Nialerské železo #2

Po nečekaně náročném cvičení před prvním ponorem Letana naslouchala poučkám bratrů ohledně ovládání pocitů, až bude pod vodou doopravdy. Z dlouhého zadržování dechu u břehu a následného dýchání byla načervenalá v obličeji. Byla ale zatvrzelá, hodlala ponor zvládnout. Naslouchala finálním poučkám bratrů a začínala cítit účinky bylin. Jak se to blížilo, dostávala se téměř do extáze ze směsi hrůzy a zvědavosti. Svět se pro ni najednou zpomalil a ona plula jako ve snu.

            Tíha dvou mužu a menších kamenů táhnoucí ji k zemi, slunce odrážející se od hladiny, která se vzdalovala. Žluté světlo svítiskalu před ní, jak Leden razil objevenou cestu. Svět se zpomalil, nedokázala by odhadnout dobu, po kterou byla pod vodou. Netrápilo ji to, byla jako opojená sebekontrolou. Vnímala a musela se dostat k cíli. S potěšením si uvědomila, že silní bratři ji na laně táhnou a rozhodla se šetřit energii.

            Viděla svého otce, jak jí jako malému děvčátku vypráví příběhy o velkých alberských hrdinech. Už tehdy byl Braf jejím nejoblíbenějším. Čím víc o něm slyšela, tím víc chtěla vědět. Čím víc věděla, tím víc věřila. Kromě krále Sovana, jehož sláva, ale i pýcha s nalezením artefaktu vzrostou, to dělala kvůli své vlastní, sobecké touze. Myšlenky, krok za krokem a další myšlenky. Byli u skály nepřirozených tvarů.

            Blíž se světlem svítiskalu rozeznala schodiště porostlé a hemžící se vodním životem. Vedlo do skály, v jejímž temném útrobí vězela brána. Poznala na ní obrovské znaky Ataluranu po celém obvodu. Zašlé a ztrácející se, ale viditelné.

            Nad branou se ale tyčily ještě jiné, zlověstnější a neznámé symboly. Připomínaly jí výstavu netvorů. Měla pocit, že než vyšla schodiště, koukala se na ně celou věčnost. Kočkovitá šelma se zuby jako dýkami. Vlk, jehož tvary byly nepřirozené, strašidelně nepřirozené. Mořská obluda s dlouhým krkem a další, u kterých by byla neschopná bližšího zařazení. Vpalovaly se do její mysli, jako by nikdy neměli odejít. Kamenná brána, do které ji táhlo lano, byla najednou nepřátelská. Dělalo se jí špatně a do klidného vědomí se proškrábávala hrůza a panika. Cítila, jak neovladatelně vypouští zbylý vzduchu z plic. Dusila se.

 

[ * * * ]

 

Před rudou prázdnotou ji naposledy vyděsilo něco neznámého, než se zhluboka nadechla. „Nasvenovi netvoři!“ vykřikla a slyšela svůj hlas v dunivé ozvěně holé jeskyně.

            „Klid, klid, už jste mimo ohrožení, klid,“ uklidňoval ji Leden. „Byli jsme na konci, byli jsme už tam.“ Snažil se uklidnit jak ji, tak sám sebe. Letana se zmateně rozhlížela, myšlenkami byla stále tam pod vodou. „Právě pro nás jste hotovou hlečkou pokladů,“ objevil se u ní Červen. Jeho upřímně ustaraný obličej ji konečně vrátil do přítomnosti.

            „Já, já, b-budu v pořádku,“ pokusila se říct silně, ale bez úspěchu.

            „Mohlo se to stát a stalo,“ ozval se Leden potichu. „Příliš jsme spěchali, mohlo se stát i to nejhoší…“

            „Ne, nevyčítejte si nic. Byla to má volba. Děkuji vám za… za pomoc,“ pronesla Letana s ohromenou tváří. „Viděla jsem tam něco, bylo to děsivé.“ Byly to halucinace způsobené žilostojem? Její představivost probuzená k přílišnému životu? Nebo tam něco opravdu bylo? Otázky, které si Letana měla klást po celou další cestu.

 

[ * * * ]

 

Po odpočinku a usušení byla už klidná. Naplňovala ji nově nabytá spokojenost nad riskantním, ale rychlým postupem. Opět se soustředila na svůj cíl. Bylo to zde, byla si jistá. Přesto, vize netvorů nemohla zapomenout, mohla se jim pouze vyhýbat, jak jen to šlo. Nechtěla to na sobě nechat zdát a snad, podle přístupu bratrů, se jí to i dařilo. Chtěla tomu věřit.

            Zavalitější Leden se ozbrojil zvláštní zbraní, kterou nikdy nikde neviděla. Na konci tlusté a krátké čepele byl kulatý kotouč. Leden zmáčknutím pro ni neviditelného mechanismu, nacházejícího se možná někde na tlustém jílci, čepel rozevřel jako přerostlý kapesní nožík. Z kloubu uprostřed vylezly z každé strany dva krátké trny poseté dalšími, menšími. „Latirský erset,“ vysvětlil jí. „Vypadá neprakticky, ale je to nebezpečná zbraň. Ty trny řežou na dotek. Při seknutí způsobují nenávratné škody,“ zakřenil se a pohlédl na zbraň se vší láskou. Letana se zachvěla. Nikdy nepochopí muže a jejich zálibu ve vzájemné brutální eliminaci.

            Červen se vybavil dvěma konvenčními dýkami, ale Letana nepochybovala, že zdání může klamat. Byli to protřelí lovci pokladů, zas a znovu to prokazovali. „Vy, paní Letano, půjdete uprostřed. Nejedna tajná jeskyně nám přichystala překvapení zezadu. Bude to tak nejlepší,“ navrhl Červen. Zastrčil si dýky a přivázal si pytel kolem zad. „Něco tu bude. Cejtim to od momentu, kdy jsme vystrčili nos ze vzduchové kapsy. Bratře?“

            „Cítíte co?“ zpozorněla Letana a doufala, že se na ni Červen snaží pouze udělat dojem zkušeného průzkumníka.

            „Má pravdu. Ta jeskyně sloužila mágům. Znaky v Ataluranu na schodišti to potvrzují. Pár jsem jich poznal, i když s dnešním jazykem to má společného málo. Mluví o věčném úkolu, o vymícení tmy. Je tam popisován jakýsi koloběh. I z toho mála, jestli tohle nezní jako jeskyně mágů, tak ať se propadnu.“

            „Nežertuj příliš bratře,“ poznamenal Červen se smíchem, ale očima opravdu začal zkoumat okolní osvětlenou podlahu. Ve skutečnosti pasti s mechanismem a jámou byli velice vzácné, vzácnější, než by obyčejný člověk čekal. Ale jeden nikdy neví…

            Letaně se sevřelo hrdlo. Možná, že nalezli správnou jeskyni, ale možná také narazili na jeskyni, v níž ještě kolovala silná magie z dob Velké války. A silná magie se může projevovat tolika způsoby, že mohla očekávat cokoliv. Vždy věřila, vždy byla připravená udělat cokoliv, aby nalezla Brafovu bájnou zbraň. Magie či ne, je zde a hodlá ji najít.

 

[ * * * ]

 

Šli pomalu. Červen, který šel první, neustále zastavoval a prozkoumával jak podlahu, tak zdi. Chodba byla dlouhá a jednotvárná, vytesaná čistě pro účel, v rozporu s kdysi krásným vstupním schodištěm. Leden dělal značky na pravou stranu jeskyně pro případ, že by se orientace zkomplikovala. Nakonec zrychlili, žádné nebezpečí se neprojevilo. Dokud na zemi Červen nenašel něco, co tam rozhodně být nemělo.

            „Zastavit!“ sykl a skrčil se. „To není možné,“ dodal. „Je tu krev. Zaschlá, ale ne příliš stará. To přeci není…“ Bylo tomu tak. Letaně se rozbušilo srdce. Sama vyndala svou malou dýku, aby si dodala trochu pocitu bezpečí. Před nimi byla tma a nic víc. „Budeme mít možná společnost,“ uznal Leden a zaujal postoj připravené šelmy.

            Chodba se začala stáčet doleva. Když už Letana myslela, že napětí neunese, Červen je opět zastavil. Jejich obavy byli potvrzeny. Zeď chodby byla na jednom místě vyvalená a v prachu a kamení nalezli jasné stopy. Tiše je pozorovali. „Nebude to tak zlé,“ povzbudil ji Červen.

            „Nebude?“ opáčila nervózně svěřenkyně královského dvora a až následně si uvědomila, že to znělo opravdu vystrašeně.

            „Ne, jsou lidské. To nic není,“ mávnul rukou. „Navíc, je to jeden člověk.“ Popošil sebou a dlouze se rozhlédl. „Možná sem chodí nějaký fanatik. I takové jsme už potkali.“

            „Budeme v pořádku,“ řekl Červen. „Jestli to nebude nadaný.“ Letana vykulila oči.

            „Pokračujme,“ rozhodl Leden a přísně pohlédl na bratra.

            Chodba byla stále rozbořenější, když přišli na křižovatku. V sutinách se nacházeli další stopy. A prozrazovali stále více. Někdo prošel rovně, ale poté se vrátil a zahnul doprava, odkud se již nevrátil. Červen ale vyčetl další fakta: „Koukněte se, stopy jsou u pravé zdi, nepravidelné. Je to neuvěřitelné, ale ten člověk byl buď zraněný a nebo šel poslepu-“

            „Nebo obojí,“ argumentoval Leden. „Následujme stopy. Lepší jít přímo za tou osobou. Pokud to je nadaný, chci být připravený a předejít náhodnému střetu.“ Takový plán dával smysl a tak se vydali doprava, zatímco stále označovali své směřování.

            Viděli světlo. Zhasli louče a zjistili, že zrak je nešálí. Za další ostrou zatáčkou byl jeho zdroj. Letanu polil studený pot a srdce ji hrozilo vyskočením z hrudi. S takovým vývojem nepočítala. Doufala, že tím se její plán nepokazí. Nic se nesmí pokazit. než došli k rohu, uslyšeli zpěv. Falešný zpěv.

 

„… budu se kát

toulavým rytířem

to já budu napořád.

-

Králi vzkažte že

měl jsem ho rád

a že byl to vážně fajn chlap…“

 

Oba bratři během naslouchání museli potlačovat dušený smích. Ten hlas nezněl nebezpečně, zato velice falešně. Byl to hlas člověka zahánějícího beznaděj. Vykoukli. Seděl uprostřed rozlehlé místnosti s vysokým stropem. Měl rozdělaný ohýnek a napůl ležel otočen zády k nim. První vyšel Červen, i když Letana po něm neúspěšně chňapla. Během další neúprosně falešné sloky přistoupil opatrně blíž.

 

„…království vzdálené

ty zůstaneš náš

rááááááááj!…“

 

            „Zdravim,“ překvapil mladíka Červen. Ten sebou cukl a vyjekl v překvapení. Pokusil se otočit, ale zaúpěl v bolesti. Jenže okamžitě na to se začal hystericky smát. „V nesnázích?“ zeptal se. Pomalu se přibližoval a zvedl ruce ve znamení míru, zatímco za ním vyšli jeho dva komplici. Světlovlasý, v obličeji špinavý mladík, se pomalu otáčel s viditelnými potíži. „Neublížíme ti, pokud nepředstavuješ nebezpečí. Jsi nadaný?“

            „Na-nadaný? Co? Ne!“ bouřil se, ale pak jen nevěřícně zíral.

            „Já jsem Červen. Tamhleto je můj bratr, Leden. Vypadá to, že máš potíže. Kdo jsi?“

            „Ani nevíte, jak jsem šťastný, že vás vidím,“ řekl pomalu a pozoroval ty tři, jako by ani nevěřil, že tam stojí. „Dalan. Dalan z Lakrova, jméno mé.“