Prázdnota

Tma … Nic jiného než tmu nevidím, ani necítím. Dokonce netuším, jak jsem se sem dostalo. Jsem takové to hmatatelné nic. Jsem to, co pohltí každého, dokonce i mne samotné. Jsem to, co má přejeté kotě v očích, to, co má vyděšené dítě v srdci, to, co předcházelo počátku a bude i koncem. Jsem Prázdnota.
Zažilo jsem minulost, současnost a vím i jaká bude budoucnost. Dnes jsem zde, poněvadž se blíží můj konec … Jako vše ostatní i já budu nahrazeno. Sto let jsem odvádělo svou službu dobře, a tak si prosím vyslechněte můj příběh.
Začalo to roku 1918. Krutá válka – 1. světová válka, jak ji nazýváte dnes – se chýlila ke konci a já se z ničeho nic objevilo v té nejtemnější tmě. Prostě najednou jsem bylo. Nevědělo jsem, co jsem a co je mým úkolem. Bylo jsem úplně samo a vyděšené, když vtom jsem spatřilo kousíček světla. Rychle jsem se k němu rozeběhlo a nechalo se pohltit jeho narůstající září. Šťastně jsem vyběhlo z té ošklivé tmy, ale to, co jsem uvidělo, bylo ještě horší než ta temnota. Ocitlo jsem se uprostřed boje mezi lidmi. Krvelačně se vraždili bez slitování. Nemohlo jsem však zpět. Mou pozornost až moc upoutalo téměř nehybné lidské tělo. Byl to asi osmnáctiletý mladík, který bezmocně z posledních sil lapal po dechu. Z rány na břiše mu doslova vytékal život. Naklonilo jsem se k němu. Oči se mu naposledy zaleskly, když jsem se ho dotklo. Zemřel a v jeho očích jsem se lesklo já.
Tak to pokračovalo i u několika dalších vojáků a i u pár drobných zvířátek, která nestihla utéct. Konečně jsem doprovodilo na onen svět i posledního živého tvora, poté jsem se opět rozplynulo ve své temnotě. Mělo jsem z toho, co se právě odehrálo, smíšené pocity. Bylo mi těch, jež o svůj život přišli, líto, ale na druhou stranu mě jejich odchod naplňoval vědomím toho, že mrtvým už nikdo neublíží. A hlavně jsem cítilo čest a pýchu, že jsem mohlo být jejich posledním průvodcem. Z mých úvah mě vyrušilo bílé světélko. Opatrně jsem se ho dotklo. Světýlko jasně zajiskřilo a opatrně mě vtáhlo do sebe. Tentokrát jsem se objevilo na improvizovaném porodním sále. Sluch mi drásal srdcervoucí pláč ženy, která k sobě tiskla malý zabalený uzlíček. „Neberte mi ji, neberte. Bude v pořádku, musíme jen počkat!“ křičela zoufale na lékaře, který ji přemlouval. „Johano, je mrtvá, ani se nenadechla! Nebude žít!“ Popošlo jsem blíže k ženě a její dceři. Miminko opravdu nedýchalo, avšak něco bylo jinak, než když bylo mým úkolem život brát. Opatrně jsem došlo k drobné holčičce a poprvé vydalo zvuk. Pošeptalo jsem jí u její buclaté tvářičky: „Žij, dokážeš přežít.“ Jakmile jsem ta slova vyslovilo, začaly mi před zrakem blýskat obrazy. Byl to život té dívenky. Pobíhala s ostatními dětmi, trhala mamince kytičku, pomáhala jí vařit, tančila s chlapci, studovala, stala se zdravotní sestrou, měla svatbu, porodila své děti, zažila a přežila další podobně krutou válku, měla vnoučata a zestárla … Velice jsem se vylekalo poté, co jsem uslyšelo pronikavý dětský pláč. Naposled jsem pohlédlo na šťastnou matku, překvapeného porodníka a plačící holčičku a zmizelo.
Tak to šlo dál a dál. Dávalo jsem život a pak ho bralo. Učilo jsem se a sílilo. Milovalo jsem svou práci a dělalo ji s chutí a elánem. Jenže jako vše i milovaná práce omrzí. Bylo to pořád jedno a to samé dokola. Chtělo jsem se podívat na Zemi jen z rozmaru, ale nevědělo jsem, zda-li je to možné. Zase přiletěla Bludička – tak jsem pojmenovalo létající světýlka – zkušeně jsem prošlo jejím světlem a pustilo se do své práce. Málem jsem nepostřehlo mourovatou kočku s krásnýma smaragdově zelenýma očima, již potrhal pes. Naklonilo jsem se k ní, abych jí ušetřilo trápení, ona však začala prskat, syčet a nemotorně se ode mne vzdálila. Ještě párkrát jsem to zkusilo, dokud vyčerpané kočce nedošla trpělivost a nesekla mě do ruky. Šokovaně jsem si poraněnou ruku chytlo. Nevyděsila mě reakce kočky, ale to, že jsem mělo hmatatelné tělo! Kočka, skoro mrtvá, lehla vyčerpaně do trávy a těžce oddechovala. Opatrně jsem kočku, která už neměla sílu se bránit, uchopilo do náruče. Měla měkoučký kožíšek. Více jsem ji k sobě přivinulo a nechalo do ní proudit energii. Zranění se začala hojit, krev vstřebávat zpět společně s životem. Po nějaké době jsem kočku položilo. Zranění byla tatam, jen kočka byla trochu zmatená, ale žila. Znovu se zajiskřilo a já se ocitlo doma, v mé tmě.
Něco bylo jinak … Tělo mi zůstalo. Začalo jsem se lépe prohlížet. Bylo jsem dívka s dlouhými hnědými vlasy v jednoduchých světle modrých šatech. V zorném poli se mi mihla Bludička, tak jsem k ní automaticky natáhlo ruku a objevilo se znovu ve víru nemilosrdné války. Chodilo jsem po bitevním poli a odvádělo duše na druhý břeh. Někteří tvorové mne asi viděli, jelikož před mým dotykem ucukávali. Věděli, co je čekalo, a chtěli se smrti vyhnout … Jedna reakce mne však velice překvapila. Zrovna jsem chtělo svou ruku položit na hruď vojáka, který seděl opřený o padlý kmen stromu, a z pootevřených úst mu odkapávala krev. Měl vnitřní krvácení a umíral pomalu. „To už si jdete i pro mne, slečno?“ zeptal se mě s mírným úsměvem, který mu však kvůli náporu bolesti moc dlouho nevydržel. „Vy mě vidíte?“ zeptalo jsem se také. „Ano, celou dobu vás pozoruji, jak chodíte od umírajícího k umírajícímu. Vy nejste člověk, nemám pravdu?“ „Ano máte,“ hleslo jsem tiše. Muž se jen uchechtl, načež vyplivl další krev. „Slyšel jsem o vás různé příběhy, ale nikdy bych neřekl, že Smrt uvidím na vlastní oči jako půvabnou dívku.“ „Pletete se. Já život nejen beru, ale i dávám.“ Muž jen přikývl a zavřel oči. Přistoupilo jsem k němu a věnovalo mu polibek na čelo. Boj už skončil a má práce zde také. Naposledy jsem pohlédlo na onoho nebožáka. I přesto, že byl mrtev, vypadal, jako by jen spal s jemným úsměvem na tváři.
A tak to šlo postupem času dál a dál. Má síla vzrostla natolik, že jsem bylo schopné se samo přemístit na Zemi. Životy jsem bralo, dávalo, sem tam se dokonce objevil jedinec, který mne byl schopen vidět a i se mnou mluvit. Takové tvory jsem si obzvláště oblíbilo. Vzpomínám si na jednu holčičku, která nedávala pozor a málem se utopila v jezeře. Život jsem jí dalo a pravidelně ji navštěvovalo. Z dívky se stala úžasná matka a manželka. Kdykoliv byla sama a potřebovala se někomu svěřit, obracela se na mne. Mělo jsem ji moc rádo. Nejhorší chvíle přišla, když jsem zrovna jí muselo vzít život. Bylo to pro mě velmi těžké, ale udělat jsem to muselo. Svědomí mne tížilo o trochu méně díky jejím posledním slovům: „Děkuji ti, že jsi mne nenechala utopit.“
Lidé přicházeli a odcházeli, kdykoliv jsem ztratilo někoho blízkého, bolelo to, ale vědělo jsem, že je smrt potřeba, aby byl zrozen život nový. Když druhá světová válka konečně skončila, mělo jsem práce o trochu méně, jenže potom přišily další revoluce, nové vládní systémy, lidé byli neustále utlačováni. Přese všechno však lidé byli schopni se rozvíjet – umělecky, technicky, … Během pár let se Země změnila k nepoznání. Lidé byli jiní a i jejich věci. Jen já bylo pořád to samé, které kroutilo hlavou nad těmi všelijakými vymoženostmi.
Kdybych mělo vyprávět každý příběh, který si pamatuji (a že jich panečku je), byli bychom tady ještě dalších pár dnů. Bohužel já tolik času nemám. Začínám být pohlceno samo sebou. Doufám, že můj nástupce bude smrti i životu vládnout lépe než já. Temnota už mi sahá po kolena, nořím se do ní čím dál více. Už je mi po pás, po prsa, po ramena, po krk … Vzhlédnu s úsměvem vzhůru a spatřím svou poslední Bludičku, která si jde pro mě. Pohltí mne svou září. Má práce je u konce, nyní jsem i já bylo nahrazeno.