřené dveře. Usmyslela si trochu vyvětrat.

Za Edgarova neustálého doprovodu a dohledu se postavila ke stolu, položila maso na nejčistší místo dřevěné desky a, ne tak ostrým ostřím nože, jak by si přála, ho začala zpracovávat.  Nejprve uřízla dva nebo tři kousíčky a položila je Edgarovi k nohám, aby se konečně zklidnil.

Připraví si maso a potom venku odhrne sníh a rozdělá oheň, na kterém připraví guláš, jak jí navrhnul Weinstein. Snad mu bude chutnat.

Moment! Kde vlastně je? Neměl tu už dávno být?

Na dveře někdo silně zabušil. Bez pozvání vešel dovnitř.

„Kdo jste? A co chcete? Co to děláte?!? Nechte mě být! Co to děláte?!?

Nůž s cinknutím udeřil o podlahu…

_

Otevřel oči.

Cítil, jak leží na tvrdé podestýlce, obličejem k zemi. Nacházel se v malé tmavé místnosti. Stěny byly špinavé. Bylo mu chladno, hlavně na chodidla.

Chtěl se dovtípit, kde je, ale nešlo to. Nemohl se pohnout. Nevěděl, jestli je to nedostatkem sil či něčím jiným. Bylo ticho. Jen kapky vody se rytmicky tříštily o podlahu. Připadalo mu, jako kdyby se mu každou chvílí měla rozskočit hlava. Až tak ho bolela.

Řinčení železa o železo, kterým na sebe upozornil přicházející člověk, mu bolehlav nijak zvlášť neusměrnilo.

„Tak co? Jak ses vyspal?“ ptal se posměšně. „Skoro jako královská ložnice, viď?“

Weinstein ještě pořád nemohl naplno spoléhat na svůj zrak. Viděl rozostřeně a navíc měl oči naslzlé a slepené.

Natočil hlavu k příchozímu; „Kde… Kde jsem? Co je tohle za místo?“ Viděl jen tmavou skvrnu, pomalu se přesouvající z jedné strany, o něco světlejší skvrny, na druhou. Ačkoliv ležel nehybně, obraz toho, co viděl před sebou, se kymácel a, s každým úderem bijícího srdce, třásl.

„Kde to jsem?“ zopakoval zoufale. „Kde je Gudrun?“

„Kdože? Ženský by se ti zachtělo?“ hlas, patřící oné skvrně, nezněl nijak zvlášť vzrušeně.

„Co? Ne, ne, ne…“ Nerozuměl tomu.

„Mám ti zchladit mozek? Stojí tu vědro ledový vody čekající jen na tebe!“

Proč k němu ten člověk choval takovou zášť?

„Chtěla bych vidět, jak by ses choval, kdyby ho od tebe nedělily ty mříže.“

„Zmlkni!“ vystartoval muž „Taky to vědro můžu vylejt na tebe!“

„Už se bojím!“ Žena, kterou Weinstein doteď nezaregistroval, začala na muže házet argumenty a nadávky, které jí okamžitě oplácel. Weinstein ani nezaznamenal, kdy utichli, nevnímal je. Umlčela ženu ledová sprcha?

_

Dalšího dne už se cítil lépe. Hlava ho sice stále trýznila, ale už to nebylo tak intenzivní. A už viděl jasně. Rozhlédl se po místnosti, ve které se nacházel.

„Jak vidím tvůj výraz v obličeji,“ ozvala se žena z nejtmavšího kouta cimry „soudím, že si na nic nepamatuješ, co?“

Weinsteinovi chvíli trvalo, než našel alespoň její obrys. Zavrtěním hlavy jí dal zapravdu.

Žena se vynořila ze stínu. Po zadku se došoupala co nejblíže k němu a začala; „Přivedli tě předevčírem, z rána. Byl si celý promrzlý. Slyšela jsem, jak si stráže povídali.“

Stráže? Až teď si všiml okovů, zdobících jeho i její kotníky a zápěstí. Tohle je vesnická šatlava, došlo mu.

„Prý tě našli míli od vesnice. Ležel si ve sněhu a kolem tebe dva jejich kumpáni společně s velitelem stráží. Zmínili se, že jeden z nich byl roztrhán na kusy, ale kdo by tomu věřil… Nicméně jsi byl jediný, kdo přežil. Ti muži tě prý šli v noci hledat. Když se nevraceli, šli za nimi ráno další a ti tohle vypověděli. Starosta na tebe jen hodil okem a vyřknul rozsudek. Prý si zodpovědný za smrt tří občanů.“

„To je lež, to není pravda! Nic si nepamatuju!“ snažil se Weinstein před ženou obhájit. Pouta ho dost omezovala.

„Mně na tom nesejde. Stejně jsou tu všichni prohnilí. Několikrát tě přišli zmlátit, proto tě teď možná bolí hlava.“

Žena sklopila hlavu a její hlas posmutněl, i když to se tomu bránila; „Rozsudek už máš.“

Weinstein byl zvědavý, co dalšího se dozví, co provedl…

„Termín popravy rovněž.“

„Co?!? Ale vždyť já jsem v tom nevinně!“

„Stačilo, ticho bude!“ řekl hlídač, kterého Weinstein do teď nezaregistroval.

Otočil se k němu; „Já jsem nevinný. Prosím, ať sem přijde starosta a vyslechne mě! Řeknu mu vše, co vím.“

Strážný se zhoupl na židli. Chvíli mlčel a drbal se zamyšleně v neupraveném porostu na svých tvářích. Potom vstal a odešel po kamenných schodech někam nahoru, ven ze sklepení. Šel pro starostu. Tak ještě pořád je na světě nějaká spravedlnost, spravedlnost a naděje. Vše mu řekne. Vše, co si pamatuje. O lycantropovi, sužujícím místní kraj.

Muž už se vracel. Weinstein se postavil k mřížím. Na rozdíl od ženy mohl, poněvadž jeho řetězy nebyly přikované velkými hřeby do stěn.

„Tak co? Přijde?“ Weinstein se nemohl dočkat. „Všechno je to nedorozumění!“ Jen co se odsud dostane, najde Gudrun a ujistí ji, že je vše v pořádku.

Strážný došel až k mřížím, do bezpečné vzdálenosti. Starosta tu ale nebyl. Muž se usmál. Až moc pozdě spatřil Weinstein dřevěnou nádobu, ze které na něm přistála voda. Strážný ho oklamal a zlil ho.

Došlo mu, že muž za starostou vůbec nebyl. Byl si jistý, že došel jen nahoru pro škopek, ani o krok dále. Parchant jeden. Jen jak se mu dostane do rukou, tak s ním zatočí. Teď si ale výhrůžky odpustil. Nechtěl provokovat. Zoufale a pomalu sjel po hradbě železa a svěsil hlavu.

Žena na něj soucitně hleděla. Byla asi jediná.

Po několika hodinách nic nedění se podávala večeře. Nechutně vypadající šlejška. Co to bylo, určit nedokázal.

Žena ze své pozice na jídlo nedosáhla. Strážný, který přišel s jídlem vystřídat svého kolegu, si ji dobíral. Ať se natahovala, jak mohla, k talíři se prostě dostat nedokázala. Weinstein vzal talíř a přisunul se s ním blíž k ní. V jejích očích viděl vděk, když jí ho podal. Musela být hladová, protože kaše zmizela během minuty. Pravda, že jí moc nebylo.

Její tělo zakrývala kdysi bílá kytle a zbytek hnědé kazajky bez rukávů, která připomínala spíše zástěru, nežli cokoli jiného. Vizáž završoval kostkovaný dlouhý šál, jdoucí přes její rameno a kolem pasu. Viděl, jak se klepe zimou. Pomohl by ji, kdyby měl jak, ale jediné, co mu zbylo, byly jeho kalhoty. Byl do půl těla. Ani boty mu nenechali. Klepal se zimou stejně jako ona.

Začali si spolu povídat a čas jim ubíhal trochu rychleji. Zjistil, že se žena jmenuje Raghnnir. Uvěznili ji, protože odmítla starostovi podržet. Starosta asi opravdu nebude velký dobrák.

Už je tu několik dní, ale na první pohled je zjevné, že jejího ducha nezlomili, udržela si svou důstojnost.

Raghnnir mu vypravovala o svém životě. O svých rodičích, kteří se jí museli vzdát v prospěch místního majitele skladišť. Fantazírovala o dobrodružstvích a osudech zvláštních lidí, které viděla, když žila se skladníkem. Život s ním prý nebyl dobrý, ale co dnes je. Dalo se to snášet. Také mu pověděla o svém milenci, Millard se jmenoval.

Když vzpomínala a hovořila, leskla se jí bělma, jak se slzy draly na povrch. Její hlava se pomalu pokládala na jeho rámě. Čím dál tím víc mu důvěřovala, cítil to.

Weinstein ji musel vyprávět, jak získal své četné jizvy. Ke každé musel vytáhnout příběh, některé si vymýšlel, aby řeč nestála. Vyprávěl jí o své vojenské kariéře. O hrdých soubojích, které vybojoval. Svými příběhy ji hostil až dlouho do noci. Přestal, až když její těžknoucí hlava spočinula jemu v klíně.

Za okny slyšel krůpěje deště, mlátící o tvrdou kamennou konstrukci žaláře, obleva.

Bylo chladno, a tak se k Raghnnir přitulil. Ležela s pokrčenýma nohama na zádech a hlavu měla položenou na jeho nohách. On sám seděl v tureckém sedu, opřený o studenou zeď. Na tváři jí viděl blaženost.

Líbily se mu její rudé tváře a krátké kudrnaté vlasy, zbarvené jako neuzrálé plody kaštanu, či podzimní listí. Líbila se mu. K němu krapet mladá, ale… O jakých hloupostech to přemýšlel? Nechal se unést!

_

Nyní, ve chvílích, kdy bylo Gudrun nejhůře, neměla na blízku nikoho, komu by se mohla schovat do náruče před krutostí reality. Edgar s ní nebyl, vzali jí ho? Neublíží mu?

Oni, kdo to vůbec je? Stále byla v šoku. Byla ve stísněné místnosti, v černočerné tmě, a to jí na pocitu bezpečí moc nedodávalo. Kde je teď Weinstein? Řekla by, že už mohly uplynout alespoň dva denní turnusy, co ji hrubián dovlekl sem, ať už byla kdekoliv.

Byla svázaná a měla pytel přes hlavu, když ji chlap nesl na ramenou pryč z chatrče, od právě připravujícího se pokrmu. Cestou sic kopala a vrtěla sebou, ale muž ji dal pocítit, že není žádné tintítko. Vždy, když už si myslela, že mu začíná vyklouzávat ze sevření, nadhodil si ji a pevně zmáčknul.

_

Déšť pominul, nicméně na zemi se nyní rozlévala břečka. Kohouti hlásili ráno. Před skromným dřevěným pódiem postával shluk lidí, snad celá ves. Na tomto pódiu se však nebude předvádět žádná divadelní hra v podání kejklířů a potulných herců, u které by se přihlížející mohli potrhat smíchy, ačkoli představení to bude. Na vyvýšeném stupínku stál starosta. Nechtěl, aby mu něco uteklo.

„Nic ti neuteče!“ houkla na něj Raghnnir, jak ji společně s Weinsteinem vyváděli ven ze šatlavy. Weinstein na sobě pocítil desítky očí, jedny zděšené, druhé kritické. Dokonce před ním přistál kus zeleniny. Asi se všechno nespotřebovalo do polévek, pomyslel si.

Pohlédl na starostu, ale ten mu pohled neopětoval. Majestátně vypínal hruď, šašek jeden.

Weinstein má zvláštní schopnost znepřátelit si rychtáře z vesnic, ve kterých pobýval.

S halapartnou v zádech a rukou na rameni vystoupal po schodcích na ono pódium. V tom, co přijde, bude hrát hlavní roli.

Raghnnir šla hned za ním. Snažila se to skrývat, ale on cítil její napětí.

Jeho i Raghnnir postavili pod oprátky, ze kterých stále odkapávala voda. Ozbrojenci hlídali, aby se dvojice nepokusila utéct. Role popravčího se ujal muž s licousy. Na rozdíl od profesionálního kata nijak neskrýval svou tvář. Určitě to byl sedlák nebo řemeslník jako ostatní čumilové.

Přetáhl jim přes hlavu smyčku, na dotek studila. Dav se lehce zklidnil, tuříny a rajčata už vzduchem nelétaly. Starosta zdvihl ruku, aby utišil i ty poslední hlučící a začal se svým proslovem, na který se bezpochyby těšil.

„Tyhle dvě duše pochybily naše zákony. Tento muž není zdejší, přesto se už dopustil toho nejhoršího trestného činu, chladnokrevné vraždy, a to několikanásobné! Bude potrestán, stejně jako jeho společnice, která se pokusila krást z městských zásob.“

„Hříšníci!“ přitočil se ke dvojici. Pohlédl Weinsteinovi do očí. „Přiznáváte se a litujete svých činů?“

Dav opět přetočil hlavy k Weinsteinovi s Raghnnir. Očekával odpověď.

„Polib si! Potrestán bys měl bejt ty! Chtěl jsi mne zneužít a teď mám pykat já? Že jsem tě odmítla? Možná, že kdybys poprosil, zvážila bych to.“ Raghnnir byla temperamentní. Svou agresí se snažila zakrýt strach. Weinstein ho z ní cítil.

Dav začal opět hlučet; „Lhářka! Poběhlice, jedna! Prostopášnice!“

Starosta se nenechal ničím rozhodit a hrál to hezky hrál dál; „Měli jste šanci na zmírnění trestu a nový začátek, ale zahodili jste je! Nyní zpytujte svědomí. Na všechno je už pozdě!“

„Parchant. Myslel si, že se z něj budeme třást, přiznáme se, přijmeme jeho šanci a budeme prosit o milost. To sotva!“ přitočila se k Weinsteinovi Raghnnir.

„Nezmínila ses, že jsi zlodějka.“ prohodil k ní Weinstein.

„Nebyl na to čas.“ odpověděla.

Weinstein by se doznal i ke smilstvu a obcování se starostovou ženou, ba i se starostou, kdyby mu to mělo zachránit kejhák.

„Skončíme to!“

Starosta to měl připravené fakt skvěle, nebo snad improvizuje? Blesklo Weinsteinovi hlavou. Stejně rychle jak to přišlo, to i odešlo, poněvadž muž s licousy ho popostrčil na mechanické propadlo. Weinstein se ošíval, jak se bránil, ale k ničemu to nebylo.

Dav přímo šílel.

Biřici dali najevo Raghnnir, že má udělat totéž. Ta tak učinila bez jakéhokoli odporu. Asi už se se svým osudem smířila. Naopak teď se začal bát Weinstein. Ačkoli bylo chladno, začaly se mi na temeni hlavy a na čele dělat krůpěje potu.

Starosta počkal ještě chvíli, než se na dvojici snesou další nadávky, a až pak dal jemným kývnutím muži s licousy najevo, aby provedl to, od čeho tu je.

Muž kývnul taky a spěšně, jako by se už nemohl dočkat, sáhl po páce ovládající cestu do propadliště.

Zatáhl.

Najednou ztratil Weinstein pevnou půdu pod nohama…

Kupodivu nezemřel.

Ze spodu ho podpíral nějaký muž. Držel ho za nohy a dělal mu stoličku, tlačil ho směrem nahoru. Stejné pomoci se dostalo i Raghnnir.

Popravčí nevěděl, co dělat, zato ozbrojenci se vrhly po příkrých a mokrých schůdcích dolů učinit tomu přítrž.

Z davu vystoupil muž v kápi. A přistoupil k dřevěné konstrukci. Jednomu z biřiců na schodech chytil nohu a trhl s ní. Voják ztratil rovnováhu a skutálel se do bláta. Cestou si ošklivě natloukl. Ten druhý byl obezřetnější, kopím zaútočil na zahaleného, ale tak neobratně, že nebylo těžké se vyhnout.

Zahalený shodil kápi a tasil meč. Rozhozenému vojákovi, stále stojícímu na schůdcích, svým úderem mířil na nohy. Zasáhl ho do nijak nechráněné holeně a ozbrojenec se, se zasténáním, zřítil dolů.

Když ‘Pan Kotleta‘ viděl, že je další na řadě, radši dobrovolně seskočil.

Weinsteinovu zachránci začaly pomalu docházet síly, a proto byl patron rád, když ten donedávna zahalený přesekl lano.

Davem už se k nim hrnuli další vojáci, jenže zpoza kamenné stodoly se vyřítila žena a táhla za sebou na uzdě čtyři koně. Neohroženě najela do davu, kdo se stačil uhnout, měl štěstí, kdo zůstal stát a civět, dostal tvrdou ránu kopytem či podrážkou její boty.

Tři zbojníci společně s Raghnnir naskákali na koně. Weinstein se nenechal prosit, chytil se nabízené ruky a vyhoupl se na koňský hřbet.

Pětice koní se šesticí jezdců uháněla pryč.

_

„Takže přeci jenom zlodějka jsi. Soudili tě právem. A ten incident s rychtářem sis taky vymyslela, viď?“ Weinstein zněl zklamaně.

„Jaký incident?“ chtěl vědět Millard.

„Nelhala jsem! Jen jsem ti neřekla celou pravdu.“

„Tak mi ji řekni teď.“

„Jaký to měl být incident?“ nenechal se odbýt Millard.

Raghnnir si povzdechla; „Jsem zlodějka, kradla jsem ze skladiště, ale to proto, protože je zima, není jídlo. Není zvěř, ani králíci ani ryby, natož vysoká. Máme tu umřít hlady?“

„Není to tak dávno, co jsem našel srnu.“

„Tak to se považuj za šťastlivce… Prostě jsem to udělala, abychom měli co jíst, ale načapali mě. A to se starostou jsem si nevymyslela. Nabídl mi, nebo spíš tlačil, že když se s ním vyspím, na krádež zapomene.“

„Cože?“ zajíkl se skoro Millard a vyskočil.

_

Skupina odpadlíků dala Weinsteinovi najíst ze svých skromných zásob a potom se s ním rozloučila. Raghnnir s doposud naštvaným Millardem a ostatními se dali vlastní cestou. Weinstein jim popřál mnoho zdaru a sám si to namířil do srubu, kde, jak doufal, najde Gudrun. Gudrun s Edgarem.

Proto ho vyděsilo, když uviděl otevřené dveře a pomalu tlející maso na stole. Na zemi se válel nůž. Gudrun nebyla v žádné ze světnic. Vyběhl ven a začal řvát; „Gudrun! Gudruuun!“ Nic lepšího ho v tu chvíli nenapadlo. Ve sněhu nebyly jiné stopy než ty jeho.

Vrátil se dovnitř. Nebral na zapáchající, což bylo divné, jelikož bylo stále chladno, maso ohled. Svěsil hlavu do dlaní. Za jeho zády se ozvala rána. Dřevěná miska práskla o podlahu.

Prudce se otočil, že sám div něco neshodil.

Usmál se. Alespoň Edgar mu zůstal.

Až teď si všiml vzkazu, napsaném na kusu zmačkaného papíru.

_