Nialerské železo #5: Zapomnění

[ * * * ]

Nebyl si jistý, jak dlouho tam stál. Poznával ale to místo. Frotovo hospodářství, oněmělé začínajícím svítáním. Něco ho sledovalo.

            „Máš odvahu čelit důvodu, kvůli kterému jsi přišel až ke mě?“ ozvalo se jím.

            Přemýšlel o tom. „Co je zkouška vůle?“ zeptal se.

            „Cokoliv uznám za vhodné. Jsou lidé v té jeskyni tvý spojenci?“

            „Já… nevím,“ zakroutil hlavou. „Letanou si nejsem jistý. Něco jí na mě vadí.“

            „Zaslouží si Letana kýžený štít? Má to být ona, kdo ho vynese po stovkách let na světlo Meadrotu?“ ptal se dál hlas, než dodal to nejzávažnější: „Měl by být štít odnesen?“

            „Dobrá otázka,“ rozšířily se Dalanovi oči. „Je magický, nejspíš. Možná, že magie už do Alber nepatří. Možná by štít měl zůstat, kde je.“

            „Možná ano, možná ne. Tvá volba tě může postavit Letaně do cesty. Nyní se ale opět ptám;Máš odvahu čelit důvodu, kvůli kterému jsi přišel až ke mě?“ Než Dalan vydal hlásku, byl zadržen neuvěřitelným úkazem. Slunce se po obloze přesunulo k západu rychlostí lusknutí prstu, kolem se zjevili rozmazané čmouhy, míjelo ho dění dne a najednou byla noc. Zůstal tam stát pouze rozbitý povoz, který poznával. A pak pochopil.

            „Nikdo nic nezjistí, tak dej pokoj. Poď.“ Byl to Hejza, následován hloupým Rosvou. Zastavili se u rozbitého povozu a přikrčili se. Sledovali malý přístavek, v kterém spával.

            „Však on už odejde,“ mlul si ruce Hejza. „Hahaha! Trochu mu upravíme ciferník, haha!“ smál se dutě jeho pobočník. „Tiše! Nebo to pokazíš, troubo, někdo by nás tu moch vyhmátnout. Já ho chytnu a umlčim, ty budeš dělat co umíš nejlíp.“ Bolestné pochopení se prohloubilo. Dalan křečovitě sklonil hlavu.

            „On je divnej, Rosvo. Co když nás… eeeh… to, přepere?“

            „On už přijde k rozumu,“ zavrčel Rosva a z rukávu ukázal jednoduchou dýku.

            „Tohle je nějaký nesmysl,“ odmítal Dalan. „To ne.“ Jako by tam ani nebyl, Hejza a Rosva dál sledovali přístavek. „Zastav to, hned!“ Hlas neodpověděl.

            „Tak jo, je klid. Deme na to, sakra,“ rozhodl Hejza.

            „Ten bude koukat, pracant jeden!“

            „Rosvo? Hejzo? Jste to vy? Co tu děláte? Vy čekáte na Dalana?“ zeptala se Ivala podezíravě. Oba sebou trhli, dýka vyklouzla z rukávu a cinkla o kamení na dvorku.

            „Odvahu čelit? Odvaha!“ došlo Dalanovi. „Nechte ji být! NECHTE JI BÝT!“ Skočil mezi ně, rozpřáhl ruce a zakřičel, jak jen dokázal: „IVALO, UTÍKEJ!“

            „Co to? Pomoc!“ vyjekla Ivala, uskočila a chytla se rukou za ústa. Dýka ji šokovala.

            „Ivalo, mlč, tiše, prosím,“ přemlouval ji zbytečně Hejza. Dalan mezi nimi přešlapoval a křičel, ale bez výsledku. Byl bezmocný? „Blbče, chytni ji než uteče!“ zavelel a Rosva bezmyšlenkovitě vykonal příkaz. Popadl šokovanou Ivalu a praštil s ní o poškozený povoz. Zmítala sebou a panikařila. „Tiše, prosím! Buď sakra zticha! Nechápeš to!“

            Dalan byl šílený vztekem, zatímco se to dělo. Byla to vzpomínka, kterou mu hlas ukazoval, ale proč? Aby pochopil, že za to může právě on sám? Šla tu noc také za ním? „Vrať mě zpět. Slyšíš mě? Jsi přeci mág? VRAŤ MĚ ZPĚT! Mám odvahu jim čelit! Udělám cokoliv.“ Zmítající se Ivala utichla a oni ustoupili, sami zjišťujíc, co to provedli.

            „To sem ale nech- necht-, ne, ne,“ zabědoval Rosva. „Chtěl jsem ji vystrašit…“ vytratil se jeho hlas. Oba dva, vlastně všichni tři, tam stáli a vztřebávali, co se stalo. „Beru dýku, ty na něj zavolej-“  „Ale-“ „Pořád se ho můžeme zbavit,“ zašeptal Rosva. „Dějel! Zavolej ho a deme!“

            Dalan padl na kolena vedle umírající Ivaly, neschopný se jí dotknout. Šla za ním? Nebo procházela za nějakým zapomenutým úkolem? „Vstávej ty blbče!“ křičel sám na sebe. „Vstávej! DALANE!“ Už se to nikdy nedozví. Proč tam šla? On by si s nimi poradil, rozdrtil by je. „Tak jí pomoc! Ivalo, prosím, neumírej, prosím… DALANE!“ Vrazi utíkali do tmy. „Vrať mě zpět,“ prosil mága. „Proč bys mi to jinak ukazoval? Proč?“

            „Nejsem mág. Nelze vrátit čas. Nikdy by jsi nepřišel do jeskyně, takže by jsi čas ani nezačal měnit a to se vylučuje. To není v mé moci. Poznávám tě ale, Dalane,“ pravil. „Máš smysl pro spravedlnost. Stále jsi plný mladické předvídatelnosti, ale rozhodně jsi vhodný.“

            „Vhodný pro co?“ ptal se s pohledem stále upřeným na Ivalu. Čas stál, nikdo nepřicházel.

            „Záleží na tvé volbě. Mohu tě odměnit. Letana je díky svítícímu kameni zmatená. Nedokáže rozlišovat, co se děje. Může za to její niterná touha v kombinaci s nasyceností místa magií. Mohu tě odměnit, pokud uděláš správnou věc. Můžeš mít moc chránit takové, jako byla Ivala.“

            „Vrať mě zpět.“ Nikdy se necítil tak odhodlaný. „Já ji zastavím.“

 

[ * * * ]

 

Už chtěla vykročit k soše Brafa, ale přece jen si to rozmyslela. Něco na vchodu se jí najednou nezdálo. Popadla spadlý kovový podstavec na svícen a hodila jím do chodby. Vzduchem se roznesla nepříjemná, dunivá rána, kterou znázorňovala žlutá vlna. Šířila se až k uzavřenému pódiu, kde zmizel Dalan. Znaky na zdi se rozvlnily a bariéra v otevřeném vchodu se ještě zvýraznila. Letana nespokojeně sykla. „Takže to tak snadné nebude. Dobrá!“

            „Pomátla jste se?“ oslovil ji prudce Červen, kontrolujíc Ledna opřeného poblíž pódia. „Pomozte mi!“ Došla k nim a společně Ledna přesouvali ke vchodu. Jak ale zjistili, ten byl stejně uzavřený, jako vchod ke štítu. Byli zde uvězněni.

            „Budeš mít vyhozený levý rameno, ale to dám do pořádku,“ zkonstatoval Červen a ujal se nápravy bolestivého ranění.

            „Teď mě tu nechte a zjistěte, co se stalo,“ naléhal Leden. „Třeba Dalan přež- AAAAA!“ zaduněl dobrodruh, když mu jeho bratr bez varování zkušeným pohybem vrátil kloub zpět do ramenní jamky.

            „Teď si promluvíme!“ otočil se Červen nasupeně na Letanu.

            „O čem chcete mluvit? Není o čem, musíme se dostat ke štítu!“ zpražila ho.

            „Takže vy necháváte lidi umírat? Mávnete nad tim rukou?“ nepřestával Červen. „TOLIK chcete ten štít? Zatemnilo vám to mysl.“.

            „Nebyl to člověk. Copak vy dva jste mu vážně věřili?“ zuřila Letana. „Já ho viděla! Viděla jsem, co byl zač, vy ne. Byl to nějaký zjev a tohle místo mě varovalo ještě tam ve vodě. On byl překážka a tou svojí historkou se nám vysmíval. Možná tam ještě je, co když se schoval? Co když to plánoval?!“ Otočila se na podpatku a chtěla někam zamířit.

            „Tak to ne!“ rozčílil se Červen a chytil ji za ruku, aby ji otočil, ale Letana mu vyšla okamžitě vstříct dýkou na krk. Jeho reakci ale nečekala. Mladší dobrodruh v téměř tu samou chvíli levačkou odněkud vytasil svou dýku a udělal zrcadlově stejný pohyb. Oba se zastavili u krční tepny toho druhého. „Nehrajte si se mnou, Letano. Připadá mi, že se tu něco děje, ale s vámi. Pokud hodláte pokračovat takhle, sice vás nezabiju, ale zato vás odsud odtáhnu a tu skálu zavalím!“

            Její oči se rozšířili a sklonila dýku. Leden se mezitím opatrně opíráním o zeď vzpřímil a s napětím oba sledoval. „Bratře, to by stačilo. Nezapomeň, že jsme tady pro výdělek, ne pro to, aby král Sovan druhý vyhlásil odměnu na naši hlavu.“ To Června vrátilo nohama na zem. O krok ustoupil a nasupeně našpulil rty. Bezvýchodnou situaci dál posunula hlasitá rána a záblesk záře. Všichni tři si museli zakrýt oči. Jako první se ozval naštvaný řev Letany.

            Zeď zmizela a u zhaslého ohniště stál opět Dalan.

            Ale dělo se něco dalšího; Světla ze všech znaků po okolních zdech se začala vlévat do jeho dlaní, kde utvořila během chvil dvě sytě žluté sféry.

            „Ty! Pořád ty!“ zaječela Letana a rozběhla se ke vchodu do tunelu se štítem.

            „Ne!“ zakřičel Dalan a nevědíc co se dělo, obrátil se na sourozence. Pálili ho ruce a klesl na koleno. Rozseknuté stehno mu pulzovalo bolestí. „Zastav ji!“ Červen zareagoval a pustil se za ní. Leden se pomalu sebral a vyšel za nimi. I on byl v bolestech.

            Letana neměla na vybranou. „Pro tebe, otče. Pro tebe Brafův štít dostanu.“ Zastavila se a nechala Června přijít až k ní. „Co jste tím myslela? Pro otce?“ optal se a chytil ji za rameno. Řízla ho do ruky, aby sebou cuknul a dostala se za jeho záda. Přiložila dýku k jeho krku a čelila blížícímu se zbytku nešťastné výpravy. Dalana viděla opět v jeho opravdové, vlčí podobě.

            Dalan se k nim přišoural pomalu, držíc dvě oslňující koule. Každá z nich byla klíč k otevření vchodu. Nevěděl jak, ale chápal to stejně tak, jako chápal, že ráno vyjde slunce. „Mluvil ke mne jakýsi hlas,“ začal vysvětlovat bez dalšího otálení. „Naznačil mi, že vzít teď štít by nemusel být nejlepší nápad. Také řekl, že Letana je… že jste zmatená. Zmatená touhou a žlutým kamenem.“

            „Lžeš! Výmysl za výmyslem!“ odporovala a ustoupila blíž k chodbě.

            „Říkala, že to dělá pro otce,“ řekl Červen bratrovi a ona zesílila stisk ostří.

            „Letano, teď mě poslouchej,“ řekl Leden neklidným šepotem a pozvedl erset. V jeho obrovských rukou působil trnitý mečík mocně a nebezpečně. To protože byl. Letana si to uvědomovala. Jeho jinak hodné a chápavé oči nyní planuly neodpouštějícím plamenem. „Jestli ublížíš mému bratrovi, je mi jedno, co na to řekne tvůj král – ochránce. Rozsekám tě na kousky. Nic z tebe nezbude.“ Ve strohých větách vycítila pravdu, roztřásly se jí ruce. „Kdyby Dalan byl to, co říkáš, tak nám nepomáhá. Teď je čas chytit rozum do hrsti.“

            „Ale on není člověk! Já mu nevěřím!“

            „Co vidíš, Letano?“ zeptal se Červen potichu.

            „Vlka, netvora se zlými úmysly,“ zadrkotala. „Nasven ho sem nastražil. Neudělal nic, protože se tímhle vším baví! Baví ho můj strach!“

            Ledna něco napadlo. Nemohl vědět, zda to zafunguje, ale byla to možnost. „Letano, jak zemřela tvá matka?“

            „Záhadná choroba. Postupně ochrnula.“

            „A tvůj otec?“ zeptal se s ersetem připraveným k boji.

            Zamyslela se a opatrně se ponořila do vzpomínek. „Byli jsme v lese, na jihu Deštných hor. Mělo to být snadné. Byla jsem malá.“ Vzpomínala. Ležela v teple přikrývek u ohniště, cítila se tak bezpečně. Poslouchala svého otce, muže, kterého obdivovala jako nikdy nikoho jiného. Vždy ji vyprávěl. „Vyprávěl mi můj nejoblíbenější příběh. O Brafovi Čarovrahovi.“ Rozplakala se a dýka v její ruce se u Červnova krku začala klepat. „Tenkrát jsem mu řekla, že já ten štít najdu. A on mi odpověděl, že o tom nepochybuje.“

            „A pak? Co se stalo?“ Přistoupil k ní o krok blíž a snížil meč k zemi.

            „Tu noc nechal muže v táboře a šel pro dřevo. …“ Bylo to strašné, ovlivnilo ji to víc, než by si kdy připustila. Řev, neschopnost mužů nějak mu pomoct. Bylo to moc rychlé, moc daleko. Uvolnila dýku a pustila Června. „Napadli ho - vlci. Vykrvácel na místě… Vlci…“

            Až na její vzlyky tam bylo ticho. Stáli před vchodem ke štítu a mlčeli. „Vzdejte se svítiskalu, paní Letano,“ vyzval ji Dalan a opatrně přistoupil k sourozencům. „Ovlivňuje vás. Řekl mi to hlas, strážce hrobky. Prosím, uvidíte, že dojdeme nějakému rozumnému závěru.“

            Letana se na ně podívala smutnýma očima, pak se v trupu bez pohybu chodidel otočila do chodby za sebe, kde viděla štít. Byl blízko a přece daleko.

            „Ty se mě nechystáš zradit, že, Dalane?“ Dlouze na něj pohlédla, poprvé jako na někoho, s kým počítala a levou rukou sáhla po svítiskalu. Zalil její utrápenou tvář nádherným světlem. Dalan si uvědomil, jak je krásná. Leden přikývl a sám pomalu položil svůj erset na zem.

            A ona odkryla masku strachu. Stál tam mladík s jizvami po neštovicích a modrýma očima. Jenže zahlédla něco dalšího. A sice, že to samé, co tvoří záři v rukou Dalana je to stejné, co tkví i ve svítiskalu. Vše bylo propojeno, měla to vidět dřív. „Jsou to klíče?“ ukázala na jeho dlaně.

            „Ano. Musíme se dostat ven, paní Letano. Musíme zde nechat štít. Ochránce hrobky nám tím jasně říká, že si musíme vybrat.“

            „Dobře.“ Narovnala se, koukla se všem třem do očí a pak to provedla. Svítiskal hodila do chodby za sebou. Ozvalo se prasknutí, kámen se v neviditelné stěně zastavil a ona do ní pozadu skočila. Vzala svítiskal do ruky a stále na ně koukala. „Já bez toho štítu neodejdu. Obětovala jsem příliš. Nechápete to. Nikdo to nechápe.“

            Bratři šokovaně pohlédli na Dalana. „Myslím, že pokud ho odnese, něco se stane. Řekl mi to. Máme tomu zabránit,“ kroutil hlavou.

            „Pusť mě tam,“ řekl Červen a okamžitě zamítl přicházející námitku bratra. „Jsem na tom dobře. Přivedu ji i s kamenem a bez štítu.“

            Leden zvedl svůj meč a prokřupal si záda. „Jestli existuje riziko, musíme jí zastavit a celý plán promyslet znovu. Pusť nás oba.“

            Dalan přistoupil ke vchodu a jednu kouli vložil do neviditelné zdi. „Nevím jistě, jak dlouho tam vydrží. Pospěšte si.“

            „Jsi dobrý člověk, Dalane. Sám Aluvan tě sem poslal, i když se ti to tak nemusí zdát.“ Usmáli se na sebe a pak dva dobrodruzi vykročili chodbou zastavit krádeži štítu.

            Mezitím Letana přišla k soše Brafa a uklonila se. Pohladila trojúhelníkový, dokonale bílý štít se vzorem šedého kříže a černým, obsidiánovým lemováním. Byl nádherný, čistý a prostě se tam vznášel. V kontrastu s ním bylo Brafovo brnění za štítem sešlé časem, očividně bez magických vlastností. Možná se pro něj někdy vrátí, teď záleželo na jednom. „Dokázala jsem to, otče.“ Byla u cíle cesty. Bude to ona, kdo začne psát novou kapitolu dějin Alber. To ona. Zaslouží si to, dělá to pro dobrou věc. Ale bude se muset dostat pryč.

            „Letano, prosím,“ oslovil ji Leden. „To, co se děje, není správné. Copak to nevidíš? Proč se nemůžeme lépe připravit, vrátit se později? Proč?“

            „Nechápete to. Nechápete nic! Váš úkol měl pomoct mi,“ osočila je a otočila se se štítem v ruce. Byl lehký jako pírko, jako by držela kus pergamenu, ne kovu. Něco nového se do ní vlilo a byla z toho zmatená. Neměla ale čas snažit se to pochopit. Měla svítiskal a musela se dostat z jeskyně. „Odejdu odsud. S vámi nebo bez vás.“

            „Pohltila tě touha po slávě, to je všechno,“ zhodnotil ji Červen a odplivl si.

            „Sláva. Není to právě o ní? O tom zapsat se do dějin?“ namítla Letana a nastavila před sebe štít.

            „Svým chováním dokazuješ, že je něco v nepořádku. Štít tu prozatím zůstane,“ rozhodl Leden a připravil svůj erset. Oba začali postupovat k ní.

            Letana se cítila být zrazena. Od začátku měli jasný úkol, který bude splněn. Pohlédla na lesknoucí se plochu a její hněv se prohloubil, jako by padala do propasti. Pevněji stiskla vnitřní rukojeť štítu tvořenou z jakési drsné kůže a uvědomila si, že si může teď dělat, co chce. Nakonec bude záležet na jejím slově. Sovan je koneckonců velice štědrý král. Odmění ji víc než štědře. Otevře se jí tolik nových možností. „U nekonečna, já se s vámi hádat nebudu. Zklamali jste mě, dobrodruzi.“ Šla rovně.

            Červen věděl, že štít bude mít jim neznámé vlastnosti, ale nezbývalo mu, než se na ni vrhnout a doufat v nejlepší. Díky jeho váze a síle pro něj nemohl být problém srazit útlou a vysokou ženu na zem. A tak na ni vyrazil klasickým silovým chvatem. Pak uviděl bílou barvu štítu, která se měnila v rudou. Nic víc. Padl bezvládně k zemi.

            V tunelu probleskla bílá záře jako by uhodil blesk. „Bratře!“ Leden se naštval a po Letaně se ohnal ersetem, ale ona se kryla. Jakmile čepel dopadla na kov, byl odhozen do zdi. Odrazil se ale a znovu skočil po Letaně. Zpevnil svůj postoj a i přes nadpřirozený zpětný ráz zasypal Letanu rychlým sledem brutálních úderů. „Co jsi mu to provedla?!“ hřímal u toho. Čím větší ránu dal, tím víc ho štít odrážel. Při poslední ráně ucítil, jak si zlomil zápěstí a erset mu vypadl z ruky. Zapotácel se ke zdi a pohlédl na Letanu, která se ani nehla. Její pohled byl zlý.

 

Dalan sledoval dění u sochy Brafa a byl stále nervóznější. Koule žluté energie se vybíjela rychle. Neměli příliš času. Pak viděl Letanu nastavit proti Červnovi štít, oslepil ho záblesk. Pak se vše dělo velmi rychle. Když opět viděl do chodby, oba bratři leželi na zemi a Letana přicházela k němu. Selhali a on si uvědomil, že s ní nemůže bojovat, i kdyby měl čím.

            Odvaha.

            „Odvaha,“ připomněl si. Letana kráčela k němu a její tvář byla tvrdá, nepřející. První klíč se vybil, ale ona pravou rukou použila svítiskal a přišla až těsně před Dalana.

            „Zdá se, že přeci jen odejdu, Dalane. Pokud chceš žít, ustup mi z cesty. Takhle to být nemuselo.“

            Hleděl na ni a přemýšlel, jaké má možnosti.Neměl šanci a věděl to. Za Letanou se v chodbě pohnul Leden. A Dalan se rozhodl, že bude odvážný. „Myslím si, paní Letano, že jsi uvnitř dobrá žena, která ví, co chce. Uvidíš, že získáním Brafova štítu nevyhraješ. Způsobíš něco špatného, nenadešla jeho chvíle. Měla jsi to lépe promyslet.“ Pak ustoupil a všiml si, že ji překvapil. Překvapil také sám sebe. Než Letana udělala krok, řekl jí poslední větu: „Ještě se uvidíme.“ Pousmála se na něj a zlehka zakroutila hlavou. Odešla pomalým krokem, sebrala nějaké zásoby v kožených vacích a zmizela.

            Měl poslední klíč a moc dobře to věděl. Ale nemohl tam nechat bratry ležet. Byla to odvaha, nebo šílenství? Možná se právě dopouštěl té největší chyby. Promluví k němu vůbec hlas?

            „Aluvane, pomáhej mi,“ pronesla a prudce vrazil zářivý klíč do bariéry. Rozeběhl se chodbou a ze stehna se mu vyřinula nová krev. Sehnul se u Ledna, který se znovu pohnul. Červen nedýchal. Chtěl začít s umělým dýcháním, ale byl přerušen. Brafova socha oživla dalším světlem a Dalan si musel zakrýt oči. „Kdo vlastně jsi, pokud ne mág?“ zeptal se a sesunul se vedle bratrů na podlahu. Z poraněné nohy mu pulzovala tmavá krev, tělo mu zužovala neznámá bolest.

            „Kolektivní vědomí nesoucí jitro všude tam, kam vítá šero. Jsme skryti často po tisíciletí, čekáme na probuzení. Já jsem Hlas Mnohých.“

            „Hlase Mnohých,“ oslovil ho poprvé jménem, „já selhal. Letana vzala štít, Červen je mrtvý.“ Rozhlédl se po osvětlené místnosti a ta se najednou zdála neskutečně malá. Tak malá a smutná. Jeho hrob.

            „Čin, který té ženě přinese horší utrpení, než jaké by jsi jí sám přál,“ pronesl Hlas Mnohých nezaujatě.

            Dalan mohl pouze spekulovat, co to může znamenat, ostatně jako se vším. Ničemu nerozuměl. „Ona není zlá,“ obhajoval ji zbytečně. Hlas Mnohých neodpověděl. „Co bude s bratri? Copak tady prostě zůstaneme? Mohl by jsi pomoci Červnovi? Mohl by jsi je pustit ven?“

            „Leden na tomto světě ještě neřekl své poslední slovo,“ připustil Hlas, ale dál k tomu nic nedodal. Stačilo to. A tak se Dalan po chvíli zeptal na to, co ho trápilo už dlouho. „Hodili mě sem náhodou?“

            „Samozřejmě, že ano,“ překvapil ho Hlas Mnohých. „Ti, kteří zažehli tvé pronásledování ti přáli neštěstí. Hnala je nenávist k tvé svobodomyslnosti, jejich vlastní svázanost a bezvýznamnost. Tví pronásledovatelé chtěli, aby jsi zemřel. Nechtěli pravdu, chtěli trestat. Nenávidět je snadné, Dalane.“

            „Copak to všechno byla náhoda?“ chytl se mladík za hlavu v neschopnosti uvědomit si, kolik okolností se ve skutečnosti sešlo. Dohnán pronásledovateli u Stříbřiny, jen aby se setkal s výpravou. Aby selhal a zemřel zde. Rozbolela ho z toho hlava.

            „Co je náhoda? Lidé si myslí, že mohou vše pochopit, pojmenovat. Říkáte tomu osud, ale to je pouhé slovo, za kterým se skrývá frustrace. Já zde čekám po dobu desítek lidských životů. Bylo mým zákonitým osudem zde uvítat někoho, jako jsi ty a nikoho jiného.“

            „Nezáleží na tom.“ Pohlédl na mrtvolu dobrého Června a neubránil se slzám. Připomněla mu jeho vlastní osud. Chtěl žít, měl svůj bláznivý a pobuřující sen, měl nejistou budoucnost někde tam venku. Kolikrát cítil, jako by se té budoucnosti prakticky dotýkal! Hořce a tiše se zasmál. Byl blázen bez domova, bez příjmení. Téměř určitě by tak jako tak byl zabit, v jednom nebo druhém království. S hrdým pocitem, že to zkusil? Necítil hrdost, ne. „Zemřu tady, Hlase Mnohých. Byl jsem pošetilý.“ Následně přidal svou největší obavu. „Stanu se také já Hlasem? Budu zde čekat?“ Nechtěl na nic čekat, ne po stovky a tisíce let.

            „Touhu po smysluplné budoucnosti lze stěží nazývat pošetilostí, Dalane z Lakrova.“ Pohlédl přes dlaň na svítící podstavec, jak jen dokázal. „Neřídila tě pomatenost, ale jiná, nejniternější moc ze všech.“ Hlas se zarazil, jako by chtěl, aby se mladík zamyslel.

            A on to udělal. Vzpomněl si na své dětství, které nikdy nechtěl. Na samotu a nekončící pocit odcizení. Na nekonečnou a nikam vedoucí dřinu s opilím otcem. Na šedivost každého dne a nedostatek slov z úst matky. Apatie, nechutenství a opovržení, jejíž jedinou slabou protiváhou byla nepopsatelná touha. Že by zmizel, že by byl někým užitečným, ne pouze poddaným červem, který si vezme nejošklivější ženu z vesnice a jehož opilecký konec za mnoho let sotva někdo zaznamená. Ta touha, že by se to stalo, možná kdyby zašel dál. A pak ještě dál.

            Ale nešlo o touhu jako takovou, došlo mu. Šlo o něco jiného. Nebyl jediný, kdo snil o lepším životě. Takových lidí jsou plná království, plné země, plný Meadrot. Šlo o něco jiného. „Odvaha,“ řekl nahlas. „Odvaha zkusit, co nikdo jiný nezkusí, Hlase Mnohých. To je ono. Našel jsem odvahu.“

            „Zvolil sis ji, ano. Nakonec jsi se rozhodl pro bratry. Vedle zdravého rozumu jsi projevil tu nejčistší odvahu.“

            „Mám možnost volby teď?“ pokračoval v jednoduchých, ale přece složitých otázkách.

            „Vždy máme možnost volby, Dalane. Tvá cesta může skončit právě zde. Není to vyloučeno.“

            „Nebo?“ narovnal se s bolestným syknutím a čelil jasnému světlu.

            „Cena je vysoká,“ řekl Hlas mnohých s nenadálou vahou.

            „O tom nelze pochybovat,“ souhlasil mladík. Vše má adekvátní cenu, zázrak nebude zadarmo. Pohlédl smutně na Ledna. Až se probere, bude truchlit, možná bude hledat pomstu.

            „Skrz noc, která nastává, tě síla jitra může vést za světlem stejně jako z této jeskyně.“

            „Pokud?“

            „Pokud dokážeš nést jeho váhu. Pouze ti nejčistších úmyslů chránit slabší před krutými to dokážou. Jednoho dne dozajista přijde někdo, kdo odhalí tvé tajemství. Bude ti blízký a stane se tvým soudcem, zatímco ty si nebudeš vědom své přísahy. Nevědomost zajistí pravost tvých činů. Nevědomost je čistá, zatratí tě a nebo spasí.“

            Dalanovi oči se rozostřili. Přísaha a následná nevědomost? Chápe to správně? Nadpřirozená pouta, osudové následky? Kým skutečně byl? Mimo bezdomovce a chudáka, tam uvnitř, v nejhlubším nitru. Dokázal by být spravedlivým a čistým? Nezrazovat. Nekrást. Držet slovo. Chránit slabé, přitom sám slabým nikdy nebýt. Před kým? Sám před sebou?

            „Já chci žít, Hlase Mnohých. Chci zkusit být dobrým člověkem. Musím přijmout. Musím přijmout…“ řekl a sklonil oči. Neskutečně se potil a byl bledý, krvácející noha se ozvala ve vší bolesti, na kterou po dobu rozhovoru nemyslel. Okamžik bojoval s vlastními hlasivkami, než vyřkl: „Přijmu tvou nabídku, Hlase Mnohých.“

            „Není cesty zpět. Nebudeš si pamatovat události posledních dnů. Budeš kráčet po velice nejisté cestě, na jejímž konci čeká naplňující smysl a štěstí těsně vedle nicotné zkázy a utrpení.“

            „Ano.“ Ozvěna odpovědi byla mocná, nadpřirozená, zavazující. Najednou se trhnutím ohlédl po mizerně vyhlížejícím brnění, které zde zůstalo opuštěné bez Brafova štítu.

       „Toto brnění je skutečným pokladem po Brafovi Čarovrahovi. Štít bez něj bude s přibývající vzdáleností k ničemu,“ řekl Hlas a Dalan šokovaně zamrkal. Ve zdi se začala tvořit nová chodba. „Právě toto brnění ti dá sílu vzepřít se tyranům s falešnou mocí. Odvaha však bude důležitější… Ty sám nyní patříš Odvaze. A ta slabost nesnese…“

            Slyšel další slova, důležitá slova vyprávějící o podstatě hmoty, o neviděném světě, který ovlivní Meadrot, o podstatě magie, o nejrůznějších tajemstvích, o kterých by se nikomu nemohlo zdát. Viděl přesah něčeho, co teprve měl možnost dokázat. Slyšel o podstatě života samého. Ztrácel se do Nekonečna, zatímco pravdy visely v prostoru jako světla na noční obloze. Daleko a dál, rychle a rychleji. A také viděl tváře, které přísahali, že ho navštíví znovu. Přijdou, s časem. Strážci, kteří neodpouští. Směřoval k zapomnění, které mělo zahájit nejistou stezku, na jejímž konci čekal spravedlivý soud. Nevyhnutelný, nepopiratelný, skutečný.

 

[ * * * ]

 

            Nadechl se a otevřel oči. Ležel vedle jezera uprostřed krásného dne. Stříbřina, musela to být ona. Byl pronásledován, něco se muselo stát. Možná se zranil? Ne, už se s nimi setkal. Ano! Využil své umění sebeobrany z Epolské akademie, několik z nich přemohl a zahnal ostatní. Musel být ale raněn, protože ho bolela hlava. Určitě se odplazil někam dál a tam ztratil vědomí. Chvíli si to ujasňoval a děkoval Aluvanovi za neuvěřitelné štěstí.

            Musí pokračovat na jih, podle svého plánu. A pak? Třeba zpět přes království středu na vzdálený sever Alber, nebo i do jiných zemí! Smál se na Slunce na obloze, jako by ho neviděl několik týdnů, měl radost z bytí. Bude to dlouhá, náročná stezka. Ještě, že okradl jednoho z pronásledovatelů o to mizerné brnění. Usmál se. Vypadal o trochu víc jako rytíř. Zvedl se a vesele poklepal na ošoupaný kyrys. Vlastně se mu svým způsobem líbil. Bylo dobré ho mít, bude se mu hodit. Měl zase štěstí…

 

            Tak počalo Dalanovo dobrodružství.