Nialerské železo #4

            „Rozhodně se nacházíme v hlavní síni, ať už to tu sloužilo čemukoliv. Všechno tomu nasvědčuje,“ usuzoval Červen. Nikdo neodpověděl. Leden byl na průzkumu zbytku chodeb. Přijatelně odpočatá Letana prací zaháněla myšlenky na zjev a význam vidiny. Potřebovala co nejvíce materiálu pro pozdější překlad ze starověkého Ataluranu, a tak obkreslovala znaky ze zdí. Vše se zdálo být náhodně vytesané, ale nějaký systém zde existovat musel. Celou dobu měla pocit, že na něco velmi důležitého zapomíná.

            Dalan se snažil také pomáhat. Nemohli mu uniknout zvláštní a neustávající pohledy od Letany, a tak se z kamenného ostrůvku uprostřed dobelhal k vypuklé podlaze u vchodu, kde ho zaujaly střepy barevného skla. Po dlouhých snahách dokázal zhruba sestavit hranatý obrazec, avšak spousta kousků byla nenávratně ztracena. Rozeznával v něm vojáka tasícího meč k výšinám. Ten ale nebyl hlavní. V popředí byl štít. Vyvěraly z něj v barevné mozaice paprsky, před kterými se krčili nezřetelné postavy. Mágové, došlo Dalanovi. A za Brafem kráčela hrdá armáda. Armáda nenadaných, kteří řekli „dost.“ Brali si Albery zpět pro sebe.

            Bez slunečního světla neměli představu, jak dlouhou dobu pod povrchem vlastně strávili. Zásob byl dostatek i přes jeden krk navíc. Letana však chtěla vidět pokrok a hned.

            „To je Braf Čarovrah,“ zeptal se Červen. „Znáš jeho příběhy?“

            „Každý je slyšel,“ potvrdil Dalan. „On opravdu… byl? Byl skutečný?“

            „Máme stále více důvodů domnívat se, že ano,“ přikyvoval dobrodruh. „Během pronásledování se zničila většina pramenů, přesně jak Spojenci chtěli. A paní Letana touží po tom historii opět objevit. Dát Albeřanům zpět, co je jejich.“

            „Jejich?“ zarazil se Dalan a pomalu zasadil jeden z posledních střípků.

„Naše dějiny. Patří nám. Albery se zbavili mágů zdaleka jako první. To nemohla být náhoda, nebo ano?“ zeptal se lovec pokladů a mladík nad tím přemýšlel.

            „Copak ten štít byl… magický?“ zamračil se a ukázal na paprsky devastující nepřátele. „On ale mágy pobíjel, byl to čarovrah.“

            „Snad nevěříš tomu, že byli všichni špatní?“ zasmál se srdnatě Červen. „Viděl jsem spoustu staré magie. Není každá špatná. O tom nás přesvědčili až Spojenci, Dalane. A trvalo jim to stovky let, zahladili stopy. Skoro všechny,“ řekl a pohladil destičku lesknoucí se ve světle loučí.“

            „Pokud ale najdete štít a on bude magický…“ pronesl Dalan ustaraně a upřel na Června kulaté oči. „…budeme ho muset ukrýt před Spojenci, ano,“ dokončil myšlenku dobrodruh. Pak mlčeli a prohlíželi si destičku.

            „Jednou přijde čas pravdy, dej na má slova, Dalane. Lidé jako Letana,“ ukázal do rohu síně, „hledáním vodítek strávila roky svého života. A já začínám věřit tomu, že to nebyl vyhozený čas. Narazili jsme na nedotknutou svatyni z dob Velké války.“

            „Proč to děláš ty? Ty a tvůj bratr?“ zvědavě se k němu natočil.

            Lovec pokladů se usmál a s pobavením okamžik hleděl do podlahy. „Protože nás to baví. Narodili jsme se pro to. I ty ses pro něco narodil, Dalane. Jinak by jsi už nežil. Musíš si odsud odnést jednu důležitou lekci.“ Dalan vymrštil obočí v naléhavém požadavku po odpovědi. „Že nesmíš slepě přijímat pravdy druhých,“ pokračoval dobrodruh. „Jestli byl Braf mág, spousta věcí by se musela změnit, nemyslíš? Dnes už nemáme ponětí, jak to opravdu bylo. Nic z toho!“ zasmál se. Mágové byli postrach. Malá porce nadaných, která hrozila zničením všech ostatních, měli-li by se opět objevit. Nebo ne? Mohlo v nich být také dobro?

            „Mohli zmanipulovat dějiny?“ zeptal se Dalan spíš pro sebe. Měl nad čím přemýšlet.

            „Určitě jsme správně. Hlavní síň,“ oznámil Leden svůj návrat. „Ostatní chodby nikam nevedou, jedna je zatopená, počká na později.“

            „To ovšem znamená,“ ozvala se Letana z druhého konce kriticky, „že jsme se nikam neposunuli.“

            „Zatím,“ uznal Leden. „To je zajímavá destička,“ zamumlal a přisvítil loučí k poskládaným střepům. „Dobrá práce,“ pochválil Dalana. „Jsme na správném místě, ale rozkopat všechny zdi a podlahy nemůžeme. Co teď?“ obrátil se k bratrovi. Chvíli na sebe koukali. Dalan byl zastáncem přístupu „nejjednodušší myšlenka je často nejblíže pravdě,“ a tak promluvil: „Požádejte jeskyni.“ Nastalo zmatené ticho, než ho přerušila Letana.

            „Co to řekl? Cos to řekl?“ přiběhla.

            „Pokud měl Braf něco společného s magií, mmm…“ hledal slova, „nějaká tu stále bude. Já sice nevím, jak to funguje, ale zeptal bych se tohoto místa,“ roztáhl dramaticky ruce a povzbudivě (Letana by řekla přihlouple) se pousmál.

            „To je naprosto dokonalé…“ řekl Leden. „Jednoduchý!,“ přidal se Červen.

            „Děláte si ze mě srandu?“ optala se Letana a nevěřila tomu, že jedni z nejslavnějších lovců pokladů své doby naslouchají bezdomovci. Sama věřila, že je spíše předhodí záhubě. Nevěřila mu, i když už mladík zůstával v lidské podobě. Nebyl tím, za co se vydával.

            „Máte lepší náp-“ chtěl se zeptat Červen, ale zarazil se. Napadlo ho přesně to samé, co Ledna. „Ten kámen,“ řekli najednou.

            „Kámen? Kámen!“ Vyndala svítiskal zabalený v látce. To bylo to, na co zapomínala! Pro všechny nečekané události na něj dočista zapomněla.

            „Pěkná věcička,“ povzbudivě zahuhlal Dalan a za pomoci provizorní hole vstal, aby si prohlédl žlutý objekt vydávající světlo. Nikdy nic podobného neviděl. Letana mu věnovala nevraživý pohled a poněkud dlouho si ho prohlížela. Pochopil a odebral se zpět na své místo.

            „Nic? Ten krám sotva svítí,“ postěžovala si. Vzala ho k nejbližší zdi poseté rozpraskanými znaky. „Brafe Čarovrahu, ehm,“ odkašlala si, „prosíme tě, my, pátrači po pravdě, abys nám poodkryl svá dávná tajemství.“ Nic. Červen se přidušeně zasmál. „Něco jsem říct musela!“ ohradila se Letana, ale hned na to se také rozchechtala. Bylo to směšné a nikam to nevedlo.

            „Lidi?“ ozval se nervózně Dalan. Otočili se a oněměli úžasem. Celá protější zeď ožila v záplavě žluti. Každý ze znaků se probouzel a sílil. Letana cítila jak svítiskal pálí v její dlani. Šla blíž ke zdi a kámen zářil stále víc.

            Dalan, který seděl u ohýnku uprostřed síně, sledoval celou podívanou s otevřenou pusou. „Možná, že jsem už umřel. Smrt má smysl pro humor, to je vše,“ spekuloval sám pro sebe. Zeď praskala, jinak by to nepojmenoval. Žluť se šířila do všech stran, tvořila obrazec připomínající složitou bránu. Příliš pozdě si uvědomil, že se hýbe i podlaha kolem.

            Jako sklapnuvší past se kolem pódia objevili nové zdi. Pak ho oslnila žlutá exploze a k zemi přimáčkla neviditelná moc. „Zkouška vůle!“ zaburácel celou jeho bytostí hlas. Nebyl to hlas jako takový. Byla to myšlenka. Jasná a srozumitelná, šířila se vším, co ho tvořilo.

[ * * * ]

Mladík sedící u ohně prostě zmizel, načež Leden stojící nejblíže byl surovou silou odmrštěn daleko od pódia. Uprostřed síně teď byla zeď posetá znaky Ataluranu. „D-Dalaneee!“ vykřikl Červen, ale musel běžet za bratrem.

            Letana jako by dramatickou událost ani nezaznamenala, šla dál. Ve skutečnosti to viděla moc dobře, ale Dalanovi by nepomohla. Byl opět ve své opravdové podobě, než ho uvěznila ta past. Hrál si na hlupáka, něco musel vědět. Stále ale nejspíš na špatném místě. Dobrá, pomyslela si s úsměvem. Možná, že kdyby použila kámen dříve, prohlédla by ho snadněji. Blížila se, když se kámen začal měnit, mizet, skládat se. Bylo to nepochopitelně složité a nádherné. „Letano! Potřebuji pomoc!“ Svítiskal pálil a přece ho svírala pevně. „U nekonečna, Letano!“ A pak ho viděla. „Otče, našla jsem ho. Já ho našla.“ Plakala radostí.

            Před ní se otevřela hluboká chodba, do které se koncentrovalo světlo ze všech znaků jako do tepen. Na konci čekala socha rytíře. Před sochou byl na podstavci ten nejkrásnější štít na celém Meadrotu a kolem něj staré, zničené brnění. Nikdy nebyla tak šťastná.