Padá hvězda do sklepení

„U Merlina!“ vydechl do ticha noci. Aurora se jen spokojeně usmála. Tohle bylo její eso. Pevně se držela mříží a nepřestávala se pohupovat. Konečně chlap s tou správnou velikostí!, libovala si v duchu. Všichni ti prckové před ním se mohou jít zahrabat. Dosud nepotkala muže, který by byl tak vybavený. Takhle hluboko snad ještě nikdo nebyl!, tetelila se v duchu. Severus cítil, jak mu studené ostré hrany starobylého zdobeného zábradlí zarývají do zad, ale za nic na světě nemínil Auroru přerušovat. Věděl dobře, že její náhlý zájem je jen hra, jak si udržet místo a třeba i získat nějakou tu výhodičku. Nicméně hlad, který ho léta sužoval byl silnější než všechny zásady a argumenty. Sebeúcta? Morálka? K čemu? Tohle bylo rozhodně lepší! Možná malinko riskantní. Ale jedna žhavá noc ještě nikoho nezabila, ne?

V tu chvíli ale neměl na přemýšlení příliš prostor. Aurora se zjevně blížila k vrcholu. Přirážela čím dál divočeji a její spokojené sténání přehlušovalo jemný cvrkot nočního hmyzu a šumění stromů Zapovězeného lesa. Severus pevně sevřel Aurořiny boky a přitáhl si ji víc k sobě. Chtěl cítit její horký dech na svém zpoceném rozechvělém těle. Věděl, že už příliš dlouho nevydrží a exploduje. Sakra, nemůžu se udělat dřív než ona!, problesklo mu hlavou. Uchopil Auroru ještě pevněji a silně si ji přirazil na úd. Aurora nejprve slabě vykřikla úlekem, ale pak se ještě sama přitiskla pánví k němu, aby se ten macek dostal co nejhlouběji. Během okamžiku se oba vznášeli ve vrcholném opojení s nehty zarytými do měkké kůže toho druhého a slastným výkřikem deroucím se z jejich hrdel. Nedbali lepkavé tekutiny, která jim stékala po slabinách. Jen tam zůstávali ležet zaklesnutí do sebe a vyčerpaně oddechovali.

„Brzy se bude svítat.“, zašeptal Severus, který se mezitím už mentálně vrátil do reality. Aurora nespokojeně zamručela  a velmi neochotně z něj slezla. Nohy měla jako z rosolu. Tuhle kládu si teda pojistím!, přislíbila si v duchu, když ze sebe spěšně hůlkou odstraňovala lepkavé pozůstatky jejich vášnivého spojení. Jak se oblékala, pořád pokukovala po Severusovi a doufala, že snad něco vyčte z výrazu tváře. Ten už ale nasadil zpět svou nepřátelskou masku. Jeho mimické svaly už zas vypadaly napjaté a nepřiřozeně ztuhlé, jako by mu ochrnuly. Krátkými, velmi precizními pohyby si zapnul svůj netopýří hábit. Změřil si Auroru zcela neproniknutelným pohledem. „Uvidíme se.“, řekl ledovým hlasem bez náznaku sebemenšího citu nebo něhy, otočil se na podpatku a zmizel na spoře osvětleném točitém schodišti Astronomické věže.

***

Aurora váhavě otevřela těžké dveře, kterými se vstupovalo ze sborovny přímo do Velké síně. Co když je někdo viděl? Spíš slyšel, pomyslela si a koutky jí zacukaly. Vzpomněla si na jejich společné hlasité finále. To muselo být slyšet až do Prasinek., uculovala se. Zhluboka se nadechla, aby dokázala udržet vážnou tvář. Pomalu šla ke svému místu u profesorského stolu v čele Síně, a pokradmu se pokoušela zachytit jeho pohled. Ten syčák se však vůbec neobtěžoval, aby se ohlédl. Seděl si tam na své ředitelském čestném místě a čekal, až se všichni usadí. Pak jen netečně pokynul rukou a všichni se potichu pustili do jídla.

„Souhvězdí býka bylo v noci na dnešek obzvláště působivé, že?“, řekl známý chladný hlas v Aurořině mysli. Trhla sebou, div jí nezaskočilo. „V pořádku?“, zeptala se jí profesorka Prýtová, která seděla jako vždy vedle ní. „Jistě, jen je to dnes nějaké ostřejší.“, zadrmolila Aurora. Profesorka Prýtová se na ni přesto tázavě podívala. Nezdálo se jí to. Ostřejší? Skotská kuchyně?, podivila se v duchu, ale když Aurora nereagovala, tak jen pokrčila rameny a pokračovala v jídle. Aurora pokradmu pohlédla na Severuse. Ten jí pohled oplatil a sotva znatelně se ušklíbl. Netušila jsem, že ovládá Nitrozpyt! Nepříjemné! Na druhou stranu, tohle byl jasný signál, že dnešní noc rozhodně nebyla poslední. Auroru zaplavila vlna touhy. Snažila se ovládnout a v klidu dovečeřet, ale ruce se jí třásly a hrdlo měla stažené do úzké škvírky. Odložila příbor a zvedla k ústům pohár s dýňovou šťávou. Sotva si ale usrkla. I tak jí připadalo, že polyká kámen.

Po zbytek večeře jen tak rýpala vidličkou do zeleniny. Nemohla pozřít ani sousto. Pořád jen myslela na uplynulou noc. „Ještě.“, ozvalo se jí v hlavě posměšně Snapeovým hlasem. Ten ledový tón. Snape si s ní jen pohrával, nic víc. Ani se na něj nemusela dívat, aby věděla, jak škodolibě se tváří. Celá večeře se nekonečně vlekla. Nakonec přeci jen Snape pokynul studentům k odchodu. Aurora nepřítomně sledovala, jak se sešikovali a odpochodovali z Velké síně. Stále doufala v jakýkoliv náznak, že to nebylo naposled. Alespoň zrnko pozornosti – letmý pohled, slovo. Ale nestalo se už nic. V hlavě jí ještě rezonovalo to proklaté „ještě“, když se dívala, jak Snape prostě odchází středem Síně.

***

Uplynulo několik týdnů a Snape o Auroru nezavadil ani pohledem. To ji vážně chtěl jen využít a ponížit? Dala mu přece jasně najevo, že mu bude po vůli, kdy bude třeba. Možná se mu to s ní nelíbilo. Možná byla příliš iniciativní. Na to nepomyslela. A už vůbec ji nenapadlo, že by si s ní Snape mohl jen jednou užít a pak ji prostě odkopnout. Zmetek!, procedila mezi zuby. Byla sice pravda, že zatímco ostatní profesoři byli sužování neustálými kontrolami, ona měla při svých hodinách svatý klid. Když už Snape poslal někoho očumovat její výuku, tak to byl někdo z původního profesorského sboru. Žádní Smrtijedi, kteří by ji nutili přehnaně trestat sebemenší přešlápnutí jejích studentů.

Aurora nebyla natolik naivní, aby se domnívala, že jedna noc plná vášně jí zajistí pokoj na celý školní rok. Nicméně tak nějak počítala, že muž jako Snape, tedy nijak neobletovaný ženami, po ní tak nějak víc skočí. Očekávala, že bude chtít její nabídky maximálně využít. Natož, aby předpokládala, že by mohl být tak štědře obdařený. Myslela si, že to bude Severus, kdo bude zoufale toužit po přídavku. A zatím je to ona, kdo tady touhou div neleze po stropě. Kdyby ji alespoň nepřehlížel. Ten šílenec ji úplně zazdil! Jako by se v tom snad vyžíval.

Auroře už pomalu docházela trpělivost. Ano, prahla po dalším hlubokém zážitku, ale i ona má přece svou hrdost! Zřejmě si bude muset najít jiného ochránce. Zaplavil ji silný pocit nelibosti. Pevně semkla rty, jako by se snažila polknout laciné víno. Třeba by stačilo, aby si to Snape myslel. Její ústa se uvolnila a roztáhla se do podlého úsměvu.

***

Nebylo člena profesorského sboru, kterého by dnes nezasáhl šok. Kromě toho, že večírky nebyla úplně pravá doba – atmosféra i toho nejslunnějšího dne byla temná a tížívá. Navíc Severus Snape večírky nenáviděl. Někteří starší profesoři se po přečtení pozvánky museli na chvíli posadit a jen zhluboka dýchat, než byli schopni nějaké úvahy nebo racionálnější reakce. Pro Auroru to znamenalo jedinou věc – příležitost. Bylou pouze třeba si najít dostatečně provokující doprovod. Chtělo to někoho, koho Snape nestrpí na svém území.

Přemýšlela: Kdo je odporný zjevem i charakterem? Navíc to musí být někdo, koho Severus po všech stránkách převyšuje – fyzicky i intelektuálně. Někoho, z koho přímo čiší zvířecí pudovost. Někdo, kdo Severusovi vyloženě leze na nervy. „Amycus Carrow.“, zvolala vítězoslavně, aby vzápětí děkovala Merlinovi, že je ve svém bytě sama. Někdo tak tupý a nízký jako Amycus Carrow byl pro Severuse věru nedůstojným soupeřem. Co mu chybělo na inteligenci, to doháněl krutostí a bezcitností.

Aurora spoléhala na to, že někdo s tak dutou hlavou bude mít naopak velmi silné vrozené pudy – včetně toho rozmnožovacího. Chladně odtažitý a chorobně upjatý Snape nemohl takové burany vystát. Teď jen, aby to vyšlo., skousla si Aurora spodní ret. Ne, že by si s Carrowem nedokázala poradit, kdyby se o něco pokusil. Nicméně zkoušet to taky vyloženě nepotřebovala.

***

S téměř patologickou pečlivostí si nasazovala starožitnou škrabošku z důkladně naškrobené krajky. Ještě rtěnku. Vybrala si černou. Černé vlasy, černé šaty, škraboška, rtěnka – temná černá nádhera. Krajkové koktejlky dokonale kopírovaly její křivky. Přehodila si přes ramena nařasený saténový pléd. Naposledy se překontrolovala v zrcadle. Vše v dokonalé souhře. Zhluboka se nadechla a vyšla ze dveří.

Carrow už čekal za dveřmi. Neohrabaně jí nabídl rámě. „Vypadáš dobře.“, zazubil se, když kráčeli chladnými chodbami hradu. Mechanicky odpovídala na jeho přihlouplé žvanění a přehnaně zjevné dvojsmyslné narážky. Byla trochu rozechvělá, částečně nervozitou, částečně očekáváním. Carrow si to mylně vysvětloval tak, že má pro ten večer jistý další zářez na pomyslné pažbě.

***

Severus Snape otráveně snášel zdvořilostní konverzaci s hosty. Ten večírek pořádal jako poctu profesoru Brumbálovi. Vzpomínal, jak nenáviděl Halloween rok od roku víc a víc, protože ho Brumbál nutil se „alespoň výjimečně trochu uvolnit a socializovat“.  Bezděčně zkřivil rty do parodie na úsměv. Brzy se ale jeho tvář zase zachmuřila. To on je důvodem, proč profesor Brumbál už neuspořádá ani čaj o páté. Věděl dobře, že jen udělal, co musel. Stejně však pociťoval vinu. Poručil si další sklenici ohnivé whisky, aby se alespoň trochu pokusil ulevit své duši; nebo spíš tomu, co zní ještě zbývalo.

Do jeho zorného pole vstoupila Aurora. Zvedl hlavu, aby si ji mohl prohlédnout. Náhle úplně zapomněl na duši, vinu i Brumbála. Sledoval Aurořinu paži v těsné saténové rukavici sahající až po nadloktí, která nápadně kontrastovala s její bledou pletí a třpytivý náhrdelník obepínající její štíhlý krk. O šatech ani nemluvě. Uvažoval, jestli se ho snaží nalákat k další společné noci, když si všiml, že nepřišla sama. Byla zavěšená do muže, který mu byl odporný jako nikdo na celém hradě. Na tom ale nezáleželo. Poznal, kdy prohrál. A tentokrát jsem toho ani nemusel moc říkat., pomyslel si hořce.

***

Večírek  byl v plném proudu. Aurora se už ani neobtěžovala předístrat zdvořilý zájem o nesmysly, které jí její doprovod celou dobu vykládal. Nemohla se ani tvářit, že si užívá tanec. To, co ten hejhula předváděl, mělo k tanci zatraceně daleko. Bylo to trochu, jako by se horský trol pokoušel baletit. „Je vidět, že se nudíš. Vlítnem na to?“, vybalil na ni Amycus zčistajasna. Auroře se na moment snad zastavilo srdce. Během několika vteřin ale přišla k sobě, a zástavu vystřídal pocit na zvracení.

„Ale jistě.“, odpověděla nakonec s pečlivě nacvičeným úsměvem. Ne, že by bylo potřeba nějakého hereckého výkonu, neboť Amycus Carrow byl stejně empatický jako inteligentní, tedy vůbec. Slizce se usmál, když jí znovu nabídl rámě, aby si ji odvedl někam do soukromí. Nesl se jako páv, když spolu kráčeli ke dveřím.

***

Severus si pořád v duchu říkal, že už se na to nemůže dívat. Přesto z těch dvou nespouštěl oči. Aurora vypadala nádherně, ale nedařilo se mu poznat, jestli je se svým doprovodem spokojená. Jako by stále otáčela hlavu tak, aby jí pořádně neviděl do tváře. Jako by to už tak nekomplikovala ta škraboška a ta zatracená rtěnka. Černé rty? Proč? Nerozuměl tomu, ale barva jejích rtů ho teď znepokojovala zdaleka nejméně. Tak jo, ještě jednu whisky a odpískám to. Nemohl se však na ni přestat dívat.

Najednou přestali tančit. Někam odcházejí!, začal v duchu panikařit. Rychle je dohnal. „Amycusi! Auroro! Co takhle skleničku?“ zvolal. Oba se na něj překvapeně otočili. Aurora si v duchu oddechla. Tak přece! Amycus neochotně souhlasil. Nemínil si ředitele rozházet. „Samozřejmě, řediteli.“, řekl se špatně předstíranou bodrostí. Přesunuli se k baru a Snape něco pošeptal barmanovi. Jen, co se veliká sklenice ocitla v Carowově tlapě, Snape jen pronesl: „Dovolíte?“ Znělo to víc jako příkaz než otázka. Carrow otráveně přikývl. Aurora se bez protestů nechala odvést na parket. Nepromluvila však ani slovo, jen se vpíjela do těch temných bezedných očí.

„Vypadáte nádherně.“, zašeptal Severus.
„Vykání? Vážně?“ opáčila Aurora.
„Jak je libo.“, odtušil Severus a odváděl Auroru z parketu. „Nebudu se omlouvat.“, řekl rozhodně.
„Neomlouvej.“, odsekla mu.

Ocitli se v liduprázdné hradní chodbě a hleděli na sebe. Oba planuli vztekem a vášní. Stačilo několik vteřin a vrhli se jeden na druhého. Tiskli se při divokém polibku.

„Tady ne.“ zašeptala.
„Drž se.“ neváhal Severus a oba je přemístil do své pracovny.

***

Aurora seděla na jeho dubovém stole a pevně ho objímala. Její nádherné koktejlky ležely rozervané na zemi. Bylo jí to jedno.

„Rukavice si nech.“ špitl jí do ucha, když ji kousal do krku.
„Rozhodně.“ souhlasila mezi tichými vzdechy a překotně ho svlékala ze společenského hábitu. Už si v duchu plánovala, jak ho nažhaví a připraví na věc. Když se ale propracovala ke kalhotám, zjistila, že nebude třeba. Stačilo mu uvolnit prostor. Klekla si na zem a vzala jeho majestátní úd do úst, ani se jí tam nevešel. Chtěla vyzkoušet, kam až si ho dokáže nacpat, aniž by se pozvracela. Severus jí ale nedal příležitost to zjistit.

Zvedl ji a posadil zpět na stůl. Pořádně jí roztáhl nohy, přitáhl si ji pěkně na samý kraj a pomalu do ní vnikl. Aurora zavřela oči a slastně zavrněla jako kočka. Prsty jedné ruky mu zabořila do vlasů a druhou rukou ho chytila za zadek a přitahovala si ho blíž k sobě. „Dost bylo něžností.“ prohlásila Aurora a vší silou se k němu přitiskla pánví. Nohama ho pevně objala kolem pasu. Severus nepotřeboval přemlouvat. Přirážel rychle a tvrdě. Aurořino slastné sténání se rychle změnilo v hlasité výkřiky extáze. Bylo to neuvěřitelné. Měla pocit, že z ní vyšuká duši. Křečovitě jej svírala a poddávala se té rozkoši, dokud Severus neměl dost a jí se v klíně nerozlila ta příjemná vlna tepla. Ještě dlouho zůstávali v těsném objetí, aby prodloužili pomalu doznívající orgasmus.

„Znovu?“ zeptal se Severus s nadějí v hlase. Aurora přikývla, ale pak ho přeci jen ještě zarazila.

„Co?“ vyděsil se.
„Ne jen dnes.“
„Vždycky.“, zašeptal a přitáhl si ji blíž k vášnivému polibku.
„Předehra je zbytečná!“