Mořský ďas

Tam, kde Egejské moře přecházelo v kamenné břehy Starověkého Řecka, stál osamělý pískovcový dům. Na jeho balkoně stála plačící žena a pozorovala moře. Zoufale by potřebovala nějakého muže, a tak k moři promluví.

 

„Slyš mě, Poseidone jediný!

Přemoz žal můj marnivý,

sic do hodiny zemřu naň!“

 

Z města dolehl zvuk kostelního zvonu, ohlašující desátou hodinu večer. A moře se ani nepohnulo.

 

Žena dohnala nastalou pauzu v pláči ještě srdceryvnějšími vzlyky, pak opřela ruce a hlavu o sloupovou římsu. Tíží jí matka, jediný řecký křesťan, díky níž se ocitla na samém okraji společnosti. Žena má přirozené pudy a touhy, kterým nikdo na světě nezabrání. Ovšem kromě matky.

 

„Budeme si povídat?

O mužích třeba?

Neumíš kývat, neumíš zpívat,

nevadí – stačí, když budeš se hýbat.“

 

A vlna narazila na kameny.

 

„Máš mě rád?“

 

Voda se rozstříknula všude kolem.

 

„To je škoda.

Já jsem člověk

a ty voda.“

 

Zase ticho.

 

„Mé tělo jistá touha souží,

dere se zevnitř, dere se ven.

Matka nade mnou však krouží,

nenechá mě ani den!

Má pravdu?“

 

Moře klidné.

 

„Já to věděla!

Chceš mě?“

 

Příval vody odmrštil ze břehu pár balvanů

.

„Já tebe taky.“

 

Žena se odvrací od moře. Náraz další vlny. Prudký pohyb zpět. Nic. Moře mrtvé. Jde spát. Moře ale ne.

 

Uprostřed vody – někde v dáli i za těmi nejvzdálenějšími ostrovy – něco vystřelilo vpřed. Plave to těsně pod hladinou a zvedá nejbližší vodu jako brouk pod lidskou kůží. Náraz o mělké dno břehu. Z vody se vykutálela postava neurčitého tvaru a neurčité hmoty, nabývající smysluplnější barvy. Muž – Mořský ďas!

 

Žena, čerstvě rozvinutá a připravená, nic netuší. Matka spí. Dveře se zlehka otevřely, podivný to muž v nich. Má žábry. Žena hrůzou nedýchá.

 

Jeho prazvláštní postava se náhle zmenšila. Hmota toho těla někdy kápla na zem, kde pak zůstala v podobě vody. Ta malá postava se vlila přímo do jejího měkkého těla – nestačila nic.

 

Výkřik.

 

A teď se uvnitř začal svíjet a zmítat na všechny ty citlivé strany. Mohl nabýt libovolného tvaru a způsobit libovolnou slast.

 

Matka vstala.

 

Po chvíli toho žena měla dost. Další výkřik. Ale tvor nepřestával a nešlo nijak uhnout jeho nelítostným pohybům. Žena zažila nepřerušený proud blaha. V tu ránu se rozlétlé okenice roztříštily o zdi a tvor se konečně uráčil vystoupit.

 

Prstem jí zastavil rozechvělé rty, pak dlouhý pohled do očí – do očí Mořského ďasa, ve kterém bylo všechno, co si chtěli říct. Pohladil ji ve výmluvném gestu po rozpálené hrudi. Objala ho, zaslepena podobou skutečnosti a vírou v řecké bohy.

 

„Nikdy tě neopustím.“

 

Matka běží po schodech do její ložnice a vtrhá dovnitř. Ženě přistává na hrudi nůž a bez odporu zajíždí níž.

 

„Hříšnice!“

 

Odbila jedenáctá hodina.

 

Matku nalezl zbloudilý poutník utopenou v domě. Všude bylo karmínově vidět, kudy Mořský ďas ženu nesl, než skončila v moři.