Nialerské železo #3

Mlčky seděli u malého ohýnku, do kterého rychle docházelo palivo. Mladík byl zraněný, měl otevřenou, hlubokou ránu na pravém stehni. Po umytí se ukázalo, že má obličej posetý modřinami. Červen s Lednem se o něj postarali, zatímco Letana donášela poslední nezpráchnivělé zbytky starých loučí, krabic a hadrů. Mladíka pozorovala s podezřením, nepromluvila k němu ani slovo.

            „U Nekonečna, jak jsi tu skončil?“ zeptal se Leden při zavazování uzlu na obvaze.

            „Nedorozuměním,“ odpověděl rozpačitě, když se napil vody z velké čutory.

            „Na stehni máš sečnou ránu, která minula tepnu. A máš…“ kouknul se na jeho krk, „známky po škrcení.“

            „Velkým nedorozuměním,“ odpověděl. „Dostal jsem se do potíží s farmářskou domobranou.“ Ukázalo se, že Dalan je dobrák od pohledu. Měl modré, kulaté oči, pihovatý nos a v řídce porostlé tváři jizvy od neštovic. Byl oblečený jako trhan v nezhledných cárech příliš dlouho nošené košile, lněných kalhot a na nohou měl zbytky kdysi možná pohodlných vysokých šněrovaček. Nevoněl a zdálo se, že jinak nemá nic. Přesto se neustále snažil usmívat. Všichni, i Letana, se k němu nahli v očekávání. „Cestuji ze středních Alber na jih. Vydělával jsem si jako nádeník, prostě kde mě vzali.“

            „Proč jdeš na jih sám? Lze se přeci levně přidat k pravidelným výpravám,“ navrhla Letana a pozvedla obočí. Byla zvědavá na odpověď. Dočkala se neslýchaného.

            „Putuji z Epolské akademie. Jsem sám, protože hledám slávu.“

            „Víš, co je Epolská akademie?“ změřila si ho pohrdavě pohledem.

            „Ano, strávil jsem tam posledních pět let svého života. Vím o ní všechno.“ Tím zaskočil všechny tři.

„Neštve mě, že si z nás děláš srandu,“ ukázala na něj prstem, „ale vytáčí  mě, jak vážně se u toho tváříš! Co jsi tam dělal? Učil se umění šlechticů, budoucích rytířů a ochránců Alber ?!“ zasmála se.

            „Když byl čas,“ pokýval hlavou. „Za ochránce Alber je ale nelze označovat, takový titul byl zrušen Arianem Duranem po Pronásledování,“ vysvětlil Letaně. Ta jen zrudla a odvrátila se od něj. Potřebovala přeci zůstat klidná. Dalan byl na nedůvěru zvyklý. Mnohokrát mu ostatními usuzovaná bezvýznamnost pomohla. „Byl jsem odhodlán najít slávu a nebo smrt.“

            „Zdá se, že to byla smrt. Zemřel bys tu, Dalane,“ připomněl mu Červen.

            „Snad mu to nevěříte?“ zpražila je vyčítavě Letana.

            „Věřím, nevěřím,“ narovnal se Červen, „na tom nesejde. Poznám dobrého člověka od špatného a rozhodně poznám člověka v nesnázích. Jste z urozené rodiny, co vy víte o snech a snáhách chudých?“ Tak přímou konfrontací Letanu dokázal udeřit na správné místo. Popuzeně se zaklonila a nevěděla, co má říct.

            „Dalane…,“ začal Leden, „copak ty toužíš být pasován rytířem?“ odhadl skepticky.

            „Přesně tak!“ ožil mladík. „Mám veškeré potřebné znalosti, jak být koruně užitečný. Potřeboval jsem se jenom prokázat…“ Slyšel svůj hlas vytrácet se. Kam ho to dostalo? Do jeskyně, kde by zemřel, pokud by nepřišli tito lidé. Vlastně už mrtvý měl být! Náhoda? Osud? To nebo ono, neměl nic pod kontrolou. Byl to strašný pocit. „Rytíř každým coulem,“ zašeptal a zakroutil hlavou.

            „Jsi obyčejný tulák, chlapče. Dokážeš vůbec pochopit, jak nepravděpodobné je, aby jsi byl pasován? Máme snad nedostatek rodů? Pokud tvrdíš pravdu, pak se koukni, kam tě to dostalo,“ rozložila ruce. „Jako hlavní dvorní dozorčí nad královským dědictvím Moludou ti musím připomenout, že urážíš majestát králů, ale také Krále králů.“ Nemohla mlčet, znesvěcovala by své vlastní dílo. Ona už pro Albery pracovala. Obyčejnému tulákovi, který má pouze své jméno a sny nenáleží zodpovědnost chránit Albery. Vsadila by se, že ani neví, jak držet meč.

            „Samozřejmě. Je to velice vzácné, aby do šlechtického titulu byl pasován neurozený vesničan. Ale už se to stalo,“ namítal Dalan. Červen zakroutil dlaní a hraně se zamračil na Ledna. Bylo jasné, co si říkali. Že označení za velice vzácné je komická nadsázka.

            „Celá konverzace na toto téma je zbytečná, nevím, proč se o tom vůbec bavíme!“ vyštěkla Letana a naznačila rukou, že dál o tom nebude diskutovat.

            „Pověz nám, jak ses dostal sem,“ vyzval ho Červen, vyndal menší čutoru a podal ji mladíkovi. Ten si přičuchl a zakřenil se. Hruškovice. „Tak nazdraví, páni dobrodruzi!“ ocenil je Dalan. Letana seděla nejdál od něj, netrpělivě a dopáleně kroutila hlavou.

            „U nekonečna, shrnul bych to nějak takhle…“

[ * * * ]

            „Aluvane, ty víš, že jsem tvůj služebník, tak mi odpusť, ale nadělil jsi mi neschopné děti,“ ulevil si statkář při nakládání balíků sena na vůz. Jako u všeho, ani tentokrát mu pomoc jeho dvou mladých synů nepřišla dostatečná. Dalan si protřel oči a s hrůzou si uvědomil, že zaspal. Frot, majitel velkých pozemků s dobytkem všeho druhu, neodpouštěl, pokud se nádeník flákal. To za dva dny práce zde na jihu Ukraty Dalan chápal. Rychle se oblékl do pracovního a vyběhl z malého přístavku vedle hospodářského stavení k vědru s vodou.

            „No, no,“ uvítal ho s vycházejícím sluncem zamračený Frot. „Jestlipak sme nebyli domluvený, že tě budu platit za práci, co?“

            „Omlouvám se, pane Frote. U Aluvana přísahám, už se to nestane.“

            „Když jsem ti dával nanejvejš pět dnů, nevěděl sem, že se budeš snažit podělat si to už třetí. Na snídani ti nezbyl čas. Teď mi pomoc s těma balíkama, dobytek čeká. Potom pudeš opravit ohrazení na jižním cípu. Do práce.“

            Po ranní dřině si razil cestu skrz pastvinu, která byla nedočkavá na spasení dobytkem. Slunce už pálilo, on se táhnul s palicí na zatloukání, hřebíky a jiným nářadím. Nová prkna byla opřená u rozbité ohrady. Nepřestal pracovat až do příjezdu Frota a jeho dcery Ivaly, která se starala o vaření a rozdávání porcí všem pracovníkům. Byla to pohledná blonďatá dívčina v těle téměř vyspělé ženy. Frot to moc dobře věděl, každý nádeník měl zakázáno se s ní bavit. V blízkosti krásných slečen byl Dalan nervózní a přání hospodáře respektoval.

            Během přestávky na oběd ho po prvních pár soustech vyrušili přicházející mládenci. Na Frotově farmě pracovali déle a byli o pár let starší než Dalan. „Co tady děláš? Ten plot máme dělat my!“ řval už z dálky nepřirozeně hlubokým a jednotvárným hlasem Rosva. Vedle něj kráčel o něco nižší, zato o něco inteligentnější Hejza. Oba to byli vesničtí hlupáci, jak Dalan dobře věděl. Tedy, on byl vesničan také, nepovažoval se však za jednoduchého.

            „Frot mi nařídil opravit tu plot, aby mohl vypustit dobytek. Tráva je už vysoká,“ ukázal na zarostlou pastvinu. Ti dva přišli až k němu pod stín stromu. Rosva překřížil paže a snažil se působit výhružně, ale Dalan jen zakoulel očima.

            „To je naše práce, vypadni odsud. Budeš dělat něco jinýho,“ řekl duchaplnějším hlasem Hejza.

            „Nebudu,“ zakroutil hlavou Dalan a ukousl kousek vařeného bramboru. „Mám jasné instrukce.“ Rosva mu v odpověď nečekaně vyšel vstříct pracovní botou přímo na obličej, ale Dalan upustil bramboru a chytil špičku boty. „Ten je rychlej,“ zahučel Rosva ohromeně. Hejza jen vztekle sykl a zbytek Dalanova  oběda kopnutím poslal po okolí.

            „Štve mě ten tvůj klídek, Dalane. Štve mě ta tvoje spisovná řeč! Štve mě, jak dřeš za tři. Tady děláme my, měl bys to pochopit!“ Hejzovo nepřátelství bylo neskrývané, ale Dalan teď poprvé po třech dnech ucítil opravdu výhružný tón. Pak oba podrážděně odešli.

            Po zbytek pracovního dne k ničemu nedošlo. Dalan byl podrážděný ze ztráty snídaně kvůli zaspání, z konfrontace se staršími nádeníky a pozbytí oběda. Malá večeře mu nijak výrazně nepomohla a tak šel velice brzy na své místo v přístavku, kde usnul ještě za světla.

[ * * * ]

Příběh si získal pozornost obou bratrů, naslouchali každému slovu. Jediný, kdo příliš nevnímal, byla Letana. Působila zaujatá slovy, ale ve skutečnosti byla ztuhlá strachem a nemohla odvrátit obličej od nejpříšernějšího zjevu, který kdy viděla. Stalo se to, když se přelud, který si říká Dalan, dostal ke lžím ohledně práce u Frota. Naproti ní seděl netvor, kterého už jednou viděla. Tam nad branou, byl to vlk. Teď zírala na prázdné oči, dlouhou hubu plnou krve a zpěněnou, černou srst. Mělo to otrhané oblečení, ale člověk to nebyl. Postupně překonávala šok a začínala si uvědomovat, že na sobě nesmí nechat nic zdát. Konečně viděla jeho pravou podobu. Samozřejmě, ano. Jeskyně před ně postavila překážku. Nesměla věřit jeho příběhům.

            „Kdo ví proč, nechtěli mě tam,“ pokrčil Dalan rameny. „Měl jsem o tom víc přemýšlet. Ten den jsem si podepsal svůj rozsudek. Tedy, jsem o tom přesvědčený. Ale jak mě mohlo napadnout, co udělají?“ řekl se zadržovaným vztekem.

            „Co se stalo? Co ti udělali?“ zajímal se Červen a podal mu hruškovici.

            „Mě?“ pohlédl na něj. „Mě vlastně nic…“

[ * * * ]

Z neklidného spánku ho vytrhla hlasitá rána. Škubnul sebou, otevřel oči a uslyšel své jméno. „Tsss, Dalane! Pojď sem, honem.“ Byl to Rosva a zněl, že potřebuje pomoc. Samozřejmě vyšel ven. Tma ještě vítězila nad světlem, svítání bylo daleko.

            „Rosvo?“ zeptal se. „Tady, Dalane, potřebuju pomoc. Poď.“ Dalan se podrbal na temeni hlavy a vykročil po rozlehlém dvoru směrem, kde měl být přistavený vůz s rozbitým kolem. Když rozeznal obrysy povozu, uslyšel vzlyk.

            Oběhl překážku a na zemi tam uviděl ležet dívku v šatech. Byla to Ivela. Plakala, tiše a bolestně, jako by chtěla, ale nemohla křičet. „Ivelo? Ivelo! Co je ti?“ Sehnul se k ní a okamžitě to ucítil. Krev. Spoustu krve. Všude. „O, Aluvane, prosím… P-pomóc!“ zakřičel, zatímco chytl dívku a pokusil se ji zvednout hlavu. Umírala, pochopil to okamžitě poté. Neměla vůli žít, nemohla žít. Tolik krve. „POMOOOC!“

            To už ho ale někdo zezadu chytl pod krkem a mrštil s ním do strany. Byl obrácen na záda a dostal ránu do obličeje, pak další. „Ivelo, miláčku!“ vykřikl Frot. Zatímco Dalan omdléval, Frot zjistil pravdu a lidí kolem přibývalo. Další věc, kterou si uvědomil, byly ruce, které mu svíraly hrdlo jako dva svěráky.

            „Zabiju tě, tady a teď! Táhni… k… Nasvenovi!“ vrčel Frot přes úsilím zaťaté zuby. Měl sílu. Dalan zabral za statkářova tlustá zápěstí a podařilo se mu snížit sevření. Nadechl se a stačil ze sebe dostat „H-h-ej-z-“, to už ale hospodář měl převahu. „Zabil jsi mojí Ivalu!“ zakřičel na něj, napůl šílený vztekem a napůl zármutkem. Okolo se sbíhali ostatní obyvatelé statku. Frotova žena začala ječet. Někdo volal o pomoc se zajetím vraha.

            Nikdy v životě necítil takovou křivdu. Jak se to mohlo stát? Kam až sahala lidská nenávist? Kdyby byl býval žil déle, stejně by to nejspíš nikdy nepochopil. Nebo to celé bylo jinak? Pak ale pocit křivdy nahradil hněv. Ne na Frota, ale na fakt, že by měl zemřít někde na jihu Ukraty, kde bude vzpomínán jako vrah křehké a nevinné dívky. To nemělo být cílem této výpravy. Levým kolenem, které měl volné, Frota najednou kopnul do žeber a opět zabral za zápěstí. I Dalan měl sílu. „Neeeee!“ zakřičel a uhodil Frota čelem do nosu. „JÁ TO NEBYL!“

            Překulil se, vyskočil na nohy a rychle se rozhlédl. Všude už bylo živo. Pak se naposledy kouknul na Ivalu, která neměla co dočinění s ničím. Vyhrkli mu slzy, ale rozeběhl se ke stodole, zasažený dosud nepoznanou bolestí, dostižen zkažeností světa.

[ * * * ]

            „Frot měl někam brzy ráno jet a stájník mu tam připravoval koně. Co jsem měl udělat? Ukradl jsem ho, podařilo se mi ujet. A opravdový vrah…“ zavřel bolestně oči. „Pronásledovali mě. Málem jsem zvíře uštval, cestou jsem musel zcizit ještě jednou zásoby a směřoval na jih, k jezerům. Třetí den jsem si byl jistý, že jsem je setřásl. Musel jsem spát alespoň několik hodin.“

            „Oni ale nepřestávali?“ odtušil Leden a poraženě se napil hruškovice.

            „Ne. Jen chtěli, abych si to myslel. Bylo to právě u Stříbřiny. Frot mě svázal nohy, přivázal k lanu kámen a hodil mě do ní.“ Bratři už za své na zážitky bohaté životy viděli lhát vrahy, zloděje, zrádce, podvodníky a všechny ostatní. Dalanovi věřili. „Cokoliv bych řekl… on chtěl pomstu.“

            Sekli ho čepelí, když se snažil naskočit na koně. Pak, po spoustě křičení a zbytečného boje Dalan čelil kruté pravdě. Jezero je přeci hned tady, podotknul s pobavením jeden z honáků.

            Vědíc, že je tak blízko svému snu, jak kdy měl být, zapřel slzy a doufal na další život, který by snad nabídl lepší šanci. Ta myšlenka ho bavila, zatímco mu svazovali nohy. Přitulil se k ní jako ke svůdné milence a nechával se jí laskat, rozhodnut, že s odvahou vykročí vstříc té naději. „Stejně jsem si chtěl jít zaplavat, to nic není,“ byla jeho poslední známá věta, kterou pronesl za nepřítomného chichotání.

            Když ubylo světla, když už  si myslel, že mu hloubkou prasknou ušní bubínky, lano se na strmém břehu zachytilo o jakési ostré útvary podobné korálům. Visel těsně u nich a tak tahal a tahal. Váha obrovského kamene mu částečně s neuvěřitelně šťastlivým přeřezáním starého lana pomohla. Všiml si zvláštních znaků, ke kterým jako zázrakem doplaval. Přitahovaly ho navzdory nedostatku kyslíku v plicích. Téměř se jich dotkl. Pak se nadechl, krvácející a v šoku…

[ * * * ]

Po vypovězení neuvěřitelného příběhu všichni jen mlčky koukali do slabého ohýnku. Bylo to doopravdy téměř hmatatelně zvláštní. Kolik okolností se muselo sejít, aby zde nezemřel, než přijde jediná výprava po stovkách let? Velikost takového problému přítomné trápila dlouho, než promluvila Letana. „Co kdybychom se porozhlédli okolo místnosti, dokud máme dostatek pochodní?“ Snažila se, aby na zjev nezírala tak upřeně.

            „Jdeme na to,“ pleskl si Leden do stehen a vyskočil na nohy. Potřeboval aktivitu, při které by ho tolik netrápila otázka jak je to možné? Červen následoval příkladu bratra a začal kráčet k nejbližší zdi.

            „Musíme zjistit, co dál,“ mumlala Letana, ale koutkem oka si stále hlídala Dalana ležícího u ohně.

            „Všechno v pořádku?“ otázal se Leden s pozvednutým obočím. „Oheň udržíme, měla byste si zase odpočinout. Všechno to bylo náročné.“ A to myslel vážně.

            „A-ano, souhlasím, bylo,“ přitakala s mírným zatřesením hlavy. „Rozhodně si odpočinu, ale, mmm, prvotní průzkum nejbližšího okolí…“ dořekla, načež jí strachem hlava opět cukla na Dalana. Vypadal normálně, stejně uboze, jako na začátku. Jako člověk. Polkla a otočila se opět na Ledna. Opravdu byla unavená. Chytla se za tvář a uvědomila si, že ji čeká ještě náročná cesta za štítem Brafa Čarovraha. Musel být někde blízko a bude její.